Tomáš Marton: Ve spárech múzy

S jeho tvorbou jste se již mohli setkat například v antologiích Co číhá v temnotách a Smečka, ale nyní Tomáš Marton přichází s vlastní samostatnou knihou, a to rovnou povídkovou sbírkou. Ve spárech múzy představuje reprezentativní výběr jeho dosavadní tvorby. Najdete zde celkem 14 povídek, které se primárně drží hororového žánru.

ANOTACE:

Říká se, že autor potřebuje pro svou tvorbu múzu. Tomáše Martona čas od času do svých spárů polapí jedna velmi náruživá. Vznikají pak příběhy těch nejrůznějších žánrů, jako jsou pořádný horor, sci-fi, ale i humor.

Co jen to soused skrývá ve sklepě? A co věčné dilema žít dlouze, ale sám, nebo krátce, zato s láskou? Proč jsou za městem podivné hluboké díry v zemi?

Nejen toto naleznete v knize, která je výběrem toho nejlepšího, co z Tomáše Martona vymáčkla múza, když se pařáty zabořila hluboko do jeho nitra.

 

O AUTOROVI:
Tomáš Marton se narodil v Duchcově. V dětství propadl světům Jaroslava Foglara, o něco později E. M. Remarqua, v současnosti Stephena Kinga, H. P. Lovecrafta, Kena Folleta a Dmitryho Glukhovského. Knižně debutoval povídkou Škvíra v antologii Může se to stát i vám (2018). Jeho příběhy vycházely v následujících letech v mnoha dalších antologiích. Povídkami přispěl do časopisů Howard, Charon či XB-1.
V roce 2022 se jeho povídka Smrt je důsledek života dostala do první české bizarro antologie Bizarropolis nominované na cenu Magnesia Litera.
Je také redaktor kulturního webzinu Děti noci a hudebního webzinu Metalforever and Metal Man. Recenze píše také pro časopis XB-1.

 

INFO O KNIZE:
Vydal: Golden Dog, 2024
Obálka: Pavel Pavelka
Vazba: brožovaná
Počet stran: 252
Cena: 299 Kč

 

UKÁZKA Z KNIHY:

ŠKVÍRA
2

Nostalgie. Celý tenhle můj návrat sem je jedna velká nostalgie. A já nevím, zda je to to, co jsem chtěl.
Ale co jsem čekal? Že táta bude veselý a šťastný, že mě tu má, a bude ignorovat, co se stalo? Přesněji řečeno, co se stalo se mnou?
Zíral jsem z postele na strop. Tak jako malý. Byla to zvláštní léta. V osmi jsem objevil Škvíru. Ne, že by tam dřív nebyla, ale nevšímal jsem si jí. Až potom jednou, když mě táta poslal pro něco do sklepa, jsem se na ni zaměřil. Pamatuji si jen útržky, ale naprosto přesně vím, že mě napadlo: Tam někdo je.
Také si vybavuji, jak jsem obličejem nalepený na dřevěné stěně a jedním okem se snažím zahlédnout, co je na druhé straně. Nikdy nebylo vidět nic jasně, ale všiml jsem si pohybu. Pak přišel úlek.
Z čeho?
Pohyb, divný pocit, že se někdo skrz Škvíru dívá, a cítil jsem zápach.
Vstal jsem z postele zcela automaticky. Věděl jsem, že táta mi tam zakázal jít, ale já prostě chtěl. Hrozně moc.
Jsem už dospělý a se vším srovnaný. Je to prostě jen popraskané dřevěné obložení. Jenom se podívám.
Vzal jsem si baterku a šel dolů. Nechtěl jsem rozsvěcet na chodbě, i když táta už nejspíš spal. V přízemí jsem mrkl do dveří tátova bytu, zda se u něj nesvítí. Tma. Táta spal.
Opatrně jsem otevřel dveře do sklepa, abych nenadělal hluk, a vešel dovnitř. Ve sklepě jsem rozsvítil a schůdek po schůdku sestupoval dolů. Jako bych se stal zase dítětem. Panovalo tu chladno a já se otřásl zimou.
Třináct schodů. Sklep samotný měl na výšku dva metry a stěny byly dlouhé jen o něco málo víc. U dvou z nich stály regály a v nich měl táta uskladněné flašky s vínem. V pravém rohu jsem viděl basu piv a nějaké haraburdí. Pravá stěna zůstala holá. Nikdy nás před ni nenapadlo něco dát. I táta měl před onou stěnou respekt. Možná taky něco viděl, ale i kdyby, tak by to nepřiznal. Nechtěl být za blázna. Stěna byla z dřevěných prken. Jedno vedle druhého, natlučené natěsno k sobě.
Mezi dvěma prkny však zůstala mezera. Jako by prkna praskla a odhalila tak uzoučký pruh, skrz který se dalo podívat. Škvíra vypadala větší, než jsem si ji pamatoval.
Proč je větší?
Díval jsem se na ni. Nevím, jak dlouho.
Fascinovala mě a já se rozmýšlel.
Podívat se, nepodívat se.
Jsem už přece zdravý. Šlo jen o dětskou představivost.
Přitiskl jsem pravé oko ke Škvíře a podíval se dovnitř.
Tma.
Jasně, co jsem čekal?
Chvilku jsem se díval do černočerného prostoru a poslouchal ticho.
Cítil jsem vlhké dřevo a zatuchlinu.
„…“
Nebyla tam až taková tma a ani úplné ticho.
„… a…“
Málem se mi zastavilo srdce. Slyšel jsem nějaký šepot. Možná. Ale zcela určitě zřetelné „a“.
Viděl jsem nějaký stín? Obrys něčeho?
„… ma.“
Hlas. Jasně jsem slyšel něco jako slovo nebo slabiku. Slabý, téměř nepostřehnutelný hlásek.
„Haló, je tam někdo?“
Jedna z těch vět, co jsem slýchal ve špatných hororech. Ale prostě ze mě ta otázka vypadla zcela samovolně.
„Sama.“
„Cože? Já nerozuměl,“ řekl jsem a očima spatřil pomalý pohyb.
„Sama. Klíče. Strach.“
Jako by dotyčný nemohl mluvit víc nahlas, a já tak pořád úplně nerozuměl. A pokud jsem rozuměl dobře, pak jsem nechápal, co slova přesně znamenají.
„Kdo jsi? Co tam děláš?“
Věděl jsem, že se asi neptám dobře. Ten někdo na druhé straně byl vystrašený. Přitiskl jsem ke Škvíře ucho a hned leknutím málem upadl. Do prken začal někdo bušit a já myslel, že mi praskne hlava.
„Klíče! Ven!“ řekl neznámý, tentokrát velmi nahlas, jako by mluvil přímo do díry ve stěně.
Vykřikl jsem. Někdo stále bušil do stěny a nade mnou se objevilo světlo.
„Co jsem ti do hajzlu říkal?!“ zařval otec ještě na schodech. „Že sem nemáš lézt, kurva!“
Bouchání do stěny ustalo.
„Vypadni k sobě do pokoje a zítra si o tom promluvíme.“
„Někdo tam je!“
„Je tam jen tvůj pomatenej mozek!“
„Já nejsem blázen. Beru prášky a je mi fajn.“
„Zdravej člověk nesedí půlku života u stěny a neříká, že z ní slyší hlasy!“
„Copak ani teď ji nevidíš?“
„Nic tam není!“ křičel otec.
„Tak se pojď podívat blíž! Vždyť je přímo tady a větší než dřív!“ říkal jsem zoufale a ukazoval na místo, kde se na mě šklebila Škvíra.
„Okamžitě vypadni do svýho pokoje, nebo tě tam odtáhnu po zlým,“ procedil táta skrz naštvaná ústa a bylo hotovo.
„Sem už nevlezeš!“ řekl důrazně, když jsme opouštěli sklep.
Oba jsme byli naštvaní, ale nemělo smysl se hádat, a tak jsem šel spát.
Usnout se mi samozřejmě nepovedlo. Pořád jsem myslel na to, jaký mají smysl ta slova. Jaký?
Sama. Klíče. Strach.