Temi Oh: Sníš o druhé Zemi?

Doufali jste někdy, že byste mohli nechat všechno za sebou? Snili jste někdy o lepším světě? Může sen vydržet na celý život?
Nakladatelství Laser vydalo sci-fi román anglické autorky Temi Oh Sníš o druhé Zemi?

ANOTACE:
Uběhlo století od objevu obyvatelné planety u nedaleké hvězdy. Nyní, když Země umírá, vyráží k novému domovu lidstva konečně první výprava. Část posádky tvoří čtyři veteráni ze vzrušujících časů dobývání sluneční soustavy a šest dospívajících absolventů Daltonské akademie, kde se celý svůj dosavadní život připravovali na jedinou misi.

Všechny čeká dvacet tři let na společné cestě. Dvacet tři let ve stísněných prostorách, odkázáni jen sami na sebe… Dvacet tři let bez naděje na záchranu, pokud se něco pokazí.

A ve vesmíru se vždycky něco pokazí.

 

INFO O KNIZE:
Vydal: Laser, prosinec 2020
Překlad: Mirka Palkosková
Vazba: pevná
Počet stran: 440
Cena: 399 Kč

 

UKÁZKA Z KNIHY:
ČÁST PRVNÍ

Nikdy na ně nezapomeneme, ani na chvíli,

kdy jsme je spatřili naposledy. Na dnešní ráno,

kdy se připravovali na cestu, mávali

na rozloučenou a opustili pevná pouta Země,

aby se dotkli boží tváře.

Peggy Noonanová pro Ronalda Reagana

 

Terra-Dvě je úplně stejná jako Země. Celá tisíciletí se tiše otáčí ve svém spirálním rameni Galaxie. Je obalena vlahým vzduchem, kyslíkem, dusíkem a vzácnými plyny, prázdná pobřeží omývají temné oceány. Bují životem. Z prachu tryská zeleň stromoví. Neonově modré ryby se proplétají korálovými útesy a vítr je obtěžkaný sporami, jež klíčí ve stínech. Vše je divoké, krajina i rostlinstvo.

Ale nikdo tam není.

Když se zeptáme „Proč?“ odpoví „Protože jsme dosud nikoho nevyslali,“ ačkoli ve skutečnosti se tím myslí: „Protože tam venku nikdo není. Na žádném z těch světů.“ Jsme jediné myslící bytosti v celém vesmíru.

Učili nás, že byla chvíle, kdy vesmír existoval, ale nikdo o tom nevěděl. Vybuchovaly hvězdy a mlhoviny se hroutily, atomy se srážely a vznikaly planety, pak tu byly tiché oceány, kde jednobuněčné organismy hltaly světlo a naučily se vzkvétat, pak složitější životní formy, rostliny, pak se z dávného moře vynořila těžká těla živočichů, až ze sebe setřásli srst a peří a otevřeli oči, jenomže nikdo z nich nebyl schopen údivu. Nikdo se nepodivoval rýhám ve své dlani a neptal se „Jak je to možné?“, nikdo nevolal ke hvězdám tak jako my – jednu chvíli – a nehledal další poutníky.

Teď víme, že vědomí je vzácné. Je zoufalé, skvělé a osamělé. Díky němu lidé dobyli prázdný Měsíc, pohoří na Marsu, a pak i Europu, Callisto a prstenec Saturnu.

Naplánovali cestu na Terru-Dvě a když jmenovali nás šest, jak bychom mohli říci ne? Byli jsme mladí. Vytáhli nás z kouta a vrhli nás ke hvězdám, a my byli omráčeni jalovou představou, že jsme ti první, že v té krajině zůstanou naše stopy, že do země zarazíme svou vlajku, zemi pojmenujeme, rozdělíme a podmaníme si ji.

Zapomněli jsme na temnotu? Ignorovali jsme samotu a dřinu? Litovali jsme toho? Jistěže ano.

Tvrdili nám, že Terra-Dvě na nás čeká, a možná to tak vážně je. Možná, že i písek se celé věky usazuje na pobřežích s očekáváním, že jím jednou protančí naše bosá chodidla.

Občas se v noci ptáme sebe sama, proč jsme všechno nechali za sebou. Dřív jsme si mysleli, že pro to máme celou řadu důvodů, ale ve skutečnosti existuje jen jeden jediný důvod.

 

JESSE
2004-2012

MĚL VE ZVYKU POKLEPÁVAT si palcem na špičky ostatních prstů. Nejdřív ukazovák, pak prostředník, prsteník, malíček, znovu a znovu, až své hbité, tiché umění vybrousil k dokonalosti. Na internetu si přečetl, že je to test neurologické výkonnosti. Až mu neurony v mozku začnou zhasínat jako žárovky, nebude už tohoto drobného úkonu schopen. Nedokáže už pak ani plynule koulet dvoupenci po kloubech ruky a zpátky, nedokáže minci nechat klouzat po svých křehkých rukách – i toto umění si osvojil během let, která strávil zíráním z okna na seminářích, zatímco pozoroval, jak se okvětní plátky snášejí k zemi a přemýšlel o smrti.

Na smrt myslel Jesse hodně, hlavně zpočátku v něm vyvolávala podobnou odtažitou zvědavost, jako když se člověk stane svědkem dopravní nehody. Bylo mu řečeno, že zemře do svých dvaceti let.

Na cestě Indonésií uchopil léčitel ruku jeho sestry a sdělil jí, že onemocní, ale neopustí tuto Zemi, a když pak zíral na čáry Jesseho dlaně, řekl že on ano, do devíti let.

Teprve když se sestra zázračně uzdravila, začal Jesse občas uvažovat, jak by asi mohl zemřít. To mu bylo jedenáct. Byl mladý a víceméně zdravý, takže nebylo pravděpodobné, že by šlo o genetickou vadu nebo o tragickou orgánovou poruchu, jako je například leukémie. Doufal, že až smrt přijde, bude rychlá jako seknutí čepele. Něco dramatického, jako autonehoda nebo střelba, se mu zdálo romantické, ale nepravděpodobné. Jesse věřil, že jestli má něco potenciál ho zabít, je to jeho mozek. Nádor, výduť, náhlý, nevysvětlitelný úder do týla.

Kdykoli se jeho matka nebo rodinný lékař snažili zasáhnout – zapřísahali se, že je zdravý a že není pravděpodobné, že by měl zemřít – ostře se mu vybavila vzpomínka, jak sestra zděšeně vytřeštila své zelené oči, když lékaři rodičům řekli, že už pro ni nemohou nic udělat.

Jesse seděl ve třídě, poklepával prsty a představoval si, jak se mu v hlavě zvyšuje tlak. Představoval si svůj úzkostný, hyperaktivní mozek, jak bobtná jako houba a tlačí se proti lebečním kostem. V době, kdy se rodina vrátila z Indonésie do Londýna, už pro něj život byl jako nestálá milenka, co člověka nechává v nejistotě, roztouženého a s bolavou hlavou.

Nestačilo mu jen pár dalších let. Možná se nikdy nepodívá do Argentiny, nikdy nebude mít sex, nikdy nepojede kabrioletem se staženou střechou po kalifornském pobřeží, naproti slunci, s větrem ve vlasech. Nic z toho sice nikdy nezažil, a přece se cítil, jako by mu to všechno někdo sebral.

Jeho utrpení – o tolik horší, když mu nikdo nevěřil – se ve třinácti tak zhoršilo, že se z něj stal patologický samotář. Od spolužáků se postupně vzdaloval jako satelit na špatné oběžné dráze. Ležel v posteli a sčítal čas, který již uplynul, příliš unavený aby vstal, aby si ostříhal nehty, aby se oblékl. Starší sestra nad ním stála ve své zmuchlané školní uniformě a křičela: „Abys věděl, někteří lidé mají skutečné problémy.“

Ale když dorazily přihlášky na Vesmírný kolonizační program, Jesse zahlédl svou spásu.

Tak jako většina lidí v jeho věku vyrůstal se sny o Teře-Dvě. Ve školce si z papírové hmoty vyráběl modely oné obyvatelné exoplanety. Když začalo Pátrání po životě na Teře-Dvě, na pobřežích cizích kontinentů přistávaly sondy bez posádky a posílaly na Zemi obrázky zelenající se země, průzračných jezer a bujného ekosystému bez lidí, bylo mu sedm nebo osm let. Na konci dvacátého století už byly mnohé státy schopné meziplanetárních letů a vzhlížely k sousedícím hvězdám. Když zrnité záběry z krásné nové planety obletěly zeměkouli, podnítily představivost všech dětí v Jesseho věku.

Bulvár hlásal, že je planeta obyvatelná, dávno předtím, než NASA vydala oficiální prohlášení, a za chvíli začal skutečný závod v kolonizaci T2.

UKSA, Britská kosmická agentura, vyhlásila celému národu, že se hledají zdravé děti ve věku dvanáct až třináct let nadané pro fyziku a biologii, aby se přidaly do týmu zkušených astronautů, kteří se vydají na dvacet tři let dlouhou cestu k nové planetě. Dětem se bude říkat tým Beta a budou vybrány ze skupiny studentů, kteří projdou rychlým studijním programem na Daltonské akademii kosmického výzkumu, jež se nachází na předměstí Londýna. Ta škola byla založena, aby vychovala generaci astronautů, inženýrů a dalších zaměstnanců UKSA. Jednou večer, právě když seděl u večeře, Jesse zaslechl, že tato organizace hledá osoby v jeho věku. A tak ho napadlo, že jeho osudem přece jen nemusí být smrt ve dvaceti letech. Třeba to proroctví ve skutečnosti znamenalo, že Zemi opustí na palubě vesmírného plavidla.

S přihláškou byly spojené celé měsíce pohovorů a testů fyzické zdatnosti a vysilující přijímací zkoušky o několika kolech. Když Jesse konečně přijali na Daltonskou akademii, bylo mu třináct. Hlavní budova původně sloužila jako sanatorium a ve zvětralém kameni nad vchodem zůstal vyleptaný spiklenecký vzkaz, nápis Nový addingtonský domov pro nevyléčitelné případy.

Pro Jesse, který na své dřívější škole patřil k těm nejbystřejším, zpočátku nebylo snadné se přizpůsobit – zatímco předtím býval o dva roky napřed, teď mezi svými akademickými vrstevníky patřil do průměru. Každý den se začínalo ještě před rozbřeskem, v půl šesté ráno, povinným kolečkem okolo výcvikového centra, před snídaní Jesse čekala studená sprcha a v osm hodin začalo vyučování, které trvalo až do osmi večer. První ročník sestával ze zkoušek za celé čtyři roky – maturitních zkoušek – nacpaných do třinácti strašlivých měsíců. Vrávoral těmi týdny svorně se spolužáky, kteří také byli dosud oslepeni světlem hvězd, a záhy zjistil, že ani o víkendu nezbývá čas na odpočinek. Sobota byl den vyhrazený tréninkům a seminářům, a v neděli po obědě je všechny zavřeli do knihovny, kde strávili studiem dalších šest tichých hodin. V létě je čekaly jen tři týdny prázdnin, a tak se měsíce slily do jediného bezútěšného bloku. Veškerá dovolená, všechny letní dny a odpoledne zalitá sluncem byly obětovány na oltáři ze zalaminovaných učebnic, které s sebou tahal jako cihly. Škrábal si učební taháky. Zápasil s nesrozumitelnými pracovními listy. Sledoval, jak se sestra na zahradě opaluje, zatímco on se nazpaměť učil tabulky. Každou srpnovou hodinu, co dokola a dokola a dokola opisoval specifický sled biochemických mechanismů, aby si jej vryl hluboko pod kůži, ho lákala sladká vůně šťavnatého masa a oknem ložnice se nesl smích jeho rodičů, kteří vrcholné léto trávili grilováním.

Stres byl tak silný, až se mu z toho dělalo zle, a mnozí studenti se pod tím náporem zhroutili. Během prvního semestru byl Jesse zařazen do šestičlenné skupiny, které se říkalo expedice, a v prvním roce jeden odešel dobrovolně a dva byli vyhozeni, protože nesložili zkoušku. Když se další školní rok vrátil na Dalton, bylo mu čtrnáct a z původní třísethlavé kohorty zbyla polovina. Začali studovat letectví, vysokoškolskou fyziku, geologii a techniku pohonu. Dva měsíce po začátku semestru, když se Jesse vrátil z víkendu, který strávil doma, zjistil, že jeho spolubydlící už třetí den leží v posteli, povlečení smáčené potem, v očích prázdný, vytřeštěný výraz. „Já už prostě nemůžu dál,“ řekl Jessemu, „nemůžu se ani pohnout.“ O hodinu později si ho vyzvedli rodiče a zdravotník se specializací na duševní zdraví. V témže roce se jeden chlapec utopil v laboratoři s balanční vztlakovou nádrží a Jesse byl zděšený, protože ačkoli proběhlo vyšetřování, život na Daltonu pokračoval, jako by se nic nestalo. Výuka den po incidentu probíhala bez přerušení, i když projednou zrušili ranní běh a vlajka nad observatoří byla po zbytek týdne stažená na půl žerdi.

Všem těmto skutečnostem navzdory si Jesse pokaždé, když se ho rodiče zeptali, jestli nechce odejít, překvapeně uvědomil, že odejít nechce. Ještě nikdy nebyl zamilovaný, ale tohle se tomu asi blížilo. Nikdy si nic nepřál víc než vydat se do vesmíru. Dalton ho tlačil na hranu jeho schopností. Každá další kapitola, kterou se mu podařilo dočíst, představovala nový obzor pro jeho inteligenci – když se pustil do genetiky, dosáhl rámcového, ale blaženého vhledu do významu Okazakiho fragmentů nebo Shine-Dalgarnovy sekvence. Srdce mu v hrudi radostně poskakovalo a pokračoval ve studiu, dokud se mu písmenka nezačala slévat před očima. A nad vstupní branou do školy byl vytesán nápis: Raději půl roku létat jako sokol, než se celý život plazit jako želva.

Naděje, že bude patřit k šestici studentů, již budou vybráni pro misi na Terru-Dvě, podkreslovala každou jeho vědomou myšlenku. Stěny si polepil nákresy kosmických lodí, manévrů a souhvězdí, aby si je mohl opakovat, když ležel na zádech. Výhled na cestu do vesmíru ho naprosto pohltil. To díky němu vytrvale běhal po zmrzlé půdě, přestože měl prsty prokřehlé a necitlivé chladem odcházející noci. To všechno dokázal vydržet, protože věděl, že odletět ze Země je víc než jen jeho osud, že je to jeho jediná šance, jak žít déle než do dvacátých narozenin.

První čtyři roky práce přinesly ovoce. Jesse zvládl zkoušky a byl jako kandidát na astronauta vybraný do skupiny studentů, kterým se obvykle říkalo Poslední padesátka. Od té doby se všechno změnilo. Dvě stě padesát adeptů bylo pryč, mezi nimi jeho kamarádi a přátelé. Jesse se začal cítit izolovaný. Vůbec poprvé o sobě pochyboval. Všichni skvělí studenti, kteří s ním ve skupině zůstali, věřili stejně jako on, že hvězdy jsou jejich osudem. Dokázali ve svých pokojících studovat osmačtyřicet hodin v kuse a následně projít nezvladatelnými týdenními zkouškami. Všichni si rázem byli naléhavě vědomi konkurence i skutečnosti, že roky dřiny mohou snadno přijít vniveč. Věděli, že více než polovina z nich se nikdy nedostane do rakety a navždy pak budou trpět tajnou touhou, upoutáni k Zemi, zlomení. Studenti, o kterých si Jesse dříve myslel, že jsou jeho přátelé, byli najednou chladní a podezřívaví, a když nahlíželi do jeho práce, usmívali se chybám, které dokázali rozpoznat jen oni. Z Daltonu se stalo místo osamělejší než kdy dřív a Jesse přece jen začal váhat, zda sem patří. Každou chvíli se jeho mysl vznesla k výšinám křehké jistoty (jistěže to zvládne, copak mu to neprorokovali?), aby se vzápětí pokaždé zřítila do hluboké úzkosti.

Když konečně dva měsíce před státnicemi přišly výsledky, měly podobu standardního dopisu. Studenti, které vybrali do Bety a do záložní posádky, měli ve škole zůstat a trénovat dalších deset měsíců, až do odletu. A všechny ostatní propustí, aby se zbytkem svého života naložili, jak je libo. Ale co to mělo být za život?

Jesse otevřel dopis o samotě, schovaný za budovou Výcvikového centra pro stav beztíže. Pozoroval na vodě stříbrné odlesky červnového slunce a prsty měl prokřehlé hrůzou.

Jeho jméno stálo hned nahoře: JESSE SOLLOWAY. Nadpis textu byl Vesmírný kolonizační program. Jesseho pozornost upoutalo hned první slovo – to první slovo, z něhož se mu obracel žaludek – Bohužel.

* * *

JEŠTĚ TEN DEN SPATŘIL onu šestici, která se dostala až do zpráv BBC. Byl tam jeden, o kterém všichni mluvili: Harry Bellgrave. Stál ve stínu školní loděnice, mával davu, usmíval se a zlaté kudrny mu zářily jako královská koruna. A pak ta divná, ale odhodlaná Ara Shahová, co si zpívala na školních chodbách a byla nejlepší ve většině zkoušek z botaniky a hydroponie. I když kolem sebe šířila atmosféru bezstarostné dokonalosti, Jesse ji přistihl, a to rozhodně ne pouze jednou nebo dvakrát, jak shrbená sedí v knihovně nad laptopem, tak dlouho, že když vzhlédla a spatřila vycházející slunce, zmateně mrkala, jako by nechápala, kde se tu vzalo. Byli tu studenti, které nikdo nečekal: Poppy, hyperpolyglotka, která údajně hovořila třiadvaceti jazyky. Byla o rok starší než ostatní a pokud se stalo, že ji na semináři vyvolali a ona odpověděla špatně, vklouzla zpátky na své místo a tváře jí rudě plály, takže měly stejnou barvu jako její vlasy. Eliot, samotářský programátor, s nímž Jesse před pár lety po šest týdnů sdílel pokoj. Byla tu keňská dvojčata Juno a Astrid, ta první snaživá a zakaboněná, ta druhá bývala skrytá v zadních lavicích a měla sklon k záchvatům dýchavičného smíchu.

Když je Jesse ten den poprvé spatřil všechny pohromadě, ostře to zabolelo, a to se pak opakovalo znovu a znovu. „Proč oni,“ sykl pokaždé, „proč ne já?“ Když je spatřil na titulní straně časopisu TIME v místní trafice, obracel se mu žaludek. Vhodil celý balík časopisů do koše, načež se prodavač začal dožadovat, aby je všechny zaplatil.

Devatenácté narozeniny se rychle blížily a Jesse už už unikal smrti, jenže na poslední chvíli byla jeho snaha zmařena. „Už skutečnost, žes to vůbec dotáhl tak daleko, je skvělá,“ připomínala mu matka, a to koneckonců znamenalo, že ho neodmítá. Jesse zapsali jako člena záložní posádky. To znamenalo, že bude muset ještě jedno léto trénovat s Betou. Nicméně po státních zkouškách působila škola jako vyprázdněný lunapark. Žít tady, kde dříve povětšinou vládl čilý ruch, bylo znepokojivé. Zůstalo zde jen čtrnáct studentů – posádka a záložní posádka. Cvičit společně s nimi bylo příšerné. Ani ne za rok budou všichni ve vesmíru. Ale Jesseho práce bude u konce. Když se učil udržovat raketoplán, na který nikdy neměl vstoupit, připadal si, jako by jen máchal pěstmi do prázdna. Lehával na lůžku s otevřenýma očima a říkal si, že všechno úsilí bylo k ničemu. Konec léta pro něj znamenal pusté, bezesné noci. Ale čas od času si dovolil snít, představit si, že opustí Zemi, hrozbu časné smrti nechá za zády a jeho jméno se ponese jako ozvěna síní paměti, každý ho bude mít na jazyku. Neil Armstrong sloužil jako záložní velitel na misi Apollo 8, připomínal si. Pořád se to může stát. Jeden ze členů Bety může onemocnět nebo nedostojí požadavkům UKSA, a povolají jeho. Pořád se to může stát, šeptal do tmy se zaťatými pěstmi. Pak se ale přistihl, že počítá dny, které mu ještě zbývají do konce života, a starý známý strach mu plnil útroby ledovou hrůzou.

 

 

POPPY
ČERVEN 2011

T-MINUS 10 MĚSÍCŮ DO STARTU

TEN DEN, CO SE TA NOVINKA dostala na veřejnost, šla právě domů ze školy a nad ulicí, kde s matkou žily, zapadalo slunce. V jeho posledních paprscích ploty působily ostře jako žiletky a Poppy nasávala světlo, zatímco prsty uvolněně chrastila řetězem podél chodníku. Obvykle si našla nějakou výmluvu, proč i po skončení semestru zůstat ve škole: něco si tam zapomněla, nebo musela znovu nacvičovat divadelní představení, dodělat úkol z arabské literatury – hodinka promrhaná v ložnici, poté, co si všichni zabalili a odjeli. Ale tentokrát nic moc na práci nebylo. Skončil poslední úsek studia před státnicemi a léto bylo v plné síle, vzduch dusný a vlhký jako dehet.

Poppy si své místo ve vlaku domů zamluvila až na poslední chvíli, jako vždycky, protože to zkrátka jako vždycky bylo nanic: musela za zády nechat sladce vonící bulváry lemované stromovím, které se táhly kolem Daltonu, a vrátit se do města, z něhož pocházela, na periferii Liverpoolu. Město se tam rozpouštělo do nepřístupného zapadákova, nad kterým už zlomil hůl i starosta. Tisíckrát už nasedala do autobusu na stanici Lime Street a z okénka pak sledovala, jak se skleněné věže postupně hroutí k zemi. Než autobus dohekal do opuštěných ulic se zabedněnými výlohami, viktoriánskými terasami, které čekaly na demolici, a mezi posprejované sociální činžáky z doby po druhé světové válce, trvalo to zhruba čtyřicet minut.

Z autobusové zastávky páchnoucí močí pokračovala z kopce do matčina bytu. Poppy by si nemohla odpustit, kdyby snad někdy začala ohrnovat nos nad těmi rozpraskanými chodníky, ze kterých se mezi rozšlápnutými cigaretovými nedopalky draly na světlo pampelišky. Pocházela odsud. Ošuntělé domy byly rozděleny na byty. V jednom z nich vyrostla.

A zdejší lidé, puberťáci na dětských kolech, kteří za ní povykovali a hvízdali, když šla kolem, to byli její lidé. Celých těch pět let věřila, že až to na Daltonu skončí – až už jí nebude dovoleno, aby si hověla na školních nádvořích obrostlých břečťany a četla knihy – právě do těchto ulic se vrátí. Kdyby to tady nenáviděla, znamenalo by to, že nenávidí samu sebe, a to jí matka připomínala pokaždé, když přijela domů. Matka přísně zkoumala každou její větu, jestli se v ní nenajdou nová slova a fráze, a pokud ano, začala si z ní nelítostně utahovat. „Aaach, slečna Daltonová,“ vysekla pukrle. „Ta už je pro nás až moc dobrá,“ a Poppy se červenala a kousala se do jazyka.

V pondělí zjistila, že ji vybrali, aby letěla do vesmíru. Následující týden prožila v tichosti, chodila v mrákotném překvapení a byla si jistá, že došlo k chybě. Dostat se na Dalton pro ni samo o sobě znamenalo splnit si sen, smět studovat po boku upravených, výtečných studentů, kteří se jí v žádném ohledu nepodobali.

Poppy bylo skoro čtrnáct, a tak se o čtyři měsíce nevešla do věkového limitu kandidátů, ale přihlášku vyplnila – test online, logické problémy, osobnostní dotazníky, argumentace a hledání originálních řešení – v jedné utajené chvíli naplněné touhou. Přihlášku kromě ní vyplnilo ještě půl milionu dětí. Když ji pozvali na přijímací pohovory, byla šokovaná, ale věděla, že matka si nebude moci dovolit zaplatit jí vlak do Londýna. Tím by to bývalo mohlo skončit, nebýt jednoho učitele, který jí ve škole podal obálku s hotovostí a s poznámkou „Ať jsme na tebe pyšní.“ Bylo to poprvé, co se dostala z rodného města. Pak už ji eskortovali do Daltonu univerzitním autobusem naplněným uchazeči, jako byla ona, na další tři kola přijímacích testů, do budovy vybavené speciálně k tomuto účelu. Spolu s ní tam byly i další tisíce vyděšených kandidátů s očíslovanými odznaky a náramky s kódem. Byly to ty nejtěžší testy, jaké kdy Poppy podstoupila, čtyři hodiny v tiché, dusné hale, několik úloh zaměřených na psaní a kódování a jedna mučivá jazyková úloha, kdy ji nutili sepsat přesvědčivou argumentaci v jazyce, který vymysleli sami zkoušející, a dodržet při tom přísná pravidla umělé větné stavby a slovotvorby. Pak nastal týden invazivních fyzických vyšetření, krevních testů a relativně primitivní kondiční test, jehož součástí bylo běhat sem a tam přes tělocvičnu v intervalech, které se postupně zkracovaly. Dva uchazeči se vyzvraceli přímo na linoleum.

To bylo před šesti lety. Fakt, že se dostala na Dalton, pro ni představoval životní úspěch, a přece každý test, který od té doby absolvovala, byl těžší než ten předcházející. Každý týden, když ve vstupní hale promítali jejich výsledky, byla ráda, když zjistila, že se umístila dost vysoko na to, aby zůstala v programu, ale nikdy nebyla tak dobrá, aby představovala hrozbu pro ostatní studenty, kteří byli bystří a zapálení a zvláštní a stejně už ji neměli rádi, protože měla přízvuk a byla starší než oni.

Když otevřela svůj dopis a zjistila, že je jednou ze šesti, které vybrali do Bety, byla si naprosto jistá, že se jedná o chybu. A tak s tou novinkou po celý zbytek týdne zacházela, jako kdyby to byly jenom nesmysly, na které se už už chystá zapomenout.

Ten den, co byla jejich jména zveřejněna, se Poppy vrátila do ulice, kde bydlela, a zjistila, že ji zaplnil dav lidí. Když viděla, že je ulice přecpaná auty a novinářskými dodávkami, pomyslela si, že se stala nehoda. Reportéři se tlačili na chodníku a jeden přes druhého hovořili do mikrofonů a záblesky fotoaparátů na okraji zorného pole jí připadaly spíše jako ohňostroj. Zpočátku ji dav přitahoval a cítila, jak se chvěje zvědavostí, ale vzápětí se zhrozila, když si uvědomila, že dav se tlačí přímo před jejím bytem, šlape po trávníku a bouchá jim na dveře.

„Hej–“ vykročila k mladíkovi, co se ležérně opíral o zeď. „Nevíte, co se to tu děje?“

„No, to je, ehm–“ vzhlédl k ní a sklouzl zrakem po bílé uniformě a výrazných rudých vlasech, které už se uvolňovaly z copu, do něhož si je zapletla. „No,“ zopakoval a pak ze zadní kapsy vytáhl zápisníček. „Poppy Laneová, jaké to pro vás je, chystat se na takovou misi?“ Vyplašilo ji, že uslyšela vlastní jméno z cizích úst, a tak o krok ustoupila. „Můžete mi říct jednu dvě věty? Co vás na tom vzrušuje? Co vám bude nejvíc chybět – vzhledem k tomu, že zpátky už se nevrátíte?“

„Já – ehm?“

Několik lidí, kteří stáli opodál, si jí také všimlo. Moment, to je ona? To je Poppy Laneová?

„Poppy,“ vykřikl nějaký reportér, „tady je!“

„Můžeme si vás vyfotit?“

„Tady je!“ Oslepila ji světla fotoaparátů. Když otevřela oči, měla pocit, jako by se kolem ní zničehonic zhmotnil celý dav lidí. Hlouček už se postupně uzavíral a houstl, všichni se k ní snažili probít, aby na ni lépe viděli.

„Jak se cítí vaše rodina?“

„Je pravda, že mluvíte dvaatřiceti jazyky?“

„Proč si myslíte, že je tato mise tak kontroverzní?“

Poppy se otočila a začala utíkat zpátky ulicí, tam, odkud přišla. Světla nad její hlavou se právě začínala rozsvěcet, a teprve když byla úplně na konci ulice, rychle se ohlédla přes rameno. Jenomže dav postupoval za ní.

V uších jí hučela krev. Cítila se obnažená, vystrašená, sama sobě vzdálená. Svět odhalil její tajemství dříve, než mu sama stačila porozumět.

„Jenom několik otázek!“ Jakýsi muž ji chytil za límec a Poppy slyšela, jak se látka trhá.

„Nechte mě na pokoji!“ zařvala a odstrčila ho. Ale obklopovali ji další a další lidé.

„Můžu se s váma vyfotit?“ zeptala se nějaká žena a popadla ji za rukáv.

Všude, kam se podívala, byli lidé, a jejich hlasy se slévaly do nesrozumitelného hukotu, do naléhavého pokřiku. Za halenku a za popruhy batohu ji tahaly upocené prsty. Představovala si vlastní obličej, zamrazený do černobílého obrázku na titulní straně novin. V záchvěvu paniky skopla velkou plastikovou popelnici, ta se s těžkým žuchnutím svalila na zem a její obsah se rozlétl na všechny strany. Dav se rozestoupil a poskytl jí dostatek času, aby se vyškrábala přes plot a zmizela v temnotě čísi zahrady.

Prchala okolo neosvětlené budovy do úzké uličky mezi domy. Skryla se ve stínu vysokých zdí. Když shodila batoh ze zad a upustila ho na zem, všimla si, že se jí na punčochách udělalo oko. Do kotníků ji štípaly kopřivy. Čekala, až jí přestane hučet v uších, a pak se začala rozhodovat, co dál. Keři prosvítaly reflektory novinářských dodávek a světlo se odráželo v tmavých oknech domu. Představa, že se bude muset znovu postavit davu a protlačit se až k vlastnímu bytu, ji naprosto děsila. Uvědomila si, že je v pasti, a úplně ztratila odvahu. Jenomže když si představila, že bude posedávat v příšeří uličky, dokud ti darmošlapové nezmizí a dodávky neodjedou, naskakovala jí husí kůže. Rozpraskaný plot byl potažený pavučinami, listí a stříbrné obaly od kondomů byly pokryté žlutí cigaretových špačků.

Poppy si uvědomila, že ještě má možnost uniknout. Mohla uličku proběhnout až do zadní části vlastní zahrady, tak jak to s kamarády dělávali kdysi, za zapařených letních měsíců. Už jen pohled na zarostlé chodníčky v ní vyvolával vzpomínky na doby, kdy běhala za dívkami ze sousedství, lezla s nimi přes ploty, brodila se ostružiním a smetala pavučiny jako neohrožený dobrodruh, kterým také sama před sebou byla, a to až do chvíle, než se spustila přes plot z kulatin na společný dvorek za domem a přihnala se zpátky do domu naplněného smíchem.

Popadla batoh a pustila se tam, kde si to pamatovala, plížila se trním, dokud pod nohama neucítila chodníček na druhé straně uličky. Ulice za jejich domem byla tichá, a tak přelezla popelnice a vklouzla do jezírka žlutého světla, které ozařovalo zadní dvorek. Spěchala ke dveřím, vrazila klíč do zámku a konečně, konečně byla doma.

Jediné světlo v kuchyni představovala poblikávající televize. Když na obrazovce nad titulkem rozeznala svůj vlastní usměvavý obličej, zatočila se jí hlava – Jména studentů z posádky Beta, kteří byli vybráni na kontroverzní mezihvězdnou misi, byla dnes zveřejněna. Její jméno, i jména ostatních vybraných studentů, byla doposud přísně utajována. Když se na obrazovce objevily obličeje, chtě nechtě to přitáhlo její pohled: Juno Jumaová, prvotřídní odbornice, prefektka, a její sestra-dvojče, Astrid. Ara, ta, o které si mysleli, že se před zkouškami nepotřebuje biflovat, jako kdyby se s pochopením matematických konstruktů, jako jsou kvaterniony, už narodila. Když na obrazovce spatřila Harryho pohledný obličej, žaludek se jí zhoupl úlevou a radostí. „On taky poletí…“ řekla nahlas.

Otočila se k matce a všimla si, že má v očích slzy, na rtech napůl setřenou rtěnku, koutky svěšené. Nad spánky se jí objevil oblouk stříbrných vlasů a Poppy musela zapřemýšlet, kdy se z mámy stala stará žena. Třeba se to stalo ráz na ráz, někdy mezi Poppyinými cestami na Dalton a zpátky, nebo možná, že ji ta stará žena postupně pohltila, zatímco posedávala v opuštěném bytě. První slova, která pronesla, když se Poppy objevila, byla: „Neodjížděj. Prosím. Neodjížděj.“

Jakmile Poppy uslyšela její prosbu, trhla sebou.

Na druhé straně stolu seděla Claire, rodinná přítelkyně, a v ruce svírala otlučený šálek čaje.

„Jak jí to můžeš dělat?“ zeptala se. „Tys to své ubohé matce ani neřekla.“ Poppy neměla sílu se hádat, a tak se otočila na podpatku a rychle zamířila ven z pokoje, hlas se za ní ale dál nesl chodbou: „Jak ji jen můžeš opustit, když seš všechno, co má? Ten nevděk děcka, co…“

Když Poppy došla do svého pokoje a zabouchla za sebou dveře, sotva popadala dech. Svezla se na zem vedle dveří. Slyšela, jak se předsíní blíží kroky.

Otočila klíčem v zámku.

Poppy Laneová. Vybrali ji.

Pokoj byl tichý, ale jí srdce bilo hlasitě. Dokud reportér neřekl její jméno ve zprávách, vlastně té novince nevěřila. V hloubi duše si byla jistá, že udělali chybu a že její místo přenechají nějaké dívce, která za to stojí. Vždycky si myslela, že se její život i smrt odehrají v tomhle sociálním bytě.

Poppy Laneová. Teď už si dovolila tomu věřit. Mirabile visu, pomyslela si, neuvěřitelné. Celá se chvěla úzkostí a vzrušením. Svaly okolo úst se jí napnuly, rty se zakulatily v úsměvu, který nedokázala potlačit, a vzápětí Poppy přetékala smíchem, hutným a neposedným jako rtuť.

„Poppy,“ ozvalo se bouchání na dveře, ale nebyla připravená je otevřít. „Poppy, holčičko.“

Cosi leželo na posteli, pevný obdélník s jejím jménem. Poppy vstala a na okamžik ho podržela v ruce, takže si všimla jasných znaků: pevný hřbet, okraje jako dva zuby – byla to kniha. Když balíček roztrhla, na nose jí naskočilo pár překvapených vrásek. Průvodce zvěrokruhem: Rozluštěte osud napsaný ve hvězdách. Přejela přes zlatavé vzory, jež zdobily hřbet, a pak knihu otevřela na první straně, kde spatřila věnování:

Vždycky jsem věděl, co dokážeš, pihatice moje. Narodila ses, abys zářila. Táta.

Přejela po tom slově palcem: T-Á-T-A – bylo to její oblíbené slovo.

„Poppy.“

Poppy zaslechla dobře známý zvuk kovu v zámku, a to znamenalo, že matka se snaží odemknout pomocí nože na máslo. Okamžik na to už se ve svých obnošených domácích šatech objevila na prahu.

„Mami, táta byl tady?“

„To je od tvýho táty?“ Na okamžik pohlédla na knihu, kterou Poppy držela v ruce.

„Jo. Víš, uvnitř je jeho písmo. Byl tady za mnou? Asi když jsem byla ve škole?“

Matka zavrtěla hlavou. „To přišlo dneska ráno poštou.“ Ztěžka dosedla na postel a vzala dceři knihu z rukou.

„Legrační, že ti dává zrovna tohle, co?“ řekla. „Ale víš co, nikdy se neobtěžoval něco si o tobě zjistit. Zřejmě si myslí, že tě zajímaj astrologický znamení, tak jako mě.“

„Třeba mě zajímají.“ Když došlo na matčinu oddanost astrologii, Poppy vždycky protáčela oči. Mezerou mezi záclonami byla dosud vidět souhvězdí reflektorů a kapoty aut zaparkovaných před domem, slyšela zvuk motorů vozidel, která zůstala nastartovaná, i sílící mumlání diváků na ulici. To byly jen první náznaky, jak moc se její život už brzy změní.

„Neodjížděj,“ ozvala se matka chraplavě a Poppy cítila, jak se jí svírá žaludek.

„Vědělas, že se to může stát.“

„Vážně? Chci říct, že jsi neměla moc velkou šanci, asi tak jedna ku milionu. Já vím, že se říká, že seš chytrá a taky umíš všechny ty jazyky, ale…“

„Proč zrovna já?“ dokončila za ni Poppy.

„Správně. A nenapadlo by mě, že to zjistím ze zpráv na Kanálu čtyři.“

„Za to se omlouvám.“

„Proč jsi mi to neřekla?“

„Nevím.“ Poppy se v duchu vrátila k té podivné nedůvěře, která jí v posledním týdnu zakalila mysl. „Myslím, že jsem tomu vlastně sama nevěřila. Jako že mohli udělat chybu nebo tak něco. Zdálo se mi to moc dobrý na to, aby to byla pravda.“

„Moc dobrý na to, aby to byla pravda,“ zopakovala po ní matka, a pak se jí v obličeji objevil zoufalý výraz, z očí jí začaly padat velké, ošklivé slzy a u nosu jí visela nudle. Když se k ní Poppy naklonila, aby ji objala, cítila se provinile, jako by něco ukradla. Nemohla své matce říct nic smysluplného, teď, když před sebou najednou spatřila její strašnou budoucnost. Představovala si, jak bude postupně stárnout v tomhle špinavém bytě, ve starých domácích šatech, jak jí postupně stoupá hladina cholesterolu, vlasy zhrubnou a zbělají. Pokud nezemře na nemocné srdce, na samotu zemře určitě. A až ve světle televize předčasně opustí svět, budou z obrazovky reportéři a hosté talk-show další dva týdny křičet na její mrtvolu, než začne smrdět tak hrozně, že ji někdo najde.

Je možné zachránit svoje rodiče? Poppy si nebyla jistá. Jediné, co mohlo být horší než pozorovat svou matku, bylo stát se svou matkou, stát se ženou v tomto domě prolezlém zoufalstvím a čekat, až ji celou spolkne.

„Hej,“ odtáhla se Poppy, protože ji právě něco napadlo. „Teď, když jsem v Betě, tak se o tebe po zbytek tvého života postarají. To přece víš. Zaplatí ti. Možná by ses mohla i přestěhovat – na nějaké hezčí místo.“

Matka se zajíkala vzlyky. „Tak proto to děláš?“

Poppy pokrčila rameny. „Jen ti říkám, že i to k tomu patří. Aspoň máš tohle.“

„Ano–“ zafňukala matka. „Aspoň mám tohle. A vypíšou mi šek i za těch devatenáct let mýho života? Vrátěj mi všechny ty hodiny? Za tvoje zrzavý vlasy v odpadu v koupelně? Za dítě, který vidím vyrůstat jenom díky televizní obrazovce? I za to mi zaplatěj?“