Ed McDonald: Dcera Rudozimy

Nakladatelství Laser vydalo román Dcera Rudozimy, první díl velkolepé nové fantasy Kroniky Rudozimy od Eda McDonalda, autora úspěšné série Černé křídlo.

ANOTACE:
Raine je teprve sedmnáct let a už má děsivé tajemství – dokáže komunikovat s mrtvými, což je dar, který se v kraji bez milosti trestá smrtí. Dělá tedy co může, aby svou nebezpečnou schopnost utajila, jenže osud má jiné plány, a tak se Raine shodou několika nešťastných okolností i vlastních špatných rozhodnutí ocitá ve víru událostí točících se kolem nechvalně proslulé pevnosti Rudozima, kde sídlí mystický kult bojových mnichů, jejichž magie je stejně mocná jako smrtící. 

 

INFO O KNIZE:
Vydal: Laser, červenec 2023
Původní název: The Redwinter Chronicles 1: Daughter of Redwinter
Překlad: Anna Křivánková
Vazba: pevná
Počet stran: 416
Cena: 549 Kč

 

UKÁZKA Z KNIHY:

1. kapitola

Příběhy této doby začínají a končí krví, a můj není výjimkou.

Jakmile jsem ji zahlédla, znehybněla jsem. Cestička jasně rudých skvrn připomínajících makové květy se vinula sněhem do kopce mezi borovicemi. V místech, kde se žár krve zařezával do návěje, se zářivě bílá propadala v temnou prázdnotu.

Zahlédla jsem ji schoulenou pod stromem, sníh kolem ní byl potřísněn pestrou červení letních květů. Žena. Byla mladá a otrhaná. Zakrvácená. Nehybná.

Poklekla jsem a prozkoumala stromoví. Ohledala okolní zem, zda najdu rozbředlý sníh. Medvědí stopy či otisky bot. Zdálo se, že panuje klid. Jen tělo a krvavá stopa.

Mrtvá? Těžko říct. Možná.

Mezi stromy nebylo ani stopy po prodlévající duši, nikde žádný zatrpklý duch nešťastné mrtvé. Takoví se v našem okolí vyskytovali často, mlčenliví, neznámí. Tedy z pohledu ostatních mlčenliví. Míjeli živé, pro které jejich přítomnost znamenala jen o málo víc než zježené vlasy na temeni hlavy či prchavý, nevysvětlitelný pocit ztráty či zapomnění. Nic než ozvy minulosti. Jestli ta žena ve sněhu skutečně vydechla naposledy, její duch už se vydal na další cestu.

Nic mi po ní nebylo a čas mi nepřál. Uprchli jsme do Dalnesse, kdysi hrdé pevnosti, jež poskytovala mnichům útočiště před krutým světem, avšak nyní byla stěží více než ozvěnou své zašlé slávy. Uprchli jsme tam, protože měla hradby, a hradby znamenají mnoho, když se vás mocný pán rozhodne zavraždit. Jenže jakmile se naše útočiště ocitlo v obležení, stala se z něj klec. Otevřít bránu by znamenalo pozvat dovnitř zášť a ostří meče a konec. Proto když jsem pod katakombami objevila říční tunel a zahlédla na jeho konci světlo, dopřála jsem si jiskřičku naděje.

Nečekala jsem, že tady venku ve sněhu najdu přátele.

Ať už ta žena je, či byla, kýmkoliv, pro mě nebyla přítelkyní ani spásou. A přesto se při pohledu na její padlé tělo ta jiskřička naděje zachvěla.

Vylezla až sem nahoru, takže s požehnáním duchů můžeme zase my slézt dolů. Z téhle prokleté skály vede cesta, což znamená, že nakonec ještě můžeme vyváznout.

Vzhledem k množství krve okolo tu ženu někdo – nebo něco – pořádně zrasovalo. Další dobrý důvod, proč odsud vypadnout. Měla bych ji nechat být a pustit se po krvavé stopě. Zjistit, kudy vede k úpatí hory.

To bych měla udělat.

Ach jo, zatracená práce.

Plížila jsem se k mrtvé ženě a pod zmrzlými a děravými holínkami mi tiše vrzal sníh. Příštipkář přísahal, že jsou do zimy akorát. Příštipkářům se nedá věřit. Kdokoliv tráví tolik času přemýšlením o nohách, nemá to v hlavě v pořádku. Na tětivě jsem držela nasazený šíp. Jestli je tohle nějaká past, pak je náramně propracovaná. Tady nahoře by nikdo být neměl, dokonce ani kdyby se sem vyplazil umřít.

Svah byl prudký a stromoví přede mnou řídké. Horské borovice, něco roztroušených křovin s holými větvemi.

Rozhlížela jsem se, zda neuvidím stoupající obláčky páry, dech mužů skrývajících se v tichém jitru. Nic. Ani hlásku, až na čiřikání salašníků či občasné zaševelení sněhu padajícího z větve. Nechala jsem tětivu povolenou a rychle se přesouvala od stromu ke stromu. Nemělo smysl nechat se odhalit.

Zdolala jsem poslední úsek a poklekla vedle té ženy. Byla jen o málo starší než já. Tmavé vlasy, pleť příliš snědá na horalku. Ošuntělé, rozedrané šaty se hodily spíše do města než na procházku divočinou, a rozhodně byly lepší než cokoliv, co jsem kdy na sobě měla já. K lemu kabátce přiléhalo několik ražených knoflíků a jejich stříbrný povrch se vlhce leskl krví. Duch se nad ní nevznášel, ani se nepotuloval mezi stromy, ale to nemuselo nic znamenat. Zjevovali se mi pouze ti nejnešťastnější z mrtvých. Viděla jsem už duchy připoutané trpkostí, v okovech výčitek, chycené v sítích žalu. Ale většinou byli mrtví prostě mrtví.

„Je mi líto, že jsi mrtvá,“ promluvila jsem do chladu. Pouhý šepot zamrzlého dechu v tichu horského příkrovu.

Nejspíš byla mrtvá. Vypadala mrtvá. S pocitem provinění jsem se chtivě zahleděla na ty knoflíky. Kabát byl zničený, ale stříbro se dá prodat. Byla to trpká myšlenka, ale při Světle nad námi, Braithe a já budeme peníze potřebovat. My všichni, pokud se mi podaří najít horskou stezku, která nás vyvede z Dalnesse. Peníze, které nás uživí a ochrání nás před zlobou chladného srdce. Jenže než se odhodlám odříznout mrtvé ty knoflíky, musím se ujistit, je-li doopravdy po smrti. Sňala jsem šíp z tětivy, zabodla jej na stopu hluboko do sněhu a natáhla po ní ruku, abych jí ohledala tep.

Prudce otevřela oči, chňapla po mně oběma rukama a sevřela mi je kolem hrdla. Hleděla na mě, aniž by chápala, co se děje, zmatená a rozzuřená, rty zkřivené ve zlostném zavrčení. Ucukla jsem, ale byla silná a její studené prsty mě dusily. Trhla jsem sebou, jednou, dvakrát, ale nepovedlo se mi ji přimět, aby povolila. Došel mi vzduch. Došel! Zašátrala jsem si rukou po opasku a vzápětí už jsem sevřela svou dýku a sekla ženu po předloktí. Nemrtvá zalapala po dechu a já se jí vyškubla. Vykopla jsem, ve spršce lehkého sněhu upadla na zem a po hlavě se nemotorně odkutálela z dosahu.

S námahou se zvedla a ve tváři se jí zrcadlilo tolik bolesti, kolik na té mé ulpívalo sněhu.

„Přestaň,“ zalapala jsem po dechu a ohnala se dýkou. „Prostě přestaň.“ Krev mi duněla žilami, zato kosti napájela úleva. Nechtěla jsem, aby byla mrtvá. Teď jí aspoň nebudu muset odřezat knoflíky.

Žena nepřítomně bloudila pohledem a pomalu se vytáhla na nohy; opírala se přitom o kmen stromu. O málo starší než já a stejně vyděšená. Předtím jsem si říkala, že narazím-li na jednoho z LacCullochových klanových jezdců, určitě to zvládnu. Dokážu skolit nepřítele šípem. Jenže tahle dívka nebyla jedním z jeho mužů. Neměla na sobě vůbec žádné klanové barvy a kabátec měla ušitý pro letní dny v letních městech. Jižanská holka ztracená na podzim na severu. Zamrkala, pokusila se soustředit a prohlížela si mě stejně zkoumavě jako já ji.

„Musím dál,“ pronesla. Hlas měla ochraptělý, slabý. Tiskla si dlaň k mělké sečné ráně na paži. Rudé kapky ve sněhu. Ale už tak měla dost krve na kabátě a za tu já nemohla.

„Nezdá se mi, že bys v nejbližší době mohla kamkoliv jít,“ odvětila jsem a nepřestala svírat dýku. „Ty nepatříš k LacCullochovi.“

„Ne.“ Až příliš velký důraz v tom jediném slově. „Musím do kláštera.“

Poryv paniky zeslábl.

Ještě před malou chvílí mi připadala divoká a děsivá, ale zatímco mi srdce přestávalo divoce bušit a dech se zklidňoval, uvědomila jsem si, jak je ztrhaná a vyčerpaná až na dřeň. Krví podlité oči nad propadlými tvářemi. Bylo jí dvacet, nejvíc dvaadvacet a nepatřila sem, vysoko do hor, kde jsme bojovali, abychom přežili, zatímco se nás ostatní snažili zabít. Nikdo z nás sem nepatřil. Sebrala jsem svůj luk a šíp. Nedůvěřovala jsem jí.

„Dalnesse je v obležení,“ řekla jsem. „Muži Nivena LacCullocha zatarasili horskou cestu. Což už asi víš, když se snažíš dostat nahoru zadem.“

„Musím dál, nebo mě chytí,“ odvětila ta žena. Zachvěla se. Její prsty na pozadí krve prýštící jí z předloktí vypadaly jako závory z bílého mramoru. „Prosím. Kudy se dostanu do Dalnesse?“

Nikdo, kdo to má v hlavě v pořádku, by teď do Dalnesse nechtěl. Klášterní domy rozhřešení byly doslova tím nejhorším místem na zemi a mě osobně nikdy nepřitahovalo náboženství, které svým věřícím hlásá, že za žádných okolností nejsou dost dobří. Ovšem Dalnesse bylo ještě horší, protože všichni mniši odtamtud odtáhli už před lety a lidé uvnitř – moji lidé – začínali umírat hlady.

„Tamtudy,“ ukázala jsem a píchla palcem za sebe ke svým stopám ve sněhu. „Kdo ti ublížil?“

„Lidé, kteří mě chtějí zastavit.“ Navzdory chladu se potila.

„Kde jsou teď?“

„Myslím, že jsem je setřásla.“ Hovořila zoufalým, prosebným šepotem. „Musím do Dalnesse.“

Natřikrát prokleté Dalnesse. Už jsme tam vězeli déle než týden. Braithe za to nemohl. Měl jen čtyřicet mužů a žen, méně než polovina z nich byla zdatnými bojovníky, zatímco Niven LacCulloch přitáhl téměř se stovkou obrněných válečníků. Teď jsme byli v pasti za hradbami Dalnesse a zády k hoře. Jestli se Braitheho bratranci brzy neukážou s velkými posilami, máme pořádný malér. Ani všechny hradby světa nás totiž nedokážou nasytit.

Hádala jsem, že dokonce ani mniši by se nenatěsnali k hoře, aniž by měli nějakou cestičku, která by vedla zadem ven, ale našla jsem jen ten podzemní proud a tunel, jímž jsem prošla ven na horský svah díky tomu, že jsem následovala ducha starého mnicha. Nejspíš už byl po smrti několik set let či víc, ale tak už to mrtví dělají – opakují, opakují, pořád donekonečna opakují. Ozvěny svých ztracených životů.

„Potřebuješ tu ruku obvázat,“ řekla jsem. „Jinak se moc daleko nedostaneš.“

„Nemám na vybranou,“ pravila. Přinutila se vstát ze sněhu a vrávoravě vykročila směrem, který jsem jí určila. Vysoké boty – ještě méně vhodné než ty moje – se jí bořily do sněhu.

„Počkej,“ pronesla jsem.

Můj plán byl jednoduchý. Železná mříž blokující podzemní tunel byla prorezlá a dala se snadno vykopnout. Kdyby se mi podařilo najít bezpečnou stezku dolů z hory, možná bychom mohli tunelem všichni utéct na svah. Měli bychom šanci opustit v noci Dalnesse, vyhnout se LacCullochovi a jeho mužům. Některé z jasnozřivých sester a jejich stoupenců sice nejspíš byli trochu staří na takový odvážný noční únik, jenže mě už hnalo čiré zoufalství. Neměla jsem tady venku co dělat a Braithe se rozzuří, pokud mě nenajde. Zvláštní, že jsem se jeho reakce někdy obávala úplně stejně jako LacCullochových bojovníků.

Žena upadla, a když se zase zvedla na nohy, zanechala ve sněhu zářivě rudý otisk dlaně. Jestli se budu držet svého plánu, nechám ji tu zemřít. Má matka možná byla zahořklá stará duše, ale přese všechnu svou zlobu nevychovala dívku, která nechává lidi umrznout ve sněhu. Do hajzlu. Nemohla jsem ji vzít s sebou dolů, ani ji opustit a nechat zemřít.

Přehodila jsem si její zdravou paži přes ramena. Byla kost a kůže, jako by nejedla celé týdny, vážila asi tolik co králík.

„Jsem Raine,“ pronesla jsem a táhla ji s sebou. Do Dalnesse to potrvá méně než hodinu. Mohla bych ji ponechat v péči jasnozřivých sester a ještě před polednem znovu vyrazit na cestu. Nejspíš bude nejlepší vyhnout se jakýmkoliv otázkám stran toho, kam jsem šla. Kdyby Braithe věděl, co mám v plánu, zastavil by mě. Příliš mě miloval, než aby mě nechal jít.