Lucie Lukačovičová: Chrám Azylu

Nakladatelství Epocha vydává Chrám Azylu, samostatný román ze světa Azylu Lucie Lukačovičové.

ANOTACE:
„Použij cokoliv, co funguje, a přežij!“ – to je heslo lovců nadpřirozených monster.

Benedikt je samotář, který se s loveckou organizací Azyl nerozešel v dobrém. Ale když je v sázce život jeho bratra, je připravený zatnout zuby a spolupracovat s kýmkoliv, jen aby našel lék. Sourozenci se vydávají do tajemného Vietnamu, kde ve stínu džungle číhají neznámé nestvůry.

 

INFO O KNIZE:
Vydá: Epocha, květen 2024
Ilustrace: Jana Šouflová
Vazba: brožovaná
Počet stran: 320
Cena: 349 Kč

Rozhovor s Lucií Lukačovičovou o sérii Azyl

UKÁZKA Z KNIHY:

Kapitola VIII.
Benedikt – Neklidná řeka

„K čemu je ti, že máš pravdu, když nemáš moc?“– Henrik Ibsen

„A k čemu ti je, že máš moc, když neznáš pravdu?“– Gabriel

Benedikt a Yissl se po noci v džungli a důkladném pochodu vynořili zpod příkrovu stromů do den­ního světla. Před nimi se otevíral výhled na řeku Mekong v celé její mohutnosti. Rozeznávali zeleň vodních hyacintů na béžové hladině a obrysy dře­vin na druhém břehu.

Dohoda s Gabrielem zněla, že se potkají u chrámu Čtyř ušlechtilých pravd. Nepříjemné zprávy bylo potřeba co nejdříve předat opatovi. Duch trval na tom, že nahánět zběsilého vraha bez posil a bez možnosti předat informace není dobrý nápad.

Lovec si sedl na jeden z vystouplých kořenů a protáhl si nohy.

„Pořád přemýšlíš o případu,“ řekla golemka. Ne­byla to otázka.

„Mhm,“ zamručel Benedikt. „Naneštěstí Cây Tre, jak to u duchů vázaných na místo bývá, nedo­káže přesně určit, kolik času uběhlo od jeho smrti. Takže nevíme, jak velký náskok před námi vrah má.“ Mezitím naťukal na mobilu další zprávu pro Teodora a pokusil se ji pustit do éteru. Ale signál byl tak slabý, že se mu ji nepodařilo odeslat.

Věděl, že teď nemá smysl naslepo pobíhat po džungli a snažit se Tea a Tien najít.

„Neměli jsme Cây Treho požádat, ať nám ukáže svou mrtvolu?“ napadlo Yissl.

„Možná. Ale obával jsem se, abychom nerozko­pali stopy někomu, kdo by to přišel vyšetřovat mundánními postupy,“ povzdechl si Benedikt. „Jsme sice odhodlaní, ale… co si budeme poví­dat, nemusíme uspět. Mohlo by se stát, že vraha bude nakonec muset dopadnout někdo jiný než my.“

Než mohla něco odpovědět, zarazil ji gestem.

„Loďka,“ sykl. „A pluje tím směrem, který by se nám zrovna hodil.“

„Zkusíme štěstí?“ navrhla Yissl, která už si také všimla dlouhého sampanu s mělkým dnem a jed­ním veslařem, který zabíral vestoje na zádi dlou­hými vesly uchycenými ve vidlicích. Muž měl na sobě tričko, plátěné kalhoty a široký rýžový klo­bouk. „Přinejhorším se rozhodnou nás ignorovat,“ mínila golemka. Schovala do batohu tesáky, které jí podal.

„Xin chào!“ zavolal Benedikt. „Mohli byste nás vzít kousek s sebou?“

Sampan připlul blíž. Bylo vidět, že na palubě jsou tři další lidé s plastovými koši se zeleninou a rybami.

„Jste v pořádku? Ztratili jste se?“ křikl veslař, když na pevnině rozeznal něco, co dost vypadalo jako dva zbloudilí Evropané. Jejich schopnost mlu­vit vietnamsky byla překvapující. Zamířil k nim. Záhy už přirazil ke břehu.

„Trochu,“ řekl Benedikt. „Potřebovali bychom co nejblíž sem.“ Na mapě ukázal místo, odkud vy­plouvali ještě s Teodorem, na lodi s pohodlnými kajutami.

„To je docela daleko,“ podotkl veslař skepticky.

„Nevadí, každý kousek cesty, o který nás při­blížíte, bude skvělý. Možná se nám povede chytit nějakou větší loď, když tu nezůstaneme trčet na ko­řenech,“ vysvětlil lovec. „A samozřejmě vám zapla­tíme za vaši námahu.“

„Dobrá, dobrá, však se ještě vejdete,“ zasmál se Vietnamec přátelsky a nechal ty dva divné turisty nastoupit. Netušil, jak zásadní rozhodnutí ve svém životě právě učinil.

* * *

Voda dorážela na boky sampanu, ale veslař vedl loďku s jistotou někoho, kdo žije na řece už mnoho let. Yissl štěbetala se třemi ženami, které zřejmě jely z plovoucího trhu a vezly zásoby potravin pro svoje rodiny. Jedna z nich golemce pochválila rý­žový klobouk a ostatní živě souhlasily, jak jí sluší.

Benedikt se pozorně rozhlížel po hladině. Pře­mýšlel, jestli znovu nezahlédne žabí nestvůru, o níž doufal, že si dobře pochutnala na plněných knedlíčcích.

Náhle spatřil mezi vlnami pohyb. Cosi se vynořilo a vzápětí zmizelo. Na okamžik si myslel, že je to ona.

„Yissl,“ procedil česky směrem ke golemce. „Hej, Yissl! Něco tam je.“

Golemka byla okamžitě ve střehu. „Něco nás sle­duje,“ souhlasila s pohledem upřeným na řeku.

„To tady máte tak velké ryby?“ zavolal lovec na veslaře. „Zahlédl jsem jednu vážně macatou!“

„Tady spíš… ne,“ odpověděl Vietnamec. Bylo vi­dět, že pohledem neklidně těká kolem. Znovu se něco mihlo ve vodě. Muž napjal svaly a urputně se opřel do vesel. „Nikdo se nenaklánějte nad hla­dinu!“ křikl na svoje pasažéry.

Benedikt nenápadně sáhl do batohu pro zbraně. Cítil, jak jím probíhá důvěrně známé napětí z lovu, jak se mu bystří smysly.

Na okamžik se pod loďkou objevil stín. Teď už si byl lovec jistý, že je to něco většího než žabí ne­stvůra. Taky se to pohybovalo jinak. Tohle nebyla ryba.

Proplulo to o kus dál a zase se to ztratilo. Ves­lař zabíral, co mu síly stačily, a snažil se dostat ze středu řeky ke břehu.

„Myslíš, že tomu dokážeme ujet?“ hlesla Yissl.

V příští vteřině se z hlubiny vynořila podlouhlá zubatá tlama s podivně červeně zbarveným čumá­kem. Chňapla po sampanu.

Vzápětí se potkala s jedním z Benediktových tesáků a Yisslinou drobnou, ale průraznou pěstí. Krokodýl ze sebe vyrazil dunivé zaskřípění, čelisti cvakly na prázdno.

Mrskl sebou a zkusil zaútočit na záď. Tam do­stal důkladnou ránu veslem. Švihl ocasem ve snaze zasáhnout okraj lodi a plavidlo převrátit, ale Yissl ránu zadržela holýma rukama. Úder ji málem sra­zil do vody a bestii se podařilo sevřít její paži v če­listech. Yissl se urputně snažila nenechat strhnout do řeky, zatímco volnou rukou se pokoušela vypá­čit nestvůře tlamu.

Benedikt nevěděl, jestli krokodýl dokáže go­lemce ukousnout paži. Neměl tušení, zda by se pak Yissl dokázala opravit, nebo by zůstala zmrzačená. Nemínil to zjišťovat.

Veškerou silou zatnul oba tesáky zrůdě shora za krk. Doufal, že se mu podaří přetnout páteř, kroko­dýla paralyzovat, nebo alespoň zastrašit.

Stvoření rachotivě zachrčelo, ale navzdory zra­nění odmítalo otevřít čelisti. Na chvíli sebou mrsk­lo blíž k hladině a Benedikt měl pocit, že ho šálí zrak, když spatřil plazovy končetiny.

Pět nohou? Co to kurva je?!

Sampan se povážlivě naklonil. Trojice žen se po­hotově přesunula na druhou stranu, aby pomohla loďku vyvažovat. Tiskly se k sobě v hrůze, ale ne­vydaly ani hlásku.

Plaz se zuřivě přetahoval s golemkou, jak se ji snažil dostat pod vodu a nejspíš provést oblíbenou krokodýlí smrtící vývrtku.

Benedikt znovu bodl. Nemá cenu zkoušet runy. Tohle – prostě – musím – umlátit!
Pamětí mu bleskla vzpomínka na matku. Kdysi… ve Vietnamu s Gabrielem lovili krokodýlího ducha. Vybavil si, že ty bestie mají v krku citlivou chlopeň. Jenže stvůra držela Yisslinu paži napříč, takže go­lemka nemohla dosáhnout dál do tlamy.

Veslař se snažil udržet loďku na hladině a dostat všechny pryč.

„Oči a čumák!“ křikl.

Dvojice lovců zareagovala okamžitě.

Yissl napjala prsty volné ruky a bodla jimi kro­kodýla do nozder. Benedikt sekl plaza přes oko.

Nestvůra povolila a golemka padla pozpátku na dno loďky.

„Zkurvenej hajzle!“ zařval Benedikt česky a při­dal ránu na zbývající oko. Věděl, že neminul.

K jeho šoku se zrůda pokusila ještě jednou oca­sem zaútočit na loďku. Dostala další seknutí přes čumák.

Pětinohý krokodýl ze sebe vyrazil zvuk podobný zahřmění – a konečně zmizel v kalné vodě.

Chvíli bylo hrobové ticho, rušené jen skřípěním vesel, která hnala plavidlo ke břehu tak rychle, jak jen bylo v lidských silách.

Pak se jedna z žen tiše rozplakala.