Kristýna Sládečková: Mexabo

V nakladatelství Pointa vyšlo humorné sci-fi Mexabo, ve kterém se partička zdiskreditovaných vědců náhodou dostane do daleké galaxie. Nečeká je však žádná pohodová návštěva, ale pořádné drama.

 

ANOTACE:
Dva Češi, Fin, Švéd a Španěl se sejdou na vesmírné stanici, aby zkoumali červí díru. Ale hned první objev je průšvih. Když pak nešťastná pětice zdiskreditovaných vědců opravdu objeví novou galaxii, nikoho to nezajímá. Praštěný profesor Polovodič a jeho doktorandka Pavla, syn mafiána Luis, alkoholik Jussi a erasmák Olaf tak přijímají pozvání mimozemské civilizace a na planetu Mexabo se vydávají na vlastní pěst. Jenže vše je jinak, než očekávali, a vesmírná exkurze se krátce po příletu mění v boj o život. Ještěže se jim dostane pomoci od citlivého robota Mí2718, který umí zazpívat všechny písně od Enriqua Iglesiase.

 

O AUTORCE:
Kristýna Sládečková je redaktorka a copywriterka, která mimo jiné píše do šuplíku už přes dvacet let. Její literární portál Knihomam byl letos navržen na cenu Magnesia Litera, a i když nezvítězil, pořád si myslí, že to je prima úspěch. V minulosti vydala pohádkovou knížku O jezerní víle Elišce a nyní by ráda zkusila štěstí s textem pro dospělé, vlastně takovou parodií na sci-fi.

 

INFO O KNIZE:
Vydala: Pointa, červen 2021
Vazba: brožovaná
Počet stran: 176
Cena: 299 Kč

 

UKÁZKA Z KNIHY:

I.

Tým profesora Ivana Polovodiče, padesátiletého podsaditého muže s prošedivělými hnědými vlasy, netrpělivě čekal ve vesmírné výzkumné stanici ZL1246. O dekádu mladší astrofyzik Luis Fernández Colmenar neustále kontroloval nejen monitory, ale i Ivanovu tvář, která byla pořád jako kámen. Luis to nechápal. Za chvíli budou mít výsledky své několikaleté práce, možná učiní nevídaný objev – a on nevypadá ani vesele, ani nervózně, ani ustaraně. Jak to, že to vždycky nejdál dotáhnou takové sochy? Proč radši není vedoucím skupiny on?

Polovodičův tým přednesl před pěti lety na konferenci v Novém Mexiku důkaz, že objekt POL1905, který objevili ve vesmíru, je červí díra, tunel do jiné galaxie. Tím důkazem byla stříbrná matka, zbytek vesmírné družice, která v červí díře zmizela a o patnáct minut později se vrátila zpět, což výzkumný tým čirou náhodou zdokumentoval.

Následovala vědecká bouře a tisíce pokusů průlet tělesa dírou a zpátky zopakovat. Jenže nikomu se to nepovedlo. V kuloárech se začalo šeptat, že první pozorování bylo zmanipulované, a Polovodičova pověst utrpěla značné šrámy. Profesor nevypadal sklíčeně; bylo mu srdečně fuk, co se o něm říká, zajímala ho pouze věda. Podle všeho neměl rodinu ani přátele a žil ve svém vlastním světě. Protože rovněž neměl žádné povědomí o politice a špinavých penězích, bez okolků přijal finanční nabídku známého podnikatele-mafiána Alfreda Fernándeze Serrana, aby ve výzkumu pokračoval. Fernández výzkum štědře platil a jeho jedinou podmínkou bylo, aby se součástí týmu stal i jeho syn Luis.

V týmu kromě Polovodiče a Fernándeze pracovala i Pavla Opičková, která nebyla ani nejbystřejší vědkyně, ani oslnivě krásná, ale Polovodič musel dle nového zákona splnit kvótu počtu žen ve firmě a nechtěl, aby mu do práce někdo mluvil. Opičková byla Polovodičova doktorandka a platonicky se do něj zamilovala. Později ale pochopila, že profesor je pouze ledová kra bez kapky citu, a rozhodla se, že když už ne vztah, vybuduje si přes něj alespoň kariéru.

„Ivane!“ vykřikl fyzik Olaf Eriksson, nejmladší člen týmu, a prohrábl si prsty blonďatou kštici. „Vrací se zpátky. Zvládli jsme to!“

„Tak nám běž uvařit kafe a nezacláněj u těch monitorů,“ vyštěkl na něj Fernández, protože ho naštvalo, že černou tečku první uviděl ten klučina. Šestadvacetiletý Olaf, absolvent technické univerzity ve švédském Luleå, se k Polovodičovi dostal v rámci absolventské stáže programu Erasmus. Když stáž skončila, zeptal se, jestli může zůstat, a Polovodič souhlasil s tím, že se Eriksson stane administrativním pracovníkem, který bude reportovat Fernándezovi staršímu.

„Nech ho, ať se dívá,“ řekla klidně Pavla. „Tohle je přece významný moment. Už potřetí se nám podařilo vrátit vesmírné těleso bez poškození zpátky. A navíc jen díky němu jsme přišli na to, že cokoliv většího než stříbrná matka při průletu červí dírou zmizí a pravděpodobně je roztrháno na kousky.“

„To byl omyl,“ zabručel Fernández. „Stejně jako všechny chytrý věci, který tohle děcko vypustí z úst.“

„V pohodě, Pavlo,“ řekl Olaf a usmál se. „Dojdu tam, za těch pár minut se stejně nic nestane.“

Když tým zjistil, jaká je maximální velikost a hmotnost tělesa pro návrat bez poškození, začal hypotézu testovat. Pod Polovodičovým vedením nakonec vytvořili malého průzkumníka, který rozměry odpovídal matce a měl v sobě zabudované nahrávací zařízení. A tento jejich průzkumník, kterému zatím pracovně říkali Ivánek, se právě vracel ze své cesty. Za chvíli se znovu objevil Eriksson a pro každého měl připravený hrníček kávy, i pro inženýra Jussiho Hämäläinena z Rovaniemi, který se právě probudil po náročné noci. Včera totiž obdržel od své ženy rozvodové papíry. Udělal tedy to, co by učinil každý zkroušený muž. Vytáhl láhev vodky a cíl byl jasný: vypít ji do dna. Ale Olaf mu rozuměl; přece jen byl také ze severu, věděl, jak to chodí. Uvařil mu proto mnohem silnější kávu než ostatním.

Fernández ani nepoděkoval a lokl si kávy. Zrovna vyslal modul, kterému přezdívali Rošťák, aby průzkumníka zachytil a doručil na stanici. Zadal přibližné souřadnice a dopočítával je podle dráhy letu obou předmětů. Za hodinu tady budou. Dopil kávu a usmál se na Ivana, který ťukal tužkou o klávesnici a nepřítomně sledoval monitory. Pak si ale vzpomněl, že usmívat se na Ivana nemá smysl, tak mrknul na Pavlu. Ta si to ale zase vyložila špatně, mrkla na něj taky a olízla si rty, což mělo pravděpodobně být sexy. Fernández už se raději na nikoho dívat nebude. Ten švédskej floutek ho v jednom kuse vytáčí a chudák Jussi má kocovinu jako na Nový rok. To je teda partička.

Hodina trvala snad sto let a Luis si v hlavě pořád připravoval, co řekne, až bude Ivánka držet v ruce. Když se ozvalo pípnutí ohlašující, že modul je zpět na stanici v dekontaminační komoře, celý tým se vydal do sekce B, aby se na ten zázrak podívali. Rozhozený Španěl si místo termo rukavic oblékl kuchyňské chňapky, a proto jeho první slova, když vytahoval Ivánka z modulu, zněla: „Joder, que caliente!“ Což lze přeložit jako: „To je ale kurva horké.“

Naštěstí nikdo z posádky španělsky neuměl. Tedy až na šestadvacetiletého Švéda, který vydal jakýsi bublavý zvuk, což měl být asi smích. Luis nenápadně pustil Ivánka zpět, vzal si termo rukavice a vytáhl ho znovu. Když se vrátili do řídicího centra, obřadně z průzkumníka vyňal malou paměťovou kartu, ale slavnostní moment byl v čoudu, takže se raději už o žádná vzletná slova nepokoušel. Zastrčil kartu do počítače. „Ivane, tak jdeme na to?“ ohlédl se na vedoucího profesora. „Že se vůbec ptáš,“ zamručel Ivan a pak si česky zamumlal pod fousy cosi o natvrdlých jižanech.

Na kartě nebyly žádné audio ani video složky. To snad ne! Luisovi zatrnulo. Něco špatně nastavil? Nic se nenahrálo? Nebo to Jussi špatně zkonstruoval? To bude ono. „Jussi!“ zařval na něj. „Tys to podělal, nic tam není.“

„Ale hovno,“ zvedl se Fin a houpavým krokem došel k centrálnímu počítači. „Kamera i mikrofon byly plně funkční, když jsem to před odletem kontroloval. Ale pak jsi to měl v ruce ty.“

„Chceš tím říct, že…“

„Že seš ňouma s prachatým tatínkem.“

„Ty…,“ vrhnul se na něj horkokrevný Luis. Jussi se mu jen s klidem zadíval do očí. „Je tam nějakej textovej dokument, tak se na to podívej, možná tam bude hlášení chyby. Mlátit mě můžeš potom, až budeš mít důkaz. Ale to už budu zase vožralej.“

„Jussi, neblbni, nemůžeš pořád chlastat. Annika ti za to přeci nestojí,“ vložila se do toho Pavla. Jussi po ní hodil zlým pohledem a dál už se ke své rodinné situaci nevyjadřoval. Tahle Češka včera popíjela s ním – a teď mu bude dávat kázání? On za to přece nemůže, že s ním nevydržela ani do půl láhve.

Luis kliknul na textový dokument. Na monitoru se objevilo několik stránek plných obrázků. „¿Qué coño es eso?“ vykřikl a chytil se za hlavu.

„To je čínština, ty troubo,“ pronesl Olaf vítězoslavně.

„A že ty jsi nějakej lingvista, co?“

„Jsem studoval jazykovou střední náhodou. Akorát na vejšku mě naši poslali na techniku, že prý filologie je k ničemu.“

„Takže tomu rozumíš?“

„Ne, ale poznal jsem, že to je čínština.“

„Tak drž hubu, když nejsi nápomocnej,“ řekl vztekle Luis a praštil rukou do stolu.

„Hodím to do Google Translate…“

„Pánové,“ vstoupil jim do toho profesor Polovodič. „Nic proti Googlu, ale vsadil bych radši na překladatele, ať nedojde k nějaké mýlce. Běžte do jídelny, dejte si pauzu na oběd. Za chvíli za vámi přijdu, až objednám překlad.“

„Ale…,“ řekli Fernández s Erikssonem jednohlasně.

„Poslouchejte nadřízeného,“ odvětil Ivan nezúčastněně, a tak se celý tým odporoučel do jídelny. Ivan si otevřel e-mail, nahrál dokument do přílohy a napsal svému známému Tomovi Wu, majiteli restaurace Červená kachna v Praze. Znali se velmi dobře: celých patnáct let, než se dostal sem, na vesmírnou základnu, Ivan v Tomově restauraci každý čtvrtek večeřel. Vždy vyžadoval stůl v rohu za toaletami, dostatečně daleko od oken – nechtěl, aby na něj číšníci mluvili, a oni už věděli, že mu vždycky mají automaticky přinést nabídku dne a studené nealkoholické pivo.

U stolku za záchody nikdo normální sedět nechtěl – původně sloužil pouze pro personál, aby se číšníci a kuchaři mohli v klidu najíst. Tom Wu ale Ivanovi rád vyhověl a stůl mu na každý čtvrteční večer zarezervoval. Zvláštního hosta si oblíbil a postupem času si k němu vždy na chvíli sedl a pohovořil s ním. Tom rád poslouchal novinky ze světa vědy a techniky a na oplátku vědci dával užitečné rady před cestami na konference do Číny a dalších asijských zemí. Ivan si byl jistý, že mu text ochotně přeloží.

Vydal se za zbytkem týmu do jídelny. K obědu byla prášková kaše s lančmítem a sterilovaná zelenina. Takže vlastně docela prémiový oběd. Fernández starší totiž zastával názor, že dobré jídlo vědeckou mysl ruší. Platil tedy pouze ty nejlevnější pokrmy, které se na stanici daly dopravit. U stolu se vedla vzrušená debata, jak je možné, že jim z červí díry přišlo psaní v čínštině, a ozývaly se také nespokojené hlasy, proč to probůh nemohli dát do Google překladače.

Ivan do sebe pomalu soukal kaši s lančmítem a svému týmu sdělil: „Nedovolím žádné dezinformace. Dokud neobdržíme oficiální překlad, nikdo si nic číst nebude.“

„A co budeme mezitím dělat?“

„Svou práci, Luisi. Pozorovat červí díru. Od toho tu přece jsme,“ dodal profesor a znovu zabořil pohled do jídla.

„Dáme si puding?“ vstoupil do diskuze Olaf a Pavla se zvedla, že pro něj dojde.

„Jo, dáme, máme přece co oslavovat. Po pěti letech práce jsme získali textový dokument v čínštině. To je paráda,“ zasmála se ironicky a vytáhla z ledničky mističky s čokoládovým pudingem.