Benedict Jacka: Zmizelí (Alex Verus 3)

Nakladatelství Fantom Print vydalo román Zmizelí, třetí díl akční humorné urban fantasy série Alex Verus z Londýna, jak ho neznáte.

 

ANOTACE:
Beze stopy mizí učedníci mágů – a někdo z Rady by v tom mohl mít prsty. Alex Verus nemá žádné důkazy, žádné svědky a žádné podezřelé. Ví jen, že ho někdo sleduje. A poté, co na spolužačku jeho vlastní učednice zaútočí zabijáci, Alex pochopí, že toho ještě hodně neví – a že by mohl zmizet stejně jako ostatní…

 

INFO O KNIZE:
Vydal: Fantom Print, 2021
Překlad: Kateřina Niklová
Obálka: Zuzi Maat
Vazba: brožovaná
Počet stran: 320
Cena: 349 Kč

 

UKÁZKA Z KNIHY:

1

Starbucks v Angelu najdete na rohu rušné křižovatky Pentonville Road a Upper Street. Je zasazený hluboko do kanceláří okolo a světlo padá dovnitř proskleným průčelím. Výdejový pult je v přízemí, když však vystoupáte do prvního patra, naskytne se vám výhled dolů do ulice a na davy lidí kolem stanice metra Angel. Naproti Starbucks stojí Angel Square, rozlehlá budova prapodivného tvaru s oranžovožlutým exteriérem, navíc osazená věží s hodinami. Ta naopak shlíží dolů na City Road, dlouhou hlavní silnici spojující King’s Cross a City. Bylo jedenáct dopoledne a ranní špička už dávno minula, ulice a chodníky ale byly pořád přecpané a přes sklo doléhalo tlumeně dovnitř vrčení motorů.

Uvnitř kavárny panoval klid. Dvě ženy v kostýmcích se spolu bavily nad latte a muffiny a netečně vypadající muž s šedivějícími vlasy se schovával za Timesy. Nějakého studenta naprosto uchvátil jeho notebook, zatímco tři muži v oblecích se skláněli nad stolem plným tabulek a na pití přitom dočista zapomněli. Z reproduktorů se linula tichá hudba a zdola se neslo rachocení šálků a kávovarů. A blízko okna, na místě, odkud bylo možné sledovat jak ulici, tak nově příchozí, jsem seděl já.

Rád si tu domlouvám schůzky. Snadno se sem dostanu, je odsud hezký výhled a podnik nabízí tu správnou rovnováhu mezi veřejným místem a soukromím. Obvykle je tu ticho – většina trendy lidí dává přednost kavárnám o kus dál na sever na Upper Street – ale ne zase tak ticho, aby lidi napadaly hlouposti. Asi by se mi tu líbilo ještě víc, kdybych pil kafe. Na druhou stranu, vzhledem k tomu, jak rádi si lidi stěžují na Starbucks, možná taky ne.

Už jsem zkontroloval své okolí i ostatní hosty, když tedy vešla dole dovnitř žena, mohl jsem se soustředit jen na ni. Když jste obdaření věšteckou magií, nabízí se vám dva způsoby, jak někoho sledovat: můžete se podívat do budoucností, ve kterých vy přistoupíte k němu, nebo do těch, ve kterých on přistoupí k vám. První metoda je užitečnější, když toho člověka chcete jen líp poznat; druhá, když chcete zjistit, co má za lubem. Já si vybral tu první, ve chvíli, kdy ta žena vystoupala do prvního patra, jsem ji tak studoval už skoro minutu.

Vypadala dobře – fakt dobře. Měla zlaté vlasy a ostře řezané rysy, které ve mně vyvolávaly dojem staré anglické aristokracie. Její krémově bílý kostýmek patrně stál víc než celý můj šatník a všichni v místnosti se za ní otáčeli, jak šla kolem. Muži zapomněli na své tabulky a ženy přestaly klábosit a sledovaly ji přimhouřenýma očima. Za cvakání podpatků došla až k mému stolu, zastavila se a zadívala se dolů na mě. „Alex Verus?“

„Přesně ten,“ potvrdil jsem.

Sedla si naproti mně a kolena přitiskla k sobě. Cítil jsem, jak všichni kolem srovnávají ženiny šaty s mými zmačkanými kalhoty a svetrem. Když se teď ocitla na mojí úrovni, poznal jsem, že za její výšku nemohly jen podpatky: byla opravdu vysoká, skoro stejně vysoká jako já. Neměla u sebe nic než malou kabelku. „Kávu?“ nabídl jsem.

Pohlédla na tenké zlaté hodinky. „Mám jenom půl hodiny.“

„To mi vyhovuje.“ Opřel jsem se dozadu. „Co kdybyste mi pověděla, o co vám jde.“

„Potřebuju…“

Zvedl jsem ruku. „Doufal jsem, že byste se mohla napřed představit.“

Očima jí problesklo podráždění, zase ale rychle zmizelo. „Jsem Crystal.“

Už jsem její jméno znal. Popravdě jsem za poslední dva dny, které uběhly od chvíle, kdy mě kontaktovala a požádala o schůzku, dělal, co mohl, abych o ní zjistil co nejvíc. Věděl jsem, že je světlý mág a že patří ke „šlechtě“ se spoustou konexí. Věděl jsem, že se drží stranou politikaření Rady, třebaže v ní má přátele. Věděl jsem, jaký typ magie používá, kde v Anglii žije, a dokonce i to, kolik jí je let. Co jsem nevěděl, bylo, nač potřebuje mě, a právě kvůli tomu jsem byl tady. „Tak co pro vás mohu udělat?“

„Předpokládám, že jste slyšel o Bílém kameni?“

„O tom turnaji?“

Crystal kývla. „Nemá teď někdy začít?“ zeptal jsem se.

„Zahajovací ceremoniál se koná tento pátek,“ řekla Crystal. „Ve Fountain Reach.“

„Dobře.“

„Fountain Reach je moje rodinné sídlo.“

Zvedl jsem obočí. „Dobře.“

„Chci, abyste mi pomohl na tu událost dohlédnout,“ řekla Crystal. „Je nesmírně důležité, aby všechno proběhlo podle plánu.“

„Jak dohlédnout?“

„Poskytnout dodatečnou ochranu. Věštec by se na to skvěle hodil.“

„Ovšem,“ řekl jsem. V poslední době to slýchám často. Lidé se dozvědí, co umím, a hned předpokládají, že jsem bojový mág. No, je pravda, že jsem mág a zapojil jsem se do bojů, a dokonce je pravda i to, že jsem bojoval s bojovými mágy, neznamenalo to ale, že bych sám byl bojový mág. „Já nejsem žádný bodyguard.“

„Neočekávám, že byste osobně bojoval,“ ujistila mě Crystal. „Sehrál byste spíše roli… bezpečnostního poradce. Vaším úkolem by bylo varovat mě před možnými problémy.“

„Jakými problémy?“

„Očekáváme, že na turnaj dorazí víc než stovka mágů. Noviců i tovaryšů a taky několik zástupců temnoty.“ Crystal sepnula ruce. „Budou spolu soupeřit. A je možné, že někteří účastníci dají své zášti průchod i mimo arénu.“

Znělo mi to jako návod na potíže. „A zastaví je…“

„Bojoví mágové Rady. Jsme si dobře vědomi potenciálních problémů. Budeme mít dostatečně silou ochranku. Jenom se potřebujeme ujistit, že bude ve správnou chvíli na správném místě.“

„Neobdrželi jste žádná varování nebo výhrůžky?“

„Nic takového. Zatím se neobjevil ani náznak problémů a my bychom rádi využili vašich dovedností, aby tomu tak i zůstalo.“

Zvážil jsem to. V minulosti jsem se turnajům světla obvykle vyhýbal; podle mých učitelů představovaly jenom ztrátu času a já s nimi obecně souhlasil. Jenže pokud se ho měli účastnit novicové, můj přístup to trochu měnilo. Snažit se chránit dospělé mágy byl nevděčný úkol, jenže učedníci byli něco docela jiného. „Co přesně byste ode mě očekávala?“

„Jen abyste dohlédl na hosty. Případně provedl menší šetření, kdyby se objevil problém. Naší hlavní starostí je ochránit mladší učedníky a doufali jsme, že byste nám s tím mohl pomoct.“

Začal jsem kývat hlavou – a zarazil se.

Crystal se na mě zadívala. „Děje se něco?“

Chvíli jsem mlčel, pak jsem se na ni usmál. „Ne. Vůbec ne. Zmínila jste se o šetření.“

„U některých mágů je pravděpodobnější, že vyvolají potíže, než u jiných. Nepodezříváme nikoho konkrétního, je ale pravděpodobné, že se objeví věci, které naši pozornost k někomu nasměřují. Pokud k tomu dojde, bylo by velmi užitečné, kdybyste nám o té osobě mohl zjistit něco víc. Pozadí, konexe, podobné věci.“

„Předpokládám, že vaše sídlo má vlastní personál?“

„Ach, ano, o všechno se postará služebnictvo. Vás bychom považovali za jednoho z hostů.“

„Říkala jste, že zahajovací ceremoniál se koná tento pátek. Hosté dorazí kdy? Ve stejný den?“

„Správně.“ Crystal se uvolnila; pohovor probíhal dobře. „První hosty očekáváme hned ráno, samozřejmě čím dřív dorazíte, tím líp.“

„A odměna?“ Měl jsem na mysli hotovost, a to co nejrychleji.

„Budoucí služba, jako obvykle. Pokud byste ale dal přednost něčemu hmotnějšímu, i to je zcela přijatelné.“

„Dokdy byste mi mohli zaplatit?“

„Samozřejmě hned.“

„No.“ Usmál jsem se na Crystal. „Tak to bychom měli.“

„Výtečně. Takže přijedete?“

„Ne.“

Z Crystaliny tváře zmizel úsměv. „Promiňte?“

„No, obávám se, že tu máme pár problémů.“ Nedbale jsem se předklonil. „Prvním je, že mě za posledních několik měsíců oslovilo s podobnou nabídkou hodně lidí. A třebaže se všichni zdáli naoko skvělí, posledních několik zakázek, které jsem přijal, dopadlo… no, řekněme, že si tu zkušenost nechci zopakovat.“

„Pokud máte domluveného něco jiného, určitě bychom mohli…“

„Ne, nemohli. Druhým problémem totiž je, že mi od chvíle, co jste se posadila, čtete myšlenky.“

Crystal strnula. „Obávám se, že nechápu,“ odvětila nakonec.

„Ach, byla jste velmi opatrná,“ ujistil jsem ji. „Hádám, že většina mágů by si toho ani nevšimla.“

Crystal se nehýbala a já sledoval vír různých budoucností. Útěk, boj, výhrůžky. „Klid,“ řekl jsem jí. „Kdybych s vámi chtěl bojovat, neřekl bych vám to.“

Budoucnosti se ještě chvíli měnily, pak se ustálily. „Omlouvám se,“ řekla Crystal. Odrhnula si vlasy dozadu a zatvářila se lítostivě. „Vím, že bych to neměla dělat, ale bála jsem se, že odmítnete.“ Zadívala se mi úpěnlivě do očí. „Potřebujeme někoho tak schopného, jako jste vy. Prosím – nepomůžete nám?“

Dlouze jsem se na Crystal zadíval. „Ne,“ řekl jsem nakonec. „Nepomůžu. Sbohem, Crystal.“

Z Crystaliny tváře opět zmizel úsměv a tentokrát se nevrátil. Chvíli na mě bezvýrazně hleděla, pak plynule vstala a za opětovného cvakání podpatků na podlaze odkráčela.

Věděl jsem, že Crystal je mág mysli, přesto jsem si jejích čar nevšiml. Aktivní magii mysli, nejrůznější ponouknutí, je snadné odhalit, když víte, po čem se dívat, nachytat při činu mága, který umí pasivně číst myšlenky vysílané ostatními je však mnohem obtížnější. Jediné, co mě varovalo, že se tu něco děje, byl fakt, že Crystal byla až moc dobrá. Ve skutečném rozhovoru vám nikdo nikdy neřekne přesně to, co chcete slyšet.

I její poslední reakce mě zarazila. Napadlo mě, že vzhledem ke své magii a svému vzhledu není Crystal patrně zvyklá nedostat, co chce. Jestli se ještě někdy setkáme, měl bych si na ni radši dávat pozor.

Najednou jsem si všiml, že na mě všichni v kavárně civí. Chvíli jsem přemítal proč, pak jsem se pro sebe usmál, neboť jsem si uvědomil, jak to muselo z jejich pohledu vypadat. Nechal jsem pití na stole, sestoupil pod jejich upřenými pohledy do přízemí a vyšel ven do londýnských ulic.

Podobné nabídky jsem dříve nedostával. Ještě před rokem jsem i celé týdny nespatřil jediného mága. V magické společnosti mě nikdo neznal a obecně mi to tak i vyhovovalo.

Těžko říct, co se změnilo. Myslíval jsem si, že za to může ta záležitost se splétačem osudu, při pohledu zpět však mám pocit, že to má spíš co dělat se mnou. Možná mě už prostě unavilo být sám. Ať už tomu bylo jakkoli, znovu jsem se zapojil do magického světa a začínal jsem získávat jistou pověst.

I když nezbytně ne dobrou pověst. Splétače osudu jsem získal v boji s opravdu silnou konkurencí, přičemž jsem si nadělal pár fakt mocných nepřátel, z nichž jeden se před pěti měsíci obrátil proti mně. Světlý bojový mág jménem Belthas se pokusil získat jeden fakt hnusný rituál, a protože jsem se ho rozhodl zastavit, došlo mezi námi k boji. Když se usadil prach, Belthas byl pryč.

V tu chvíli si mě ostatní mágové začali všímat. Belthas byl dobrý – fakt dobrý, byl jedním z nejnebezpečnějších bojových mágů v zemi – a o mě se najednou zajímala spousta lidí. Koneckonců pokud jsem porazil někoho, jako byl Belthas, mohl ze mě být užitečný nástroj, stačilo mě jen přetáhnout na svoji stranu. A pokud by to nevyšlo… no, i s tím by se dalo něco dělat.

Zničehonic jsem musel začít politikařit. Přijmout práci znamenalo být spojován s osobou, pro kterou jsem pracoval. Odmítnout znamenalo riskovat urážku. Ne všechny nabídky práce byly navíc milé. Nejednoho temného mága napadlo, že když jsem odstranil jednoho světlého, mohl bych být ochotný zbavit se několika dalších, a povím vám, tihle lidi nepřijímají odmítnutí vůbec dobře.

Jenže já nejsem v politice úplný nováček. Svá učednická léta jsem strávil u temného mága jménem Richard Drakh, v prostředí, kde důvěra byla sebevraždou a soupeřilo se přímo na život a na smrt. Ve vztazích mi to způsobilo několik velkých problémů, nic mě však nemohlo připravit líp na mocenský boj a manipulaci. Crystal nebyla první, kdo se mě pokusil využít – a nebyla ani první, kdo se dočkal nemilého překvapení.

Zrovna teď jsem ale neměl na podobné věci náladu. Vytěsnil jsem Crystal z mysli a šel jsem najít svoji učednici.

Mágové nemají žádnou hlavní základnu – žádné centrální sídlo ani nic takového. Místo toho vlastní Rada nemovitosti po celé Anglii a mezi nimi rotuje. V tomto případě šlo o starou tělocvičnu v Islingtonu, budovu podobnou krabici ze zašlých červených cihel, zastrčenou v uličce. Muž na recepci při mém příchodu vzhlédl. „Dobrý, pane Verusi. Hledáte studenty?“

„Jo. A chlápka, který na mě čeká.“

„Ach. Hm, nemám mluvit o…“

„Jo, já vím. Díky.“ Otevřel jsem dveře, zase je za sebou zavřel a zadíval se na muže opřeného o stěnu chodby. „Víte, na někoho, kdo není věštec, víte zatraceně hodně o tom, kde mě najít.“

Talisid je středního věku, ustupují mu vlasy, a kdykoli ho vidím, vypadá, jako by měl na sobě stále stejný tuctový oblek. Posadit mu na nos brýle, připomínal by učitele matiky nebo možná účetního. Na první pohled se nezdá, něco v jeho očích však naznačuje, že je toho na něm mnohem víc.

Nemám nejmenší zdání, co si mám o Talisidovi myslet. Je napojený na jistou mocnou frakci Rady, o co jí ale jde, to nevím. „Verusi,“ pozdravil mě Talisid a kývl. „Máte minutu?“

Vykročil jsem ke dveřím na druhém konci chodby. Talisid se ke mně přidal. „Když už jste jednou tady,“ řekl jsem. „Hádám, že jsem v maléru nebo v něm brzo skončím.“

Talisid potřásl hlavou. „Řekl vám už někdo, že jste neskutečný cynik?“

„Rád si myslím, že se učím ze zkušenosti.“

„Nikdy jsem vás nenutil vzít nějakou práci.“

„Já vím.“

Dveře vedly na schodiště. Úzkými okny s mrazovým sklem vnikaly dovnitř sluneční paprsky a odhalovaly zrnka prachu vířící ve vzduchu. Jak jsme se vydali nahoru, dopadaly i na nás, střídavě jsme se tak ocitali na světle a ve stínu. „Fajn,“ řekl jsem. „Do toho.“

„Byl bych rád, kdybyste mi s něčím pomohl, pravděpodobně ale půjde o složitou a nebezpečnou práci,“ řekl Talisid. „Navíc se na ni vztahuje přísné utajení Rady. Nesmíte nikomu sdělit podrobnosti, a dokonce ani to, že pro nás pracujete.“

Ohlédl jsem se přes rameno a zamračil se. „Proč takové tajnůstkářství?“

„Až uslyšíte podrobnosti, pochopíte. Jestli ten úkol přijmete nebo ne je na vás, utajení ale ne.“

Zvážil jsem to. „Co Luna?“

„Radě by bylo milejší, kdyby se okruh osob, které vědí, co se děje, omezil na minimum,“ řekl Talisid. „Vzhledem k… povaze problému ale věřím, že by vaše učednice mohla pomoct.“ Talisid se odmlčel. „Ocitne se tak ale ve větším nebezpečí.“

Dostali jsme se do nejvyššího patra a zastavili se u dveří do tělocvičny. „Budu o kousek dál v chodbě,“ řekl Talisid. „Až se rozhodnete, přijďte za mnou.“

„Vy nejdete dovnitř?“

Talisid zavrtěl hlavou. „Čím míň lidí bude vědět, že jsem do celé věci zapletený, tím líp. Uvidíme se za dvacet minut.“

Zamračeně jsem sledoval, jak Talisid odchází. Pracoval jsem pro něj už dřív, a třebaže většina úkolů dopadla víceméně úspěšně, nebyly bezpečné. Vlastně byly mimořádně rizikové. Jestli tuhle práci označil za „složitou a nebezpečnou“… Otočil jsem se a strčil do dveří.

V horní tělocvičně se dříve trénoval box. Ze stropu visely řetězy, těžké pytle však byly pryč a stejně tak i centrální ring. Na podlaze ležely žíněnky a okny shora proudilo dovnitř světlo. Na obou koncích tělocvičny byly umístěny tři metry vysoké hranaté keramické konstrukce připomínající obrovské ladičky.

Uvnitř bylo pět studentů a jeden učitel. Tři studenti stáli u vzdálené stěny: malá Asiatka s kulatým obličejem, blonďatý kluk s brýlemi a dalších chlapec s tmavou kůží Inda a v sikhském khaki turbanu, který se držel okatě stranou od prvních dvou. Všichni vypadali asi na dvacet. Neznal jsem jejich jména, viděl jsem je už ale tolikrát, že jsem v nich poznal starší žáky učednického programu.

Další dívku jsem znal trochu líp. Byla vysoká a štíhlá, černé vlasy jí padaly na ramena a jmenovala se Anne. A vedle ní (i když ne příliš blízko) stála moje učednice Luna.

Poslední osobou v místnosti byl učitel. Bylo mu kolem třiceti, byl dobře oblečený a vypadal zámožně, měl krátké tmavé vlasy a olivově snědou pleť, a když jsem vešel, rázem zmlkl. Stejným směrem jako on se zvědavě obrátilo pět párů očí.

„Ahoj, Lyle,“ pozdravil jsem. „Nevěděl jsem, že ses dal na učení.“

Lyle zaváhal. „No…“

Mávl jsem rukou. „Nenech se rušit. Jen pokračuj.“ Našel jsem si místo u stěny a opřel se o ni.

„Hm.“ Lyle pohlédl ze mě na studenty. „Tedy. Jde o to… No, jak jsem… Ano.“ Zakoktal se, neboť jsem ho očividně vyvedl z míry. Lyle nikdy neměl rád překvapení. Sledoval jsem ho se zvednutým obočím a mírně tázavým výrazem. Necítil jsem žádnou potřebu ulehčit mu to.

Lyle byl jedním z prvních světlých mágů, s nimiž jsem se seznámil, když mě Richard Drakh uvedl do magické společnosti. Oba jsme tehdy byli puberťáci, Lyle ovšem měl několik let zkušeností navíc: talent se u něj projevil dřív než u mě a měl tak čas naučit se politikařit. Já byl temný učedník, a třebaže nikdy nebylo pochyb o tom, že Lyle bude usilovat o to stát se členem Rady, stali se z nás přátelé. Oba jsme spoléhali spíše na chytrost než na sílu a naše typy magie se hezky doplňovaly. Bohužel se ukázalo, že naše cíle už tak kompatibilní nejsou.

V tu dobu jsem se pořád snažil zorientovat a nebyl jsem si jistý, čím vlastně chci být. Na druhou stranu Lyle to věděl přesně: chtěl postavení, postup, prestiž a místo v byrokratickém aparátu Rady, které by mu umožnilo vypracovat se nahoru. A když jsem ztratil Richardovu přízeň a spolu s ní i veškeré postavení, kterého jsem dosáhl, musel si Lyle vybrat mezi mnou a ambicemi. Kdyby mě podpořil, zaplatil by za to. Takže když jsem se objevil, osamělý a zoufalý, Lyle jednoduše předstíral, že mě nevidí. Podle magických zákonů je vztah mága a učedníka posvátný. Za učedníka nese odpovědnost pouze jeho mistr, nikdo jiný. Já se Richardovi vzepřel, uprchl jsem před ním, a Richard tak se mnou mohl naložit podle své vůle. Světlí mágové věděli, že si Richard pro svého uprchlíka přijde, proto mě vyhodili… a čekali, až to se mnou skoncuje.

Jenže se stalo něco, s čím ani světlí, ani temní mágové nepočítali. Když Richard poslal Tobruka – nejkrutějšího a nejmocnějšího ze svých čtyř učedníků – aby mě zabil, zemřel Tobruk a ne já. A následně, místo aby se mi Richard pomstil, sebral své zbývající dvě učednice, Rachel a Shireen, a zmizel. Já byl živý, v bezpečí… a sám.

Podle magických zákonů jsem technicky vzato neprovedl nic špatného. Pro učedníka není nezákonné úspěšně se ubránit svému mistrovi; jenom se to stává tak zatraceně zřídka, že se nikdo neobtěžoval takovou situaci ošetřit zákony. Já ale porušil tradici starší než zákon. Učedník má svého mistra poslechnout úplně ve všem, v dobrém i ve zlém, žádný jiný mág se mě proto nechtěl ujmout – koneckonců když jsem se vzbouřil proti jednomu mistrovi, mohl jsem se vzbouřit i proti dalšímu. Navíc si nikdo nebyl tak úplně jistý tím, co se vlastně stalo s Richardem. Možná zmizel jednou provždy – nebo se taky mohl zničehonic znovu objevit a v tom případě nechtěl být nikdo v mojí blízkosti. A tak se ode mě ostatní mágové znovu distancovali a čekali.

Čekali a čekali a čekali tak dlouho, až na mě zapomněli, a já tomu tehdy byl rád. Začal jsem si budovat nový život. Cestoval jsem, prožíval dobrodružství. V důsledku jednoho z nich jsem zdědil obchod, malý podnik v boční uličce v Camden Town. Plánoval jsem si ho nechat jenom několik měsíců, jenže z měsíců se staly roky a já si uvědomil, že se mi líbí, co mi přináší. Obchod a byt nad ním se staly mým útočištěm, pak mým domovem. Našel jsem si nové přátele. Postupně jsem si začal zase vzpomínat, jaké to je být šťastný.

A pak jednou ke mně do obchodu napochodoval Lyle a vtáhl mě zpátky do magického světa s jeho politikou, aliancemi a hrozbami. Tentokrát jsem byl připravený. A tentokrát jsem ke svému překvapení zjistil, že mě to baví.

Vytrhl jsem se z úvah. Lyle mluvil a zdálo se, že získal zpět sebejistotu, přestože by mu zjevně bylo milejší, kdybych tu nebyl. „… pamatujte si, že v souboji zastupujete jak svého mistra, tak Radu,“ říkal Lyle. „Vím, že někteří z vás si tím prošli už dřív, je ale velice důležité, aby vaše vystupování bylo dokonalé. Projděme si znovu pozdravy… Ano?“

Ruku zvedla Luna. „Hm,“ řekla Luna. „Mohl byste nám vysvětlit, jak duely probíhají?“

Lyle na ni zamrkal. „Jak to myslíš?“

Luna se rozhlédla a zjistila, že na ni všichni hledí. „No…“ Zdálo se, že opatrně volí slova. „Vysvětlil jste nám proces selekce. A rituály, pozdravy a odchod na konci. Ale co ta část uprostřed?“

„Jaká část?“

„No… samotný duel.“

„Tedy, to záleží.“ Lyle se tvářil zmateně. „Styly se mění a tak. Osobně si myslím, že ze všeho nejdůležitější je to, jaký uděláte dojem.“

„Měli jsme dneska cvičit na turnaj,“ ozval se mladý Sikh. Zněl nepřátelsky.

„Ach.“ Lyle se rozhlédl. „No, hm… ano, tak možná cvičný souboj.“ Lyle rychle pohlédl na Lunu, pak ukázal na zbývající dvě děvčata. „Natasho a, hm, Anne. Co kdybyste šly jako první?“

Natasha, dívka s kulatým obličejem, pohlédla v očekávání na Anne. Ta lehce sklopila hlavu. „Omlouvám se, ale nemůžu.“

Natasha vydala neslušný zvuk a kluk v brýlích protočil očima. „Ach, Bože, už zase.“

„No…“ Lyle se tvářil zaskočeně. „Existuje nějaký lékařský důvod…?“

„Je v pohodě,“ ozvala se Natasha. „Prostě to jenom neudělá.“

„Anne?“ řekl Lyle. „Máš nějaký důvod?“

„Omlouvám se,“ zopakovala Anne. Měla měkký, tichý hlas. „Nechci působit problémy.“

„Nejsou to žádné problémy,“ namítl Lyle zamračeně. „Pokud ty nebo tvůj mistr neudáte pádné námitky, máš povinnost se zúčastnit.“

Anne neodpověděla. „Tak fajn,“ řekl Lyle a ukázal doprostřed tělocvičny. „Do toho.“

Žádná odpověď. „Anne?“ vyjel na ni Lyle podrážděně. „Slyšela jsi mě?“

Anne stála a mlčky na Lylea hleděla. „To je rozkaz,“ upozornil Lyle a ukázal na žíněnky. „Pojď sem a předveď se.“

Anne se stále nepohnula a Lyle tam stál s napřaženou paží. Vypadal docela směšně a všichni ostatní v místnosti ho pozorovali. Lyle zaváhal, pak rychle nechal paži klesnout. „Anne, uděláš, co po tobě chci, prosím?“ Asi to chtěl říct autoritativně, vyznělo to však jako prosba.

Anne mlčky zavrtěla hlavou. „Ach, to jsou ale nesmysly,“ zlobila se Natasha. „Jak jí to může procházet?“

„Tak už se do toho dejme,“ odsekl druhý chlapec.

„Ano, no…“ řekl Lyle. „Musíte pochopit, jak je to důležité. Odmítnout přímý rozkaz autorizovaného učitele je…“

„Proč s ní nikdy nic neuděláte?“ vyjela na něj Natasha. „Tohle dělá vždycky a vždycky jí to projde.“

„Nech ji být,“ obořila se na ni Luna.

„Tobě do toho nic není.“

„A tobě snad jo?“ odsekla Luna. „Chceš se bít, tak zkus nastoupit proti mně.“

„Nemusím…“ začala Natasha vztekle. Kluk s brýlemi začal mluvit přes ni, a jak Luna, tak mladý Sikh začali naopak překřikovat jeho, čímž se rozpoutal hlasitý poprask.

„Ticho,“ řekl Lyle. „TICHO!“ Postupně uposlechli. Všech pět studentů zmlklo a mračilo se jeden na druhého.

„Jak jsem říkal,“ začal Lyle, potom se podíval na Anne a zase zmlkl. Anne se nepohnula. Její postoj nebyl konfrontační, hleděla však na Lylea s tiše zdvořilým výrazem. Lyle se podíval na Lunu, pak na Natashu.

Bylo snadné číst Lyleovi myšlenky. Chtěl Anne donutit, aby poslechla, neuměl ale přijít na způsob, jak toho dosáhnout. Alternativou bylo nechat nastoupit Lunu, jenže to taky nechtěl udělat pro případ, že by to naštvalo mě. Nakonec Lyle udělal to, co Lyle dělá vždycky: nechal rozhodnutí na jiných. „No“ řekl a podíval se na mě. „Kdyby to tvojí učednici nevadilo.“

Kývl jsem na Lunu. „Zeptej se jí.“

„No,“ zopakoval Lyle. „Správně. No. Natasho a, tedy, Luno. Vezměte si ohniska.“

Natasha šeptala něco chlapci s brýlemi. Vydal jsem se za Lunou ke stolu v koutě, Anne se tam však dostala jako první. „Nemusíš to dělat,“ řekla tiše.

Anne je vysoká a štíhlá, jen o několik centimetrů menší než já, a tmavé vlasy jí rámují obličej ve tvaru trojúhelníku obráceného dolů. Vypadá asi na dvaadvacet, na Lunin věk, takže je na učednici trochu stará – většina učedníků povýší na tovaryše asi v jednadvaceti. Její oči mají zvláštní rudohnědou barvu a jsou zkosené, což jí dodává lehce kočičí vzhled, a její pohyby působí velmi klidně. Je úchvatná, kvůli nenápadnému chování však má tendenci zanikat.

Luna je docela jiná. Je střední výšky, má vlnité hnědé vlasy vyčesané do drdůlků a světlou pleť, kterou zdědila jak po italském otci, tak po anglické matce. Snadno by splynula s davem, kdyby do něj někdy dobrovolně vkročila, což neudělá. Dříve mívala v očích neustále vzdálený pohled, v těchto dnech ale působí živěji, jako by byla víc propojená se světem. Když Anne promluvila, Luna na ni rychle pohlédla a automaticky ustoupila. „Nelam si s tím hlavu.“

„Nechci, aby ses kvůli mně dostala do maléru.“

Luna pokrčila rameny. „Stejně mi šla na nervy.“

Anne stála zády ke mně, když jsem se k nim však přiblížil, otočila se a lehce sklopila hlavu. „Dobrý den, pane Verusi.“

„To oslovení nesnáší,“ varovala Luna, aniž by vzhlédla. „Prostě mu říkej Alexi.“

Anne pohlédla ze mě na Lunu. „Ach…“

Zpovzdálí se ozval ostrý hlas. „Anne.“

Vzhlédl jsem a zjistil, že se na nás mračí mladý Sikh. Rychle na Anne mávl. „Omlouvám se,“ řekla Anne. „Můžete mě na okamžik omluvit?“

Díval jsem se za ní. „Je velice zdvořilá, že?“ poznamenal jsem, jakmile byla z doslechu.

„Taková je pořád,“ odvětila Luna mimoděk. „Fajn, pomoz mi. Netuším, jak tohle použít.“

Mladý Sikh hovořil tlumeně s Anne a prudce při tom gestikuloval. Byl ode mě odvrácený, jeho postoj však působil napjatě. Ještě chvíli jsem je sledoval, pak jsem zakroutil hlavou a otočil se zpátky k Luně. „Fajn. Kolik vás toho Lyle naučil?“

„Spoustu o tom, jak se klanět a dělat pukrlata.“

„Takže začneme od začátku.“ Kývl jsem na obrovské ladičky na obou koncích tělocvičny. „Ty keramické věci jsou azimutová soubojová ohniska. Po aktivaci vytvoří okolo osoby, na kterou jsou zacílené, konverzní pole. To absorbuje veškerou vnější magickou energii, která se jím snaží proniknout, a mění ji ve světlo. V podstatě je to širokospektrální štít. Když tě zasáhne magický útok, objeví se záblesk, to je ale všechno. Boduje se právě podle nich. Jeden záblesk, jeden bod.“

Luna kývla. „Dobře.“

„To pokrývá obranu. Někteří mágové ale nemůžou útočit magií přímo.“ Ukázal jsem na stůl. „Tady přichází na řadu ohniskové zbraně. Fungují jako vodiče. Vysíláš skrze ně svoji magii. Když s ní protivníka praštíš, aktivuje se konverzní pole.“

Na stole, na který Luna hleděla, ležely zjevně cvičební zbraně. Výběr nebyl veliký a vypadaly omšele a otlučeně: podobné věci jsem viděl v prodeji s velkou slevou. Luna zaváhala, pak vzala do ruky meč z nějakého světlého dřeva. Když se ho dotkla, obklopila ho stříbřitá mlha její kletby a vsákla do něj.

Luna je adeptka, ne mág. Adepti stojí na magické hierarchické pyramidě o stupínek pod mágy a jsou to vlastně takoví mágové s jedním jediným kouzlem. Neznamená to, že by byli slabí – adepti popravdě tráví tolik času cvičením a zdokonalováním svého jediného kouzla, že v něm jsou fakt dobří – nemají ale takový rozsah a variabilitu schopností jako mágové. Luna je nezvyklá v tom, že její magie nepochází zevnitř, nýbrž zvenčí: její magie je vlastně kletbou, která se předává z dcery na dceru. Jí přináší štěstí, všem ostatním ovšem smůlu, a to od říznutí se o papír až po zásah bleskem, záleží to na tom, jak opatrná je a jak moc se k ní přiblížíte.

Podobné kletby obvykle působí věčně, v tomto případě se však stalo něco zvláštního. Kletba s Lunou vyrostla a vpletla se do ní natolik, že se nedá odstranit – jenže stejně jako je kletba její součástí, je i ona součástí kletby a za poslední rok se ji naučila ovládat. Nedokáže ji vypnout a rozhodně si nemůže dovolit se někoho dotknout, stala se však mnohem lepší v jejím odklánění od lidí, kterým nechce ublížit – nemluvě o jejím obracení proti těm, kterým ublížit chce.

Adepti nemají přímo zakázáno stát se učedníky, není to však rozhodně běžné. Zatím se o tom nikdo nezmínil, zčásti proto, že nikdo nechce být tím, kdo se jako první postaví mezi mága a jeho učednici, a zčásti proto, že Lunina magie stále zůstává z velké části neprozkoumána, dost mágů tak nepozná rozdíl mezi mágem nahodilosti a adeptem nahodilosti. Dřív nebo později to asi způsobí potíže, s tím si ale budu dělat starosti někdy jindy.

Luna si prohlížela meč, zatímco její kletba se kolem něj líně obtáčela. Když na Luninu kletbu pohlédnu očima mága, připomíná stříbřitě šedou mlhu, která se neustále pohybuje a mění, stoupá jí z kůže a vsakuje do všeho okolo ní. Pro živé tvory je to jed, neviditelný a dokonale smrtící. Viděl jsem lidi přežít dotyk Lunina prokletí jen s modřinami – taky jsem ale viděl, jak jeden muž zahynul brutální smrtí do několika vteřin potom, co se jí dotkl. Proto je její kletba tak nebezpečná – nedá se předpovědět, co se stane. „Co mám dělat?“ zeptala se Luna.

„To co děláš,“ odvětil jsem. „Dokud ho budeš držet v ruce, tvoje magie ho bude nabíjet.“

Luna s pochybnostmi pohlédla dolů. „Nevypadá to…“

„Jako by se něco dělo?“

„Jo.“

Usmál jsem se. „Ohniska jsou závislá na tom, kdo je používá. Tvoje magie je jemná, takže i výsledný efekt bude jemný.“

„Opravdu nevadí, když ji tím praštím?“

„Azimutový štít je dost silný na to, aby absorboval většinu magického zásahu. Nesedej na ni, pár úderů jí ale neublíží.“

Uvědomil jsem si, že se v místnosti rozhostilo ticho. Když jsem vzhlédl, spatřil jsem, že na nás všichni čekají. Natasha stála na jednom konci azimutové arény. Na rozdíl od Luny neměla žádnou zbraň. „Luno?“ řekl Lyle. „Jsi připravená?“

Luna kývla. „Připravená.“ Vstoupila do arény. Viděl jsem, jak se Lyle soustředil a vyslal svoji magii. Můj magický zrak mi ukázal, jak se obě ohniska rozzářila mocí a z energie, která z nich začala proudit, se kolem dívek utkal štít. Luna sebou trhla a ohlédla se, když se jí magie dotkla. Viděl jsem, jak stříbřitá mlha její kletby zablikala, zkroutila se a splynula se štítem. Natasha se tvářila prostě znuděně. Anne a dva chlapci si v rozestupech stoupli ke stěnám.

„No,“ řekl Lyle. „Tak třeba souboj na tři body. Připravit a… teď!“

Luna zvedla meč a vyrazila vpřed a okolo Natashiných rukou se rozzářilo modré světlo.

Bojovaly spolu na tři body. Na konci souboje byl stav tři-nula. Natasha a Luna vybojovaly ještě další dva. Na konci každého byl stav opět tři-nula.

Nebylo to tím, že by Luna byla nešikovná ani nic takového. A v boji není žádný nováček; někteří plně kvalifikovaní mágové se nezúčastnili tolika bojů jako Luna. Jenže všechny bitvy, v nichž jsme s Lunou doposud bojovali, byly podlé, smrtící střety, ve kterých bylo dovoleno úplně vše, ve kterých musíte bodnout protivníka do zad dřív, než on může provést totéž vám. Duel je něco docela jiného. Není to opravdový boj; je to sport s pravidly a omezeními a rozhodčím. Zvítězit v souboji a přežít ve skutečné bitvě jsou dvě úplně rozdílné věci, a být dobrý v jednom nezbytně neznamená být dobrý v tom druhém.

Lunina protivnice Natasha nebyla nijak zvlášť silná ani rychlá. Jenže jako všichni mágové živlů měla velkou výhodu dlouhého dosahu. Luna se musela dostat až k Natashe, aby ji praštila, kdežto Natasha mohla jednoduše srazit Lunu k zemi vodním proudem.

Což udělala. Opakovaně.

Když Lyle souboj konečně ukončil, čekal jsem na Lunu u stolu. Pohybovala se prkenně, poznal jsem však, že se spíše zlobí, než že by ji něco bolelo. „Dobrá práce,“ pochválil jsem ji, když ke mně dorazila.

Podívala se na mě.

„Myslím to vážně.“

„To je tvoje představa dobré práce?“

„V prvním souboji všichni prohrají,“ ujistil jsem ji. „Záleží jenom na tom, že jsi to nevzdala.“

„Věděl jsi, že prohraju až s takovým rozdílem?“

„Nepodíval jsem se.“

Natasha hovořila a smála se s chlapcem s brýlemi a živě gestikulovala, jak znovu prožívala to, jak srážela Lunu na zem. „Dobrá,“ zvolal Lyle. „Charlesi, Variame, co kdybyste to teď zkusili vy?“

Podíval jsem se na Lunu. Byla podrážděná a očividně zahanbená svojí prohrou… a přesto vypadala líp než kdy předtím. Když před rokem a půl poprvé vešla ke mně do obchodu, byla zamlklá, rezervovaná a zásadně neprojevovala city. Učednický výcvik není snadný, Luna se do něj však plně zapojila; našla své místo ve světě. „Tak pojď,“ řekl jsem. „Nabídli nám práci.“

Věděl jsem, že se mě Lyle nepokusí zastavit, když odvedu Lunu z hodiny, a taky nepokusil. Jak se za námi zavíraly dveře, zahlédl jsem, jak si dva chlapci, Charles a Variam, stoupli naproti sobě v aréně. Krátký pohled do budoucnosti mi prozradil, že tento souboj bude mnohem zajímavější než ten předchozí.