Alexandra Christo: Píseň sirény

Nakladatelství Ocelot Publishing vydalo young adult fantasy román Píseň sirény nominovaný na Goodreads Choice Award v kategorii nejlepší debut roku 2018.

ANOTACE:
Princezna Lira je siréna z královského rodu a je ze všech nejsmrtonosnější. Ve své sbírce má srdce sedmnácti princů a je uctívána po celém moři, dokud ji ovšem zvrat osudu nedonutí zabít příslušníka vlastního druhu. Aby mořská královna potrestala svou dceru, promění Liru v to, co se jim nejvíce hnusí – v člověka. Lira, zbavená své písně, musí do zimního slunovratu odevzdat mořské královně srdce prince Eliana, nebo navždy zůstat člověkem.

Oceán je jediné místo, které princ Elian nazývá domovem, přestože je dědicem nejmocnějšího království na světě. Lov sirén je víc než jen podivný koníček – je to jeho poslání. Když zachrání v oceánu topící se ženu, zjistí, že je něčím víc, než se zdá. Slíbí, že mu pomůže najít klíč k definitivnímu zničení celého siréního rodu – ale může jí věřit? A kolik dohod bude muset Elian vyjednat, aby zlikvidoval největšího nepřítele lidstva?

INFO O KNIZE:
Vydal: Ocelot Publishing, 2023
Překlad: Tereza Schlöglová
Vazba: pevná s přebalem
Počet stran: 328
Cena: 399 Kč

 

UKÁZKA Z KNIHY:

1. kapitola

Za každý rok života mám jedno srdce.

V mé ložnici je jich v písku zahrabaných sedmnáct. Jednou za čas se prohrabu tou vrstvou kamínků, jen abych se ujistila, že tam ještě pořád jsou. Krvavá a hluboko pohřbená. Spočítám je jedno po druhém, abych se přesvědčila, že v noci žádné nezmizelo. Není zas tak podivuhodné, že se obávám krádeže. Srdce představují moc a je-li na světě něco, po čem můj druh touží víc než po oceánu, pak jedině po moci.

Slyšela jsem spoustu historek: příběhy o ztracených srdcích a ženách, jež byly za zradu potrestány přišpendlením harpunou k oceánskému dnu. Ponechány trápení, až se nakonec jejich krev proměnila v sůl a ony se rozplynuly v mořskou pěnu. Ženy, které vlastnímu druhu kradou lidské kořisti. Mořské panny. Víc rybí než lidské, s ploutvemi pokrytými dekadentními šupinami.

Na rozdíl od sirén mají mořské panny protáhlá modrá těla a místo vlasů končetiny, postrádají lidskou čelist, díky čemuž mohou roztáhnout ústa do velikosti menší loďky tak, že dokážou spolknout celého žraloka naráz. Z tmavě modrého těla jim po celé délce paží a páteře vyrůstají šupiny. Jsou jako ryby i lidé zároveň, chybí jim však krása obojího.

Jako všichni netvoři mohou i mořské panny být smrtelně nebezpečné, avšak zatímco sirény lidi svádí a zabíjejí, mořské panny jsou jimi fascinovány. Kradou laciné cetky a pronásledují lodě v naději, že poklad spadne z paluby sám. Občas životy námořníků ušetří a odplují pouze s ukořistěnými talismany. A když už uzmou srdce, která si my schováváme, nedělají to proto, aby získaly moc. Nýbrž proto, že si myslí, že když jich sní dostatek, možná se samy stanou lidmi.

Já mořské panny nesnáším.

Po zádech se mi plazí vlasy rudé jako moje levé oko – pouze to levé, samozřejmě, protože pravé oko sirény má vždy stejnou barvu jako její rodné moře. Já jsem se narodila ve velikém moři Diábolos, jehož vody mají barvu jablečné dužiny a safírů. Od každého trochu a tím pádem ani jedno z toho. A v tom oceánu leží mořské království Kétó.

Je dobře známo, že sirény jsou krásné, avšak rodová linie Kétó je královská a s tím se pojí i vlastní druh krásy. Velkolepost ukovaná slanou vodou a vznešeností. Naše řasy jsou zrozené z hoblinek ledovců a rty zbarvené krví námořníků. Je až s podivem, že ke kradení srdcí potřebujeme naši píseň.

„Kterého si vezmeš, sestřenko?“ zeptá se Kahlia psárijštinou.

Sedí vedle mě na balvanu a hledí na loď v dálce. Její šupiny jsou sytě kaštanově hnědé a plavé vlasy jí sotva spadají po prsa, která má zakrytá páskem spleteným z oranžových mořských řas.

„Nebuď směšná,“ odvětím. „Moc dobře víš kterého.“

Loď líně proplouvá klidnými vodami, které přísluší Adékarosu, jednomu z mnoha lidských království, jejichž prince jsem se zavázala sprovodit ze světa. Plavidlo je to docela malé a postavené z jasně červeného dřeva, které symbolizuje jejich národní barvy.

Lidské bytosti s oblibou dávají své poklady na odiv celému světu, jenže tím ze sebe dělají terč pro stvoření, jako jsme já a Kahlia, která snadno rozpoznají královskou loď. Koneckonců je tahle jediná z celé flotily z pomalovaného dřeva a s vlajkou tygra. Na žádné jiné se adékaroský princ nikdy neplaví.

Snadná kořist pro ty, kteří mají chuť vyrazit na lov.

Do zad mě pálí slunce. Praží mi na zátylek, až se mi vlasy horkem lepí na vlhkou kůži. Toužím po ledovém oceánu, po třeskutém chladu, který se zarývá do štěrbin mezi kostmi jako skvostné nože.

„Taková škoda,“ povzdychne si Kahlia. „Když jsem ho špehovala, jako bych se dívala na anděla. Má moc hezounkou tvář.“

„Jeho srdce bude ještě hezčí.“

Kahliiny rty se roztáhnou do divokého úsměvu. „Od doby, kdys naposled zabila, už uběhl celý věk, Liro,“ popichuje mě. „Jsi si jistá, že jsi nevyšla ze cviku?“

„Vždyť je to sotva rok.“

„Pro některé je i rok dlouhá doba.“

Povzdechnu si. „Tak mi řekni pro koho, ať je můžu zabít a ukončit tenhle rozhovor.“

Kahlia se nelidsky zašklebí. Úsměvy, jako je tento, si šetří pro chvíle, kdy dosáhnu vrcholu své děsivosti, protože právě téhle vlastnosti si sirény mají cenit nejvíc ze všech. Naše příšernost je oceňována. Učí nás, že přátelství a spřízněnost nám jsou stejně cizí jako souš. A že naše oddanost náleží jen a pouze Královně moří.

„Dnes moc nemáš to srdce, viď?“

„Nesmysl,“ namítnu. „Mám jich pod postelí hned sedmnáct.“

Kahlia si vytřese vodu z vlasů. „Ochutnalas už tolik princů.“

Od ní to zní, že bych na něco takového měla být hrdá, ale to jen proto, že je ještě mladá a sama zatím uzmula srdce jen dvě. Obě neurozená. Na srdce z královských rodin jsem odbornice já, je to moje území. I odtud pochází Kahliina úcta. Zajímá ji, jestli rty princů chutnají jinak než rty obyčejného člověka. Na to nedokážu odpovědět, neboť jsem žádná jiná než princovská neokusila.

Od té doby, co naši bohyni Kétó zabili lidé, se zavedl zvyk ukrást každý rok jedno srdce během měsíce našeho narození. Je to oslava života, který nám Kétó darovala, a uctění památky jejího života, o nějž ji lidé připravili. Když jsem byla na lov ještě malá, lovila za mě moje matka, jak káže tradice. A pokaždé mi přinesla prince. Někteří byli stejně mladí jako já. Jiní staří a vrásčití nebo druhorození bez nároku na trůn. Tak třeba vládce království Armonía míval šest synů a během mých prvních let mi matka pokaždé k narozeninám přinesla jednoho z nich.