S Míšou Merglovou o její nové knize Prázdnota
Nedávno vyšel Michaele Merglové pátý román – Prázdnota. A protože nejde o gemmelovskou fantastiku, požádal jsem ji, aby nám ho trochu přiblížila.
Když si přečtu anotaci Prázdnoty, ihned mě uhodí do očí slova jako neonová metropole, streamerka, bývalý policajt. Tahle slova se v příbězích o Cuchenanovi a Minangarovi zrovna nevyskytují. Jak se stalo, že autorka, kterou čtenáři vnímají jako duchovní vnučku Davida Gemmela, opustila žánr meče a magie a vrhla se do detektivního thrilleru s prvky sociálního dramatu?
Prázdnota je chronologicky starší knížka než závěrečný díl Delavského cyklu a vznikala za první vlny covidu. Prožívala jsem tehdy složité období v osobní rovině a připadalo mi, jako by všechno kolem mě bylo špinavé, zlé a depresivní. Obvykle z podobných pocitů utíkám ke psaní fantasy a k humoru, ale tehdy to nešlo. Potřebovala jsem najít cestu, jak zpracovat tíhu kolem sebe, a vtiskla jsem tak do knížky nejen existenciální chmurnost, která mě tížila, ale i spoustu dalších motivů, které mi byly nebo jsou blízké – streameři, hraní her, mezinárodní kuchyně, klasické knihy, ale také hledání vlastní identity, přetlačovaná s vlastní hlavou, násilí na ženách, společenská netečnost….
Ve své knize se dotýkáš takových témat, jako je obchod s bílým masem, korupce státních úředníků, imigrantská otázka. Samá ožehavá témata. Nebojíš se, že ti fanoušci vynadají?
Člověk nikdy nemůže potěšit každého, a tak se snažím být s knihou spokojená alespoň já sama, abych si mohla říct, že jsem v daném momentě udělala maximum. Co se témat týče, osobně věřím, že je fantastika mimořádně široký a z podstaty liberální žánr, v němž si najde místo prakticky jakékoli téma – od střílení nácků a zabíjení draků až po rozpracování odvážných fyzikálních teorií nebo třeba právě ta ožehavá společenské témata.
Oproti tomu, co ode mě lidé asi znají, je to samozřejmě úkrok stranou, zároveň se ale nepřesouvám do jiného žánru. Neutekla jsem k psaní básní nebo ezoteriky, pořád se pohybuji v intencích fantastiky. Chtěla jsem si zkusit něco jiného a myslím, že každý autor se potřebuje trochu literárně vyvíjet a experimentovat. Psát dokola totéž vede časem k tomu, že se témata a styl vyčerpají a začnou se zajídat buď čtenářům, nebo autorovi. Chápu, že spoustě fanoušků nemusí být taková změna po chuti, věřím ale, že ti, kdo mají rádi moje klíčové ingredience, je dokážou najít i tady, a ti, kdo ode mě chtějí číst čistě jen fantasy, budou ochotní chvilku vydržet, než se k němu zase vrátím.
Jedním ze základních kamenů Prázdnoty je soužití streamerky Cilky a hlavní hrdinky Rebeky. Já Cilku vnímám jako Rebečinu kotvu, která jí drží při zdravém rozumu. Jsou podle tebe dobré lidské kotvy důležité?
Určitě jsou důležité. Jak jsem zmiňovala, psala jsem Prázdnotu v době, kdy jsem prožívala značně nepříjemné a neukotvené období a hledala jsem určitý rovnovážný bod. Nemyslím si ale, že jím v životě nakonec nutně musejí být lidé – pro někoho může takovou kotvou být i práce, domácí zvíře, koníček, kterému věnuje po večerech chorobně mnoho času….
Metropole Evropa trochu připomíná Los Angeles z filmu Blade Runner. Patříš k těm, kteří vidí budoucnost Evropy a světa v centralizovaných metropolích? Nebo jde z tvé strany pouze o autorský záměr a kulisy vytvořené pro příběh?
Myslím, že centralizace je v lidské nátuře – v počtech je síla, takže věřím, že i v budoucnu nás čeká zhušťování obyvatelstva v urbanizačních centrech. V LA jsem nikdy nebyla a Blade Runnera jsem četla i viděla poprvé až letos, ale hodně jsem při psaní vzpomínala na svůj oblíbený multikulturní londýnský kotel, který se od dob druhé světové války masivně posunul, a samozřejmě na Brusel, který mi připadá se svými moderními budovami ze skla vedle historických staveb podivně schizofrenní. Megalopolis jsou zároveň pro příběhy se společenskou tematikou celkem logickým prostředím, protože už z principu vyvolávají pocity chladu, odcizení, nedostatku empatie a dobře se v nich projevuje kontrast technologické vyspělosti a modernosti s apatií jednotlivců vůči dění kolem sebe.
Jak bys nám Prázdnotu představila?
V jádru je to příběh hledání sama sebe a svého místa v prostředí, kde jsou karty od začátku rozdané proti vám a kde je společnost ponořená v absolutní lhostejnosti. Hlavní hrdinka Rebeka spíš přežívá, než aby žila, a jednoho dne se připlete docela náhodou do cesty obchodníkům s bílým masem. Ve světle událostí, které převrátí její dosavadní existenci na hlavu, pak začne pátrat po cizince, která je jí v mnoha ohledech podobná, snaží se zjistit, co se jí stalo, a zároveň začíná nacházet nový smysl svého bytí.
Knihu někteří řadí do žánru cyberpunk, já ji ale vnímám spíš jako sociální thriller s detektivními prvky. Jak ji vidíš ty?
Osobně nad žánry nikdy moc nepřemýšlím, ale přijde mi, že Monika „Slíva“ Dvořáková (šéfredaktorka Sardenu a redaktorka časopisu Pevnost, pozn. red.) popsala knihu celkem výstižně, když prohlásila, že se jedná o thriller s fantastickými prvky a detektivní zápletkou.
Obálku plnou neónů zdobí ilustrace Neli Dobiášové. Jak se ti obálka líbí?
Jsem s obálkou moc spokojená, myslím, že se ilustrace hodně povedla. Neli odvedla krásnou práci. Dostala jsem hotový vizuál k náhledu od nakladatelství, a kromě pár drobností, jako byly přehozené barvy cedulí, jsem do něj nezasahovala.
Děkuji ti za rozhovor a přeji Prázdnotě spoustu spokojených čtenářů.