Patricia Briggs: Divoký Symbol (Alfa & omega 6)

V tomto vzrušujícím pokračování série Alfa a omega, která dosáhla #1 na žebříčku bestsellerů New York Times, musí vlkodlačí druhové Charles Cornick a Anna Lathamová vyšetřit zmizení celé komunity – než bude příliš pozdě…

 

ANOTACE:
V lese, v odlehlé osadě plné prapodivných symbolů, se probudila stará, zlá magie. Maže vzpomínky a z těch dávných vytahuje zpět na světlo světa takové, které by každý raději zapomněl. A co víc, snaží se množit a zanechat po sobě na světě mocné stopy. Nebo dokonce potomky?

Obyvatelé lesního městečka jménem Divoký Symbol zmizeli. Pozemek patří marokově družce, a tak Anna s Charlesem, kteří patří do této smečky vlkodlačích potížisty, budou mít práci. Z lesů se přitom šíří magická píseň, která nevěstí nic dobrého…

Vrhněte se do zkrocení zdivočelé magie v nejnovějším přírůstku do série Alfa a Omega jménem Divoký symbol. Patricia Briggs přichystala další spletitý a napínavý příběh ze světa smečky, vedené nejmocnějším z vlkodlaků.

 

INFO O KNIZE:
Vydá: Fantom Print, září 2021
Překlad: Kateřina Niklová
Obálka: Daniel Dos Santos
Vazba: vázaná
Počet stran: 304
Cena: 359 Kč

 

UKÁZKA Z KNIHY:
Předehra

LÉTO: SEVERNÍ KALIFORNIE

Sissy Connorsová, PhD., zkontrolovala GPS navigaci, upravila si batoh a pokračovala ve výšlapu do hor.

Zdravý rozum jí říkal, že musí existovat snadnější cesta, jenže žádná ze stezek vyznačených v mapě Geologické služby Spojených států nevedla přesně tam, kam Sissy potřebovala jít.

Byla zkušená turistka – měla doktorát z botaniky a studijní cesty ji zaváděly do nejvzdálenějších koutů světa, kde hledala podivné rostliny, které by mohly obsahovat lék na ebolu či MRSA nebo na nějakou jinou chorobu. Vedle ní klusal její věrný pes Elvis, kříženec německého ovčáka a kdoví čeho velkého. Ani on nebyl žádný zelenáč. Obyčejně pobíhal sem a tam, zkoumal vše, co mu připadalo zajímavé, mezitím se vracel, aby ji zkontroloval, a potom opět vyrazil na průzkum.

Posledních osm kilometrů se však od ní nehnul ani na krok.

Nepůsobil přímo nervózně, ale posledně, když se takhle choval, se za nimi plížila puma.

Ano, nacházeli se na území pum. Elvisovo chování ji přimělo věnovat větší pozornost korunám stromů, pod nimiž procházela, ale kromě několika dikobrazích stop neobjevila nic, co by naznačovalo, že ona a Elvis nejsou jedinými živými tvory na kilometry daleko.

Nemyslela si ovšem, že je to puma, kvůli čemu se jí pes drží u nohy. I ona něco cítila. Atmosféra, která zde vládla, byla zkrátka… jiná. Za ta léta vandrování navštívila místa, která působila posvátně a kde každý krok vnímala jako svatokrádež.

Objevila tajné louky a jeskyně, kde se cítila vítaná. Procházela ale i místy, z nichž se jí zvedal žaludek – přestože její smysly na nich nenacházely nic špatného.

Začínala mít dojem, že tu jde o něco takového. Uklidňovala se aspoň tím, že při chůzi projížděla prsty srst svého velkého psa.

Bylo horko a ona posledních několik kilometrů šlapala do kopce. Zastavila se ve stínu, vytáhla plátěnou misku a naplnila ji vodou z čutory. Postavila ji na zem psovi a sama se z plna hrdla napila. Blížila se k cíli; už nějaký čas ho obcházela a snažila se na horském svahu najít schůdnou pěšinu.

„Tati,“ řekla do prázdna „já vím, že rád poustevničíš na místech bez elektriky a tak, ale tohle je směšné.“

Hodinu nato objevila tu věc – patnáct minut poté, co si přísahala, že se otočí a vydá se na dvoudenní túru zpátky k autu.

Minula další skalní převis – a zůstala stát.

Petroglyf.

Možná byla unavená, zpocená a propadala beznaději, přesto se neubránila užaslému úsměvu. Natáhla ruku, ale nedotkla se toho znaku. Vrypy pokrývaly plochu o rozměrech asi půl metru na půl metru a tvořily symbol, který nikdy dřív neviděla.

Z dolních rohů petroglyfu vedly vzhůru dvě čáry a setkávaly se na jeho vrcholu; připomínaly tak strany rovnoramenného trojúhelníku. Každou z nich přetínaly tři kratší zkosené linie.

Přikročila blíž – a uvědomila si, že ve skále je ukrytá strmá stezka. Vedla rozsedlinou a z místa, kde stála předtím, nebyla vidět. Nic nenapovídalo tomu, že by se jednalo o přístupovou cestu k otcovu k tábořišti, mířila ovšem správným směrem.

Začala se škrábat vzhůru a na skutečně příkrých místech, která by pes jen těžko zdolal, postrkovala Elvise zezadu rukou.

Rozsedlina nebyla tak strmá, aby musela použít lezeckou výstroj, na vrcholu se však museli protáhnout dírou mezi stromem a balvanem velkým jako menší domek. Kdyby se tolik neděsila představy, jak dostane Elvise bezpečně dolů, patrně by to vzdala.

Nakonec, po překonání mimořádně obtížného bodu, se ocitla na malé louce obklopené hustým lesem.

Obydlí byla tak dokonale schovaná v lese, že jí chvíli trvalo, než si uvědomila, že je u cíle. Jakmile si ovšem všimla prvního, snadno objevila i další.

Stálo tu několik stanů, většinou však skutečné chaty nebo jurty. Nebyl to jen tábor –bylo to opravdové město, a to včetně jedné úhledné chaty označené ručně malovanou cedulkou, na které stálo: Poštovní úřad – Divoký Symbol.

To místo vypadalo civilizovaněji, než by podle jejího odhadu otec toleroval. Chvíli jí ale trvalo, než jí došlo, že tu vládne nějaké příliš velké ticho.

„Haló!“ zavolala. „Tati?“

Čekala. Pak to zkusila znovu: „Doktore Connorsi, tady je vaše dcera, doktorka Connorsová!“

Odpověděl jí však pouze vítr.

***

LÉTO: MISSOULA, MONTANA
PŘED UDÁLOSTMI V KNIZE JASNÝM PLAMENEM

„Už nikdy nepůjdu nakupovat,“ prohlásila Rachel zcela vážně, načež do sebe obrátila sklenku whisky, o kterou požádala číšníka. Rachel byla malá, zakulacená a měla kudrnaté hnědé vlasy. Nějak se jí dařilo nemít vypracovanou postavu, kterou se pyšnila většina vlkodlaků. Anna myslela, že si Rachel objednala whisky jen proto, že si ji objednala Leah, ale teď, když sledovala, jak ji do sebe obrací, přehodnotila svůj dřívější závěr.

Anna usrkávala své pití jen s pramalým nadšením. Taky si měla objednat whisky. Tento koktejl byl možná místní specialitou, ale chutnal jako ředidlo. Vysoký podíl alkoholu měl nepochybně zamaskovat pachuť, jenže ona byla vlkodlak. Na ni nebude mít sebemenší účinek.

Kdyby v této diskrétní zadní místnůstce restaurace byla se svým druhem, zasmála by se, tohle pití by odstrčila a objednala by si něco jiného. Jenže ona se nacházela ve společnosti, řekněme, nebezpečných tvorů, pokud je nechtěla nazvat přímo nepřáteli. Bylo důležité působit kompetentně. Byla si jistá, že kompetentní lidé si neobjednávají pití, které jim nechutná, jenom proto, aby udělali svojí neexistující sofistikovaností dojem na ostatní.

Rachel postavila sklenku na stůl a řekla jí: „Už žádné zkušební kabinky.“

Anna soucitně zabručela.

„Teď jsi zněla jako Charlie,“ obvinila Sage Annu a ukázala na ni sklenkou. „Na téhle expedici platí: žádní chlapi, což znamená i žádné bručení.“

Sage, krásná jako modelka, byla jediná, která směla Anninu druhovi říkat Charlie – což nedělala dokonce ani samotná Anna.

Sage se k Charlesovi chovala jako ke staršímu bratrovi. A Annu s lítostí napadlo, že Charles se k Sage chová jako ke každému jinému členovi otcovy smečky: chránil ji, ale zároveň si ji držel od těla. Jeho štít netečnosti nefungoval, pouze když šlo o jeho bratra a otce. Vůči Anně žádný štít neměl – Charles patřil Anně celou svojí komplikovanou duší a nekomplikovaným srdcem.

Anna by mnohem radši seděla schoulená u ohně nebo jedla něco, co jeden z nich uvařil. Místo toho teď usrkávala tohle ředidlo v restauraci v Missoule, skoro tři sta kilometrů od domova, na konci jednoho z Leahiných čistě ženských nákupních tažení. Anna si byla docela jistá, že v Missoule neexistuje jediný obchod s oblečením nebo s botami a pult s make-upem, který by neprozkoumaly.

Annu bolely nohy a všimla si, že Rachel – když si myslela, že se nikdo nedívá – si zula boty a protáhla si prsty u nohou.

Dokonce i Sage, královna nákupů, si mnula levé lýtko. Jenom Leah ve dvanácticentimetrových podpatcích vypadala naprosto spokojeně. Anna se zamračila na Leahiny nohy – možná Leah nebyla blázen, když utrácela nekřesťanské peníze za boty.

Marokova družka Leah využívala výlety za obchody do Missouly nebo do Kalispelluke sblížení žen v marokově smečce. Obvykle se jich mohl zúčastnit každý bez chromozomu Y, jenže tentokrát omezila Leah účast ještě víc, a to na Annu, Sage, Leah a Rachel. Anna si byla docela jistá, že výlet měl pomoct Rachel, která se k jejich smečce připojila teprve před měsícem, aby se mohla uvolnit a otevřít se.

Rachel neměla u jejich smečky zůstat napořád; zdrží se jen tak dlouho, dokud pro ni marok nenajde takové místo, které pro ni bude vhodné. Bezpečné. Jak Anna dobře věděla, když jsou vaši trýznitelé taky vlkodlaci, je vám vaše vlkodlačí síla k ničemu. Rachel k nim přišla poté, co její smečka prošla rozsáhlou reorganizací. Nikdo nezemřel, její stará smečka však získala nové vedení a bývalý alfa se přesunul do jiné smečky, kde už nestál v čele. Kromě alfy byla Rachel jediným vlkem, který byl ze smečky odebrán.

Od chvíle, co Rachel před dvěma týdny dorazila, mluvila pouze šeptem a Leah nebo marok (nebo oba) se rozhodli s tím něco udělat.

Nákupy.

Anna se usmála do své koktejlové speciality a předstírala, že ji usrkává. Po dvou hodinách zkoušení oděvů odhodila Rachel ostýchavost a přidala se ke sborovému zasténání, když se Sage podařilo najít šaty, ve kterých vypadala tlustě.

Sage byla vysoká a štíhlá, měla hnědé vlasy se zlatými prameny a hluboké modré oči, připomínala tak modelku víc než většina modelek. Najít něco, v čem by nevypadala dobře, byl skutečně výkon. Rozptýlení a sblížení nad špatnou módou prolomilo ulitu, do které se Rachel uzavřela, a odhalilo tichou, avšak přirozeně veselou duši.

Leah měla spoustu chyb, ve své práci však byla dobrá. A napůl dobrosrdečná rivalita, která přetrvávala mezi Leah a Sage (a o které byla Anna přesvědčená, že si ji obě užívají), sloužila jako připomínka, že v této smečce si nikdo nemusí dělat starosti s tím, že by dominantnější vlk nepřiměřeně zareagoval na jedovatou poznámku. Byla to připomínka, že marokova smečka je bezpečná.

Annu patrně přibraly proto, že byla omega vlčice. Aniž by se snažila, snižovala napětí ve vzduchu na zvládnutelnou úroveň a lidé se s ní cítili příjemně. Nebylo by to poprvé, co ji přizvali, aby pomohla s poškozeným vlkem. Když teď Rachel začala mluvit, dokáže Bran přijít na to, kam by nejlépe zapadla, jestli do jeho smečky, nebo někam s nižším potenciálem násilí – většinu Branovy smečky tvořili vlci, které by slabší alfa nezvládl.

Nakonec dorazilo jídlo a uprostřed porce steaku Rachel zničehonic, bez jakéhokoli úvodu, prohlásila: „Připadám si jako nějaká nula.“

Sage se natáhla a položila svou ruku na její. „Proč?“

„Jsem vlkodlačice,“ řekla Rachel. „A musela jsem před svými problémy utéct, protože jsem se nedokázala ubránit.“

„Já taky,“ odvětila Sage ihned.

Rachelino obočí vystřelilo vzhůru a její ústa se překvapeně otevřela. Anna si v průběhu dne všimla, že Rachel k Sage vzhlíží jako k hrdince. Anna to chápala. I ji uvítala Sage ve smečce jako první. Sage si dala za úkol chránit všechny nováčky, dokud se nedokážou postavit na své vlastní dvě (nebo čtyři) nohy. Byla účinná ochránkyně; měla pověst bojovnice a většina smečky si to u ní nechtěla moc rozházet.

Anna si v duchu říkala, že jí při zastrašování tyranů pomáhá i to, že říká Charlesovi „Charlie“. Většina vlků ve smečce se Annina druha trochu bála. Nikdo z nich by se neodvážil oslovovat Charlese přezdívkou, která by se mu nelíbila.

Sage na Rachel kývla. „Žádný vlk se nemůže postavit celé smečce.“ Střelila potměšilým pohledem po Anně. „Vlci s příjmením Cornick jsou výjimkou.“ Obrátila pozornost zpátky k Rachel. „Dokonce i Charlie si s sebou musel vzít Asila, aby vyřešil problémy, které tvůj starý alfa ve své smečce nadrobil, Rachel.“

To ale nebyl důvod, proč šel Asil s ním. Jeho přítomnost měla zajistit, že se Charlesovi nikdo nevzepře, a on tak nebude nucen zabít někoho, kdo by si jinak zasloužil být zachráněn.

Charles byl děsivý. Asil byl legenda. Žádného normálního vlka by nenapadlo vzepřít se jim oběma.

Sage dloubla Annu pod stolem do nohy. Aspoň si myslela, že to byla Sage. Možná to byla Leah. Anna se měla s Rachel podělit o svůj příběh, aby se necítila tak sama. Paráda.

„Já taky,“ zamumlala Anna bez nadšení. „Nějakou dobu jsem žila v očistci.“

„Ale ty jsi omega,“ zvolala Rachel. „Omeze by přece nikdo neublížil.“

Anna by to tak nechala, jenže Sage řekla: „Oni ano. Proměnili ji násilím a několik dalších let ji znásilňovali, prodávali a bili.“

Anna odsunula talíř. Teď už nedokáže pozřít ani sousto.

„Ano,“ řekla. „I já potřebovala zachránit, Rachel. Nesoutěžíme ale o to, kdo z nás měl horší život.“

Ve snaze vyhnout se pohledu na Rachel se Anna náhodou podívala do očí Sage. Druhá vlčice ihned sklopila zrak a její vysoké lícní kosti zbarvil nach. Sage snad měla pocit, že soutěží? Anna se ušklíbla.

„Takový je život vlkodlačice?“ zeptala se Rachel schlíple.

„Týrání? Hledání ochránce? Záchrana?“ Rachel byla malinká, možná o pět centimetrů menší než Anna. Vedle Sage a Leah, které byly velmi vysoké, působila Rachel křehce a bezbranně.

„Pamatuj, v jaké jsi smečce,“ řekla jí Anna. „Tam venku jsou stovky vlkodlačic – a marok přivádí ročně domů nanejvýš jednu, dvě ženy, které potřebují pomoc.“

„A nezapomínej, že vlkodlaci žijí hodně dlouho,“ řekla Sage, přitáhla si blíž Anninu nedojedenou večeři a před Annu postrčila svůj prázdný talíř. „Všichni, ať už muži nebo ženy, pravděpodobně dřív nebo později narazí na špatného alfu nebo na nějakého jiného tyrana. Trik je nepřejít na druhou stranu a nestát se taky tyranem.“

Leah odstrčila stranou vlastní prázdný talíř a obrátila do sebe čtvrtou sklenku čisté whisky. „Myslím, že jde i o to vybrat si správného druha.“

U starších vlků se někdy projeví, že byli vychováni v jiné době – Leah kupříkladu předpokládala, že dobrý druh vyřeší všechny problémy. Anna si byla docela jistá, že nikdo jiný u stolu nevěří, že by chladný vztah mezi Branem a Leah byl dobrá věc. Nešlo o to, že by s ní nějak špatně zacházel – to tak úplně ne. Aspoň ne po fyzické stránce. Ale ve vztahu, kde by všechny její potřeby byly sice naplněny, ovšem bez špetky citů, by Anna vydržela maximálně měsíc.

Nikdo to samozřejmě nemohl říct nahlas, něco v Leahině tváři však přimělo Annu uvažovat, jestli Leah neví, co si všichni myslí.

„Jak sis vybrala Brana?“ zeptala se Sage.

Hm. Anna předpokládala, že aspoň Sage ten příběh zná.

Existovala spousta věcí, které znali kromě Anny všichni, a za jednu z takových věcí považovala právě detaily Leahina a Branova vztahu. Anna chápala, že není dobré vyptávat se starších vlků na minulost. Kdyby chtěli, abyste něco věděli, řekli by vám to. Anna se o seznámení Leah s Branem dozvěděla jen to, že se Bran vydal najít družku a vrátil se s Leah.

Leah si pohrávala s ubrouskem a její nově nalakované nehty se v tlumeném osvětlení leskly. Rozhlédla se kolem, jako by se chtěla ujistit, že je nikdo neuslyší. Zarezervovala jim však soukromý salónek, zbývající dva stoly byly neobsazené, dveře zavřené a obsluha tu taky nebyla.

„Nechci o tom mluvit,“ řekla a její úsečný tón to téma jasně utnul.

Sage se však jen tak nevzdávala. Zafuněla smíchy. „To chápu, drahá. Jinak bych ten příběh už znala. Ale teď nám to musíš prozradit – jak ses mohla zaplést…“ Leah zvedla jedno elegantní obočí a Sage se zazubila a uprostřed věty zvolila jiná slova. „Ach, jak ses seznámila s naším neohroženým vůdcem?“

Anna si chvíli myslela, že Leah odmítne odpovědět, ta ale nakonec řekla: „Otec a já jsme byli misionáři, povoláni Bohem vzdělávat pohanské divochy.“ Vzala do ruky nepoužitou salátovou vidličku a zahleděla se na ni, jako by studovala svůj odraz.

Spousta starých vlků pořád brala některé věci zkrátka jako pevně dané, ale Annina generace je zvažovala pečlivěji. Přesto by Annu nikdy nenapadlo, že by Leah, kterou znala, dokázala pronést taková slova vážně, nedokázala však v Leahině hlase najít sebemenší známku sarkasmu.

„Bylo mi patnáct – byla jsem nejstarší ze šesti dětí,“ pokračovala Leah. Její slova zněla pravdivě, jejich věcnost však pod sebou skrývala víc než ledová kra pod hladinou moře. „Papá nás všechny naložil na vůz a vyrazil s námi na západ.“

„To bylo kdy?“ zeptala se Anna. Možná neznala Leahin příběh, znala však minulost svého manžela. Byl ještě dítě, když Bran tehdy přivedl domů Leah. „Na konci dvacátých, na začátku třicátých let 19. století?“

Dějiny nikdy nepatřily k jejím oblíbeným předmětům, ovšem život ve smečce, k níž patřili vlci narození před vyplutím lodi Mayflower, ji donutil se učit. Leah vyrazila na západ docela brzy. Občanská válka a kalifornská Zlatá horečka se odehrály v polovině devatenáctého století. Expanze na západ souvisela hlavně s těmito dvěma událostmi.

Leah pokrčila rameny. „Možná? Nepamatuju si. Platila nás církev, abychom spasili pohanské duše.“ Tady byl ten podtón cynismu, který Anna cítila, avšak neslyšela. „Papá nás všechny naložil na vůz – tedy až na mého nejmladšího bratra, protože tomu bylo sotva několik měsíců. Zůstal u mojí tety a její rodiny.

Plán byl, že se usadíme a teta a strýc nás budou následovat.“

Zafuněla smíchy, neznělo to však pobaveně, a nohou začala do dlažby vyklepávat nějaký rytmus. „Netušil, co dělá, můj papá. Měl velké sny, chyběl mu ale zdravý rozum. Napřed nám došlo jídlo. Pak si můj mladší bratr James zlomil nohu a zemřel na následnou infekci.“

Hovořila povrchně, rychle a monotónně – jako by nesnesla pocit, že by o svých slovech měla třeba jen přemýšlet.

„O dva dny později nám zchroml kůň a druhý neutáhl vůz drsným terénem sám. Neměli jsme žádný jiný plán, takže jsme asi týden tábořili u potoka a čekali, jestli se náš kůň zotaví dřív, než všichni zemřeme. Koně byli mazlíčci a papá nesnesl představu, že by měl jednoho z nich zastřelit, aby nás nakrmil. Neuměl rybařit a mamá jenom plakala. Můj nejstarší bratr Tally a já jsme chytili několik pstruhů, ale ne dost. Umírali jsme hlady, když se objevil on.“

Za nimi se otevřely dveře a vstoupil číšník, aby sklidil ze stolu. Leah nasadila zdvořilý úsměv a trochu příliš hlasitě si objednala whisky.

Rachel váhavě požádala o sklenku červeného a Sage o vodu.

Leah si mezitím začala pobrukovat.

I Anna si řekla o vodu, soustředila se však na Leahinu melodii. Její pobrukování drželo tón a hlas měla hezky sytý.

Naznačovalo to, že by mohla krásně zpívat, Anna ji ale nikdy zpívat neslyšela. V marokově smečce byla hudba všude. Anna jednoduše předpokládala, že Leah zpívat neumí. Že zpívat nemůže, ne že nechce.

Dveře se zavřely a ony opět zůstaly samy. Mlčely, neboť nechtěly přerušit Leah. Melodie, kterou si pobrukovala, byla asi podobně chytlavá jako „Bohemian Rhapsody“, „Stairway to Heaven“ nebo „In the Hall of the Mountain King“. Anna zjistila, že se naklání blíž, aby líp slyšela – a že poklepává nohou spolu s Leah, která podupávala proti rytmu melodie.

Sage vytřeštěně zírala na Leah. Anna, která seděla vedle ní, vycítila její neklid. Dokonce strach.

Byla to však Rachel, ne Sage, kdo zlomil zvláštní kouzlo.

„Co to zpíváš?“ zeptala se šeptem. „Myslím, že už jsem tu melodii někde slyšela, nemůžu si ale vzpomenout kde.“

Leah zmlkla a rychle zamrkala, jako by ji hudba rovněž uchvátila.

„Kde je ta whisky?“ zabrblala. Potom zakroutila hlavou a zalhala: „Nic to není, Rachel. Jenom písnička, kterou jsem kdysi dávno slyšela.“

Zjevně ji trochu překvapilo, když uslyšela, jak jí ta lež splývá ze rtů. Neopravila se však, jen pokrčila rameny a honem řekla:

„Každopádně se objevil Bran. Zachránili mě tak, že mě proměnili ve vlkodlačici.“

To bylo divné. Proměna není způsob jak zachránit někoho, kdo hladoví. A kdo byli „oni“? Charles říkal, že Bran odešel sám a vrátil se s Leah.

Anna však věděla, že se nemá na nic vyptávat. Leah Charlese nenáviděla, což vrhalo stín na její vztah s Annou, ať už byla Anna omega nebo ne. Kdyby se Anna začala Leah vyptávat na něco, o čem zjevně nechtěla mluvit, Leah by se uzavřela do sebe.

„Bylo ti patnáct?“ zeptala se Sage pobouřeně, protože se stejně jako Anna narodila v posledním století. „ Patnáct, když si tě vzal jako družku?“

To byla dobrá otázka. Nebyla ale první na Annině velmi dlouhém seznamu. Anna si byla docela jistá, že i to je špatně.

Někdo – rozhodně Charles – by Anně určitě řekl, kdyby Leah bylo jenom patnáct, když si ji Bran přivedl domů do Montany.

Leah zavrtěla hlavou a rychle řekla: „Patnáct? Bože, ne. Dvacet nebo i víc, myslím. Víš, jak všechno začne po čase splývat.“

Takže Leah a její hladovějící rodinu neobjevil Bran. Mezi tou událostí a dnem, kdy ji Bran proměnil ve vlkodlačici, aby ji „zachránil“, tedy uběhlo pět nebo i víc let. Leah jim prozradila pouze začátek a konec – a všechny zajímavé části uprostřed vynechala. Proč jim svůj příběh vůbec začala vyprávět, pokud ho nemínila dokončit?

Anna očekávala, že některou z těch otázek položí Sage, ta se ale očividně rozhodla vyptávání nechat.

Nastala dlouhá odmlka, během níž Rachel dopila, Sage si upravila make-up a Leah civěla do své prázdné sklenky. Anna přímo pukala zvědavostí, ale snažila se to zamaskovat. Pět let, během nichž se stalo něco tak důležitého, že o tom Leah odmítala mluvit. Anna se pak zkusí zeptat Charlese.

Vytáhla mobil a poslala mu esemesku: Jsme skoro hotové. Víš, proč Bran proměnil Leah?

Posílala mu textovky po celý den. Poslala mu fotku Sage v nepadnoucím ohozu – v žádném z pěti set modelů šatů/košil/kalhot/sukní, v nichž vypadala úžasně, ji ovšem nevyfotila.

Anna nebyla idiot. Charles na žádnou ze zpráv neodpověděl.

Musel být někde venku. Kdykoli byla Anna pryč, Bran si ho s oblibou kradl pro sebe a vyrážels ním na lov.

Tentokrát se odpovědi dočkala.

Netuším. Táta o tom nemluví. On ale celkově vůbec nemluví o minulosti. Omlouvám se, že jsem ti předtím neodpovídal. Šel jsem si s tátou zaběhat.

Leah si znovu začala pobrukovat. Když Anna tu melodii slyšela… uměla si představit, jak ji hraje celý orchestr a tympány bubnují stejný rytmus jako špička Leahiny nohy. Anna cítila, jak jí silou té písně vibruje hrudník.

Anna vzhlédla od mobilu a zamračila se na Leah. Cit pro to, jak by melodie zněla na různé nástroje, byl jedním z důvodů, proč byla Anna tak skvělou hudebnicí, že získala stipendium na Northwestern University. Tento zážitek však byl mnohem živočišnější.

Potřebovala ho přerušit, proto řekla: „Co je to za písničku, Leah? Rachel má pravdu. Je mi povědomá, neumím ji ale určit.“ Vyvolávala v ní potřebu jít a… něco udělat.

Leah zmlkla, ale zdála se ztracená v myšlenkách.

„Anna studovala na vysoké hudbu,“ vysvětlila Sage Rachel.

„Než ji dostali zlí vlci.“

Sagina slova vytrhla Annu z luštění hudebního rébusu.

Snažila se nemračit. Anna přece nechtěla zacházet do drsných detailů o době, kterou strávila v pekle, tak proč se jí z toho, že Sage srážela její únos na úroveň pohádek bratří Grimmů, ježily vlasy na zátylku? Anna se zamračila na svůj skoro netknutý koktejl a říkala si, že určitě reaguje nemístně. Možná by neměla pít věci, které chutnají jako ředidlo?

Leah se dotkla Anniny ruky, jemně se na ni usmála a na okamžik vypadala krásnější než Sage. A nikdo nebyl krásnější než Sage. Takový úsměv Anna na Leahině tváři ještě nikdy nespatřila. Napadlo ji, jestli ho nevyvolala ta hudba.

„Neznám název té písně,“ odvětila Leah trochu zhrublým hlasem, jako by jí vyprahlo v hrdle. Pohled upřela na vzdálenou stěnu, Anna si však byla jistá, že ji nevidí. „Nikdy jsem ho neznala – aspoň si to myslím. V poslední době ne a ne dát mi pokoj. Zajímalo by mě, co to znamená.“

V tu chvíli jim číšník přinesl pití a rozhovor se stočil k něčemu lehčímu. Jenže melodie, kterou si Leah pobrukovala, se Anně stále rozléhala v uších, stejně neodbytná jako nepříjemný pocit, který v ní vyvolal nedokončený příběh. Zdálo se jí to důležité. Mezi dnem, kdy někdo objevil Leahinu strádající rodinu, a tím, kdy ji Bran a ještě někdo další zachránili, uběhlo pět let.

Před čím ji zachránili?