R. A. Salvatore a Erika Lewisová: Barva draků

„Kouzla nejsou jen iluze!“
Nakladatelství Fragment vydalo young adult fantasy román Barva draků.

ANOTACE:
Ovládnout magii není snadné a Maggie si to moc dobře uvědomuje. Její schopnosti jsou nestálé a nevyzpytatelné a ona nemá nikoho, kdo by jí je pomohl zvládnout a umožnil tak splatit dluh, který se táhne jejím životem jako rudá čára.

Pak ale potká Griffina, královského šampiona nechvalně proslulého lovem draků – obávaných bestií, které sužují celé království.

Ani jeden z nich netuší, jaký osud v sobě oba nosí, ani to, že jejich setkání uvede do pohybu události, které změní nejen jejich životy, ale i osud celého království…

 

INFO O KNIZE:
Vydal: Fragment, květen 2022
Ilustrace: Robert Anthony Salvatore
Překlad: Drahomíra Michnová
Vazba: brožovaná
Počet stran: 352
Cena: 349 Kč

 

UKÁZKA Z KNIHY:

STRUČNÉ DĚJINY

Země byla rozdělená zdí, nejen na části, které nesly své jméno, což bylo běžné. Hradby se v té době budovaly většinou ze dřeva, tuhle zeď však postavili z kamene. Oslavovali ji jako div světa, protože se tyčila do výšky dvanácti metrů. Nebylo možné ji prorazit ani přelézt.

Zeď postavili na rozkaz krále Umberta. Kdysi ho považovali za statečného krále, udatného bojovníka, který odrazil hrozivé příšery známé jako draky, aby zachránil svůj lid. Tyto obrovské bestie, dvakrát vyšší než nejvyšší člověk, s drápy ostrými jako dýky a hadími ocasy porostlými smrtonosnými bodci, sužovaly všechny čtyři části země. Bylo třeba nelítostné a tvrdé síly, aby jejich řádění byla učiněna přítrž. Bylo zapotřebí Umberta Dobyvatele, bojovníka proslulého svou ctí a chrabrostí.

To se stalo před vystavěním zdi.

Když válka skončila, lid ho korunoval králem a král Umbert nechal vystavět skvostný hrad na nejvyšším kopci, tak vysokém, že ho bylo vidět z každého koutu země. Kolem hradu vyrostlo velké a významné město, kde se usadili královi nejbližší, pak blízcí těch nejbližších a tak dále, až se to v něm lidmi jen hemžilo a nebylo místo pro další. Stavba vysoké zdi následovala hned poté a všichni ve městě si ji chválili, protože jim poskytla dosud nepoznané bezpečí. Zakrátko se však král a ti, kdo ve městě za zdí žili, změnili.

Zapomněli, odkud pocházejí plodiny a potraviny, které jedí, a voda, kterou pijí. Jako by se tu prostě objevily jakýmsi kouzlem nebo rostly z kamene a dláždění, kterého přibývalo víc než vysazených stromů. Přesto jídlo a voda do města stále proudily, stejně jako příze k výrobě oblečení z jemného plátna, kůže potřebná pro vojenskou výstroj, ocel pro výrobu mečů, vlna na přikrývky, protože přepychový hrad v přepychovém městě takové věci potřeboval pro své pohodlí.

Nikdo se neptal, kde se tu ty věci vzaly, protože tu byly vždycky. A byly tu vždycky proto, že šlo o věci kradené – ve jménu daní odváděných králi a jeho opevněnému městu ukradené těm, kteří žili venku za hradbami, ve vnitrozemí, na venkově, dřeli na polích a hluboko v dolech, hlídali stáda skotu a ovcí a nakonec byli o plody své práce nespravedlivě připraveni.

Čím víc na ně obyvatelé opevněného města zapomínali, tím víc o té nespravedlnosti lidé na venkově mluvili. Nemluvili vlastně o ničem jiném, každou hodinu, minutu a vteřinu každého dne.

Zemí se šířil hněv. Na slavné skutky krále Umberta se zapomnělo. Naopak rostla jeho špatná pověst, stal se neblaze proslulým.

V srdcích venkovanů narůstala zloba. Ke změně situace stačila jen malá jiskřička, která by zažehla vzpouru.

 

1

MAGGIE

„Cítila jsi to, holka?“ Kosti vpletené do Xavierových stříbrných vlasů zachřestily ve větru. Znepokojeně se ohlédl na prázdnou silnici za námi.

Dusot cválajících koní znamenal ve vnitrozemí jen jediné.

Vojáci krále Umberta.

Přijížděli z Královského Hradce bez varování. V halenách z té nejlepší hlazené kůže v odstínu královské červeně, vždycky po zuby ozbrojení a vždycky hladoví. Plenili a drancovali, brali cokoli a všechno jménem královské koruny. Na úrodném jihu to byl dobytek a zemědělské plodiny. Na východě, kde se těžilo, zase ocel, drahé kamení, stříbro a zlato. Na západě stavební dřevo. A všude ženy.

„Cítím to.“

Plácnul naši starou klisnu Dorn, ale ta s vojáky závodit nemohla, ani kdyby netáhla vůz s plachtou.

„Žádná jiná silnice tu není,“ připomněla jsem mu a věděla jsem, co bude následovat.

Xavier se zamračil. „Schovej se až do setmění a pak za mnou přijď do toho vesnického hostince. Jdi zadem. Někteří z téhle pakáže tam možná taky zakotví.“ Aspoň nebyl nervózní.

„Rozumím.“ Věděla jsem, co mám dělat. Tohle se odehrávalo nejméně jednou za měsíc.

Přesvědčila jsem se, že mám svou dýku bezpečně ukrytou v botě.

„Hlavně však, Maggie –“

„Přijď včas. Představení začíná hned po západu slunce. Já vím.“

Cesta se stáčela.

„Copak jsem tě někdy nechala na holičkách?“ Drze jsem se usmála.

„Všechno je jednou poprvé.“ Xavier mě vystrčil z vozu.

Skutálela jsem se z krátkého svahu do mělkého stinného údolí a pelášila se schovat za silný strom, jehož větve vyrůstaly nízko nad zemí a mohla jsem na něj snadno vyšplhat. Výhodou bylo také barevné podzimní listí, které odmítlo ustoupit nadcházející zimě a neopadalo, takže mě dobře krylo. Usadila jsem se, abych měla dobrý výhled. Slyšela jsem, jak si Xavier zpívá. Dělal to proto, aby vojáci šli po jeho stopě.

Xavier byl starý podivín, riskoval kvůli mně. Přitom jsem nebyla žádná jeho příbuzná, nic takového. Malý nalezenec, vlastně ztracenec, který se tenkrát vybatolil z lesa. Ještě jsem neuměla mluvit a netrefila jsem domů.

Xavier vedl cikánský život, cestoval po kraji a předváděl kouzelnické triky. Diváci mu platili drobnými milodary. Neměl důvod ujmout se nějakého mrňouse. Později mi vyprávěl, že mě té noci nakrmil a já se od něj pak už nehnula. Jako toulavý pes. Tak se to stalo. Přilepila jsem se na něj, na toho měkkosrdcatého dobráka, ale nikdy jsem ho nenechala ve štychu. Moje práce byla opravdu jednoduchá. Jakmile jsem byla dost stará, abych zvládla něco podržet a neupustila to na zem, stala jsem se jeho kouzelnickou asistentkou, pomáhala s rekvizitami a vybírala do plechovky vstupné. Dnešní večer byl pro nás důležitý.

Uplynulých šest měsíců jsme z našich skrovných výdělků taktak nakrmili Dorn. Úrodu na jihu zničilo sucho. Jídlo se nedalo sehnat, a to, co se dalo, bylo drahé. Jedli jsme jen to, co jsme mohli vyhrabat z odpadků, které prohrabal už někdo před námi. Živili jsme se různými bobulemi, potočnicí, rybami a občas nás potkalo nenadálé štěstí v podobě ulovené veverky.

Poslední čtyři hospody, kde jsme vystupovali, téměř zely prázdnotou. Dnes večer by to však mělo být jiné. V noci připluly lodě a kapsy pirátů budou plné. Propijí svou kořist v hostinci U Líné bouře, což je jediná hospoda v té vesnici na západním pobřeží. Ochlastové se ztřískají pod obraz z radosti, že už jsou na souši, a plná břicha je ukolébají ke spánku. Když z nich nevymámím aspoň pár stříbrňáků během představení, bude snadné jim je vyfouknout potom.

Jak jsem očekávala, za pár vteřin koňská kopyta a kola vozu opustila silnici a spřežení přejelo na louku na druhé straně údolí. Kola vozu hrčela. Viděla jsem, že ho táhne dvanáct koní a stála na něm obrovská klec z kovu tmavě oranžové barvy. Teď zastavil na druhé straně údolíčka. Byla jsem moc vysoko na stromě a neviděla, co je uvnitř klece.

Zaslechla jsem kroky, rychle se blížily. Zatajila jsem dech, když si svalnatý hromotluk, jeden z králových vojáků, sundal přilbu a mrštil jí o klec. Po zátylku mu stékala krev. „Useknu té bestii všechny ty zatracené drápy!“

Tasil meč.

Pod stromem se objevil hubený kluk přibližně mého věku, kulhal, posmrkával, možná fňukal. Obešel vojáka a postavil se mu do cesty. Rozcuchané vlasy měl přilepené k čelu čerstvou krví a oblečení z šedého plátna rozdrásané, jako by ho napadl nějaký zdivočelý pes. „Ne! To neuděláš! Ani na něj nešáhneš, Moldarku!“

Moldark mu namířil špičkou meče na krk a přinutil ho couvnout. „Tak mi v tom zabraň, Perigu! Proč to neuděláš, ty smrkáči?“ Trochu šišlal, zřejmě mu chyběl přední zub.

Zahnal Periga namířeným mečem do trnitého křoví, které rostlo mezi nimi a klecí. Perig bezmocně ječel, ale Moldark ho odhodlaně pronásledoval a oba mi zmizeli z dohledu.

Nadešla příležitost, abych zmizela. Potichoučku jsem slezla ze stromu a ulevilo se mi, když jsem zase stála na pevné zemi. Na silnici nikdo nebyl. Přímo za ní vedla úzká pěšina rovnou do zadní části vesnice. Vojáci tudy nikdy nejezdili, protože po silnici byla cesta kratší.

Ozval se pronikavý výkřik. Vysoký a beznadějný, bylo v něm víc smutku než hněvu. Srdce se mi sevřelo. Nohy ztuhly. Nikdy jsem nic takového neslyšela.

Další výkřik. A další.

Po čtvrtém výkřiku jsem uslyšela i zvuky potyčky. „Nech mě, Perigu!“

Heknutí a výkřik o pomoc mě ubezpečilo, že Perig souboj s Moldarkem prohrává.

O kovovou klec zařinčel hlasitý úder. „Vidíš ten vůz vrchovatě naložený mrtvolami? Má je na svědomí ta mizerná bestie! Malý trest jí neuškodí –“

„Ten drak patří králi!“ protestoval Perig.

Drak? To není možné.

Xavier mi říkal, že všechny draky už dávno vybili nebo pochytali. Kdysi dávno tahle nebezpečná zvířata pustošila zemi. I Xavierova rodina to těžce odnesla. Ty příšery rozdupaly jejich chalupu, když byli všichni doma. Jen jemu se podařilo vyváznout. Venkované o dracích mluvili jen šeptem, jako by vyslovení toho slova nahlas mělo znovu spustit jejich řádění. Schovala jsem se za strom, nedalo mi to. Nikdy jsem draka neviděla.

Zařval popáté.

Měla bych utéct, vojáci jsou blízko. Ale nemohla jsem odolat pokušení do klece aspoň nakouknout.

Doplazila jsem se ke křoví. Vkleče jsem trochu rozhrnula pichlavé větve. Zahlédla jsem Moldarka, jak bodá kopím mezi mříže.

Drak vydal přidušený výkřik.

„Bolí, co?“ Moldark nebyl jen svalnatý, byl to chlap jako hora. Měl poďobaný obličej a mastné černé vlasy. Vrčel na draka jako vzteklý pes a cenil na něj těch pár zubů, které mu zbývaly.

Draka jsem pořádně neviděla, v kleci bylo šero, ale slyšela jsem ho. Narazil do boku klece a málem ji převrátil.

„Moldarku!“ Perig šermoval proti hromotlukovi rukama. „Měj rozum! Jestli se klec převrátí… a drak uteče…“ vykřikoval ustrašeně a pak zmlkl.

„Z fantombronzové klece utéct nemůže, Perigu.“ Moldarkovo kopí řinčelo o mříže.

Další poprvé. Vždycky jsem si myslela, že fantombronz existuje jen v písních bardů, že si ho vymysleli. V těch dávných příbězích byl fantombronz nejpevnější kov. Úplně nerozbitný. Říkalo se, že se těží v hlubokých dolech pod Královským Hradcem a jeho dobývání i jedovaté výpary při jeho zpracování stály už spoustu lidských životů.

„Přestaň!“ zaječel Perig tak pronikavě, div mi nepraskly bubínky. „Král ti nechá useknout hlavu, jestli se dozví, jak ses choval!“

Moldark namířil kopí Perigovi na srdce. „Jestli o tom před králem jenom cekneš, zabiju tě dřív než on mě. To ti slibuju.“

Perig ucouvl. „Tak ho nech být. Dal jsem mu hodně silný uspávací lektvar. Když do něj přestaneš šťourat, začne působit.“

„Moldarku! Perigu!“ zavolal odněkud další voják.

Perig chlácholivě položil Moldarkovi ruku na rameno a prosebně se usmál. „Sir Raleigh volá. Nemůžeme ho nechat čekat.“

„Pracky pryč,“ zavrčel bezzubý, ale okamžitě se otočil a spěchal pryč s Perigem v patách.

Udeřila moje šance. Musela jsem draka vidět. Nemohla jsem se dočkat, až to budu vyprávět Xavierovi. A přinesu mu taky nějaký důkaz. Třeba ta bestie bude tak laskavá, že pustí nějaké pírko nebo šupinu, utrousí bobek, prostě od ní náhodou získám nějakou nezbytnou věc, kterou Xavier přetvoří v nějaký kouzelný příběh.

Ostražitě jsem se rozhlédla a ujistila se, že je čistý vzduch. Pak jsem proklouzla křovím. Přikrčila jsem se k jednomu velkému kolu a váhavě položila ruku na fantombronz. Kov byl hladký a pevný jako led na zamrzlé řece.

Tvor mručel, jako by na něj začínal působit uspávací lektvar.

Nakoukla jsem přes mříže. V kleci bylo šero a já viděla jen tak daleko, kam až dopadaly paprsky odpoledního slunce. Drak měl lesklou černou kůži, na hřbetě mu zůstaly krvavé šrámy po bodnutích kopím. S každým jeho nádechem se tělo zavlnilo a kůže ve slunci měnila barvu do nečekaných jemných odstínů. Bylo to krásné.

Nade mnou se otevřelo ocelově modré oko.

Ucukla jsem, čekala jsem, že tvor zařve a prozradí mě, ale on místo toho jen tiše zafuněl a zamlaskal. Zvedl hlavu, ale jen nepatrně, protože mu v tom bránil strop. Klec byla malá pro tak obrovské tělo.

Dráp zaškrábal o kovovou podlahu, vklouzl mezi mříže a zachytil se okraje. Drak znovu zafuněl. Tentokrát trochu hlasitěji. Zahýbal drápem, jako by mě k sobě vábil prstem.

Byla to léčka. Kdybych se přiblížila, napíchl by si mě na ten dráp jako na rožeň – další chuťovka. Ale přece jen tu byl, pouhých pár centimetrů ode mě. Sklonil hlavu, takže jsem cítila na krku jeho dech.

Zamrazilo mě z toho.

Z jakési nerozvážnosti jsem zvědavě přejela prsty přes dráp. Byl tvrdý jako kámen a studený jako led. Chtěla jsem ruku odtáhnout, ale jakási neviditelná síla mi ji tlačila dolů. K tomu drápu.

Drak začal příst jako kočka, která se uvelebuje k dlouhému příjemnému spánku – a já měla ruku přilepenou k jeho drápu.

Ne! Zpanikařila jsem a škubla zápěstím. Ale to se nepohnulo.

Z druhé strany klece jsem slyšela kroky vojáků šustící ve vysoké trávě, podle hovoru jsem poznala, že krmí a napájejí koně. Tolik jsem se soustředila na draka, že jsem úplně zapomněla, že stojím na krajíčku jámy lvové.

Hlasy se přiblížily. Rozpoznala jsem Perigův. S tím hubeňourem bych si poradila, ale Moldark by byl problém.

Chtěla jsem ruku odtrhnout, ta síla však byla příliš velká. Pak jsem najednou v dlani ucítila rytmický tep.

Drak zakňoural. Píchlo mě u srdce. Ten zvuk mi byl tak povědomý, jako bychom se spolu už někdy dřív setkali. To přece nebylo možné – nebo ano?

Xavier mě našel bloudit po lese. Mohl tenhle tvor být důvodem, proč jsem neměla žádné příbuzné? To kvůli němu jsem zůstala sama?

V jeho modrém oku vyšlehla bílá. Tečka se zvětšovala, až nabyla tvaru měsíce v úplňku. Nedokázala jsem od ní odtrhnout oči. Šla z toho hrůza, fascinovalo mě to, hypnotizovalo, nejspíš to bylo znamení, že se mě ten drak chystá zabít.

Ne on. Nebyl to on. Byla to ona. Cítila jsem to s naprostou jistotou.

Polilo mě horko. Úplněk v jejím oku se zvětšoval, až pohltil polovinu modrého pozadí. Předloktí mě pálilo. Kousla jsem se do jazyka, abych nevykřikla.

Prudce jsem si vyhrnula rukáv. Jizvu z dětství jsem měla zarudlou a opuchlou. Tři dlouhá hluboká škrábnutí. Dvě krajní nebyla rovná, stáčela se k tomu prostřednímu. A na konci každého malá tečka jako po píchnutí špendlíkem. Nevěděla jsem, jak jsem k té jizvě přišla. Xavier si myslel, že mě možná v lese poškrábala nějaká divoká kočka. Ale teď mi to vrtalo hlavou. Způsobil mi ji tento tvor? Poškrábala mě ona?

Znovu jsem se pokusila odtrhnout ruku. S každým škubnutím mi paží projela ostrá bolest. Pálila a já pokaždé sykla.

„Co tu děláš?“ zaječel Perig a já se lekla.

Dračice zamručela, otráveně a naštvaně, a vtáhla dráp zpátky do klece. Ruka mi klesla, síla pominula. Vydechla jsem úlevou, ale když jsem se otočila k útěku, můj strach se proměnil v náhlý hluboký pocit ztráty. Z nějakého šíleného, a nejspíš sebevražedného důvodu jsem dračici nechtěla opustit.

Perig po mně divoce chňapnul rukou se třemi prsty, minul však kapuci mého pláště o několik rozhodujících centimetrů. Rozhrnula jsem trnité křoví a chtěla prchnout, s každým pohybem jsem cítila v jizvě nový zášleh palčivé bolesti.

„Zpátky!“ Moldark mi s taseným mečem nadběhl z druhé strany. V zádech jsem ucítila hrot meče dřív, než jsem stačila zmizet. Zvedla jsem ruce. Lapili mě.

„Zpátky! Pomalu…“

Dračice se rozeřvala. Házela hlavou ze strany na stranu, klec se nebezpečně kymácela a hrozilo, že se převrátí.

Moldark udělal chybu, že se ohlédl. Vrhla jsem se do křoví a proběhla jím. Bezzubáč zařval: „Stůj!“

Jako by…

Proletěla jsem lesíkem a přeběhla silnici, za zády jsem slyšela Moldarkovo supění. V běhu jsem přeskočila potok a sbíhala z blátivého kopce. Kopanec tvrdou botou do zad mě však srazil k zemi a upadla jsem do studeného lepkavého bahna.

Moldark mě do něj s chechotem pevně přišlápl. Špičku meče mi přitlačil na rameno, pronikla už látkou pláště. Ještě jeden pohyb a vnikne mi pod kůži. „Když ti voják krále Umberta řekne stůj, tak stůj, chlapče.“

V kalhotách a starém Xavierově plášti, s vlasy schovanými pod kapucí, jsem opravdu vypadala jako hubený mladík a ne jako sedmnáctiletá holka. Kdybych promluvila, prozradila bych se už prvním slovem, takže jsem ani nepípla.

Teď mi jedním kolenem klekl na záda. Volnou rukou mi otočil hlavu tak, aby mi viděl do obličeje.

Mastné vlasy mu spadly do očí. „Tak co mi na to řekneš?“

Že ti smrdí z huby, jako bys lízal prasečí prdel, pomyslela jsem si, ale mlčela jsem. Když jsem neodpovídala, prudce mi zase hlavu otočil, tiskl mi obličej do bahna, takže jsem nemohla dýchat. Mlátila jsem sebou, ale on mě přitlačil ještě víc.

„Já ti dám…“

Nějak se mi podařilo nahmatat dýku v botě. Moldark zrovna přešlápl a posunul nohu dopředu, aby udržel rovnováhu. Než se nadál, vrazila jsem mu dýku do podrážky a cítila jsem, že její hrot pronikl tuhou kůží.

„Au! Ty zatracenej grázle!“ Upadl na zem, pustil meč a oběma rukama si vytrhl mou zbraň z boty.

Já jsem se snažila vstát, ale ruce a nohy mi klouzaly v mazlavé břečce. Ucítila jsem na zádech nohu dalšího vojáka, znovu mě přišlápl k zemi. A jeho druhové mě obstoupili, takže na útěk nebylo ani pomyšlení. Ale aspoň jsem mohla dýchat.

„Co je tu za pozdvižení?“ ozvalo se za mnou. „Moldarku, dal jsem ti zvláštní pokyn. Toho draka musíme odvézt do Královského Hradce. Hned. Nemáš čas na… nevím, co se to tu děje.“

Koutkem oka jsem zahlédla, jak Moldark mává mou dýkou.

„Tenhle spratek mě bodl do nohy tajně drženou zbraní, princi Jori.“

Měl pravdu, byla to tajně držená zbraň, protože nikdo na venkově nesměl vlastnit zbraně. Jinak bychom se mohli vzbouřit a bránit se proti tomu odpornému královskému vojsku. Byla bych jim to s chutí vmetla do tváře, jenže pak by poznali, že jsem ženská, a nejspíš by mi vyřízli jazyk a poslali mě do nějakého nevěstince. Mlčet bylo každopádně lepší.

Ale co dělal princ tady ve vnitrozemí? Byl jediným dítětem krále Umberta a pravděpodobně i jediným dědicem trůnu, protože král několikrát ovdověl, jeho čtyři manželky zemřely na horečku a jen z jednoho manželství vzešlo dítě. Nikdo z lidí žijících na venkově prince dosud neviděl. Narodil se až poté, co velké město obehnali zdí.

Drak, fantombronz a princ – to všechno vidět v jeden den? Považovala bych to za štěstí, kdybych nezačala ztrácet hlavu.

„Aha,“ přikývl princ. „A pročpak tě bodl?“

„Protože jsem ho přistihl u dračí klece. Když jsem na něj křikl, aby zůstal stát, utekl. Myslel si, že je rychlejší než já.“

Moldark vyprskl smíchy. Několik ostatních se ochotně přidalo. „Shodil jsem ho na zem a přišlápl ho jako mizerného brouka, přesně tak, jak to teď dělá sir Raleigh.“

Bota na mých zádech se pohnula. „A přesto se mu podařilo vytáhnout nůž a bodnout tě přes botu,“ poznamenal sir Raleigh. Mluvil jinak než ostatní: se zpěvavým přízvukem a zároveň rychle, jako by spěchal. S takovým přízvukem jsem se zatím setkala jen jednou, u kluka, který pocházel ze Severu. Tam jsme s Xavierem zatím nebyli.

„Za to si zaslouží poplácat po rameni,“ dodal Raleigh.

Vojáci se rozchechtali.

„Bodl královského vojáka. Podle zákona si zaslouží useknout ruku,“ sykl Moldark.

Rozbušilo se mi srdce. Co by si Xavier počal s jednorukou asistentkou? Pokud bych něco takového vůbec přežila. To mám za to, že jednám tak zbrkle. Mermomocí jsem musela toho draka vidět. Ale i při představě takového trestu jsem své zvědavosti nelitovala. Setkání s dračicí bylo… správné.

Dotyčný sundal nohu z mých zad. Dvě silné ruce mě popadly v podpaží a zvedly mě ze země, lehce jako pírko. Zároveň mě dvě další tlapy pevně chytily z každé strany za ruce. Hlavu jsem měla sklopenou, ale nevzdávala jsem se, vší silou jsem se snažila vykroutit. Marně.

Sir Raleigh udělal pár kroků a postavil se přede mě. Na rozdíl od červených halen ostatních byl oblečený do kožené výstroje černé barvy. Pod očima měl tmavé kruhy, jako by léta nespal. Zbylé hnědé vlasy mu už značně prošedivěly, na temeni měl pleš. Bradu zakrývaly rozcuchané sněhobílé vousy.

„Moldark má pravdu, pane,“ odpověděl lehkým tónem, jako by dával svolení, aby nabídli dort, a ne usekli ruku. „Zahálka je matkou neřestí. Ten kluk by měl pracovat, ne koukat na něco, na co nemá.“

„Odvezte ho na statek, tam zahálet nebude,“ radil další, jak zpečetit můj osud.

Princ mlčel.

„Král volá po rychlém vykonání spravedlnosti,“ naléhal Raleigh. Podívala jsem se na jeho ruku, kterou sevřel rukojeť meče.

„Opravdu?“ odpověděl princ Jori. Nezdálo se, že je o tom přesvědčen.

Mohla jsem se odvážit doufat, že mě pustí? Xavier vždycky říkal, že jsem ztřeštěná. A hrozně zvědavá. Jen těžko jsem odolávala pokušení podívat se na prince, ale nemohla jsem tolik riskovat.

Tak jsem aspoň hleděla na jeho ruce s neuvěřitelně čistými nehty, zaklesnuté za opasek meče.

„Než mu usekneme ruku, měli bychom ho možná vyslechnout. Zeptat se, co se stalo,“ pronesl. „Co ty na to?“

Zavrtěla jsem hlavou.

„No tak.“ Vzal mě za bradu, zvedl mi hlavu a teď už jsem se na něj musela podívat. Hnědé oči se dívaly do mých, byl to zkoumavý, ale mírný pohled. Dlouhé světlé vlasy měl stažené dozadu. Na jeho hezkém obličeji jsem nenašla jedinou jizvičku. Byl oblečený v červených kalhotách z hlazené kůže a volném plášti po kolena se stříbrným lemováním. Na něm písmeno U, stejně jako měli vojáci na svých halenách. Na opasku měl pochvu s mečem, jehož rukojeť byla zakončena vyleštěnou mosaznou hlavicí s pěti lalůčky. Velmi drahá zbraň.

Naklonil se a pošeptal mi do ucha: „Nemůžu tě hájit, když mi neřekneš, jak to bylo.“

Překvapilo mě to. Místo aby mi poručil, žádal mě. Chyběla mu sebejistota? Bál se vlastních mužů? Nebo šlo o soucit? Málem jsem se té absurdní myšlence zasmála. Co naplat. Trhla jsem bradou a zavrtěla hlavou.

Ještě notnou chvíli se na mě zkoumavě díval vraštil obočí. Pak rezignovaně vzdychl, což sir Raleigh považoval za znamení, že má přikročit k činu.

„Držte ho pevně, ať se nepohne.“ Sir Raleigh tasil meč a zvedl ho nad hlavu.

Vojáci mi rozpažili ruce, div mi je nevytrhli z ramen.

Moldark si lačně olízl rty.

„Dám jeho pracku sežrat té bestii.“

Dnes ne. Dostala jsem jednoduchý a hloupý nápad. Kopnu ty dva, co mě drží, do kotníku a budu prchat jako o život. Ale nemusela jsem se k tomu odhodlat.

Dračice zařvala. Začala v kleci tak vyvádět, že ten rámus musel být slyšet na sto metrů daleko. Naříkavý výkřik následovala rána, až se zem otřásla. Nebylo pochyb. Klec se převrátila.

„Pomoc!“ zaječel Perig.

Vojáci povolili sevření. Vyškubla jsem se jim, jednoho jsem kopla zezadu do kolena. Spadl dopředu přímo na Moldarka.

Tomu jsem vytrhla svůj nůž z ruky a sekla po druhém vojákovi.

Zaklel a pustil mě.

Pak jsem se dala na zběsilý úprk. Pádila jsem mezi stromy a každých pár vteřin jsem se ohlížela, jestli mě pronásledují. Ale nikoho jsem neviděla, aspoň v té chvíli. Určitě měli co dělat s dračicí. Zachránila mě tím, že odvedla jejich pozornost.

V duchu jsem jí děkovala. Slunce se už pomalu klonilo k západu. Do vesnice to bylo ještě hodně daleko. Xavier nebude rád, až mě uvidí takhle zablácenou, a už vůbec ho nepotěší moje zpoždění.

Neustávala jsem v běhu. A celou tu dobu mě jizva nepřestávala svědit. Jako připomínka toho, co jsem nechala za sebou. Už dračici nikdy neuvidím. Odváželi ji do Královského Hradce, kam našinec nesmí vkročit, pokud nemá povolení od samotného krále.