Margaret Rogersonová: Vespertina – Temná kněžka
Nakladatelství Fragment vydalo román Temná kněžka, první díl fantasy série Vespertina od Margaret Rogersonové, autorky bestselleru Kouzla rodu Thornů.
ANOTACE:
Artemisia se chce stát Šedou sestrou, členkou řádu, který se stará o klidný přechod duší zemřelých na onen svět. S mrtvými tráví čas raději než s živými, kteří si za jejími zády šuškají o jejích zjizvených rukou a pohnuté minulosti.
Když klášter přepadnou vojáci, rozhodne se Artemisia vyvolat na jeho ochranu prastarého ducha spjatého se svatou relikvií, která je zde uložena. Je to však přízrak, nevyzpytatelná bytost, která ji může posednout, jakmile přestane být ostražitá.
Na pokraji svých sil se brzy ocitá na prahu smrti. Pokud chce zůstat mezi živými, potřebuje pomoc vespertiny – kněžky znalé v umění ovládat relikvie. Kde ji však najít, netuší. Proto se obrátí s prosbou o pomoc na toho nejpovolanějšího – přízrak samotný.
Pouto mezi nimi roste a prastaré zlo začne vyplouvat na povrch. Dokáže mu Artemisia čelit? Zradí všechno, čemu dosud věřila, nebo to bude přízrak, kdo zradí ji?
INFO O KNIZE:
Vydal: Fragment, květen 2022
Překlad: Zdík Dušek
Vazba: vázaná
Počet stran: 344
Cena: 469 Kč
UKÁZKA Z KNIHY:
JEDNA
Kdybych na klášterním hřbitově nehledala samotu, nevšimla bych si stříbrného lesku opuštěné kadidelnice, která ležela u jednoho náhrobku. Takovou kadidelnici na řetízku nosila každá novicka i sestra na ochranu před mrtvými, ale já jsem podle jejího tvaru a matné černé šmouhy poznala, že tahle patří Sophii, jedné z nejmladších novicek, která přišla do kláštera teprve poslední zimu. Shýbla jsem se a dotkla se kovu – ještě byl vlažný. Musela jsem k němu přitisknout zápěstí, abych se o tom ujistila, protože moje zjizvené ruce nevnímaly teplotu spolehlivě.
Okamžitě mi bylo jasné, že ji Sophie neupustila při šplhání na stromy nebo hře mezi náhrobními kameny. Nezapálila by kadidlo, pokud by ji něco vážně nevyděsilo – i děti věděly, že kadidlo je příliš vzácné, než aby se s ním jen tak plýtvalo.
Narovnala jsem se a podívala se ke kapli. Silné poryvy větru mě pleskaly prameny vlasů uvolněnými z copu do obličeje a vháněly mi slzy do očí, takže mi chvíli trvalo, než jsem rozeznala krkavce, kteří se ukrývali za okapy a choulili se k lišejníkem porostlým šedivým kamenům. Všichni byli černí až na jednoho. Ten posedával kousek od ostatních a neklidně si urovnával sněhobílá pera, jež mu vítr neustále obracel špatným směrem.
„Malére,“ zavolala jsem a sáhla si do kapsy pro chlebovou kůrku. Jakmile jsem ji k němu zvedla, rozletěl se od střechy, překonal poryvy větru a přistál mi na ruce. I přes rukáv jsem na kůži cítila jeho drápy. Vytrhl mi z prstů chleba a loupl po mně očima, jestli mu dám další.
Neměl by být sám. Už teď mu chybělo několik per, která mu vyškubali ostatní ptáci. Když přiletěl do kláštera poprvé, klovali do něj, dokud nezůstal ležet jako zkrvavená hromádka v křížové chodbě. Málem zemřel, ačkoliv jsem ho hned odnesla do svého pokoje v dormitáři a každých několik hodin jsem mu otvírala zobák, abych do něj vpravila chleba a vodu. Jako starší novicka jsem však měla příliš mnoho povinností, takže jsem na něj nemohla dávat pozor pořád. Jakmile se uzdravil, svěřila jsem ho Sophii. Kamkoliv teď šla, Malér ji následoval, zejména uvnitř, kde Sophie často lekala sestry tím, že ho schovávala pod svým hábitem.
„Hledám Sophii,“ řekla jsem mu. „Myslím, že je v nebezpečí.“
Roztáhl pera na hrdle a něco si pro sebe zahudral – jednalo se o sérii klapnutí a zahrčení, jako kdyby o tom přemýšlel. Potom napodobil dívčin hlas: „Hodný pták. Krásný pták. Drobečky!“
„Správně. Dokážeš mě zavést k Sophii?“
Chvíli na mě zamyšleně hleděl jasnýma, inteligentníma očima. Krkavci jsou chytří ptáci, posvátní pro naši Paní, a díky Sophii znal lidskou řeč víc než většina ostatních. Konečně podle všeho pochopil, roztáhl křídla a odletěl k hromadě zeminy a kamenů u zadní stěny kaple. Přeskákal po jedné kamenné desce a podíval se do temného prostoru za ní.
Díra. Noční bouře obnažila základy kaple a odhalila starou chodbu do krypty.
Krkavec se na mě ohlédl. „Mrtvý,“ krákl.
Po zádech mi přejel mráz. To slovo ho naučila říkat Sophie.
„Mrtvý,“ zopakoval Malér a naježil peří. Ostatní krkavci se pohnuli, ale nezačali to po něm opakovat.
Určitě se pletl. Všechny kameny klášterních hradeb byly posíleny modlitbami. Hlavní bránu ukuly svaté sestry v Chantclere. A přece…
Vstup do chodby lemovaly kořeny rostlin. Bez přemýšlení jsem se k němu přiblížila. Věděla jsem, co bych měla udělat – odběhnout zpátky a upozornit matku Katherine. Ale Sophie byla příliš mladá na to, aby nosila dýku, a ztratila kadidelnici. Nebyl čas.
Vzala jsem do ruky kadidlo, které jsem měla pověšené na ozdobném háčku u pasu, a se skřípěním zubů jsem přiměla svoje nemotorné prsty otevřít okénko, za nímž byl ukrytý pazourek a kadidlo. Moje jizvy byly horší na levé ruce: lesklá červená tkáň, která mi brázdila dlaň, se časem smrštila a nutila mě, abych držela prsty zahnuté jako nějaký pařát. Mohla jsem je sevřít v pěst, ale nedokázala jsem je úplně natáhnout. Zatímco jsem se snažila zapálit kadidlo, myslela jsem na sestru Lucindu, která nosila prsten se starým, popraskaným rubínem. V prstenu byla uzavřena svatá relikvie, jejíž síla jí umožňovala zapalovat svíčky pouhým gestem.
Jiskra konečně chytila. Foukala jsem na kadidlo, dokud se nerozžhavilo, a pak jsem, zahalená dýmem, vkročila do tmy.
Pohltila mě černota. Obklopovala mě vůně mokré hlíny, dusivá jako vlhký hadr, který mi někdo přitiskl k nosu. Mdlé světlo od vchodu téměř okamžitě zmizelo, ale jako všechny dívky, které k sobě přijmou Šedé sestry, jsem byla obdařená Zrakem.
Vířila kolem mě pavučinovitá vlákna světla, jejichž přízračné tvary se složily do křečovitě staženého obličeje a natažené ruky. Šerci. Na takových místech se jich shromažďovaly celé skupiny, protože je lákaly hroby a rozvaliny. Jednalo se o duchy první třídy, křehké a téměř beztvaré. Přejížděli mi prsty po kůži, jako kdyby hledali volný konec nitě, za který by mohli zatáhnout, ale představovali pramalé nebezpečí. Rychle jsem procházela kolem nich a dým z mé kadidelnice se mísil s jejich průsvitnými obrysy, jež se vzápětí s povzdychem rozptýlily.
Šerci byli tak běžní, že by si jich Malér vůbec nevšímal. Jeho pozornost by vzbudilo jedině něco nebezpečnějšího, duch druhé nebo vyšší třídy.
„Sophie?“ zavolala jsem.
Jedinou odpovědí byla ozvěna mého vlastního hlasu.
Přízračné mihotavé světlo odhalovalo výklenky plné zažloutlých kostí a cárů zpuchřelého plátna. Jeptišky byly tradičně pochovávány v chodbách kolem krypty, ale stáří těchto ostatků mě překvapilo. Vypadaly stovky let staré, polorozpadlé a pokryté pavučinami – starší než Soužení, kdy se objevil první mrtvý, aby trápil živé. Pokud byl tento úsek chodby někdy ve vzdálené minulosti kláštera uzavřen, nedalo se vyloučit, že z jedné z těch hromad kostí povstal duch a dlouhé roky obcházel zdejší katakomby, aniž by o něm někdo věděl.
Tíživým podzemním tichem se ke mně donesl tichý zvuk, tak slabý, že se téměř nedal rozpoznat. Dětský vzlyk.
Dala jsem se do běhu.
Vířili kolem mě šerci, každý jejich dotyk byl cítit jako náhlý závan chladu. Kadidlo mi naráželo do hábitu, dokud jsem si neomotala řetízek kolem ruky a nezvedla jsem ho před obličej do obranné pozice, kterou jsem znala od sestry Iris, jež v klášteře učila umění boje.
Záhyb chodby přede mnou se koupal v měkké záři. Když jsem jím proběhla, sevřel se mi žaludek. Sophie se schovala do jednoho výklenku a zabořila obličej do látky hábitu, která jí zakrývala kolena. Těsně před výklenkem se vznášela přízračná postava a dívala se na ni. Nad shrbenou, hrbolatou páteří se dala rozeznat lysá hlava. Kolem vychrtlého těla mu splýval rubáš zářící strašidelným stříbrným světlem.
Na zlomek vteřiny jsem ztuhla. Posledních sedm let výcviku zmizelo a já se stala znovu dítětem. Cítila jsem žhavý popel a hořící tkáň a rukama mi přejížděla fantomová bolest.
To ale bylo předtím, než mě našly Šedé sestry. Než mě zachránily – a naučily mě, že se můžu bránit.
Vytrhla jsem dýku z pouzdra. Duch se prudce otočil – upozornilo ho na mě zašramocení kovu o kůži. Měl vychrtlý, propadlý obličej se seschlými rty, které odhalovaly nadměrně velké zuby, jež zabíraly téměř polovinu lebky a zůstávaly vyceněné v setrvalém úšklebku. Oči chyběly; duch měl jen prázdné důlky.
Sophie zvedla hlavu. Na špinavých lících se jí zatřpytily slzy. „Artemisie!“ vykřikla.
Obrys ducha se rozostřil a zmizel. Život mi zachránil instinkt. Otočila jsem se a mávla jsem kadidlem, takže když se duch znovu objevil na šířku dlaně před mým obličejem, kadidlo ho udrželo v šachu. Z čelistí se mu vydral sten a znovu se rozplynul.
Než se stačil zhmotnit, skočila jsem před Sophiin výklenek. Zároveň jsem začala kolem sebe opisovat kadidelnicí dobře nacvičené pohyby. Jen ti nemocnější duchové dokážou projít bariérou kadidlového kouře. Pokud se chtěl dostat k Sophii, bude muset nejprve přemoct mě.
Už jsem věděla, o co jde. Běžný duch druhé třídy zvaný vychrtlec, narušená duše člověka, který zemřel hlady. Tihle duchové byli známi svou rychlostí, ale zároveň křehkostí. Dokáže je zničit jediný povedený zásah.
Pozvedla jsem zbraň. Šedé sestry nosily miserikordie: dlouhé, tenké dýky navržené právě k takovému účelu. „Jsi zraněná, Sophie?“
Dívenka hlasitě popotáhla. „Asi ne,“ hlesla.
„Dobře. Vidíš mou dýku? Jestli se mi něco stane, slib mi, že si ji vezmeš. Doufám, že to nebude potřeba, ale musíš mi to slíbit. Sophie?“
Neodpověděla. Vychrtlec se objevil u záhybu chodby a rozletěl se po nevypočitatelně klikaté trase k nám.
„Slibuju,“ zašeptala Sophie.
Chápala, v čem spočívá hrozba posednutí. Pokud se nějakému duchu podaří získat kontrolu nad tělem člověka, může prolomit hradby určené k odpuzení jemu podobných, a dokonce i nějakou dobu nepozorovaně chodit mezi živými. Naštěstí pro většinu lidí jsou k posednutí náchylné jen osoby obdařené Zrakem, jinak by Loraille už dávno ovládli Mrtví.
Duch znovu zablikal. Rozehnala jsem se dýkou ve chvíli, kdy se vychrtlec zhmotnil přede mnou, s kostlivýma rukama nataženýma ke mně. Posvátné ostří mu vyťalo do rubáše linii zlatého ohně. Na okamžik jsem zatajila dech. Látka se rozplynula v dým a odhalila nezraněné šlachy. Zasáhla jsem ho jenom do rukávu.
Jeho ruka se mi sevřela kolem zápěstí a celou paží mi projel chlad. Vykřikla jsem a pokusila se mu vytrhnout, ale držel mě pevně. Za drápovitými nehty se vynořil obličej: blížil se a otvíral obrovské čelisti, jako kdyby vdechoval a ochutnával moji bolest. Každou chvíli mi dýka vypadne z ochromených prstů.
Schválně jsem ji pustila. Sophie zaječela. Vychrtlecovu pozornost zaujal odlesk padající oceli, já jsem popadla zdeformovanou rukou kadidlo a vrazila jsem mu ho do hrudi.
Překvapeně se na mě podíval a vykašlal stužku dýmu. Trhla jsem kadidlem výš; téměř jsem nevnímala horkost kovu. Vychrtlec zakvílel – jednalo se o děsivý, pronikavý zvuk, který doprovázela vlna chladu, jež pohnula křehkými kostmi ve výklencích. Duch zaklonil páteř a sáhl si k hrudníku. Jeho obrys se rozostřoval a rozpadal na kusy, dokud naráz nevybuchl do zářících cárů mlhy.
Chodba potemněla. Bylo slyšet jenom Sophiino nepravidelné oddechování. Věděla jsem, že bych měla něco říct, abych ji uklidnila, ale přes bolest v mrazem ztuhlém zápěstí jsem se dokázala sotva pohnout. Zápěstí se pozvolna vzpamatovávalo, s mravenčením a pocity, jako by se mi do něj zapichovaly jehličky, a poraněná kůže už se mi v místech, kde se mě vychrtlec dotkl, zbarvovala do fialova.
„Artemisie?“ Její hlas mi připomínal šramot myši za zdí.
„Jsem v pořádku,“ řekla jsem. Doufala jsem, že to je pravda, pro případ, že bych musela zase bojovat, ale pochybovala jsem, že to bude nutné. Matce Katherine mohl proklouznout osamělý vychrtlec, ale určitě by vycítila přítomnost většího počtu duchů. Otočila jsem se k Sophii a nechala ji, aby mi slezla z výklenku do náruče. „Dokážeš se postavit?“
„Nejsem dítě,“ ohradila se. Když teď nebezpečí pominulo, vrátila se jí odvaha. Když jsem ji ale postavila na zem, najednou se mě chytila za hábit, až mi zápěstím projela bolest. „Podívej!“
V chodbě před námi se objevilo světlo, jež vrhalo na stěnu pokřivený stín. Doprovázelo ho nezřetelné chraptivé mumlání. Zaplavila mě úleva. Znala jsem jedinou osobu, která by se procházela tady dole a mluvila sama se sebou.
„Neboj se. To není další duch. Je to jenom sestra Julienne.“
Sophie se mě chytila pevněji. „To je horší,“ zašeptala.
Když se před námi s mumláním vynořila sestra Julienne, s obličejem zakrytým urousanými vlasy dlouhými do pasu a zalitými bílou září lucerny, musela jsem uznat, že Sophie není daleko od pravdy.
Julienne byla klášterní světice. Přebývala jako poustevnice v kryptě kaple a střežila ostatky svaté Eugenie. Její neprané dlouhé roucho čpělo pachem ovčího loje natolik, že mi v její blízkosti začaly okamžitě slzet oči.
Sophie na ni zírala vytřeštěnýma očima, pak si klekla, zvedla mou dýku a mlčky mi ji vtiskla do dlaně.
Sestra Julienne nedala nijak najevo, že by si toho všimla. Jako kdybychom byly neviditelné. Prošourala se kolem nás, tak blízko, že se nám lem jejího hábitu otřel o boty, a zastavila se u výklenku, který Sophie právě opustila. Napínala jsem uši, abych rozeznala, co si sestra Julienne mumlá, zatímco urovnávala zpřeházené kosti.
„Už roky jsem ji tady dole slyšela, jak sténá a kvílí… Teď je konečně ticho… Sestra Rosemary, nemám pravdu? Ano, ano. Byl to těžký rok, hrozný hladomor, tolik mrtvých…“
Po zádech mi přeběhl mráz. Neznala jsem žádnou sestru Rosemary, ale tušila jsem, že kdybych nahlédla do nejstarších záznamů kláštera, našla bych ji tam.
Sophie mě zatahala za hábit a pošeptala mi do ucha, aniž by spustila oči ze sestry Julienne: „Je pravda, že jí novicky?“
„Ha!“ vyrazila ze sebe sestra Julienne a otočila se k nám. Sophie sebou trhla. „Tohle o mně teď říkají? Dobře! Nic není chutnějšího než pěkná, křehká novicka. Tak pojďte, děvčata, pojďte.“ Vykročila směrem, odkud přišla, s kymácející se lucernou ve vrásčité ruce.
„Kam nás vede?“ zeptala se Sophie, když se neochotně pustila za ní. Pořád se mě držela za hábit.
„Určitě procházíme kryptou. To je nejbezpečnější cesta zpátky ke kapli.“
Popravdě šlo jen o odhad, ale když nás sestra Julienne provedla několika dveřmi zasazenými do nahrubo opracovaných stěn chodeb, připadalo mi to čím dál pravděpodobnější. U posledních dveří, těžkých, černých a z vysvěceného železa, jsem si tím byla jistá. Po jejich nerovném povrchu přejelo světlo lucerny, sestra Julienne je otevřela a odvedla nás dovnitř.
Ve vzduchu se proplétaly víry kadidlového dýmu, tak hustého, že mě štípal v očích, a Sophie se rozkašlala do rukávu. Vešly jsme do kamenné místnosti se sloupy a zaklenutým stropem. Pod oblouky mezi pilíři stály zahalené sochy s obličeji ve stínech kápí, pod něž nepronikalo ani světlo svíček, které jim plály u nohou v kalužích rozteklého vosku. Sophie se podezřívavě rozhlédla, jako kdyby čekala, že v koutě uvidí schovaný kotel, případně ohlodané kosti novicek rozházené po zemi. Dlážděná podlaha nicméně byla holá až na tu a tam vyryté svaté symboly, jejichž obrysy byly ohlazeny stářím, takže se daly sotva rozeznat.
Sestra Julienne nás nechala, abychom se chvíli rozhlížely, ale pak nás netrpělivě postrčila kupředu. „Dotkněte se svatyně, ať vám svatá Eugenie požehná. Pospěšte si.“
Svatyně vévodila střední části krypty: na stupínku z bílého mramoru spočíval sarkofág, na jehož víku ležela socha svaté Eugenie v životní velikosti a s krásným kamenným obličejem. Svíčky rozestavené kolem těla vrhaly na její ve smrti vznešeně poklidné rysy mihotavou záři, která vyvolávala dojem, že jí na rtech pohrává tajemný úsměv. Zemřela mučednickou smrtí, když se jako čtrnáctiletá obětovala a spoutala ducha páté třídy do svých kostí. Ten duch byl prý tak mocný, že spálil celé její tělo na popel, s výjimkou jediné prstové kůstky, jež teď coby relikvie spočívala ve schránce nevídané krásy. Nešlo o nic takového, jako byla méně významná relikvie v prstenu sestry Lucindy, vhodná k občasnému zapálení svíčky. Jednalo se o mocnou relikvii určenou pro časy nejvyšší nouze.
Sophie slavnostně přistoupila k sarkofágu a dotkla se složených rukou sochy. Zde byl mramor lesklejší, ohlazený za poslední tři staletí dotyky bezpočtu poutníků.
Sestra Julienne se nedívala na Sophii, ale na mě. Oči se jí za oponou rozcuchaných vlasů leskly. „Jsi na řadě. Tak běž.“
Z tepla svic mě pod hábitem šimral pot, ale chlad v mém zápěstí naopak zesílil, když jsem se přiblížila k sarkofágu. Bolest v něm tepala v rytmu mého srdce. Z nějakého zvláštního důvodu jsem se nechtěla té sochy dotknout. Čím víc jsem se k ní blížila, tím víc se moje tělo snažilo bez mého svolení vzdálit; dokonce jako kdyby se mi ježily vlasy. Odhadovala jsem, že takhle se cítí většina lidí, když se má dotknout obrovského chlupatého pavouka nebo mrtvoly. Ale já se přece měla dotknout svatyně. Možná se mnou opravdu je něco v nepořádku.
To pomyšlení mě popohnalo jako štípnutí biče. Vystoupila jsem na stupínek a položila ruku na mramor.
Okamžitě jsem toho zalitovala. Moje dlaň přilnula ke kameni, jako kdyby byl pomazaný ptačím lepem. Zdálo se mi, že se řítím někam dolů, a krypta se rozplynula ve tmě. Neviděla a neslyšela jsem nic, ale věděla jsem, že nejsem sama. Obklopovalo mě cosi obrovského, prastarého a hladového. Měla jsem dojem, že se někde ve tmě přesouvají pera – šlo opravdu spíš o pocit než o skutečný zvuk: tíživá tíha uvěznění a lačný, mučivý vztek.
Věděla jsem, co cítím: muselo se jednat o toho ducha páté třídy spoutaného do relikvie svaté Eugenie. O přízrak, jeden z pouhých sedmi, které kdy existovaly, ale nyní byly všechny zničené nebo uvězněné dávným sebeobětováním světic.
Cítila jsem, jak se jeho pohled pomalu obrací mým směrem, jako kužel majáku protínající temnotu. Hrdlo se mi stáhlo hrůzou. Odtrhla jsem dlaň od sarkofágu a poslepu se odpotácela dozadu, div jsem si nepodpálila rukáv o svíčky. Světlo i zvuky se nahrnuly zpět. Upadla bych, kdyby mě za rameno nechytila kostnatá ruka.
„Cítíš ho.“ Do ucha mi zachraptěl hlas sestry Julienne a tvář mi ovanul její páchnoucí dech. „Cítíš jeho přítomnost, nemám pravdu?“ Znělo to dychtivě.
Lapala jsem po dechu. Svíčky v kryptě dál hořely. Sophie se na mě zmateně dívala a tvářila se čím dál poplašeněji. Když se dotkla svatyně, očividně necítila vůbec nic. Už dávno jsem to tušila, ale teď jsem si byla jistá: to, co se mi stalo v dětství, mě nějak poškodilo a zanechalo ve mně prázdnotu. Není divu, že tolik přitahuji duchy. Mám v sobě prostor, který jako kdyby čekal, až ho někdo z nich obsadí.
Zarytě jsem se dívala do země, dokud mě sestra Julienne nepustila. „Nevím, o čem to mluvíte,“ odpověděla jsem. Jednalo se o tak zjevnou lež, že mi do lící vystoupal ruměnec. Couvla jsem od stařeny a vzala jsem Sophii za ruku. Ta teď vypadala vyloženě poděšeně, ale když se mě pevně chytila, s vděkem jsem si uvědomila, že ji děsí Julienne, a ne já.
„Jak myslíš,“ zahučela sestra Julienne a odšourala se kolem nás k dalším dveřím, za nimiž se objevily točité schody nahoru do kaple. „Ale navěky před tím utíkat nemůžeš, děvenko. Paní s tebou naloží, jak bude chtít. Vždycky to tak nakonec dopadne.“