Robert Asprin: Mytomyly

Slavná humoristická fantasy Roberta Asprina nabrala v novém překladu Roberta Tschorna druhý dech. Nakladatelství Triton připravuje k vydání druhý díl ze série Mýtus.

ANOTACE:
Čaroděj u dvora je skvělé živobytí, říkali. Dvorní čaroděj je dekorace, známka luxusu, říkali. Takový čaroděj nemusí nic dělat, je to příležitost k seberozvoji, říkali. A tak se Skeeve nechá přesvědčit – a přestože je stále jen čarodějnický učeň, místo získá. Možná by si to býval rozmyslel, kdyby věděl, že jeho prvním úkolem bude postavit se největší armádě na světě…

Slavná humoristická fantasy Roberta Asprina nabrala v novém překladu Roberta Tschorna druhý dech. Přitom má stále vše, na co jsme zvyklí: příběh, ve kterém je přátelství důležitější než magie, démona Aahze, který by si pro zlaťák nechal koleno vrtat, draka Glípa, bazar na Pakle, kde seženete úplně všechno (a ještě víc), i brilantní fiktivní citáty slavných osobností. A pak je tu Skeeve. Protože Mytolomyly jsou hlavně příběh o Skeevovi. Příběh, který si chcete přečíst.

 

INFO O KNIZE:
Vydá: Triton, červenec 2021
Obálka a ilustrace: Jana Šouflová
Překlad: Robert Tschorn
Vazba: brožovaná
Počet stran: 216
Cena: 249 Kč

 

UKÁZKA Z KNIHY:

Kapitola první

„Člověka pořád někdo vytrhuje ze spaní.“
– R. van Winkle

Nepříjemných způsobů probuzení z hlubokého spánku se najde přehršel, ale k nejhorším patří kravál, jaký nadělá drak, když hraje s jednorožcem na babu.

Rozlepil jsem jedno víčko a kalným zrakem se pokusil zaostřit na pokoj. O zem zarachotila překocená židle a utvrdila mne v přesvědčení, že za rozmazané vidění mohou alespoň zčásti nepravidelné otřesy v podlaze a ve zdech. Jedinec nevybavený mojí rozlehlou zásobárnou těžce vydobytých vědomostí a bolestně přestálých zkušeností by mohl pandemonium připsat na vrub zemětřesení. Já nikoli. Můj závěr byl podepřen prostou logikou. K zemětřesením v oblasti docházelo nesmírně vzácně. K honičkám jednorožce s drakem naopak neustále.

Den začínal jako každý jiný, aspoň každý jiný den začínajícího čaroděje v učení u démona.

Kdybych byl býval dovedl předvídat budoucnost aspoň trochu přesně a tušil, co se má stát, nejspíš bych nebyl vůbec vylezl z postele. Rvačky nejsou moje parketa, a nikdy nebyly, natož postavit se celé armádě… ale to bych předbíhal.

Tupá rána mě nejen probudila, ale také roztřásla celé stavení a shodila na podlahu všehochuť špinavého nádobí, nyní střepů. Druhý otřes měl ještě větší šťávu.

Zvážil jsem, zda něco nepodniknu. Zvážil jsem, zda raději zas neusnu. Pak jsem si vzpomněl, v jakém stavu se můj mentor včera odebral na lože.

To mě probralo. Nesnesitelnější než pervský démon je jedině pervský démon s kocovinou.

Jako blesk jsem vyskočil a přeběhl ke dveřím. (Tu křepkost nutno připsat spíš na konto strachu než vrozených dispozic.) Přemohl jsem dveře, vystrčil hlavu a obhlédl terén. Pozemky okolo hostince vypadaly jako obvykle. Plevel už nám přerůstal přes hlavu, místy nejen obrazně. Jednou se s ním bude muset něco udělat, ovšem mému mentorovi divoké bujení zřejmě nevadilo. Vzhledem k tomu, že kdybych na problém upozornil, musel bych ho řešit já, ani teď jsem se rozhodl nedělat rozruch.

Raději jsem prozkoumal zdupané pěšiny a čerstvé průrvy v džungli, abych z nich určil umístění nebo alespoň směr pohybu své kořisti. Už jsem téměř přesvědčil sám sebe, že ticho chviličku vydrží a já se můžu vrátit na kutě, když se země zase roztřásla. S povzdechem jsem se vypjal do plné výšky – nic moc – a připravil se na útočící hordy.

První se objevil jednorožec, v trysku zahnul okolo rohu hostince po mé pravici tak prudce, až mu od kopyt odletovaly drny.

„Pryskyřníku!“ zařval jsem, ztělesněná autorita.

Vzápětí jsem musel skočit zpátky do úkrytu v závětří, jinak by mě rozběhnuté zvíře udupalo. Ta neposlušnost se mne trochu dotkla, ale zlobit jsem se na něj nemohl. Měl v patách draka, a když dojde na rychlé brždění, není drak žádný blesk.

Jako by slyšel telepatickou narážku, vylétl na scénu i drak. Přesněji řečeno nevylétl, nýbrž žuchnul; narazil do rohu, až se hospoda otřásla. Jak jsem řekl, drak není žádný blesk.

„Glípe!“ zařval jsem na něj. „Okamžitě toho nech!“

Místo odpovědi po mně příchylně máchl ocasem, když dusal kolem. Naštěstí pro mě netrefil a znovu otřásl stavením.

Tolik k ztělesněné autoritě. Kdyby byli moji dva věrní svěřenci jen o chlup poslušnější, bál bych se o život, sotva bych vyvázl živ. Ale zastavit jsem je musel. Rčení o probouzení spícího draka vymyslel někdo, kdo nemusel nikdy řešit spícího démona.

Chvilku jsem se zájmem pozoroval, jak se ti dva honí v džungli plevele, a pak jsem se rozhodl to řešit jednoduše. Zavřel jsem oči, oba jsem si je představil, draka a jednorožce. Obraz jednorožce jsem překryl obrazem draka, doplnil pár tahů mentálním štětcem, otevřel oči.

Sám jsem viděl stále stejný výjev, v plevelu proti sobě stáli drak a jednorožec. Jenže kouzlo bylo moje, na mě pochopitelně neúčinkovalo. Glípova reakce ale dokazovala, že zabralo.

Zvedl hlavu a zamžoural na Pryskyřníka. Z jednoho úhlu, z druhého, dlouhý hadí krk natahoval, co to šlo. Pak hlavu otočil dozadu do houští a pátrání zopakoval. Nakonec se podíval zase na Pryskyřníka.

Pro něj spoluhráč zničehonic zmizel a na jeho místě stál druhý drak. Hlava mu to nebrala, chtěl zpátky svého kamaráda.

Když říkám, že drak není žádný blesk, v pohybu ani v myšlení, musím na jeho obranu dodat: nemyslím to tak, že je nemotorný nebo přihlouplý. Je mladý, proto má také jen deset stop na délku a nedovyvinutá křídla. Jsem zcela přesvědčen, že v dospělosti – za nějakých čtyři sta pět set let – bude obratný a moudrý, což o sobě říci nemohu. Pokud bych nějakou shodou nepravděpodobných náhod dožil tak dlouho, budu tak akorát starý.

„Glíp?“

Drak se teď díval na mě. S rozoumkem byl v koncích, obrátil se tedy na mě, ať zjednám nápravu, nebo aspoň poskytnu vysvětlení. Jako viník situace, která ho přivedla do úzkých, jsem se cítil provinile. Chviličku jsem se rozmýšlel, jestli Pryskyřníkovi nevrátím jeho podobu.

„Nemyslíš, že je toho kraválu málo…“

Při těch hlubokých sarkastických slovech, která mi zaduněla za zády, jsem sebou trhl. Snažil jsem se marně. Aahz se probudil.

Nasadil jsem výraz zpráskaného psa a otočil se k němu.

Nemusím zdůrazňovat, že vypadal strašně.

Kdybyste si snad chtěli myslet, že démon pokrytý zelenými šupinami vypadá už dost strašně, neviděli jste démona v kocovině. Flíčky ve žlutých očích, za běžných okolností zlaté, byly teď měděné, podtržené sítí tepajících oranžových žilek. Rty stažené bolestným šklebem odhalovaly ještě víc špičatých zubů než děsivý úsměv, kterým mi jindy dodával odvahy. S pěstmi založenými v bok při své mohutné postavě vypadal tak strašlivě, že by se i medvědu křižákovi podlomila kolena.

Já se ale vyděsit nenechal. Po roce s Aahzem jsem věděl, že hůř štěká, než kouše. Na druhou stranu, ještě mě nekousl.

„Ale Aahzi,“ namítl jsem a palcem u nohy přitom dělal důlek v zemi. „Furt mi říkáš, že když nezaspím cokoli, nejsem fakt unavený.“

Moji jízlivost přešel jako krajinu, což dělá vždycky, když proti němu obrátím jeho vlastní citát. Místo toho přimhouřil oči a podíval se mi přes rameno, co se děje. „Chlapče. Řekni mi, že trénuješ. Řekni mi, žes někde nevysomroval dalšího pitomýho draka, abychom se tuplem zbláznili.“

„Trénuju!“ pospíšil jsem si s uklidňující odpovědí a na důkaz jsem honem vrátil Pryskyřníkovi normální vzhled.

„Glíp!“ řekl šťastně Glíp a ti dva se vrátili k honičce.

„No fakt, Aahzi,“ pronesl jsem bezelstně, abych předešel další kousavé poznámce. „Kde bych v téhle dimenzi našel druhého draka?“

„Kdyby tady na Tulpu nějaký byl, ty bys ho našel,“ zavrčel. „Pokud si dobře vzpomínám, nedělalo ti velké potíže natrefit na tohohle, sotva jsem se otočil zády. Učedníci!“

Vrátil se ze sluníčka do šera pod střechou hostince.

„Pokud si správně vzpomínám,“ poznamenal jsem a vydal se za ním, „to bylo v Bazaru na Pakle. Druhého draka si tam neopatřím, protože mě nechceš naučit cestovat mezi dimenzemi.“

„Vlez mi na hrb, kluku!“ zasténal démon. „Tohle jsme probírali tisíckrát. Dimenzionální cestování je o hubu. Podívej se na mě! Ztroskotal jsem bez moci v týhle zakopaný prdimenzi, kde žijou barbaři a žrádlo není k jídlu.“

„Moc jsi ztratil, protože Garkin říznul svůj kotel speciálních efektů šprýmařským práškem a umřel dřív, než ti mohl dát protijed,“ připomněl jsem.

„Bacha na pusu, takhle se o bývalém učiteli nemluví,“ varoval mě Aahz. „Pravda, ten starý slizák měl slabost pro kanadské žertíky. Ale byl mistr čaroděj… a můj přítel. Kdyby nebyl, nepověsil bych si na krk jeho hubatýho učedníka.“ Významně se na mě podíval.

„Promiň, Aahzi. Já jenom…“

„Hele, kluku,“ přerušil mě unaveně, „kdybych měl svou moc, což nemám, a tys byl připravený se naučit hopsat mezi dimenzema, což nejsi, zkusili bychom to. Kdybys to zvrtal a hupsnul nás do špatný dimenze, vytáhnul bych nás z toho, než by začalo přituhovat. Jenže za daných okolností by bylo hopsání horší než ruská ruleta.“

„Co je ruská? A kanadské?“

Hostinec se otřásl, Glíp zase nevybral zatáčku.

„Nechceš tomu pitomýmu drakovi konečně vysvětlit, že si má jít hrát přes ulici?“ zavrčel Aahz a natáhl krk z okna.

„Dělám na tom, Aahzi,“ uklidňoval jsem ho. „Trvalo mi skoro rok, než jsem ho odnaučil dělat doma loužičky.“

„To mi radši ani nepřipomínej,“ hudral Aahz. „Kdyby bylo po mým…“ Nedořekl a vykroutil krk stranou.

„Měl bys toho draka převlíknout,“ prohlásil znenadání. „A připrav se dělat pochybnou existenci. Máme hosta.“

Nepřel jsem se. Dávno jsme se přesvědčili, že Aahz má mnohem lepší sluch než já.

„Rozkaz,“ řekl jsem a pospíšil splnit úkol.

Potíž s tím, když si člověk zřídí základnu v hostinci, jakkoli izolovaném a zchátralém, je ta, že v něm cizí lidé čas od času hledají jídlo a nocleh. Magika stála v kraji mimo zákon a o svědky jsme rozhodně nestáli.