Vyhnankyně moří nabízí nečekaně přívětivé čtení

Na Kroniky Dasnarie jsme sice museli vzhledem k vnějším okolnostem čekat dlouho, ale nakladatelství Fantom Print se to rozhodlo čtenářům vynahradit tím, že druhý díl Vyhnankyně moří pustilo do světa jen pár týdnů po prvním.

Jenna utekla svému tyranskému manželovi. Jenže pořád je jen nevzdělanou a nezkušenou dívkou v širém světě, která neví, jak se má chovat, a nedokáže se dostatečně rychle zbavit svých návyků. Naštěstí pro ni nejsou všichni jen padouši, takže když se během plavby z Dasnarie seznámí s potulnou válečnickou kněžkou Kajou, její život nabere opět nový směr.

Autorka pokračuje v dalším líčení osudů Jenny – nyní si říkající Ivariel – se stejnou detailností jako v předchozím dílu Vězeňkyně koruny. Člověk se tak přistihne při tom, že je na konci knihy a nemá pocit, že by se v ní stalo kdovíco. A přitom se stala spousta věcí, ale většina z nich se odehrává na emocionální úrovni.

Vyhnankyně moří nehýří akcí ani zběsilým tempem. Je to poklidný příběh o tom, jak Ivariel hledá sama sebe, objevuje svět a jeho krásy, plní si sny a snaží se zahojit rány, jež jí osud uštědřil. Místy je vyprávění melancholické a Jeffe Kennedy zabíhá do spousty niterních úvah hlavní hrdinky. A i když je v knize dostatek patosu a našlo by se i nějaké to klišé, pořád jde o příjemně plynoucí text, který pohladí, ale zároveň nesklouzává k nekonečné ukňučenosti. I ony vnitřní monology a úvahy podle mě překračují škatulku young adult. Především pak tím, jak jsou nepřikrášlené – Ivariel si uvědomuje vlastní nedostatky a špatné vlastnosti a snaží se s nimi pracovat. A naučila se vidět věci realisticky.

Po předchozím dílu plném utrpení je Vyhnankyně moří jako hojivý balzám, plný míru a klidu. A člověk to nebohé Ivariel přeje, i když je mu jasné, že to nemůže trvat věčně. Tam, kde se ve Vězeňkyni koruny čtenářům mohl svírat žaludek nad neutěšenou situací dasnarijských žen, tam v pokračování zaplesá srdce romantických duší. Ale není třeba se bát, Jeffe Kennedy to nepřehání a nedělá ze svého příběhu červenou knihovnu (koneckonců na to je Ivariel až příliš zraněná, po fyzické i duševní stránce). Je ale příjemné sledovat její proces uzdravování.

Ani ve Vyhnankyni moří nejde autorka do hloubky natolik, aby z jednotlivých úvah a nadnesených témat byly filozofické traktáty, přesto je v tomto směru znát posun od předchozího dílu a psychologie už neklouže tolik po povrchu. I tak by se dala knize vytknout řada dílčích nedostatků – občas nějaká ta přílišná náhoda, zkratkovité řešení, velmi vágní popis v místě, kde by si situace zasloužila trochu explicitnosti, nebo nehodící se výraz (což je možná vina překladu, nikoliv autorky).

Ve výsledku je druhý díl Kronik Dasnarie velmi slušnou záležitostí do slunného odpoledne, když se člověk chce potěšit něčím docela milým (ačkoliv i to je místy nutno brát s rezervou). Jen se stále nemůžu zbavit dojmu, že kdyby celá trilogie vyšla vzhledem k délce jednotlivých dílů jen jako jedna trochu tlustší kniha, příběhu by to udělalo větší službu.

Vydal: Fantom Print, 2022
Překlad: Petra Kubašková
Obálka: Zuzi Maat
Vazba: brožovaná
240 stran / 299 Kč