Aleš Pitzmos: Temnota rodu

Aleš Pitzmos vydal v nakladatelství Nemeton historický román Temnota rodu, příběh ze série Christopher de Glenville odehrávající se ve 13. století v Anglii.

ANOTACE:
Když se Christopher de Glenville účastní lovu v Novém lese, už od dob Viléma Dobyvatele oblíbeném loveckém revíru anglických králů, netuší, jak se za několik hodin změní jeho život – jeho žena Joana se totiž stane obětí únosců, co chtějí vyměnit její život za artefakt, který ukryl Christopherův předek Geoffrey de Glenville po bitvě u Tinchebray; prý má zázračnou moc.

Christopher se se svým správcem Thomasem Stocktonem a dalšími společníky vydává po stopách onoho artefaktu, veden nápovědami skrývajícími se v artušovských legendách. A ani oni nejsou v bezpečí, protože únosci nejsou jedinými, kteří po dávném tajemství touží. Christopher musí bojovat o holý život, najít artefakt a doufat, že se mu podaří zachránit Joanu dříve, než bude příliš pozdě…

 

INFO O KNIZE:
Vydal: Nemeton, 2023 (2. vydání)
Formát: pdf, epub, mobi
Počet stran: 343
Cena: 199 Kč (na Palmknihy.cz)

 

UKÁZKA Z KNIHY:

Ihned se mu naskytl nádherný výhled na Winchester, rozkládající se pod ním – měsíc totiž vyšel z těžkých mraků a ozářil město a krajinu pokrytou několika palci sněhu, bílou a jiskřící. Na věži však nikdo nebyl. Na okamžik si myslel, že to byl jenom pitomý žert, který měl s největší pravděpodobností na svědomí Oliver, a chtěl se vrátit zpátky do tepla komnaty, pak si však vzpomněl na Isabelu – a najednou byl rád, že dostal možnost si trochu pročistit hlavu. Zastrčil pochodeň do držáku na vrcholu schodiště a vykročil k cimbuří, jeho kroky křupaly na sněhové krustě.

Výhled byl skutečně kouzelný. Několik stovek yardů od něj se proti obloze vypínala tmavá silueta katedrály a nedaleký Wolveseyský hrad. V některých oknech biskupské pevnosti spatřil i na dálku tlumené světlo svící – pan biskup rozhodně neměl ve zvyku chodit spát brzy. V dálce se třpytila řeka Itchen, obtékající Winchester, a Christopher dokonce spatřil i obrysy několika vodních mlýnů, kde se drtila vlna, stejně jako kostel Špitálu u svatého Kříže za jižními hradbami města.

Nechal se unést a příliš pozdě tak vycítil cizí přítomnost. Kdyby mu chtěl ten neznámý vrazit dýku do zad, mohl to klidně udělat. Místo toho však cizinec stanul vedle něho a zdálo se, že se také kochá výhledem. Christopher se na něj úkosem podíval – byl to statný muž s dlouhými vlasy a plnovousem, zahalený do cestovního pláště. Objevil se tu jako duch – možná se celou dobu krčil ve stínech vrhaných cimbuřím, možná ho Christopher míjel na schodišti, kde byl skrytý v nějakém výklenku. S jistotou to nevěděl, důležité však bylo, že tu skutečně byl. Muž, jenž mu poslal onen tajemný vzkaz.

„Jsem rád, že jste přišel, Glenville,“ pronesl hlubokým hlasem.

Christopher nerad chodil kolem horké kaše. „Co jste mi chtěl? A proč jsme se měli sejít zrovna tady?“

Muž se pousmál. „Tato věž nám zajistí potřebné soukromí. A co se týče vašeho prvního dotazu… Mám pro vás vzkaz.“

Christopher si povzdechl. Začínalo ho to unavovat. Takže tento muž je také vlastně pouhým poslem. Pohlédl na něj. Muž mlčel. Zřejmě čekal, až ho Christopher vybídne, aby pokračoval. „A?“ zavrčel nakonec.

„Dnes jsme unesli vaši ženu Joanu společně s její sloužící,“ promluvil posel klidným hlasem, jako by snad oznamoval, že na trhu koupil dva voly. „Neublížili jsme jí a ani to nemáme v úmyslu – tedy pokud s námi budete spolupracovat a vydáte se ihned ke Kruhu druidů, ke Stonehenge. Leží nedaleko odsud, na Salisburské pláni, několik mil severně od pevnosti Staré Sarum. Radím vám, buďte tam do půlnoci. Tam dostanete další instrukce.“

Christophera to, co slyšel, naprosto šokovalo, takže se ani nezmohl na vztek. Joana? A unesena? Tohle se mu zdálo absurdní… Proč by to někdo dělal? Od smrti Henryho de Tourvilla neměli nepřátele.

„Myslíte si, že jsem lhář,“ poznamenal posel. „Dobrá. S tím jsme počítali. Mám důkaz, který potvrdí má slova.“ V jeho ruce se objevil zlatý prsten, který se zaleskl v měsíčním světle.

Christopher zalapal po dechu.

„Soudím, že ho poznáváte,“ řekl muž spokojeně.

Christopher mu ho vytrhl z ruky a pořádně si ho prohlédl. Skutečně ho poznával. Nosil stejný, protože těmito prsteny posvětili s Joanou manželský svazek. Podíval se na prsteníček levé ruky. Byl tam. Takže tento musel skutečně patřit Joaně…

Zmatenost ustoupila a on konečně pocítil vztek. Čirý vztek. Tasil dýku a přiložil ji muži k hrdlu.

„Je nerozumné zabít posla, můj pane,“ rozesmál se muž.

„Možná máš pravdu,“ poznamenal Christopher – a pak do něj prudce vrazil, až se posel svalil do sněhu na vrcholu věže. Snažil se rychle vstát a tasit meč, Christopher byl však rychlejší: popadl ho za ruku a zkroutil mu ji za zády, až posel vydechl bolestí. Pak ho začal vláčet k okraji věže. Potřeboval znát odpovědi.

Poslovi došlo, co zamýšlí, a začal se zoufale vzpouzet. Christopher mu však ještě více zkroutil ruku a vrazil mu prudkou ránu do boku. Muž ochabl dost dlouho na to, aby ho obrátil a vyklonil z cimbuří. „Mluv! Kde je Joana? Kam jste ji odvedli? A proč?“

Muž koulel očima, vyděšený z hloubky, která se pod ním nacházela. Přesto však neodpověděl.

Christopher ho udeřil do obličeje, až mu přerazil nos, a vyklonil ho ještě víc, takže posel ztratil oporu v nohách a vystrašeně jimi komíhal nad vrcholem věže. „No tak, nebudu se ptát dvakrát!“ udeřil znovu Christopher. „Kde je moje žena?“

A pak v poslových očích spatřil něco zvláštního – snad smíření. Pochopil příliš pozdě. Vzápětí ho muž nakopl do lýtka, takže sebou Christopher bolestivě cukl a na okamžik povolil sevření; posel se mu vzápětí vytrhl. Christopher po něm chňapl, ale nezachytil ho. Posel přepadl přes cimbuří a začal padat dolů. Tiše. Bez jediného hlesu. Christopher sledoval jeho siluetu a pak uslyšel hrozivé mlasknutí, jak muž dopadl do hradního příkopu více než patnáct yardů pod ním.

Christopher šokovaně odstoupil od cimbuří. Ten muž raději zemřel, než aby mu prozradil cokoliv navíc!