Max Brooks: Devoluce – Očité svědectví o útoku seskvečů u Mt. Rainier

Nakladatelství Zoner Press vydalo po bestselleru Světová válka Z další úspěšný román spisovatele Maxe Brookse – Devoluce. Hororový příběh založený na střetu civilizovaného a technicky vyspělého světa s tím primitivním, ovládaným základními pudy, na pozadí přírodní katastrofy.

ANOTACE:
Sopka Mount Rainier vybuchla a malá obec vybavená nejmodernější technologií, usazená hluboko v horách je odříznuta od civilizace i dodávek potravin. Zima se blíží a z lesa se ozývá záhadné vytí.

V deníku nalezeném v zakrvácených troskách Greenloopu Kate Hollandová popisuje události tak hrůzné a tak šokující, že by měly být zapomenuty. Max Brooks přepsal zápisky Kate slovo od slova a podpořil její vyprávění vlastním vyšetřováním husí kůži nahánějícího masakru a historkami od táborových ohňů o chlupatých netvorech. Obrovití a odporně páchnoucí predátoři nejsou překvapením – podtitul o jejich přítomnosti v příběhu dává jasně vědět – ale to neznamená, že napětí mezi stránkami by se nedalo krájet. A právě přítomnost seskvečů poskytuje Brooksovi zábavný rámec, prostřednictvím kterého pokládá složitou, ale příhodnou otázku, kdy je lepší být optimistou a kdy by se měl člověk připravit na nejhorší.

Hororový příběh založený na střetu civilizovaného a technicky vyspělého světa s tím primitivním, ovládaným základními pudy, na pozadí přírodní katastrofy. Kolik toho jemný, vzdělaný a na nejnovějších vymoženostech závislý člověk dokáže vydržet, než se u něj projeví ty nejzákladnější, nejnižší instinkty z prehistorických časů? A kým se vlastně stane? A kdo nakonec vyhraje?

 

INFO O KNIZE:
Vydal: Zoner Press, 2021
Překlad: Veronika Nohavicová
Obálka: Petr Bernát
Vazba: brožovaná
Počet stran: 296
Cena: 360 Kč

 

UKÁZKA Z KNIHY:
Úvod

Bigfoot ničí město. Tak zněl titulek článku, který jsem dostal nedlouho po erupci Mount Rainier. Myslel jsem, že jde o spam, nevyhnutelný výsledek přemíry online průzkumu. V té době jsem právě dokončoval snad stý úvodník o Rainieru a analyzoval jsem každou stránku toho, co mělo být předvídatelnou kalamitou, a tudíž se jí mělo dát i zabránit. Stejně jako zbytek země jsem potřeboval fakta, ne senzace. Zůstat nohama na zemi bylo cílem spousty úvodníků, protože ze všech lidských selhání týkajících se Rainieru – politických, ekonomických, logistických – to byl právě psychologický aspekt, ta zveličováním poháněná hysterie, která nakonec zabila nejvíc lidí. A tady to bylo znovu, přímo na obrazovce mého notebooku: Bigfoot ničí město.

Prostě na to zapomeň, řekl jsem si, svět se přes noc nezmění. Nadechni se, smaž to a jdeme dál.

A téměř jsem to i udělal. Až na to jedno slovo.

„Bigfoot“.

Článek zveřejněný na obskurních kryptozoologických webových stránkách tvrdil, že zatímco se zbytek země soustředil na hněv Rainieru, odehrávala se menší, ale neméně krvavá katastrofa jen pár mil od něj v izolovaném, bohatém a vysoce vyspělém eko-městečku Greenloop. Autor článku, Frank McCray, popisoval, že erupce nejen odřízla Greenloop od záchrany, ale také jej zanechala na pospas tlupě hladových, lidoopům podobných stvoření, která sama prchala před toutéž katastrofou.

Detaily útoku byly zaznamenány v deníku obyvatelky Greenloopu Kate Hollandové, sestry Franka McCraye.

„Její tělo nikdy nenašli,“ napsal mi McCray v následném e-mailu, „ale pokud dokážete zveřejnit její deník, možná si ho přečte někdo, kdo ji mohl zahlédnout.“

Když jsem se zeptal, proč zrovna já, odpověděl: „Protože jsem sledoval Vaše úvodníky o Rainieru. Nepíšete o ničem, co jste si napřed pořádně neověřil.“ Když jsem se zeptal, proč si myslí, že by mě vůbec měli zajímat bigfooti, odpověděl: „Četl jsem Váš článek ve Fangorii.“

Zjevně jsem nebyl jediný, kdo si věci uměl ověřovat. McCrayovi se nějak podařilo vypátrat můj desítky let starý seznam „Top pětky klasických filmů o bigfootech“ pro ikonický hororový časopis. V tom článku jsem psal o tom, jak jsem vyrůstal „během špičky šílenství ohledně bigfoota“, a vyzýval jsem čtenáře, aby se na ty staré filmy podívali „očima šestiletého dítěte, očima, které neustále přelétají od hrůzy na obrazovce k temným, šumějícím stromům za oknem“.

Přečtení tohoto článku muselo McCraye přesvědčit, že nějaká moje část není zcela připravena zanechat dětskou posedlost v minulosti. Musel také vědět, že můj dospělácký skepticismus mě přinutí pečlivě si jeho příběh prověřit. Což jsem udělal. Než jsem McCraye znovu kontaktoval, zjistil jsem, že skutečně existovala silně medializovaná komunita známá jako Greenloop. Existoval rozsáhlý mediální soubor vztahující se k jeho založení – a k jeho zakladateli Tony Durantovi. Tonyho manželka Yvette také až do okamžiku erupce pořádala několik online kurzů jógy a meditace přímo ze Společenského domu v tomto městě. Toho dne ale vše ustalo.

To nebylo neobvyklé ve městech, která ležela v cestě vřících bahnotoků z Rainieru, jenže rychlá kontrola oficiální FEMA mapy ukázala, že Greenloop nikdy zasažen nebyl. A zatímco poničené oblasti, jako je Orting a Puyallup, se nakonec znovu napojily na svou digitální stopu, Greenloop zůstával černou dírou. Žádné tiskové zprávy, žádné amatérské nahrávky. Nic. Dokonce i Google Earth, který byl tak pečlivý při updatech svých satelitních snímků oblasti, stále zobrazuje původní, ještě před-erupční fotografie Greenloopu a okolní oblasti. Jakkoli podivné se všechny ty rudé praporky mohou zdát, to, co mě nakonec dohnalo zpátky k McCrayovi, byla skutečnost, že jediná zmínka o Greenloopu po katastrofě, kterou jsem dokázal nalézt, byla zpráva místní policie, která tvrdila, že vyšetřování stále „probíhá“.

„Co víte?“ zeptal jsem se ho po několikadenním rádiovém tichu. Právě tehdy mi poslal odkaz na AirDrop s fotoalbem pořízeným vrchní strážkyní parku Josephine Schellovou. Schellová, se kterou jsem posléze pořídil rozhovor pro tento projekt, vedla první průzkumný a záchranný tým do zuhelnatělých pozůstatků toho, co kdysi bývalo Greenloopem. Mezi mrtvolami a troskami objevila deník Kate Hollandové (rozené McCrayové) a každou stránku si ofotila dřív, než byl originál zabaven.

Nejprve jsem měl i přesto všechno podezření na hoax. Jsem dost starý na to, abych si pamatoval na proslulé „Hitlerovy deníky“. Nicméně, když jsem dočetl poslední stránku, nemohl jsem si pomoci a jejímu příběhu jsem uvěřil. Stále mu věřím. Možná je to v prostotě jejích zápisků, její frustrujícím způsobem věrohodné nevědomosti o čemkoli spojeném se seskvečem. Nebo je v tom jen má vlastní iracionální touha dát konečně rozhřešení tomu vyděšenému klučíkovi, kterým jsem kdysi býval. Právě proto jsem publikoval Katin příběh společně s několika články z novin a podpůrnými rozhovory, které, jak doufám, poskytnou určitý kontext i čtenáři, který s mytologií kolem seskveče není seznámen. Během sestavování tohoto průzkumu jsem silně zápasil s tím, co ještě do něj zahrnout. Existují doslova desítky učenců, stovky lovců a tisíce zaznamenaných setkání. Všemi se probrat by mohlo trvat léta, pokud ne desítky let, a tento příběh prostě nemá k dispozici tolik času. To proto jsem se rozhodl své rozhovory omezit na dvojici osob s přímým, osobním zapojením do této kauzy a své literární odkazy na knihu The Sasquatch Companion (příručka) Stevea Morgana. Kolegové – nadšenci pro bigfoota bezpochyby uznají, že Morganova „příručka“ je nejrozsáhlejším a nejaktuálnějším pojednáním na toto téma, kombinujícím historické záznamy, nedávná očitá svědectví a vědecké analýzy expertů, jako je doktor Jeff Meldrum, Ian Redmond, Robert Morgan (shoda jmen) a zesnulý doktor Grover Krantz.

Někteří čtenáři mohou také zpochybnit mé rozhodnutí vypustit určité geografické detaily vztahující se k přesnému umístění Greenloopu. K tomu jsem přistoupil, abych odradil turisty a rabovače od kontaminace dosud stále aktivního místa činu. S výjimkou těchto detailů a nezbytných oprav hláskování a gramatiky zůstal deník Kate Hollandové beze změn. Lituji pouze toho, že jsem nemohl udělat rozhovor s Katinou psychoterapeutkou (která jí psaní deníku navrhla) kvůli lékařskému tajemství. Přesto mi však mlčení této psychoterapeutky připadá, alespoň tedy mně, jako přiznání naděje. Konec konců, proč by se lékařka obávala o tajemství své pacientky, pokud by nevěřila, že je dotyčná pacientka stále naživu?

V době, kdy toto píšu, je Kate pohřešována již třináct měsíců. Jestliže se nic nezmění, v době vydání knihy už možná od jejího zmizení uplyne několik let.

V současnosti nemám žádné fyzické důkazy, které by potvrdily příběh, který se chystáte číst. Možná jsem byl oklamán Frankem McCrayem, nebo jsme možná byli oba oklamáni Josephine Schellovou. Nechám vás, čtenáře, posoudit, zda vám budou následující stránky připadat rozumným způsobem možné a zda jako ve mně i ve vás znovu probudí hrůzu dávno pohřbenou pod postelí mládí.

 

Kapitola 1

Chcete-li ztratit z očí i mysli zločiny svých současníků, vydejte se do lesů.
Jean-Jacques Rousseau

Zápis v deníku #1
22. září

Jsme tady! Dva dny za volantem, jedna noc v Medfordu a konečně jsme tu. A je to dokonalé. Domy jsou opravdu uspořádané do kruhu. No jo, hmm, ale říkala jsi mi, abych se nebrzdila, neupravovala, nemazala a nevracela se. A právě proto jsi mi doporučila papír a pero. Žádná klávesa backspace. „Prostě piš pořád dál.“ Dobře. Jak myslíš. Jsme tu.

Kéž by tu tak mohl být i Frank. Nemůžu se dočkat, až mu dneska večer zavolám. Určitě se mi znova omluví za to, že se zasekl na konferenci v Kantonu, a já mu znova řeknu, že je to jedno. Už tak toho pro nás udělal tolik! Příprava domu, všechny ty video prohlídky na FaceTimu. Má pravdu, že tohle místo zdaleka nevystihují. Zvlášť ne tu stezku. Kdyby tu tak mohl být se mnou na té první procházce, kterou jsem si dneska udělala. Byla kouzelná.

Dan jít nechtěl. Nepřekvapivě. Říkal, že musí zůstat doma a pomoct s vybalováním. Vždycky tvrdí, že bude pomáhat. Já mu řekla, že si chci a potřebuju protáhnout nohy. Dva dny v autě! Ta nejhorší cesta vůbec! Neměla jsem celou dobu poslouchat zprávy. Já vím, „dávkovat si věci kolem sebe, zjišťovat fakta, ale nepřehánět to“. Máš pravdu. Neměla jsem to dělat. Zase Venezuela, čím dál víc vojáků. Uprchlíci. Další člun převržený v Karibiku. Tolik člunů. Sezóna hurikánů. Alespoň to bylo jen rádio. Pokud bych neřídila, nejspíš bych se to snažila sledovat na mobilu.

Já vím. Já vím.

Měli jsme alespoň jet po cestě podél pobřeží, jako když jsme se s Danem poprvé vzali. Měla jsem si stát za svým. Jenže podle Dana byla 5 rychlejší.

Uf.

Všechny ty hnusné průmyslové farmy. Všechny ty ubohé krávy namačkané jedna na druhou na žhavém slunci. Ten puch. Víš, že jsem na pachy citlivá. Když jsme sem dojeli, měla jsem pořád dojem, že mi jím načichly šaty, vlasy, že ho pořád cítím v nose. Potřebovala jsem se projít, nadechnout se čerstvého vzduchu, protáhnout si krční svaly.

Nechala jsem Dana, ať si dělá, co chce, a vydala jsem se po značené stezce za naším domem. Je vážně nenáročná, postupně stoupá po terasovitých, dřevem obložených schodech každých pár set metrů nebo tak. Vede kolem domu našich sousedů, a tam jsem ji uviděla. Starou dámu. Pardon, starší. Rozhodně měla šedivé vlasy. A krátké, myslím. Přes kuchyňské okno se to nedalo dobře rozeznat. Právě něco dělala u dřezu. Zvedla hlavu a zahlédla mě. Usmála se a zamávala mi. I já jsem se usmála a zamávala jsem taky, ale nezastavila jsem se. Není to nezdvořilé? Mně jenom připadalo, že tak jako na vybalování, bude ještě dost času i na seznamování. No jo, možná jsem si to vlastně nemyslela. Nemyslela jsem na nic. Jenom jsem chtěla jít dál. Bylo mi to trochu hloupé, ale ne dlouho.

Co jsem viděla…

Okay, vzpomínáš si ještě, jak sis myslela, že když si načrtnu uspořádání tohohle místa, mohlo by mi to pomoct s potřebou organizovat okolí? Myslím si, že je to dobrá myšlenka, a pokud bude alespoň za něco stát, možná ti pošlu naskenovaný obrázek. Rozhodně ale není možné, aby jakýkoli obrázek, nebo dokonce fotka, dokázaly zachytit, co jsem viděla na té první procházce.

Ty barvy. Všechno v L. A. je šedivé a hnědé. Šedé, mlhavě jasné nebe, ze kterého mě vždycky bolely oči. Hnědé kopce mrtvé trávy, které mě nutily kýchat a ze kterých mě bolela hlava. Tady existuje opravdová zelená jako tam na východě. Ne. Lepší. Tolik odstínů. Frank mi říkal, že tu bylo sucho, a myslím, že jsem dokonce vedle dálnice zahlédla kousek zažloutlé trávy, ale venku mi to připadá jako v zelené duze – od jasně zlatavé po tmavě namodralou. Keře, stromy.

Stromy.

Vzpomínám si, jak jsem ještě v L. A. byla poprvé na výpravě do kaňonu Temescal. Ty nevysoké, šedivé a pokroucené duby s těmi drobnými špičatými listy a úzkými žaludy ve tvaru kulek. Vypadaly tak výhružně. Možná to zní až moc dramaticky, ale tak mi to připadalo. Jako by se opravdu vztekaly nad tím, že musí žít v té horké, tvrdé a zaprášené mrtvé hlíně.

Tyhle stromy jsou šťastné. Jo, fakt jsem to řekla. A proč by neměly být, v té bohaté, měkké a deštěm zalévané půdě. Pár jich má světlou, flekatou kůru a zlaté, opadající listy. Mísí se tu mezi vysokými, mocnými borovicemi. Některé mají jehličí se stříbřitým spodkem nebo ten plošší, měkčí druh, který se o mě jemně otíral, když jsem procházela kolem. Uklidňující sloupy, které podpírají nebe, vyšší než cokoli v L. A. včetně těch vychrtlých vlnících se palem, na které jsem se nemohla podívat, aniž by mě nebolelo za krkem.

Kolikrát jsme vlastně mluvili o tom uzlu přímo pod mým pravým uchem, který mi probíhá až pod ruku? Úplně zmizel. Bez ohledu na to, jak moc jsem zakláněla hlavu. Žádná bolest. A to jsem si ani nic nebrala. Chtěla jsem. Dokonce jsem si připravila dva Aleve na kuchyňskou linku, až se vrátím. Nebyly potřeba. Všechno fungovalo. Krk, ruka. Uvolněné.

Stála jsem tam možná deset minut nebo tak, pozorovala jsem, jak slunce svítí skrze listy, a všímala si jeho zářivých, mlhavých paprsků. Třpytily se. Natáhla jsem ruku, abych jeden chytila, ten jako čtvrťák velký kotouček tepla, který ze mě vytahoval napětí. Ukotvoval mě.

Co jsi to říkala o osobnostech s OKP (OCD)? Že fakt máme problém žít v přítomnosti? Ne tady a ne teď. Cítila jsem každou vteřinu. Zavřené oči. Hluboké očišťující nádechy. Voňavý, vlhký a chladný vzduch. Naživu. Přirozená.

Bylo to tak odlišné od transplantovaného L. A. s těmi trávníky a palmami a lidmi žijícími z vody ukradené někomu jinému. Měla tam být poušť, ne roztahující se pyšná zahrada. Možná právě to je důvod, proč jsou tam všichni tak nešťastní. Vědí, že všichni žijí v přetvářce.

Já ne. Už ne.

Pamatuju si, jak jsem si pomyslela: Lepší už to být nemůže. Ale mohlo. Otevřela jsem oči a pár kroků od sebe jsem uviděla veliký, smaragdově zbarvený keř. Předtím jsem ho přehlédla. Keř s lesními plody! Vypadaly jako ostružiny, ale pro jistotu jsem se mrkla na internet. (Mimochodem skvělý wifi signál, dokonce i tak daleko od domu!) Opravdu jsem se nepletla a taky to byl parádní nález! Frank říkal něco o tom, že letní sucho letos úrodu lesních plodů zničilo. A přesto tu byl tenhle keř přímo přede mnou. Čekal na mě. Pamatuješ si, jak jsi mi říkala, abych byla otevřenější příležitostem a vnímala všechna znamení?

Vůbec nevadilo, že jsou trošku natrpklé. Vlastně díky tomu byly ještě lepší. Jejich chuť mě přenesla zpátky k borůvkovému keři za naším domem v Columbii.[1] Jak jsem se nikdy nemohla dočkat srpna, kdy dozrávaly, jak jsem prostě musela potají otrhávat ty nafialovělé kuličky už v červenci. Zaplavily mě všechny ty vzpomínky, všechna ta léta, to, jak taťka čte Borůvky pro Sal a já se směju, když narazí na medvěda. Právě tehdy mě začalo štípat v nose a v koutcích očí se mi začaly hromadit slzy. Nejspíš bych se rozbrečela přímo tam, ale zachránil mě, doslova, jeden ptáček.

Vlastně dva. Všimla jsem si párku kolibříků třepetajících se kolem těch vysokých nachových kytiček kvetoucích na plácku osvětleném sluncem jako od Disneyho. Viděla jsem, jak se jeden zastavil u květu a ten druhý se bzučivě zavěsil přímo vedle něho, a pak se stalo něco strašně roztomilého. Ten druhý začal toho prvního pusinkovat a poletoval kolem něj tam a zpátky s tím svým měděně oranžovým peřím a růžovočerveným hrdélkem.

Okay, myslím, že už máš těch mých přirovnání tak akorát plné zuby. Promiň. Jenže já musím pořád myslet na ty papoušky. Vzpomínáš si na ně? Ty, co jsme o nich mluvily? To divoké hejno? Vzpomínáš si, jak jsme strávily jedno celé sezení hovorem o tom, jak mě jejich skřehotání rozčiluje? Omlouvám se, pokud jsem neviděla tu souvislost, kterou jsi mi chtěla ukázat.

Ubožátka malá. Zněli tak vyděšeně a rozzlobeně. A proč by taky ne? Co jiného mohli cítit, když je nějaký zloduch vypustil do prostředí, pro které se nenarodili? A jejich mladé? Vylíhli se s tímhle pichlavým nesouladem v genech. Každá buňka toužící po prostředí, které nemůžou najít. Nepatřili sem! Nic sem nepatřilo! Je těžké pochopit, co je špatně, dokud to nemůžeš srovnat s tím, když je to dobře. Tohle místo s těmi vysokými, zdravými stromy a šťastnými líbajícími se ptáčky. Všechno, co tu je, sem patří.

Já sem patřím.

Podle radiové relace Marketplace Amerického veřejnoprávního rozhlasu. Přepis rozhovoru moderátora Kaie Ryssdala se zakladatelem Greenloopu Tonym Durantem.

Ryssdal: Ale proč by se někdo, zvlášť někdo, kdo je zvyklý na městský nebo třeba příměstský život, chtěl izolovat tak daleko v divočině?

Tony: My ale vůbec nejsme izolovaní. Přes týden mluvím s lidmi z celého světa a o víkendech jsem i se svou ženou obvykle v Seattlu.

Ryssdal: Ale ten čas, který musíte věnovat dojíždění do Seattlu…

Tony: …je ničím ve srovnání s tím, kolik hodin lidi tráví zbytečně v autech každý den. Zamyslete se nad tím, kolik času trávíte dojížděním do práce a z práce, kdy buď ignorujete, nebo vědomě nesnášíte město kolem vás. Když žijeme na venkově, času ve městě si vážíme, protože ho tam trávíme dobrovolně, a ne z povinnosti; je to pro nás odměna, ne otrava. Revoluční životní styl Greenloopu nám dovoluje užívat si těch nejlepších částí městského i venkovského životního stylu.

Ryssdal: Věnujme teď minutku tomu „revolučnímu životnímu stylu“. V minulosti jste Greenloop popisoval jako nový Levittown.

Tony: To taky je. Levittown byl prototypem prosperity. Měl jste tu všechny ty mladé vojáky, co se vraceli z druhé světové války, čerstvě se oženili a strašně chtěli založit rodinu, takže toužili po vlastním domově, jenže bez prostředků, aby si ho mohli dovolit. A současně tu byla ta revoluce ve výrobě; efektivnější výroba, zlepšená logistika, předvyrobené díly… všechno ještě z války, ale s ohromným potenciálem pro dobu míru. Levittové byli první, kdo si tenhle potenciál uvědomili a využili ho pro první americkou „plánovanou komunitu“. A tu vystavěli tak rychle a levně, že se stala vzorem pro moderní předměstí.

Ryssdal: A vy říkáte, že ten model se vyvinul přirozeně.

Tony: To neříkám já, to uznala celá země už dávno v šedesátých letech, když jsme si uvědomili, že náš životní styl nás zabíjí. K čemu je dobrý všechen ten pokrok, když nemůžete jíst jídlo nebo dýchat vzduch nebo dokonce žít na zemi, protože ji zatopí zvednutá hladina oceánu? Věděli jsme už půl století, že potřebujeme udržitelné řešení. Ale jaké? Otočit běh času? Žít v jeskyních? Právě to chtěli ranní environmentalisté, nebo alespoň tohle z toho vyplynulo. Vzpomínáte na tu ikonickou scénu z Nepříjemné pravdy, kde nám Al Gore ukázal váhy se zlatými cihlami na jedné misce a Matkou Zemí na druhé? Jaká je tohle volba?

Nemůžete od lidí žádat, aby se vzdali osobního, hmatatelného pohodlí pro nějaké éterické ideály. Proto padl komunismus. Proto padly všechny ty primitivní hipísácké komunity ve stylu „vraťme se zpátky k zemi“. Nesobecké odříkání je možná fajn pro krátkodobé křížové výpravy, ale jako životní styl je neudržitelné.

Ryssdal: Dokud jste nepřišel s Greenloopem.

Tony: Opět, já sám s ničím nepřišel. Jen jsem se na otázku podíval skrze minulá selhání.

Ryssdal: K předešlým pokusům jste byl velmi kritický…

Tony: Já bych to nenazval kritikou. Nebyl bych tady, kdyby nebylo těch, kteří přišli přede mnou. Ale podívejte se na ta obrovská, vládou sponzorovaná eko-města, jako je Masdar[2] nebo Dongtan[3]. Příliš velké. Příliš drahé. A rozhodně příliš ambiciózní pro Ameriku po sekvestraci[4]. Stejně tak jsou předem ztracené i menší, evropské modely, jako je BedZED[5] nebo Sieben Linden[6], protože spoléhají na vynucené odříkání. Líbil se mi projekt Dunedin[7] na Floridě. Je pohodlný a zvládnutelný, jenže prostě nemá nic úžasného, a tohle…

Ryssdal: Měli bychom podotknout, že Tony teď ukazuje na domy a krajinu kolem nás.

Tony: Řekněte, že tohle není jako definice „úžasného“?

Ryssdal: Je pravda, co se říká o tom, jak jste unesl zájezd společnosti Cygnus a projekt jste jim představil až potom, co jste je dostal sem nahoru?

Tony: (Směje se) To určitě. Věděli, že jim chci představit projekt, a věděli taky, že má něco společného s parcelami, které měla federální vláda v plánu nabídnout v aukci soukromníkům, jenže na mou nabídku neslyšeli, dokud jsme nestáli… vlastně… přímo na tomhle místě, kde stojíme právě teď.

Ryssdal: A pak už mluvila příroda.

Tony: A já. (Oba se smějí) Opravdu, tak jako Steve Jobs řídil orchestr[8], můj orchestr je tahle krajina. Když jste tady, obklopuje vás a vy se na ni napojíte na vnitřní úrovni, uvědomíte si, že tohle spojení je jediný způsob, jak zachránit naši planetu. To byl celou dobu ten problém; ničili jsme svět přírody, protože jsme si od něj vytvořili příliš velký odstup.

Požádal jsem své přátele z Cygnu, aby si představili dvě různá vyústění pro tuhle brzy privatizovanou krajinu. Dohola ji vykácí čínská dřevařská společnost nebo… nebo… minimální stopa mikro-eko-komunity, která zosobňuje novou Zelenou revoluci. Ne víc než šest domů, obklopujících společenský dům ve tvaru obrácené želvy, která je podle víry některých domorodých Američanů základem, na kterém je vystavěn svět.

Popsal jsem jim, že domy ve tlingitském stylu budou vypadat, jako by doslova vyrůstaly přímo z lesa.

Ryssdal: Což právě teď vidíme.

Tony: Přesně, ale co není viditelné hned, je, že tyhle domy jsou všechny postaveny ze stoprocentně recyklovaných materiálů. Dřeva, kovu, izolace je z recyklované modré džínoviny. Jediný nový materiál je bambus na podlahy. Bambus je pro planetu opravdu důležitý. Proto, jak vidíte, roste všude v okolí. Nejen, že je to jeden z nejuniverzálnějších a nejobnovitelnějších stavebních materiálů vůbec, ale také pomáhá znovu zachycovat uhlík. Máme tu taky takzvané „pasivní prvky“, jako obrovská okna od podlahy až ke stropu v obývacím pokoji, které vám umožňují celý dům vyhřát nebo ochladit zvednutím nebo spuštěním rolet.

Ale pasivní prvky mají jen omezený dosah. Co se týká aktivní, zelené technologie, máme tu všechno. Vidíte to modrofialové zbarvení střech? To jsou solární panely. Samolepicí, jako bývaly staré tapety, a s technologií „triple junction“, takže dokážou využít každý foton i za zamračeného dne. A tyhle převedené ampéry se ukládají do Cygnem patentované baterie, která nejenom že je nepostřehnutelně zabudovaná do zdí, ale taky je o 13,5 procenta efektivnější než ty od konkurence.

Ryssdal: Trhni si, Elone Musku!

Tony: Ne, ne, já mám Elona rád, je to fajn chlap, ale ještě se má co učit.

Ryssdal: Jako třeba program zisku ze solární energie?

Tony: Přesně. Pokud vyrobíte víc energie, než potřebujete, proč ji nemoct prodat zpátky do systému? A tím nemyslím slevu, jako máme v některých státech. Myslím prodej za hotové, tak jak to dělají Němci už dvě desetiletí. To není technologie, ale prostě jenom dobrý obchod, kdy vyděláváte peníze, i když sedíte doma na zadku.

Ryssdal: A když už mluvíme o těch…

Tony: K tomu jsem se chtěl dostat. Domy nezachytávají jen sluneční světlo, shromažďují taky plynný metan z, a na to si počkejte, vašich vlastních výkalů. Opět, nic nového. Bioplyn se používá v rozvinutých zemích už celá léta. Dokonce i některá americká velkoměsta ho čerpají ze skládek do sil. Greenloop vzal všechny ty těžce získané zkušenosti a povýšil je na americký předměstský standard. Každý dům stojí na generátoru bioplynu, který rozkládá všechno, co spláchnete. Ale vy to nevidíte ani necítíte a ani o tom nemusíte přemýšlet. Všechno se to ovládá přes Cygnus systém „chytrého bydlení“.

Ryssdal: Můžete ten systém představit trochu blíž?

Tony: Opět, nic nového. Spousta domů se mění na chytré. Greenloop to prostě vzal rychleji. Centrální program domácnosti se ovládá hlasem nebo dálkovým ovládáním a neustále klade důraz na efektivní využití energie. Neustále přemýšlí, neustále počítá a neustále dává pozor na to, abyste neproplýtvali ani jeden ampér nebo watt. Každý dům je plný tepelných a pohybových čidel. Při nastavení na nejvyšší efektivitu se automaticky vypínají veškerá světla a vytápění v každém právě nevyužívaném prostoru. A vy nemusíte dělat nic jiného než prostě žít tak, jak jste zvyklí žít. Nemusíte se vzdát ani trošky ze svého pohodlí nebo času.

Ryssdal: A to všechno vychází ze stejné politické vůle, která dovolila státu Washington změnit svou politiku ohledně solární energie.

Tony: A věnovat polovinu peněz na její vybudování, vystavět soukromou odbočku až z hlavní dálnice a položit všechny ty míle kabelu z optických vláken.

Ryssdal: Zelená pracovní místa.

Tony: Zelená pracovní místa. Kdo udržuje všechnu tu báječnou elektroniku v chodu? Kdo čistí ty solární panely? Kdo vykydá všechen ten použitý odpad z generátorů bioplynu, naloží ho spolu s odpadem a recyklovanými věcmi a zbytky z kuchyně, jenom aby vám dovezl všechen ten organický odpad zpátky jako kompost, který můžete vysypat kolem ovocných stromků?

Víte, že každý občan Greenloopu vytváří pro své americké bližní mezi dvěma a čtyřmi pracovními místy ve službách? Všichni sem dojíždějí elektrickými dodávkami, které se nabíjejí ve společenském domě. A to je jen sektor služeb. Co potom skutečná výroba těch solárních panelů, generátorů bioplynu a baterií do stěn? Výroba. Vyrobeno v Americe. Tohle je zelená revoluce, nový zelený úděl, a to, čemu se právě teď říká zelená společnost. Greenloop ukazuje, co je možné, stejně jako to před ním udělal Levittown.

Ryssdal: I když nemůžeme ignorovat, že Levittown se řídil pravidly rasové segregace.

Tony: Ne, to bychom ignorovat neměli. Vlastně to je přesně to, o čem mluvím. Levittown byl exkluzivní; Greenloop je inkluzivní. Levittown chtěl lidi rozdělovat. Greenloop je chce sjednotit. Levittown chtěl lidi oddělit od světa přírody. Greenloop je do něj chce vrátit.

Ryssdal: Jenže většina lidí si život v takovéto komunitě nemůže dovolit.

Tony: Ne, ale můžou si dovolit její část. To bylo na Levittownu to hlavní; nejen že předváděl své domy, ale také všechny nové vynálezy, které byly v nich: automatické myčky nádobí, pračky, televize. Celý životní styl. A o to se snažíme i s Greentech, a pokud jde o solární elektřinu a chytré domy, už se to děje. Ale pokud dokážeme dostat všechny ty myšlenky chránící planetu doslova pod jednu střechu a vystavět po celé zemi dostatek Greenloopů na to, aby tyto myšlenky mohly proniknout i k normálním lidem, získáme konečně naši zelenou revoluci. Už žádné oběti, žádný další pocit viny. Žádný další souboj mezi ziskem a planetou. Američani mohou mít obojí. A co je více americké než to obojí mít?