Sasha Laurens: Mladokrevní

Střední vám může pěkně pít krev. Zvlášť když je plná upírů.
Kat a Taylor spolu mají sdílet pokoj na koleji a oběma je jasné, že to neskončí dobře. Zatímco pro Kat je prestižní upírská škola vykoupením ze života v chudobě a utajení mezi lidmi, Taylor má plné zuby konzervativních hodnot upírské smetánky.

ANOTACE:
Kat Finnová a její matka jen tak tak přežívají mezi lidmi. Jako všichni upíři musí pít Hemu, drahou syntetickou krevní náhražku, aby přežily, protože téměř celé lidstvo bylo infikováno virem, který je pro upíry smrtící. Kat se netěší na věčnost strávenou přežíváním a chudobou, ale když zjistí, že byla přijata na Střední školu Harcote, prestižní přípravku, která tajně přijímá pouze upíry, ví, že se začíná blýskat na lepší časy.

Taylor Sangerová se topí v bohatství upírského světa, ale už ji unavují jeho zpátečnické konzervativní hodnoty – zvlášť když přijde na sexualitu, sama se dávno hrdě vyoutovala jako lesba. Teď už musí jen protrpět další dva roky na Harcote a bude volná. Ale když přijde na to, že její novou spolubydlící je Kat, vyděsí se. Protože ona a Kat bývaly nejlepší kamarádky před velmi dlouhou dobou a neskončilo to dobře.

Když Taylor narazí na tělo mrtvého upíra a Kat najde ve školních archivech něco skutečně šokujícího, obě dvě si uvědomí, že na Harcote se skrývají temná tajemství – která nejspíš sahají daleko za hranice školních pozemků.

 

INFO O KNIZE:
Vydalo: CooBoo, červenec 2023
Překlad: Markéta Forejtová
Vazba: brožovaná
Počet stran: 440
Cena: 449 Kč

 

UKÁZKA Z KNIHY:
1
KAT

Naklonila jsem se přes přepážku bistra Snack Shack v country klubu El Dorado Hills a zadívala se na bazén. Cítit chladnou, zářivě modrou vodu na mé zpocené, mastné kůži by bylo neskutečně příjemné. Srpnový pařák na celý den naplnil bazén křičícími dětmi. Fronta na oběd byla tak dlouhá, že se rovnou přelila do fronty na svačinu, a já jsem pořád ještě měla milkshake ve vlasech. Teď už ale slunce konečně směřovalo za stromy a přes řadu lehátek se rozprostíral chladný stín. Plavčíci vyháněli děti z bazénu ven, kde na ně čekaly jejich chůvy a au pair a rodiče v domácnosti.

„Kat, jestli budu muset udělat ještě jeden jediný salát Caesar bez krutonů nebo dresinku, začnu křičet,“ řekl Guzman, který právě stál u dřezu. „To je prostě doslova římskej?“

Zasmála jsem se, ale očima jsem visela na bazénu. Večer se tu objevoval jiný druh členů klubu. Celé léto jsem sledovala, jak se pokaždé vynoří: plavci zdolávající jeden bazén za druhým ve slábnoucím slunci a ženy usrkávající bílé víno, které si donesly z baru vevnitř. Zdálo se, jako by se pro ně celý svět uvolnil, aby jim dal chvilku klidu.

Toužila jsem být jednou z nich.

Guzman pustil do jednoho z mixérů vodu. „Flirtuje Shelby s tím roztomilým plavčíkem – jak že se jmenuje, Ryan?“

Střelila jsem očima ke kanceláři plavčíků přesně ve chvíli, kdy Shelby v červené vestě a se slunečními brýlemi nahoře na hlavě udeřil·a chlápka bez trička pěnovou tyčí.

„Jo, Shelby rozhodně flirtuje.“ Vytáhla jsem čtyřlitrovou nádobu na kečup skrz výdejní okénko. „Myslíš, že nás vedení klubu nechá tady venku po zavíračce sedávat dřív, než léto skončí?“

„Cože, nechat nás si zaplavat, objednat si hranolky a ležet na sluníčku?“

To bylo dočista nemožné. Hranolky bych jíst nemohla a z dlouhého polehávání na sluníčku se mi dělalo zle. I přesto ve mně ale něco pulzovalo touhou. „Jenom bych chtěla vědět, jaké to je být členkou klubu, víš?“

„Mhm, já vím. Jsem si dost jistý, že celá moje rodina ví, včetně všech, které jsme nechali v El Salvadoru. A ne, rozhodně si nemyslím, že nás nechají vzít si jedno odpoledne volno, abychom mohli předstírat, že sem patříme. My jsme tady ti, kdo nosí uniformy.“

Otočila jsem se zpátky k potemnělé kuchyni a ze zářivého světla bazénu mi tepalo před očima. „Nejdřív zapracujeme na tom, aby z nás byli milionáři. Pak bychom se sami mohli stát členy.“

Guzman se probíral ledničkou. „Miluju tvoji dlouhodobou vizi, ale jako okamžitý akt vzdoru si dělám quesadillu. Tahle instituce nás okradla o polední pauzu. Chceš půlku?“

Pravdou bylo, že jsem nepřeskočila oběd kvůli tomu, že jsme byli zaneprázdnění. Vynechala jsem ho proto, že tu byl Guzman. Letní prázdniny pro mě znamenaly možnost pracovat dost na to, abych měla aspoň nějaké úspory během školního roku. Guzman plánoval totéž, a tak jsme se oba přihlásili do bistra Snack Shack. Se Shelby v roli plavčíka se to zdálo jako dokonalý plán dokonalého léta – ačkoli jsme ho Guz a já měli strávit v malé, přehřáté kuchyňce.

Byl tu jen jediný problém: zapomněla jsem do tohohle plánu zahrnout Hemu. Trávit celý den s Guzmanem znamenalo, že krevní náhražka, kterou jsem pila k snídani, mi musela vydržet do konce směny. Prvních pár dní jsem měla při zavíračce takový hlad, že jsem se přistihla, jak trochu moc dlouho zírám na holá zápěstí a odhalené krky členů a členek klubu. Zvažovala jsem, že si nějakou Hemu do kuchyně propašuju, abych si mohla usrknout, když se Guzman nebude koukat. Ale zdálo se mi mnohem horší muset vysvětlovat, proč máme vedle masa na burgery lahev krve, než mít chvíli hlad.

Přitiskla jsem si ruku na čelo, lehce se mi točila hlava. Většinu dní jsem v pohodě zvládala. Sebekontrola pro mě nebyla ničím cizím. S mámou jsme ale často měly tak akorát Hemy, abychom přežily, a dneska ráno jí zrovna dost nebylo. Když jsme si poslední lahev rozpůlily, bylo nám oběma jasné, že do večeře budeme mít ukrutný hlad. Ani jedna z nás se o tom nezmínila. Dnes jsem musela nějakou další vyzvednout.

„Ne, díky,“ řekla jsem Guzmanovi.

Hodil tortillu na elektrický gril. „Jestli zjistím, že držíš jednu z těch očistných diet, kdy se vyhýbáš lepku, sýru, zábavě i štěstí, budu fakt naštvaný.“

Vypnula jsem fritézu a poslední studené hranolky obalené v soli jsem hodila do koše. „Poslední dobou se mi často zvedá žaludek.“

Guzman dramaticky zalapal po dechu. „Omlouvám se, naprosto jsem na to zapomněl.“

„Guzmane, jestli tě přistihnu, jak jsi na Kat zlý, tak tě zapíšu za porušování pravidel bazénu.“ Blonďatá hlava Shelby vykoukla z výdejního okénka. Byl·a tak opálený·á, že mu·jí bílé zuby svítily, když se usmál·a.

„To nic,“ řekla jsem. „Žaludeční záležitosti.“

Předstírala jsem, že jsem si nevšimla pohledu, který Shelby vrhl·a po Guzmanovi.

Na začátku druháku jsem začala přicházet o schopnost trávit jídlo – alespoň ten druh jídla, který konzumovali moji kamarádi. Byl to těžký, smutný rok, kdy jsem nevěděla, jestli jím svůj poslední kornoutek zmrzliny, zralou jahodu nebo dílek pizzy. Mamka dala dohromady dokumenty ze své kliniky, která mi diagnostikovala poruchu trávení. Koncem školního roku už jsem žila výhradně z Hemy, což znamenalo, že v očích všech ostatních jsem nejedla vůbec nic. Nikdy. Pro lidi bylo dost obtížné tuhle skutečnost akceptovat, i když věděli, že jde o specifický zdravotní problém. Taky to nezabránilo snaze školní poradkyně vnucovat mi letáčky o zdravé stravě – ani mým kamarádům vyměňovat si pohledy, které si mysleli, že nevnímám.

Ne, že bych za Hemu nebyla vděčná. Byla jsem neuvěřitelně šťastná, že jsem nikdy nemusela své tesáky zabořit do ničího krku, zejména teď, když mě každé špatné zakousnutí mohlo zabít. Ale neustálé lhaní bylo už vážně vyčerpávající. Netušila jsem, jak přežiju další dva roky střední školy na usrkávání z termosky plné vlažné krevní náhražky, kterou jsem měla nacpanou ve skříňce hned vedle oblečení na tělocvik.

Ne jenom dva roky. Ne jenom zbytek střední školy. Věčnost.

Anebo jakkoli dlouho vlastně upíři žijí.

Shelby vyskočil·a na přepážku. „Dej mi půlku. Umírám hlady.“

Guzman mávající nožem v jedné a avokádem ve druhé ruce se na Shelby podíval přes rameno. „To si myslím, po tak dlouhém dni plném nestoudného flirtování – au, do háje!“

Shelby mlaskl·a. „Karma je zdarma.“

Otočila jsem se na Guzmana. Říkal něco ve smyslu, jestli to vidím taky, a napřahoval ke mně ruku. Z rány na palci mu do dlaně stékal karmínový potůček.

Krev.

Hlad se z otupující závratě změnil v bolest hlavy. Moje zorné pole se zúžilo jen na to vzácné, tmavě červené jezírko hromadící se mu v dlani.

„Skočím pro lékárničku,“ řekl·a Shelby. „Kat, seženeš mu papírovou utěrku?“

Já jsem ale nemohla.

Sbíhaly se mi sliny, a než jsem je mohla zastavit, tesáky mi tlačily na vnitřní stranu rtu. V panice jsem si přitiskla ruce přes pusu. Tohle se mi ještě nikdy nestalo, nikdy jsem neztratila sebekontrolu a nenechala svoje tesáky vyjet ven. Kdyby to někdo viděl, můj život tady by skončil. Ale pod touhle hrůzou mi pořád tepalo v hlavě hlady a tenký hlásek kňoural, že možná by jedno ochutnání nikoho nebolelo…

Ne. Pořád jsem si držela dlaň přes ústa, zatímco jsem se od něj vzdalovala, dokud jsem se zády neopírala o přepážku, co nejdál to v malé kuchyňce šlo. Co jsem si myslela? Že snad budu pít Guzmanovi krev? To bylo hrozné – bylo to špatně – a nikdy bych to neudělala. A i kdybych chtěla, nemohla bych. Jeden nikdy nevěděl, kdo je nositelem infekce. Kapka špatné krve stačila k tomu, aby nesmrtelnost přestala hrát roli.

„Země volá Kat?“ Guzman utrhl papírovou utěrku z role a omotal si ji kolem ruky. Jakmile jsem krev přímo neviděla, trhaně jsem se nadechla – přitom jsem se uklidnila dost na to, abych dokázala zatáhnout tesáky. O vteřinu později byl·a Shelby zpátky a vytahoval·a z lékárničky tucet různých druhů dezinfekcí a obvazů.

Podíval·a se na mě. „Jsi v pohodě?“

Měla jsem potem ulepenou kůži a pěkně pocuchané nervy. Přejela jsem si jazykem přes špičáky, zkontrolovala jsem je jednou a ještě podruhé. „Mám, ech, takovou fobii z krve. Když vidím kapku krve, udělá se mi zle,“ zamumlala jsem. „Guzmane, nechceš jít domů? Stejně mi nemůžeš pomoct se zavíračkou, když krvácíš po celé kuchyni.“

Ve skutečnosti jsem chtěla sama vypadnout, ale udělat to by mě stálo hodinový plat. To jsem si vzhledem k současným cenám Hemy nemohla dovolit.

„Vždyť jdeme ven,“ zaprotestoval·a Shelby.

„Musím vyzvednout mámu z práce.“ Donutila jsem se k úsměvu bez tesáků. „Jsem si jistá, že se vy dva zvládnete bavit i beze mě.“

Guzman vytáhl svou čerstvě obvázanou ruku zpoza Shelby, hodil zástěru do kouta a zmáčkl mě v rychlém, po hranolkách vonícím objetí. „Oficiálně jsi moje nejmíň zábavná kamarádka a děkuju.“

„Napiš, jestli budeš mít čas se sejít později,“ řekl·a Shelby.

„Určitě.“ Věděla jsem, že to neudělám. Křeč v břiše nepovolila, dokud oba nebyli pryč, zavržená quesadilla neležela v koši a celou kuchyň jsem nepostříkala pořádnou dávkou dezinfekce. Dokud můj pomalu tepající, vytrvalý nával hladu nezůstal jedinou zbylou stopou po krvi.

*

Zastavila jsem na parkovišti vedle kliniky sdílených služeb v Sacramentu a poslala zprávu mamce. O patnáct minut později jsem čekání vzdala a vešla dovnitř. Máma se narodila v roce 1900 a letos ji čekaly 122. narozeniny. Přestože její upíří tělo stále vypadalo, jako by jí bylo kolem třiceti, vždycky zapomínala, že SMS zprávy existují.

Jakmile jsem otevřela dveře kliniky, sevřel se mi žaludek. Pohltil mě všudypřítomný pach dezinfekčních chemikálií, syntetických vůní snažících se tenhle zápach zakrýt a pod tím vším všudypřítomný nádech krve.

Infikované krve.

Čekárna byla plná mizerné energie. Na zdech visely plakáty s vodovkovými skvrnami, jako by snad obrazy objednané online mohly atmosféru vylepšit. Pacienti čekající na izolepou poslepovaných sedačkách měli nepřítomný pohled, ve kterém jsem viděla příznak těžkého PFaSK, i když to vlastně žádný symptom nebyl. Myšlenkami byli úplně jinde, možná u vlastní bolesti nebo záchrany bankovního účtu. V rohu místnosti nějaká žena s batoletem posouvala dřevěné korálky po drátěných kolejích – snad nejdepresivnější hračce, která se najde jenom na místech, jako je tohle.

Tato klinika sloužila pacientům s poruchou faktoru srážlivosti krve, zkráceně PFaSK. Od objevení viru v 70. letech se jím nakazila více než polovina lidské populace. Většina z nich ale onemocněla stejně jako při běžném nachlazení. Pacienti, kteří tohle štěstí neměli a onemocnění se u nich projevilo chronicky, skončili právě na mámině klinice. PFaSK úplně rozhodilo jejich oběhový systém: krev se srážela moc rychle, nebo moc pomalu, nebo vůbec, na špatných místech a ve špatný čas, a bez léčby mohli tihle lidé zemřít. PFaSK byl neškodný virus – dokud neškodil právě vám.

Upíři tohle věděli vždycky, dlouho před prvními vážnými případy. Kterýkoli upír se napil z nositele PFaSK, ať už s příznaky nebo bez, do pár minut zemřel. Jakmile se PFaSK rozšířilo mezi lidskou populaci, upíři skoro vymřeli. Proto začali nemoci říkat Hrozba.

Hema tak byla jediná věc, která nás zachránila před vymřením.

Ale nestačila na to, aby zachránila mého tátu.

„Ahoj, Kat,“ řekla recepční kliniky. „Angela by měla brzo skončit. Dneska nás tu bylo málo.“

„Jako každý den, že jo?“

Klinika nikdy neměla dostatek čehokoli, co potřebovala. Stejně jako každá jiná klinika specializovaná na PFaSK. I mnoho máminých pojištěných pacientů muselo obětovat své úspory, aby si mohli léčbu dovolit, v naději, že zůstanou naživu dost dlouho na to, aby se objevil lék. Léčebná nadace Blackových, nejznámější jméno okolo výzkumu PFaSK, na něm pracovala zhruba 45 let. Kdyby se PFaSK dalo vyléčit, bylo by to zásluhou Nadace Blackových. Koneckonců ji celou vedli upíři. Málokdy se stávalo, že upíři a lidé našli společný cíl, ale zdravá krev byla jednoznačnou výjimkou.

Druhou výjimkou byla pochopitelně moje matka, která žila svůj život, jako by dočista zapomněla, že je vlastně upírka.

Jakmile jsem se posadila, abych počkala na mámu, napsala jsem Donovanovi, našemu dealerovi Hemy, že si objednávku vyzvednu později ten den. Pak jsem odepsala Shelby na video a potom, spíš ze zvyku než cokoli jiného, jsem přejela na poslední obrazovku mobilu, otevřela složku her, které jsem nikdy nehrála, a našla mezi nimi schovanou ikonku e-mailu.

Už jsem si ten účet měla dávno smazat. Sama sobě jsem slíbila, že to udělám, jakmile skonči škola a začnou prázdniny. Máma by vyletěla z kůže, kdyby zjistila, že jsem si pod jejím jménem zařídila e-mailový účet. Ale škola skončila, prázdniny začaly a účet pořád existoval. V každém z tisíce případů, kdy jsem ho kontrolovala, byla schránka prázdná. Teď byl v podstatě začátek třeťáku a přihlášku jsem poslala v lednu. Bylo moc pozdě na to, aby se mi ještě někdo ozval, ale jak bych se mohla vzdát naděje, když jsem nedostala vůbec žádnou odpověď?

Nakoukla jsem do chodby, abych si byla jistá, že nepřichází máma, a otevřela jsem e-mailovou appku.

E-mailový účet: AngelaFinnova1900
Příchozí: 1
prijimacirizeni@StredniskolaHarcote.edu – Rozhodnutí o přijetí Katherine Finnové

Zírala jsem na displej a krve by se ve mně nedořezal.

To je ono.

Klikla jsem, abych zprávu otevřela.

Kvůli příšernému wi-fi připojení se e-mail načítal pomalu. Nejdřív se objevilo záhlaví s obrázkem netopýra a hradu, který bych poznala kdekoli. Pod ním latinský nápis Optimis optimus, který se překládal jako „Nejlepší z nejlepších“. V momentě, kdy se objevil text e-mailu, už jsem skoro nedýchala.

Vážená paní Finnová,
s radostí Vám oznamujeme, že v příštím roce nabízíme Katherine Finnové místo na Střední škole Harcote.
Omlouvám se, že nebylo možné zaslat zprávu o přijetí již na jaře, jak bývá zvykem, zajistili jsme vám ovšem speciální finanční výpomoc, která způsobila toto zpoždění. Katherinino studium bude sponzorovat anonymní dárce. Tato velkorysá nabídka je detailněji popsána níže.
Akademický rok začíná za něco málo přes dva týdny. Jsme připraveni nabídnout jakoukoli pomoc, abychom se ujistili, že Katherine bude připravená. Prosím, podepište a zašlete přiložený dokument zpět co nejdříve.
Dovolte mi, abych jako první Katherine přivítal na Střední škole Harcote v našem výročním dvacátém pátém roce!

S pozdravem
Roger Atherton
ředitel

Dostala jsem se tam.

Já jsem se tam doopravdy dostala.

Kůže mě brněla po celém těle a motala se mi hlava – tentokrát ne z hladu, ale z nadšení, které pořád působilo neskutečně.

Střední škola Harcote byla jedna z nejlepších internátních škol v zemi. V lidském světě byla známá jako velmi exkluzivní, s průměrem k přijetí 1‚0. Lidé ale netušili, že Harcote přijímá pouze mladokrevné upíry, kteří se narodili po začátku Hrozby.

A ne jen tak nějaké mladokrevné – elitu, která pocházela z nejbohatších a nejmocnějších rodin Vampýrie.

A teď taky mě.

Četla jsem ten e-mail pořád dokola, abych si užila pocit uspokojení naplno. Kdyby se mi podařilo vrýt si ho dostatečně do paměti, mohl by mi snad v hlavě zůstat napořád. Protože když jsem se dostala ke stránce s nabídkou finanční podpory, bylo mi jasné, že se svého snu o studiu na Harcote musím navždycky vzdát.

Školné činilo desetitisíce dolarů ročně a finanční podpora v podstatě neexistovala, nezávisle na všemožných formulářích, které se s přihláškou posílaly. To studentům Harcote nevadilo, byly to děti upírských magnátů a miliardářů a jejich tesákotvůrci – upíři, kteří způsobili proměnu jejich rodičů – byli pravděpodobně světoznámí. Já jsem byla dcerou upírské zdravotní sestry a o mém tátovi se dalo říct maximálně to, že zvládl přežít většinu Hrozby, aby pak zemřel při krmení se na člověku, když neměl dost peněz na Hemu. Tyhle okolnosti jasně dávaly najevo, že na školné můžu rozhodně zapomenout. A i kdybychom si to dovolit mohly, máma byla pevně přesvědčená, že na Harcote nepatřím.

Nezáleželo na tom, že jsem o tom snila mnohem dřív, než se mi vyklubaly tesáky.

Moje máma a já jsme do Vampýrie nikdy nezapadaly. Nešlo jen o to, že mě zapsala na státní školu, zatímco většina mladokrevných měla soukromé učitele, nebo že se naše bankovní účty neustále držely jen těsně nad nulou. Neměly jsme rodokmen, který by Vampýrie mohla opěvovat. Máma mi řekla, že před Hrozbou určoval v našem světě roli upíra jeho tesákotvůrce. Byl to starší upír, který si člověka pro nesmrtelný život sám vybral a dar mu předal tím, že způsobil jeho proměnu. Pravý tesákotvůrce naučil nového upíra lovu i krmení, očarovávání lidí a používání upírského charismatu, stejně jako přizpůsobení se nekonečnému životu. Zkrátka a dobře to, jak být upírem. Tesákotvůrce a tesákorozený sdíleli věčné pouto. Teď, když se noví upíři neproměňovali, ale rodili, se tradice změnila: tesákotvůrci rodičů byli zároveň tesákotvůrci jejich dětí. Když se mě ostatní upíři ptali (nebo spíš ptávali, protože jsem roky žádného nepotkala) na můj původ, říkala jsem jim, že oba moji tesákotvůrci zemřeli kvůli bankovní účty neustále držely jen těsně nad nulou. Neměly jsme rodokmen, který by Vampýrie mohla opěvovat. Máma mi řekla, že před Hrozbou určoval v našem světě roli upíra jeho tesákotvůrce. Byl to starší upír, který si člověka pro nesmrtelný život sám vybral a dar mu předal tím, že způsobil jeho proměnu. Pravý tesákotvůrce naučil nového upíra lovu i krmení, očarovávání lidí a používání upírského charismatu, stejně jako přizpůsobení se nekonečnému životu. Zkrátka a dobře to, jak být upírem. Tesákotvůrce a tesákorozený sdíleli věčné pouto. Teď, když se noví upíři neproměňovali, ale rodili, se tradice změnila: tesákotvůrci rodičů byli zároveň tesákotvůrci jejich dětí. Když se mě ostatní upíři ptali (nebo spíš ptávali, protože jsem roky žádného nepotkala) na můj původ, říkala jsem jim, že oba moji tesákotvůrci zemřeli kvůli Hrozbě. Pak jsem konverzaci stočila k tesákotvůrci mého táty, protože ten doopravdy nepřežil. O mámině tesákotvůrci se nemluvilo. Pravdou bylo, že jsme ani netušily, jestli viru podlehl, nebo byl stále mezi nikdy neumírajícími. Ani jsme nevěděly, jestli to byl muž. Protože moje máma zkrátka netuší, kdo její tesákotvůrce byl, tečka.

Máma nebyla pro tento život vyvolena a její nesmrtelnost jí nebyla předána jako dar. Její tesákotvůrce ji vůbec nechtěl proměnit – jen se z ní nakrmil a nechal ji vykrvácet. Dlouhé roky si myslela, že je jedinou existující upírkou.

Když konečně objevila další upíry, uvědomila si, že samotné jí bylo líp. Chovali se k ní, jako by si nezasloužila být mezi nimi, jako by její nesmrtelnost byla chyba a upír, který ji kousl, měl svou práci dokončit. Nechtěli s ní mít nic společného.

Proto začala lhát – a já jsem její lži zdědila, abych je vyprávěla dál.

S jednou jedinou výjimkou.

A vymstilo se mi to hned vzápětí. Měla jsem dost času o své chybě přemýšlet, když jsme odjížděly přes celou zemi z Virginie do Kalifornie, abychom začaly nový život. V Sacramentu máma slíbila (sama sobě, se mnou to vůbec nekonzultovala), že s upíry skončila. Byly jsme tu už tři roky a kromě Donovana jsem v celém státě neznala jediného upíra.

Nejprve jsem byla šťastná, že jsem po své chybě nechala Vampýrii za sebou. Ale čím jsem byla starší a čím hůř se moje upírské rysy daly ignorovat, tím víc na mě dopadala izolace od ostatních. Možná nebylo správné toužit po uznání světa, který mě odmítl, ale nemohla jsem si pomoct, když šlo o ambice týkající se Harcote. Tahle škola by vymazala cokoli, co ze mě dělalo jinou, méně významnou upírku. Doopravdy bych někam patřila.

Máma ale s tímhle pocitem nesouzněla. Vůbec. Sdělila mi, že přihláška nepřipadá v úvahu. A stejně bychom si to nemohly dovolit.

Letos jsem se ale o její svolení neprosila. Vyplnila a odeslala jsem přihlášku sama, potají.

Povzdychla jsem si. Chtěla jsem mít to nejhorší už za sebou. Přejela jsem k popisu finanční výpomoci.

Finanční výpomoc

Ročně poskytované finanční prostředky, po dobu dvou let (třetí a čtvrtý ročník), podmíněné dodržováním Kodexu cti Střední školy Harcote:
– Roční školné a poplatky: kompletně hrazeno.
– Ubytování, strava, uniforma: kompletně hrazeno.
– Další výdaje, včetně učebnic, potřebných technologií, nákladů spojených s kroužky, sportovními týmy nebo studijním cestováním: kompletně hrazeno na základě žádosti, bez limitu.
– Cestovní stipendium pro přesun na kampus Střední školy Harcote a jednu návštěvu domova za semestr: kompletně hrazeno.
– Doprovodné výdaje, včetně nového oblečení a dalších nezbytných předmětů před příjezdem do kampusu: kompletně hrazeno na základě žádosti, bez limitu.
Všechny finance jsou zajištěny anonymním dárcem.

Zalilo mě nadšení, horké a zářivé. Skousla jsem si rty mezi zuby. Nepřišlo mi správné se zubit uprostřed bezútěšné čekárny.

„Z čeho máš takovou radost?“

V chodbě stála máma. Na konci náročného dne vypadala bledá a vyčerpaná, ale na tváři měla zvědavý úsměv.

Vyskočila jsem. „Mami, půjdu na Harcote – vzali mě!“

Obličej se jí stáhl hněvem, vykulila oči a stáhla rty. Hned se ale zase dala dohromady. Z jejích úst se stala tenká čárka a ruka se jí sevřela v pěst kolem popruhu kabelky. Prošla kolem mě skrz čekárnu a ven na parkoviště. Dveře kliniky se zavřely dřív, než jsem stihla jít za ní.