Zuzana Strachotová: Vypůjčený čas

Co dělá člověka člověkem?
Nakladatelství Epocha vydalo nový sci-fi román Vypůjčený čas Zuzany Strachotové (Devět dní, Devět nocí).

ANOTACE:
Sofie Adlerová ztratila doslova vše. Svět, který znala. Lidi, které milovala. Dokonce i vlastní identitu. Namísto půl roku strávila v kryogenní stázi víc než sto šedesát let. Střet s realitou je devastující a její existence se brzy smrskne na pouhé lékařské pokusy. Až do chvíle, kdy ředitelka vývoje bionických organismů zatouží posunout svůj výzkum umělé inteligence dál. Jak přesvědčit společnost, že bioroidi mohou být stejně dokonalí jako lidé? Nejvyšší představitelé technokratické korporace IGMET potřebují důkaz. A na kom jiném vyzkoušet, nakolik lidský může bioroid být, než na osobě, která oficiálně ani neexistuje a navíc je tak odlišná? Ichirův úkol je vlastně jednoduchý – najít způsob, jak ji začlenit do společnosti. Jenže Sofie má vlastní hlavu i plány a rozhodne se technologickému městu ukázat, že nic jako utopie neexistuje. A je jedno, zda jí v cestě budou stát lidé nebo bioroidi. Ichirova naprogramovaná mysl není na nic z toho připravena a zákonitě tak musí dojít ke střetu. Dokud se v něm nezačne rodit vlastní úsudek…

Křest knihy Vypůjčený čas se koná 14. června 2023 od 17.30 v pražském knihkupectví Krakatit.

INFO O KNIZE:
Vydala: Epocha, 2023
Obálka: Lukáš Tuma
Ilustrace: Josef Surý
Vazba: brožovaná
Počet stran: 440
Cena: 439 Kč

 

UKÁZKA Z KNIHY:

Prolog
Zšeřelou místnost ozářil kužel světla. Malý kontrolní robot posvítil na stázovou kapsli a oskenoval hodnoty na panelu. Ačkoli si ještě neuvědomoval své já, pocítil něco jako primitivní radost, že dostal na starost takový důležitý úkol. Stovky životů byly nyní závislé na jeho práci. Každý den ověřit funkčnost stází zmrazených subjektů, vyhodnotit jejich stav v reálném čase a rozhodnout se podle některého z předpřipravených schémat. Měl tuto práci na starost teprve první den a už se v ní cítil velmi zkušeně. Přesunul reflektor k poslední stázi v řadě a opět zkontroloval naměřená data. Zůstal u panelu nepatrně déle, než bylo nutné, protože věděl, že nahradil svého předchůdce právě kvůli nepřesnému odesílání hodnot. Osobně znal model W4X a nedivil se, že ho přesunuli ke kontrole odpadního potrubí na technické podlaží budovy. W4X byl vždycky lehkomyslný a ke své práci přistupoval s jistým nadhledem.

Robík nevěděl, jestli byl W4X takový vždycky, ale určitě se začal chovat podivně od té doby, co se vrátil z laboratoře Magistry. Když měl jít poté do její laboratoře i on sám – W5D –, měl z toho trochu smíšené pocity. Jak nad tím teď přemýšlel, vlastně včera ještě nic necítil. Až když od Magistry odjel a dostal přidělený úkol, začal trochu přemýšlet nad chodem věcí. To ona ho poslala, aby kontroloval stáze.

W5D projel kolem ohromné napájecí soustavy, z níž ke stropu vedl tlustý kabel a pak se rozbíhal v pravidelně rozprostřených svazcích k jednotlivým průhledným kapslím. Nakonec se zastavil před stěnou tvořenou nesčetným počtem monitorů. Na každém poblikávaly přehledy, tabulky a grafy ohledně vývoje připojených subjektů. Vysunovacím tykadlem stiskl několik tlačítek, aby si ověřil, že se hodnoty shodují s databází. Pokud věděl, sem dolů žádný člověk nechodil. Vše tedy záleželo na něm a jeho pečlivosti. Ještě naposledy zkontroloval systémy a rozjel se k druhé místnosti.

Před bezpečnostními dveřmi se zastavil, aby určeným hologramem vypnul ochranu místnosti. Právě když se vstup otevřel, přijal důležitou zprávu. Pokyn zněl, aby se okamžitě dostavil na kontrolu systémového rozhraní k Doktorovi.

W5D nevěděl, co má udělat. Na jednu stranu byl postup jasný. Musí jít na kontrolu. Dostal rozkaz. Ale zároveň nechtěl dopadnout jako W4X, který teď kvůli špatné práci v komorách čistí odpadní trubky. Spustil program analýzy možností, o němž by přísahal, že tam ještě před dvěma dny nebyl, a o sekundu později už mu program vyplivl seznam možných řešení.

Robůtek se rozhodl pro kompromis. Ještě dodělá poslední místnost se stázemi a pak se hned rozjede do Doktorovy laboratoře. Kdyby se ho ptal, proč mu to trvalo tak dlouho, vymluví se, že se mu cestou zaseklo kolečko a chvíli trvalo, než si ho tykadlem opravil.

W5D, spokojený sám se sebou, projel bezpečnostním tunelem. Ocitl se v hale, kde se nacházelo několik speciálních stázových kapslí. Datově se řadily k nejstarším. Práce zde trvala o něco déle, protože systémy byly částečně zastaralé. Pečlivě postupoval zleva doprava, vždy oskenoval hodnoty a potom je porovnal s údaji v databázi. Když už mu chyběly jen poslední dvě, rozsvítilo se na jednom z monitorů zelené světlo.

Zarazil se a začal projíždět množství nul a jedniček. Poté se vrátil k ovládacímu panelu stáze a ještě pečlivěji oskenoval hodnoty. Nebylo pochyb o tom, že databáze ukazuje nějaké staré výsledky. W5D dostal přímý rozkaz, aby jakoukoli změnu ihned ohlásil Magistře. Sice se toto nařízení týkalo jeho samotného, ale toto byla přece taky změna.

Robůtek vyslal signál a pak jen čekal, dokud příslušné osoby nepřijdou zkontrolovat naměřené odchylky. Doufal jen, že neudělal chybu a nepřipojí se k W4X na technickém podlaží.

 

I
Ava odložila šálek biokávy a promnula si unavené oči. Vrhla rychlý pohled do zrcátka postaveného vedle monitoru, nespokojeně přejela prsty po počínajících vráskách a pak si nasadila zpátky asistenční brýle. Nastavila si světelný filtr na vyšší stupeň a povzdechla si. Tento týden už potřetí pracovala přes čas. Její laboratoř podle toho vypadala. V provizorní kuchyňce se vršilo nádobí po jídle z donáškové služby. Přes pohovku, která oddělovala pracovní část místnosti od odpočinkové, ležela pohozená deka a oblečení na ven. Někdy si říkala, jestli si neplatí platinový byt zbytečně. Všechno, co potřebovala, měla tady. Možná by mohla alespoň přejít do zlaté kategorie a ušetřit nějaké peníze. Na druhou stranu je stejně neměla za co utratit. Ze své práce zkrátka nedokázala odejít. Robotické softwary pro ni představovaly stejný intelektuální ráj jako studium a konstrukce bioroidů. Jedna věc byla vdechnout život stroji vyrobenému z de facto živých materiálů, druhá věc donutit přemýšlet hromadu plechu a součástek. Už jen proto, že cena obyčejného robota ani zdaleka nedosahovala hodnoty bioroida. Cena, a bohužel ani výkon a schopnosti.

„Problém bude určitě v elektrosiliálním vedení,“ mumlala si. „U bioroida supluje nervovou soustavu, zatímco stroje jsou omezeny svou výpočetní kapacitou.“

Několikrát ostře klepla propiskou o desku stolu. Pak se natáhla po jedné z rádoby náhodně rozmístěných hromad papírů, okamžik přeskupovala složky plné poznámek, až konečně nalezla požadovaný svazek. Vytáhla z něj obrovské schéma zcela pokryté tabulkami a grafy a rychle vepsala několik vzorců, čímž nepřehlednost dotáhla k dokonalosti. Když šlo o vymýšlení převratných objevů, vždycky dávala přednost tužce a papíru. Hologramové projekce byly fajn, jenomže pro ni byl kontakt s tužkou vždy mimořádně inspirativní. Hned potom přišly na řadu jedničky a nuly. Jedno bez druhého zkrátka nemohlo existovat.

Chvíli si výpočty prohlížela, než se znovu opřela do křesla a dovolila si pár vteřin odpočinku. Možná právě kvůli tomu si nejdřív nevšimla blikající ikonky na monitoru. Najednou se na obrazovce objevila mladá žena.

„Neruším tě?“ usmála se a upřela pomněnkové oči na Avu.

„Zrovna jsem si dávala dvacet. Dvacet vteřin odpočinku, Kaiso.“

„Omlouvám se, magistro,“ zaznělo nepříliš upřímným tónem. „Jak jsi daleko s tou zprávou ohledně nových softwarů? Víš, že ji Rada bude chtít brzo. Nejsou moc nadšení z tvých snah o neustálé inovace. Nejspíš mají strach, abys jim nepřerostla přes hlavu. Nebo bioroidi.“

Ava nasadila nezúčastněný tón. „Nejvíc ze všeho se bojí o poškození dobrého jména Institutu. Kolikrát jim mám říkat, že žádná rizika nehrozí? Kromě zákonů robotiky mají bioroidi přece ještě omezené množství učení.“

„Mně to povídat nemusíš, nicméně bych to určitě nebrala na lehkou váhu.“ Obraz na okamžik přerušilo zrnění a pak se znovu zaostřil. „Zatracená kanalizace. Jo, málem jsem zapomněla, mám pro tebe zprávu od W5D.“

„Od koho?“ zeptala se Ava a potlačila zívnutí.

„Od W5D, toho robota, co jsi na něm vyzkoušela prototyp softwaru čtvrté generace určený pro bioroidy. Nechala jsi ho kontrolovat stázové komory, když nám z nějakého důvodu přesunuli už čtvrtého robota.“

„Už vím,“ promnula si krk.

„Poslal velice zajímavý report.“

„Vážně? A co zjistil zrovna tam?“

„Vypadá to, že jedna kapsle ukazuje jiné hodnoty, než jsou uvedené v databázi,“ odpověděla Kaisa. „A to není všechno. Dostala jsem informaci, že těsně předtím byl povolaný ke kontrole systémového rozhraní. Rozkaz však nepřišel z našeho oddělení.“

Její únava byla v tu ránu pryč. „Víš, co to znamená?“

„… že stáze ukazuje špatné hodnoty?“ odtušila Kaisa.

„Vůbec ne. Kde jsi?“

„Dole u ústí odpadního potrubí,“ zkřivila tvář znechucením. Pak se ale trochu pousmála. „Kontroluju tu ty tvoje zlovolné pokusy.“

„Dobře. Tak se půjdeme podívat, co se to tam dole děje.“

„Chceš tam jít osobně?“

„Jo. Poslední dobou tam s těmi roboty pořád něco je.“

„No, hlavně s těmi, co tam posíláš tajně upravené.“

„A kde jinde je mám nepozorovaně odzkoušet?“

„Já se s tebou hádat nebudu,“ rezignovala Kaisa. „Kde se chceš sejít?“

„Na spojovacím uzlu E.“

Ava dorazila k zeleným výtahům a vměstnala se do omezeného prostoru, který byl v tuto dobu plný pracovníků IGMETu. Snad v každém druhém patře někdo vystoupil nebo nastoupil. Možná to měla vzít radši po nouzovém schodišti.

Její asistentka už na ni čekala. Než se propletly nekonečnými chodbami a sjely do příslušného podlaží, uběhlo bezmála dvacet minut. Nakonec úspěšně stanuly před hlavním vstupem do stázových komor. Ava přiložila zápěstí ke snímači a poté se identifikovala i hlasem. Dveře se otevřely a obě ženy téměř okamžitě přivítal kontrolní robůtek. W5D přešel na hlasovou reprodukci a pronesl: „Zdravím vás, magistro, slečno asistentko. Jak jste se dnes měly?“

Kaisa se k ní celá překvapená otočila. „To jsi ho naučila ty?“

Ava pokrčila rameny. „Asi to někde odposlouchal,“ odpověděla a vrátila robůtkovi pozdrav. „Děkuji, mám se dobře. Co ty?“

„Kdyby nedošlo k neočekávané události, byla by to pro mě rutina jako každý jiný den. Kontroly nastavení systémů a zabezpečení jsou mojí běžnou pracovní náplní. Chcete odvést ke zmíněné anomálii?“ zeptal se W5D.

Ava nedočkavě vydechla: „Ano, prosím.“

Robot se otočil na místě a rozjel se k zadním komorám. Obě musely prodloužit krok, aby mu stačily. Za skly se vznášela zamrazená těla, jako by právě ustrnula v pohybu. Muži i ženy, všichni stejně bledí, všichni stejně nehybní. A všichni čekající na zázrak, který je snad z tohoto dobrovolného zajetí osvobodí. Čím hlouběji postupovaly, tím víc byl vidět na jednotlivých kapslích zub času, ať už se jednalo o jemné nánosy prachu, nebo o zastaralé technologie. Nakonec minuly hlavní kontrolní panel a konečně stanuly u cíle, kde čekal W5D.

„U této stáze jsem odhalil nesrovnalost.“

Kaisa ihned vytáhla z kapsy malý tablet a připojila ho k ovládacímu panelu kapsle. V očích se jí odrážely záblesky světla, jak rychle procházela údaje. Ava mezitím přistoupila blíže ke sklu a několikrát po něm přejela rukou, aby ho očistila od prachu. Spatřila tvář mladé ženy. Dlouhé hnědé vlasy jí rámovaly oválný obličej. Téměř to vypadalo, že každou chvíli musí otevřít oči. Nahé tělo zakrývala jakási šupinatá látka připomínající tělo hada.

W5D zatím přejížděl sem a tam a nakonec se hlasem, o kterém by se dalo říct, že v něm zazněla nervozita, zeptal: „Nezavolal jsem vás zbytečně, že ne? Totiž, nerad bych skončil jako W4X…“

„To je neuvěřitelné,“ zašeptala s úctou v hlase Ava. „Dokonale zachovalé tělo. Opravdu se díváme na živý obraz minulosti. Jak úžasné by bylo ji studovat.“

„Nejdřív by ti museli povolit výzkum. Spousta lidí se jen třese, aby se mohla věnovat genetice. Ředitelka tě pověřila programováním a konstrukcí umělé inteligence, divím se, že ti sem vůbec fungoval vstupní kód.“

„Taky mě to překvapilo, ale teď budeme mít další důkaz, jak je práce robotů s novým softwarem spolehlivá. Pokud dokázal odhalit chybu v systému, kterou člověk ani standardní robot nezaznamenali, musí to vzít Rada v potaz.“

„Spíš jsem zvědavá, jak obhájíš nepovolenou instalaci testovacího programu.“

Ava mávla rukou. Rada ji teď pramálo zajímala. Bylo pravdou, že v poslední době pokouší trpělivost zástupců jednotlivých oddělení IGMETu stále častěji. Na druhou stranu její výsledky byly natolik důležité a pokrokové, že ze zasedání odcházela maximálně s ústním pokáráním. Svou zásluhu na tom měla určitě i její matka, ovšem vliv bioroidů na současnou společnost neustále narůstal, a s tím se pojily i stále vyšší nároky na jejich kvalitu a výkon. A cenu…

Kaisa zatím dokončila analýzu. „Můžeme ji probudit.“

„Cože?“

„No, teď tu čtu, proč ji vůbec zmrazili. Trpěla v té době nevyléčitelnou chorobou. Podle záznamů měla ve stázi strávit jen něco kolem dvou let. Ale asi se něco pokazilo, protože ve stázi zůstala až dosud. Jenomže my ten lék už máme. Byl objeven skoro před padesáti lety. Tedy aspoň myslím, počkej, podívám se do hlavní medicínské databáze IGMETu.“

Zatímco se Kaisa připojovala k Jádru, Ava zamyšleně přecházela sem a tam.

„Jestliže je tu lék už padesát let, proč ji neprobrali dřív? Nemyslíš snad, že by…“

„Že by ji tam nechali schválně? To nevím. Tak, už jsem uvnitř. Takže. Vyhledávám informace o chorobě pod evidenčním číslem N5 2027 F112. Protilátka objevena v roce 2095. Provedeny pouze simulace a modelační příklady. Nežádoucí účinky neznámé. Pravděpodobnost komplikací 60 %. Pravděpodobnost neúspěšné léčby méně než 0,03 %. Injekční forma podání. Výrobce – Bordon corporations při Institutu IGMET. Dávkování, hm, je nutné ho stanovit individuálně. Ale je to dobrý, ve skladech k dispozici je. Účinná látka…“

„Dobrý, to stačí.“ Než Ava stačila říct, aby kontak-tovala příslušné oddělení, ozval se za nimi hluboký hlas.

„Děkuji vám, Kaiso, za vaši velmi výmluvnou analýzu, ale teď už to tu přebíráme my.“

Ava vzteky zaťala ruce v pěst a otočila se čelem k příchozímu. „Doktore Meiere, čemu vděčím za to potěšení?“

Edgar Meier přistoupil blíže a za jeho zády se ze stínu vyloupl jeho věrný asistent Devan Loebl. „Magistro, vy jste tady taky? Skoro jsem si vás nevšiml. A co je tohle? Není to ten robot, co se měl dostavit ke kontrole a ignoroval příkaz? Inu, šrotiště už čeká.“

Loebl se patolízalsky rozchechtal.

„Jistě si uvědomujete, že kontrola nad roboty a bioroidy spadá do mé kompetence,“ odsekla. „Nemáte žádné právo vynášet rozsudky nad umělou inteligencí.“

Doktorovi se na tváři rozlil úsměv. „Víte, Avo, jsem opravdu rád, že to zmiňujete. Totéž totiž musím říct i o situaci zde. Výzkum biologického materiálu mám totiž zase na starosti já.“

„Výzkum biologického materiálu?! Jak to můžete říct? Vždyť je to živá bytost, je to…,“ pohlédla na Kaisu, která ji okamžitě doplnila.

„Sofie Adlerová. Narozena v roce 1999. Do umělého spánku uvedena v roce 2031. Žádní žijící pokrevní příbuzní. Uvedené blízké osoby – Jeremy Lender.“

Ava si prudce založila ruce v bok. „Takže?“

„Takže? Od nynějška to tu přebíráme my. Buďte tak laskavá a odveďte si odtud tu svou asistentku. My máme práci,“ zavelel Meier.

Ava na něj vrhla zlostný pohled. „Buďte si jistý, že to jen tak nenechám.“

Meier jí věnoval soucitný pohled a doslova broukl. „Předpokládám, že teď mluvíte o své matce.“ Naoko si povzdechl. „Jste tak předvídatelná. Ještě se mi nestalo, abyste něco neřešila přes ředitelku Olsonovou. Vždycky si u ní dupnete tou svojí trucovitou nožkou.“

Avě ve tváři naskočil ruměnec vzteku. „Uvědomte si, s kým mluvíte. Matka by nedopustila, aby…“

„Paní ředitelka má svých starostí dost. Zdá se, že oba zapomínáme, kam patříme. Takže tu debatu uzavřeme. Já teď přebírám zde přítomný subjekt. Se svým týmem se o něj už postarám. A vy si odveďte ty roboty.“

Zlostně přimhouřila oči, jenomže tuhle bitvu prohrála. Ještě jednou vrhla pohled ke stázi na nehybnou postavu a pak se otočila k W5D. „Vedl sis dobře. Pojď teď se mnou, dokončíme tu kontrolu systémového rozhraní. Na niž doktor takovým záhadným způsobem zapomněl.“

Aniž by na Meiera víc pohlédla, odešla i s ostatními z místnosti. Teprve venku dala průchod svým emocím.

„To snad není možný. Ten chlap se plete úplně do všeho,“ ucedila a rozmáchla se pěstí proti zdi. Ozvalo se lehké zapraštění a její obličej se stáhl do bolestivé grimasy.

Kaisa nesouhlasně zakroutila hlavou. „No, teď sis pomohla tak akorát ke zlomené ruce. Pojď, zajdeme na ošetřovnu.“

Její vztek nově nabobtnal o zlobu na sebe samu. Zase se neovládla. I přes bolest ovšem zvítězil pragmatismus.

„Ještě počkej, musíme něco udělat s W5D.“

„Máš pravdu. Robote, zajeď se podívat k odpadní výpusti číslo sedm, je tam tvůj kolega W4X. Vyřiď mu, že máte na zbytek dne volno. Dělejte si, co chcete,“ Kaisa se na robota vlídně usmála a dodala. „Třeba to, co roboti obvykle dělávají.“

Zatímco robůtek odjížděl chodbou pryč, Ava si opatrně přidržovala ruku a bědovala. „Takových informací jsme mohli získat. Odpovědi na všechny ty otázky. Odpovědi na naše postižení. Víš, co by nám mohla všechno poskytnout, Kaiso?“

„Souhlasím, že její informace jsou více než cenné. V tomhle však musíme důvěřovat jejich sekci. Nerada to říkám, ale Meier měl v tomhle pravdu. Výzkum a péče o kryogenní stáze patří do kompetence ústavu genetiky. Ovšem ty ji chceš ještě z jiného důvodu, že? Vrtá ti hlavou, proč o ni jevil takový zájem, co?“

Ava se souhlasně pousmála. „Jako vždy bezchybná dedukce.“

„Tak to tě bude zajímat ještě jedna věc. Projížděla jsem záznamy z minulého týdne, které dělal původní model W4X. Žádná odchylka tam nebyla. Napojila jsem se na centrální síť a zjistila, že se hodnoty lišily v poplašném kódu. V tom, jenž oznamuje, že už se daná osoba může probrat.“

Kaisa se na okamžik odmlčela.

„Takže někdo nechtěl, aby se ta osoba probudila,“ domyslela si Ava.

„Už to tak vypadá. Jen si to vezmi – někdo musel přerušit a poté i upravit výstražné oznámení, a to přímo v Jádru. Tato úprava musela být velmi dovedně provedená, protože ji Jádro nevyhodnotilo jako podezřelou aktivitu v systému. Normální robot by to nezaregistroval, ale ty jsi tajně nainstalovala W4X software čtvrté generace. A pár dní nato už byl přeřazen k nedůležité práci, kterou by zvládla i dvojka. A co to bylo teď s W5D? Kdyby neporušil Meierův rozkaz, zase bychom se o tom nedozvěděly.“

Rozhostilo se ticho. Pár minut bylo slyšet jen klapání podpatků o betonovou podlahu. Po chvíli přemýšlení Ava odpověděla: „Ten chlap je naprosto nevyzpytatelný. Je to asi jediná osoba v Institutu, která má stejné úlevy jako já. Když se na to matky zeptám, přímou odpověď nedostanu. Radši rychle převede téma jinam. Někdy mám pocit, že spolu ti dva mají nějakou tajnou dohodu. Ale věř mi, že já té záhadě přijdu na kloub.“