Srdce tajgy – cesta do hlubokých, krví nasáklých lesů
Ruští autoři patří odedávna k mistrům morbidní poetiky a s tím spojeného trýznění postav. Po jejich bok se zařadil i Alexej Ivanov, jehož nejznámějšího díla se ujalo nakladatelství Host a překladatel Konstantin Šindelář.
Lidé uctívající po generace prastaré kmenové modly jsou v zástupech hnáni do chladných řek, aby přijali křest ve jménu Krista. Nové svatostánky rostou rychleji než houby po dešti, mezi lidmi se šíří strach a nenávist. To je Rusko patnáctého století, kdy se Moskevské velkoknížectví rozhodlo za každou cenu sjednotit co největší území. Jenže lidé žijící ve stínu Kamenného pásu se nevzdávají snadno. Na řadu tak přichází meče, kopí a krev. Dochází však nejen k válečným střetům, ale také ke střetům víry, hodnot předchozích generací a idejí.
Srdce tajgy je v první řadě historickým románem. Je tu mnoho prvků, jež bychom beze sporu do fantastiky zařadili – zdánlivě nesmrtelní muži hnaní osudem, lamie, prokletí a sem tam zásah vyšší moci. Jenže se nabízí otázka: je to skutečné? Nejedná se jen o pevné přesvědčení postav? Čtenáři totiž nikdy nedostanou zcela přesvědčivý důkaz o tom, že je něco opravdu dílem nadpřirozena, a ne pouze slepé víry či šamanského poblouznění. Jenže i to má své kouzlo. Román má tedy přinejmenším mysteriózní prvky, a tím pádem ho do škatulky fantastika můžeme s přimhouřeným okem zařadit.
Srdce tajgy v mnohém evokuje ruské klasiky – ať už tím, že nabízí stejně poetické, přesto jaksi rozvláčné vyprávění, tak i tím, že obsahuje tři základní prvky, které zjevně musí mít každá ruská kniha. To jest zimu, alkohol a zmar.
Román čtenáře zavede do hlubokých lesů, v nichž číhají běsové, dávná obětiště a zapomenuté mohyly vydávají zašlé zlaté poklady všem, kdo se nebojí starých pověr, a kolem mrzne, až praští. Smrkovými háji procházejí družiny bojovníků plenících hradiště (zajatci se neberou, kdo by je živil) a ledové řeky se barví krví.
Většina postav, s nimiž se čtenáři na víc jak šesti stech stranách textu seznámí, neskončí zrovna dobře. A ještě předtím jsou nezřídka trýzněny osudem i ostatními postavami. Kdo netrpí, jako by nebyl. Srdce tajgy je tak veskrze ponurým vyprávěním, které čtenářům nenabídne žádnou pohodu ani útěchu, jen stránky plné nádherné, leč kruté krajiny a jejích neméně drsných obyvatel (třeba takový zimní zákon se člověku nesmazatelně vryje do paměti).
Alexej Ivanov vychází ze skutečných historických událostí, obohacuje je o mystiku a předkládá je čtenářům ve stravitelnější formě, než jak by je podala učebnice dějepisu. Ačkoliv ta stravitelnost je sporná. Na stránkách se toho sice děje neskutečně mnoho, ale vzhledem k tomu, jak dlouhý časový úsek autor v románu mapuje, to působí, jako by čtenář viděl události spíš jen z rychlíku. Všechno je zvláštním způsobem odosobněné – včetně postav. Je těžké najít si k nim cestu, a přestože člověku z některých událostí nebude úplně dobře po těle, jen obtížně se tyto strázně prožívají přímo s hrdiny. Nepomáhají tomu ani desítky místopisných názvů, které většině čtenářů nic neřeknou, názvy bezpočtu kmenů a zvláštní označení pro kdejakou společenskou funkci, obřad, zvyklost, bytost, část oděvu… Takhle by se dalo pokračovat takřka do nekonečna.
Přesto je Srdce tajgy v jistém ohledu strhující. Takhle nádherné popisy – především přírody – se hned tak nevidí. Už jen kvůli tomu, s jakou ladnou poetikou Alexej Ivanov dokáže čtenáře přesvědčit, že se spolu s přepadovým oddílem nacházejí v mokrou hlínou vonícím smrkovém houští, stojí za to knihu aspoň vyzkoušet. Popisy tu jednoznačně vedou nad dějem a dodávají románu neuvěřitelně silnou atmosféru. Zde si vypůjčím velice výstižný příměr, který byl ve spojení se Srdcem tajgy použit už přede mnou: Každý popis přírody je jako milostný dopis.
Srdce tajgy je už na první pohled kouskem spadajícím do kategorie náročné, umělecky hodnotné literatury, u níž není ale tak úplně jisté, zda čtenáře dokáže ve výsledku patřičně odměnit za projevenou námahu. V tomto případě je totiž nezbytné držet pozornost skutečně na každé stránce – není to kniha, kterou bych doporučila si vzít na krátké cesty do práce…
Přestože si Srdce tajgy nejspíš nenajde snadno čtenáře, představuje řemeslně perfektně odvedenou práci. Navíc je to z mnoha důvodů – jež vysvětlí v doslovu Michal Kovář – důležitá kniha. Ukazuje mimo jiné, že velká Matička Rus neměla lehké zrození a bezpočet dnes již bezejmenných národů, které v historii spolkla, stále zcela nestrávila a má z nich občas i v současnosti bolení břicha.
Vydal: Host, 2022
Překlad: Konstantin Šindelář
Vazba: vázaná
Počet stran: 624
Cena: 649 Kč
