S Tomášem Martonem o psaní a recenzování

Publikováno: Autor:

Tomáše Martona znají čtenáři webzinu Děti noci jako recenzenta s přezdívkou Supermartonátor, ovšem to ani zdaleka není to jediné, čemu se věnuje. Je také povídkář a poměrně nedávno mu vyšla povídková sbírka Ve spárech múzy, která sklízí výborná hodnocení.

Začneme nepříliš originální otázkou. Kdy přišel první impuls napsat nějaký příběh? Bylo to jako u většiny spisovatelů už v dětství, nebo až později?

Je to náhodou fajn otázka. Příběhy mě napadaly už v dětství, ale většinou jsem je jen vyprávěl jiným dětem. Tedy když chtěly poslouchat. Psát jsem ale začal až kolem dvacítky. Řekněme, že už jsem to nemohl vydržet a musel ty své myšlenky hodit na papír.

Kde všude se s tvými příběhy mohl český čtenář doposud setkat?

Bude to nejspíš vypadat jako machrování, ale už v mnoha publikacích. Například v časopise XB-1, e-zinech, jako jsou Charon nebo nebožtík Howard. V různých antologiích. Za všechny musím zmínit ty nové – V královských zahradách a Smečka. Dřív vyšlo třeba Bizarropolis, ale pyšný jsem na každé své publikování. Vždy je to radost. A dřív jsem velmi hojně publikoval na různých literárních serverech.

Kromě psaní povídek se věnuješ i recenzování. A to nejen knižním recenzím, ale i hudebním. Jak ses k tomu dostal? Pamatuješ si ještě, který titul (případně i hudební album) jsi recenzoval jako první?

Rád dělám chytrého, takže mě recenzování bavilo prakticky od střední školy. S kamarádem jsme měli takový blog o hudbě. Když to zkrátím, tak před jedenácti lety po mě sáhli v Metalforeveru a od té doby pro ně píšu. A první jsem recenzoval tehdy skvělou desku Trail Of Tears – Oscillation. Ty starší, ještě více amatérské recenze mám někde uložené, ale která byla první, už netuším.

Recenzováním ses nechal inspirovat v povídce Neznámý interpret (ze sbírky Ve spárech múzy). Hlavním protagonistou je hudební kritik, který kritizuje až moc a bez rozmyslu, což se dle očekávání neobejde bez následků. Setkal ses i ty za dobu svého recenzování s nepěknou zpětnou vazbou na své recenze? Ať už od autorů, nebo třeba interpretů?

Jasně. Třeba když jsem psal jako jeden z prvních českých pisálků o Babymetal. To byl docela šrumec (smích). Ultra true pravověrní drsní metaláci to nemohli skousnout. Ale po nějaké době se to uklidnilo. Dál už jen občas někdo něco vyčetl, ale vcelku nic, s čím bych se nesrovnal.

Rok 2024 je pro tebe jakožto autora zlomovým. Máš povídky hned ve dvou letošních antologiích a nedávno ti vyšla i vlastní sbírka povídek. Nejprve se tě zeptám na Smečku. Jak ses k tomuto projektu dostal? V krátkosti, o čem je tvá povídka?

Musel jsem podplatit Jiřího Sivoka (stálo mě to třicet králičích kožíšků) a pak podepsat smlouvu, že budu o něm všude mluvit moc hezky. Takže je to prima kluk! Každopádně byl jsem moc rád, že mě oslovil a nakonec mě do knihy vybral.

Povídka Pes se zlatýma očima je o psu, co má zlaté oči (smích). Dobře, omlouvám se za ty srandičky. Nicméně moc prozrazovat nechci. Je to příběh o holčičce, která má ze psů hrozný strach. No a její táta přinese jednou domu pejska, kterého srazilo auto, že se o něj postarají. Holčička má ale ze psa strach – však mu svítí oči.

Jak probíhala spolupráce s editorem Jirkou Sivokem? Je něco, co bys vytknul, nebo naopak pochválil?

Byla to přímo ukázková práce Jirky jako editora. Vážně na tom makal jako kůň (podotýkám, že tažný) a ne, nedělám si srandu. Udělal tím na mě dojem, jak se o vše staral a snaží se doteď knihu propagovat. Klobouk dolů.

Druhý letošní zářez máš v antologii V královských zahradách, která vznikla na počest Stephena Kinga pod taktovkou editora Aleše Richtera. Cítil jsi zodpovědnost nebo respekt k tomu, že jsi součástí takového velkého projektu?

Asi jako vždy – nechci udělat ostudu knize a ostatním autorům v ní (smích). Tak snad se mi to trochu povedlo. Jinak to bylo fajn a velmi si toho cením, že jsem tu šanci dostal – být v „kingovce“.

Jaký je tvůj vztah k tvorbě Stephena Kinga? Ovlivnil tě ve vlastním psaní?

Rozhodnopádně! Bez přehánění je to můj nejoblíbenější autor. Ovlivnil mě velmi a inspiroval mnohokrát. Jak umí pracovat s charaktery nebo s nápady samotnými. Takové to jeho: „To by byla sranda, kdyby…“ Jo, to mě ovlivnilo, ne že ne. Však i v „Múzách“ je jeden kousek věnovaný jemu. A to jsou „Díry“.

Do třetice – tvá sbírka povídek Ve spárech múzy. Byla to dlouhá cesta k vydání vlastní knihy?

Ne, úplná pohodička. Cesta byla dlouhá jen asi sedmnáct let (smích). Jo, je to vlastně vymodlená kniha a už x-krát jsem si říkal, že snad ani knihu nikdy nevydám. Takže ta šedá potvora s mým ksichtem na obalu pro mě hodně moc znamená. Pořád to vlastně zpracovávám, že se to konečně povedlo.

Je pro tebe některá povídka ve sbírce tzv. srdcovkou? Která u tebe má speciální místo?

Já to beru jako takové své „best off“. Nejsou tam samozřejmě povídky vydané v těch nejnovějších sbornících, ale jinak povídky, které považuji za své nejlepší. Jestli mám jednu vypíchnout, pak asi Škvíru. Je to ryze hororová povídka a taková první, která už byla na velmi slušné úrovni (však i první knižně vydaná). Ale jsem pyšný vlastně na všechny. Každá hrála v mém životě nějakou roli a je super, že se dostanou k lidem.

Kdo trošku sleduje tvou tvorbu, ví, že jsi především povídkář. Můžeme se těšit i na něco delšího (novelu, román)?

Román, když mi někdo nějaký vydá (smích). Zrovna jeden píšu. A novelu? Ta už ťuká na dveře a vyjde příští rok. Takže než řeknete Llanfairpwllgwyngyllgogerychwyrndrobwllllantysiliogogogoch, bude na světě.

Jsi spisovatel, recenzent, moderuješ HorrorCon. Dokonce máš svůj kanál na YouTube, kde zveřejňuješ i namluvené recenze, vedeš rubriku Otravné pondělí, ve které zpovídáš kolegy autory, a v neposlední řadě točíš i videa o metalové a rockové hudbě. Chtěl bys k tomuto výčtu ještě doplnit něco, na co jsem zapomněla? Jak to všechno stíháš?

Asi je to všechno. Chtěl jsem říct, že jsem i žonglér, ale vůbec to neumím. Jak to stíhám? Snažím se roztřídit si efektivně čas, ale je to fuška. Uvidíme, jak to půjde dál, samozřejmě nechci se přepínat. Nicméně zatím mě vše z řečeného baví.

Na závěr prozraď, v jakých chvílích Tomáše Martona nejčastěji navštěvuje múza a svírá ho do svých spárů?

Jako fakt? No tak ideální místa jsou zaměstnání, záchod, sprcha. Někdy stačí slyšet nějakou větu ve filmu nebo i v reklamě. Jindy mě inspiruje hudba. Múza je všude. Stačí před ní neutíkat.

FB stránka Tomáše Martona
YouTube kanál