„Nejtěžší je nepodlehnout tlaku v hlavě a nesedět u toho nonstop.“
Energická, houževnatá, vynalézavá a neuvěřitelně talentovaná. Takovými slovy by se asi dala shrnout tvůrčí osobnost Rosany Zvelebilové, majitelky nakladatelství Canc a autorky provokativních románů Smrdutý kojot či Obojek.
Rosana Zvelebilová napsala čtyři romány, několik povídek, vytvořila mnoho komiksově laděných ilustrací a počet knih vydaných v jejím nakladatelství se blíží ke třiceti.
Má tvoje psaní nějakou historii? Čmárání do sešitů, vyprávění spolužákům a podobně?
Jo, jako malá jsem furt něco psala, dokonce jsem se na druhém stupni ZŠ pokoušela o vydávání malého časopisu za pět korun, který si kupovaly tři spolužačky. Ale do literární činnosti jako takové jsem se pustila až v roce 2019.
Skáče na tebe múza v těch nejméně očekávaných situacích, nebo ji máš pod kontrolou a píšeš v nějakém pravidelném rituálu?
Múza je sviňa, permanentně na mě nalepená. Neskáče, spíš se mě furt drží. A já se držím, abych nepsala furt, a vyhraňuji si prostě psací období.
Stvořila jsi celou řadu hrdinů, hrdinek, padouchů a potvor, máš mezi nimi oblíbence?
No, řadu… Naopak jsou to furt ti samí. Například sráč z Beden je zároveň Emilio ze Smrdutého kojota, Eša z Obojku i Formánek z Murie. Melu dokola ty samé hrdiny a můj univers (píše se to tak, ne?) spočívá v tom, že se ty postavy reinkarnují do nových životů, kde prožívají víceméně to samé. Takže až narazíte na maníka menší postavy s knírem, který bere drogy a všichni ho chtějí zabít, můžete hned hádat, kdy přijde o oko a kdo mu ho vypíchne. Takové sociální jistoty pro čtenáře :D.
Všimla jsem si podoby některých hrdinů s existujícími osobnostmi. Inspiruješ se jimi i při tvorbě charakteru dané postavy? A kolik je v nich ze samotné Rosany Zvelebilové?
Existujícím postavám kradu jenom vzhled, charakter postav je úplně vymyšlený. Sama propůjčuji vzhled Zbořilové (Xenie, Madam, Královna, Zörstertová, …), ale tahle paní má ode mě fakt jenom ksicht. Povahově je hodně dominantní, drsná a ráda zabíjí (což já nedělám, mně by na to hned přišli, nebo by mě sežralo svědomí).
Samozřejmě každá z postav má něco ze mě. Jako bych ukousla konkrétní část své osobnosti a na tom postavila nového hrdinu. Například chudák sráč má moje deprese, i když on je má víc hardcore.
Co je podle tebe na psaní nejtěžší? Je to tvorba postav, držení dějových linií, nebo třeba finále příběhu?
Nejtěžší je nepodlehnout tlaku v hlavě a nesedět u toho non-stop. Jak se dostanu do flow (což se mi stává fakt snadno), datluji to jak blázen. A na to nemám tolik času. Takže si to nechávám jakože za odměnu.
No a konkrétně na tvorbě je asi nejtěžší kreslení. Je to zdlouhavé a o nervy, protože to tak dobře neumím a pak do mě valí různí umělci i odborníci, co si to dovoluji dělat ilustrace/obálky, když nemám vzdělání, neumím to a vypadá to děsně.
A co máš na celém tvůrčím procesu nejraději? Kdy přichází ten moment, který si užíváš vůbec nejvíce?
Já si užívám všechny momenty. Počínaje rozvíjením příběhu v hlavě, přes datlování, upravování, redakce/korektury, sázení, kreslení, výrobu elektroknihy, tisk, držení nové knížky v ruce, výrobu doprovodných serepetiček až po prodej. Ostatně proto mám vlastní nakladatelství ‒ užívám si všechny procesy dokola a baví mě to.
Kolik času z toho věnuješ ilustrování a grafickému zpracování?
Něco mezi bambilionem a mrdmilionem. Teď už mi to jde rychleji a jednu ilustraci například do Obojku jsem dělala dvě hodiny, naopak obálku k Obojku jsem dělala čtrnáct dní. Řekněme, že je to tak o čtyřicet procent víc času než práce s textem. To znamená, pokud dělám na textu sto hodin, grafiku dělám pak sto čtyřicet hodin. V případě Murie nebo Zlého čaroděje, což jsou polokomiksy, je to pak nesrovnatelné. Murii jsem psala asi dva dny, zatímco ilustrace asi tři sta hodin. Na Zlém čaroději dělám.
Co je pro tebe v procesu vydávání a šíření knih svého nakladatelství vůbec nejtěžší?
Asi klasika – dát o sobě vědět. Dostat se do povědomí lidí. Zaměřujeme se na hodně úzkou skupinu, neděláme úplně mainstream, ale lidé o nás prostě neví. Marketing mi dělá Kočka a podílí se i další lidé z mého nakladatelství, ale je to hodně těžké.
A co tě na nakladatelské práci nejvíce naplňuje?
Všechno možné. Od komunikace s autory, spolupracovníky, přes účetnictví, práci na knihách, stěhování krabic… Asi mě nejvíc naplňuje, že je každý den něco nového.
Dokážeš si ještě představit, že by některá tvá kniha vyšla u externího nakladatele?
Dokážu. Až Canc zkrachuje, asi mi nic jiného nezbyde. Ale pár povídek mi vychází i jinde a je to fajn. Spolupracujeme.
Co tě inspirovalo při vymýšlení názvu a loga nakladatelství Canc, potažmo Rýče?
No, já už ani nevím. Hlavně to logo dělal Andrew Littlepaul a nepamatuji si, co jsem mu zadala a co vymyslel on. Rýče zase vymyslela moje choť a logo vytvořil Aleš Černý, aby bylo podobné cancímu logu, a zároveň bylo vhodné pro děti.
Jako jedna z mála nakladatelek se zaměřuješ na vydávání knih domácích autorů. Neplánuješ do budoucna překladové knihy?
Plánujeme překládat naše autory do jiných jazyků, ale to je hudba daleké budoucnosti. Naopak máme pár autorů povídek ze Slovenska. Některé povídky se dostaly do sborníku v původním znění, některé jsou přeloženy do češtiny. Ale pár slovenských autorů mi posílá i své knihy. V případě vydání bychom to přeložili.
Co se týče jiných zahraničních autorů (například z USA), tak mě to vůbec neláká. Překladovky dělají snad všichni, ale já chci podporovat české (případně slovenské) autory. Navíc ta komunikace a komunita dělají hodně. Jak by asi přijel Američan na vánoční večírek?
Je nějaký rukopis, se kterým ses hodně potrápila a oddychla sis, když byl konečně venku?
Ano. Hlavně ze začátku, kdy jsem neměla co vydávat, jsem přijímala všechno možné. Pak to bylo trochu peklo na úpravu. Jednu knihu jsem autorovi prakticky celou přepsala. Dnes už jsem moudřejší a s Kočkou fakt vybíráme k vydání texty, co mají nějakou úroveň.
Jak probíhá spolupráce s redaktory, grafiky a distributory? Respektive která část jde spíše hladce a kde se to třeba více seká?
Asi jako každá spolupráce… Dám jim vědět, co chci, oni to udělají. Distributoři mi dají vědět, co chtějí, a já jim to pošlu.
Někdy je to trochu boj, protože distributoři mají tříměsíční splatnost, a stejně to nepošlou včas, autoři si občas postaví hlavu a nejde s nimi hnout. Co jde asi hladce, je zatím sazba knihy. Obvykle autoři zlom pochválí a nemají k němu připomínky, kromě Theresy Black, která si sází sama a té do toho zase kafrám já.
Pak mi tady někteří autoři pláčou, že jejich knihu propagujeme míň než jiné, mají malé prodeje, jiní se zase chlubí, že mají větší prodeje, čímž štvou ty první… Prostě práce s lidmi. Každý má nějaké specifické potřeby, styl komunikace, někdo se druží s ostatními, někdo je vlk samotář. Někdo si nenechá na text sáhnout a změnit ani slovíčko, jiný si pro dobro věci nechá vyškrtat třetinu knihy. Je to fakt různé, ale mě to baví. Mimochodem mám pedagogické vzdělání, které pro speciální potřeby a individuální přístup zvesela uplatňuji, což jsem nečekala, že v takové branži vůbec bude možné.
Je známo, že jsi nezastavitelná žena činu, co čeká nakladatelství Canc do budoucna? Jsou před tebou nějaké velké výzvy?
Největší výzva je udržet se finančně. Všechno je drahé (od pracovních sil přes tisk po vedlejší náklady, jako je pronájem obchodu a výroba serepetiček). Ale pokud překonáme všechny překážky, pak produkce audioknih, překlady do angličtiny a dalších jazyků.
A co pro čtenáře chystá Rosana Zvelebilová jako autorka?
Kreslím polokomiks Zlý čaroděj (už dva roky), snad ho dokončím a vydám v lednu. A pak bych v červenci chtěla vydat román Krutá tajemství.
Jaké tituly ze své produkce bys doporučila jako vánoční dárky?
Rozhodně Přání!, to je hodně vánoční a zimní knížka, ale jinak všechny knihy. Prostě co se obdarovanému líbí. Doporučuji dávat knihu Za trest jako dárek. Víte jak, „dostal jsem knihu Za trest“ :D.
