Operace Thümmel právě v běhu! (PR + ukázka)

Chcete dobrodružství, zábavu, akci, porci skvělých hlášek a to vše daleko od reality? Pak je tu právě pro vás Operace Thümmel, první díl nové autorské série Legie od Františka Kotlety a Kristýny Sněgonové!

ANOTACE:
Vesmír je kruté místo. Právo na život má pouze ten, kdo si jej uhájí v boji. Taková jsou pravidla tam venku. Lidé je zjistili v den, kdy na jejich planetu zaútočila invazní flotila neznámé civilizace. Krátká, ale tvrdá válka srazila lidstvo na kolena a udělala z něj otroky mimozemských dobyvatelů. Otroky, kteří si zaslouží život, jenom pokud budou svým majitelům věrní a užiteční. Ale dokud stojí poslední voják odporu, je tady vždycky naděje. Minimálně na pořádnou pomstu. A možná i něco víc.

 

Vítejte v sérii Legie – novém světě Františka Kotlety a Kristýny Sněgoňové, space opeře temné, akční i zábavné, jak jen to chladný vesmír dovolí

Píšeme spolu sci-fi seriál. Nemakáme pro Netflix, takže je to zatím jenom vytištěné na papíře. Je o světě, kde mimozemšťané obsadili planetu Zemi a partička svérázných hrdinů jim v rozvrzané vesmírné lodi zkusí, když ne nakopat zadek, tak alespoň okopat kotníky. A užít si přitom trochu zábavy. To platí hlavně pro čtenáře. – František Kotleta

Série Legie je společný autorský projekt Kristýny Sněgoňové a Františka Kotlety. Spisovatelé vytvořili sdílený svět v žánru space opery, knihy však píše každý z nich zvlášť. První svazek ze série s názvem Operace Thümmel napsal František Kotleta, druhý jménem Amanda připravila Kristýna Sněgoňová. Sami autoři popisují svou sérii jako seriál ve stylu Firefly nebo Hvězdná brána. Čtenáři se mohou těšit na fantastické vesmírné rasy, nesourodou posádku lodě Kraksna a pořádnou porci akce a napětí. Autoři chystají celkem 12 dílů, které však bude možné číst i samostatně bez znalosti těch předchozích.

Kotleta má plán vydávat všechno, co bude na Legii skvělé, za své, já mám plán tajně prodat práva Netflixu a stát se boháčem. Píšeme ji ale hlavně proto, aby si čtenáři užili pořádné vesmírné dobrodružství. Ve světě, kde být člověkem nemá žádnou cenu, na lodi, která nejenže má ta nejlepší léta dávno za sebou, ale která asi ani nikdy žádná neměla, a s posádkou, která bude mít co dělat, aby ručičku vah vychýlila aspoň trochu ve prospěch lidstva. – Kristýna Sněgoňová

První díl série s názvem Operace Thümmel vyšel 22. října 2020. Druhý díl Amanda vyjde 1. prosince. Titul lze předobjednat s mimořádnou slevou 35 % v e-shopu nakladatelství Epocha. Na další díly se pak můžete těšit v příštím roce.

V pátek 6. listopadu 2020 od 18 hodin můžete sledovat on-line křest knihy na Facebooku a Instagramu.

 

INFO O KNIZE:
Vydala: Epocha, říjen 2020
Obálka a ilustrace: Jiří Arbe Miňovský
Vazba: brožovaná
Počet stran: 344
Cena: 299 Kč (v e-shopu Epochy za 224 Kč)

 

UKÁZKA Z KNIHY:

Nevzdal jsem se. Po třetí ráně šutrákem, co mi dopadl někam za levou lopatku, jsem chytl jednoho z horníků za nohu a strhl jej na zem. Sletěl opravdu velkolepě. Vytvořil jsem tím slušný chaos. Strčil jsem pod sebe levou nohu a odrazil se. Nešlo to tak snadno jako venku. Na základně pracovala umělá gravitace na plné obrátky – a to hopsání venku mi vrátila i s úroky. Během výskoku na mě dopadli dva chlápci a hned za nimi další dva. Každý nakonec chytil jednu z mých končetin a společně mě přibili k zemi.

Spatřil jsem Filipínce, jak se nade mnou rozkročil.

„Aspoň jedno máš dobrý, nebude z tebe separát. Tvý tělo mrdneme do důlní šachty. Shnije tady, na konci vesmíru,“ prohlásil a roztočil řemdih.

„Na Loydovu čubku máš nějak moc rozbujelý básnický střevo, debile,“ odvětil jsem a zavřel oči. Nejvíc mě štvalo, že Bohdanovi nemůžu dát vědět, kam jsem přemístil chepit a komu jsem ho ukradl.

S operací Thümmel to šlo fakt do prdele.

 

Kápo

Nešlo o to, že by snad Sar-m-ak neměl lidi rád. Pokud jsem to dobře pochopil, kulšešové příliš nerozuměli kategoriím jako pozitivní či negativní emoce. Oni prostě dělali svou práci. Jediné, o co jim šlo, bylo plnit si co nejlépe své povinnosti, a jak se při tom cítili nebo jaký měli vztah k objektům svých pracovních povinností, to naprosto neřešili. Byli to takoví vesmírní Němci. Taky proto jsme tomu nahnědlému šmejdovi říkali Heydrich. Jeho jméno navíc znělo nějak jako „sááeremáááekka“, takže ho lidi stejně nesměli říkat nahlas, aby ho neurazili špatnou výslovností. Kupodivu do správného znění svého jména dával emocí víc než dost. Spíš šlo ale o jakousi hrdost nebo kulturní nastavení jeho rasy. Jméno se pro ně zdálo být něčím podivně kultovním až posvátným. Na rozdíl od lidského života.

Heydrich procházel řadami po deseti mužích a svým laserovým značkovačem vypálil do každého buď kolečko, nebo zakroucenou smyčku ve stylu houslového klíče v oblasti podbřišku. Většina chlapů tu bolest vydržela. Jen někteří zasyčeli. Říkali jsme tomu značkování dobytka.

Za jiných okolností by metr dvacet vysoký chlápek s třemi páry horních končetin a ksichtem plným boláků, sloužících jako oči, nos i uši dohromady, který pozoroval klimbající se penisy nováčků, vypadal komicky, kdybych nevěděl, co za práci zrovna vykonává. Kolečko vypálené do břicha znamenalo, že takto ocejchovaný člověk půjde na práci, smyčka daného člověka odsoudila k namletí do konzerv pro vojáky na frontě. Lidé obsahovali mnoho důležitých proteinů, které dokázali kulšešové i enlilové energeticky zpracovat, a továrna ve vedlejším táboře nesměla zastavit svůj provoz.

„Osm tři jedna,“ řekl jsem v okamžiku, kdy se zastavil u nevysokého blonďáka, jehož hubené tělo tvořily hlavně šlachy a svaly.

„Uveď důvod,“ pronesl komisním hlasem Heydrich.

„Má tělo dostatečně vyvinuté, zároveň však nezabírající mnoho prostoru. Málo jídla, hodně svalů pro třídicí skupinu,“ vysvětlil jsem.

„Může jít těžit,“ odvětil Heydrich.

„Souhlasím,“ řekl jsem a sledoval, jak do blonďáka vypálil kolečko.

Měl jsem co dělat, abych si udržel neutrální výraz. Sice jsem blonďáka nedostal do třídicí skupiny, ale pořád lepší, než aby z něj vyrobili lidský separát. Navíc jsem se včas zastavil a nedal najevo žádné emoce k objektu. I když malý podsaditý mimozemšťan vypadal, že je mu jakékoliv mé jednání naprosto jedno, předpokládal jsem, že mě neustále sleduje a hodnotí. Jakékoliv podezřelé chování by hned ohlásil výš a ze mě by do druhého dne bylo moravské uzené.

Chlapi s cejchy netušili, co je čeká. O tom, že na Zemi se mnoho jejich bližních proměnilo v separát, věděli, ale nikdo z nich asi nepředpokládal, že je budou táhnout živé přes půl zkurvenýho vesmíru, aby je poslali do výrobní linky. Jenže enlilové takhle neuvažovali.

Lusknul jsem prstem na své dva poskoky a nechal lidi označené kolečkem odvézt do skladu, kde dostanou kombinézy a vybavení, které jim umožní přežít i deset kilometrů pod povrchem planetky. O lidi se smyčkou se postarali kulšešové. Alespoň tohle jsme dělat nemuseli.

„Ňákej problém, šéfíku?“ zeptal se Loyd. Byl příliš daleko, aby našemu rozhovoru s Heydrichem rozuměl.

„Jen technické detaily. Popožeň fasování. Za hodinu jede dolů další směna a chci tam mít plný počet horníků. Ti zmrdi tam dole furt chcípají a neplníme plán. Nechci, aby švestkám došla trpělivost,“ odvětil jsem.

„Jasný, když už mají z někoho naklepat steak, ať to nejsme my,“ mrknul na mě spiklenecky Loyd a začal se svým parťákem popohánět nahé nováčky ze Země do fasovacího skladu.

Já, na rozdíl od Sar-m-aka, emoce vůči lidem projevoval a k tomuhle hajzlovi jsem cítil jenom opovržení. Myslím, že pocity byly vzájemné. Šel po mém fleku hlavního kápa od prvního dne, co jsem se na téhle zatracené těžební planetce, které jsme říkali Základna zmaru, objevil. Někdejšího předáka krátce před mým příletem našli s pobodanými ledvinami. Nemyslím, že ho odrovnal zrovna Loyd, spíš ho nechal napospas horníkům, kteří členy třídicí skupiny nenáviděli víc než mimozemšťany, a věřil, že dostane jeho flek. Jenže záhy nato jsem přiletěl já se svým biočipem v mozku, který mi dovoloval mluvit s každým, kdo měl podobně vylepšenou hlavičku, a k tomu se záznamem aktivního kolaboranta už ze Země. Proti tomu ani snaživý Loyd neměl šanci.

Nechal jsem ho i s jeho pravou rukou zmizet v uličce a přitočil se k blonďákovi, který se tvářil maximálně ztraceně a zařadil se na konec fronty.

„Nejsi náhodou z Exeteru?“ zeptal jsem se a opatrně sledoval cvrkot okolo. Kulšešové naštěstí hnali lidský dobytek na porážku a nevšímali si nás.

„Moje babička z toho zatracenýho města pocházela,“ pokrčil nejistě rameny.

„Neprodávala tam boty?“ odvětil jsem šeptem.

„Ráda chodila bosa,“ zareagoval blonďák a opatrně se usmál.

Chytl jsem ho pevně pod bradou a do nosu mu malíčkem zatlačil biočip. Překvapením se ani nezkoušel bránit.

„Ta svině ti během hodiny zaleze sama do mozku a zavrtá se tam. Budeš rozumět každýmu mimozemskýmu zmrdovi na základně, ale nemluv s nimi, jen s lidmi. A dávej si pozor na všechny. Každej tady je hajzl, jasný?“ zašeptal jsem anglicky.

Blonďák jenom pokrčil rameny. Pustil jsem mu bradu a postavil se do pozoru.

„Pohni, ty mrdko. Práce nepočká,“ zařval jsem a symbolicky ho nakopl do zadku.

* * *

Kápo a členové třídicí skupiny nemuseli stát ve frontě na jídlo. Šlo o jednu z mála výhod, jež kolaborace s enlily přinášela. I tak jsme ale neměli vlastní jídelnu, na rozdíl od kulšešů a chanů. Náš stůl stál v zadní části jídelny a separát nám donášeli pomocníci z kuchyně. Jako jediní jsme seděli. Všichni ostatní jedli vstoje. Měli na to přesně pět minut. Pak se museli vrátit buď na ubikaci ke spánku, nebo se svou směnou do těžebních kombinéz a dolů do nitra téhle zpropadené planetky. I když to slovo pro ni bylo příliš vznešené. Šlo jen o kus šutru letící vesmírem po poněkud zmatené trajektorii. Původně to byla skutečná planeta, již roztrhal na hromadu větších kousků meteorit. Pod jejím povrchem se nacházelo několik vzácných prvků, které se tu těžily. Totiž, těžilo je asi pět set lidských otroků, kteří postupně umírali na podvýživu, přepracování a jakýsi druh záření, který vydával chepit, supertěžký prvek, jenž se na planetce nacházel. Na lidský organismus mělo podobný účinek jako stará dobrá radioaktivita. Než však mohl člověk na ozáření chepitem umřít, dostal houslový klíč a jednosměrnou jízdenku do vedlejší základny s výrobní linkou na separát. Kupodivu našim strávníkům ozářené lidské ve vlastní šťávě nevadilo.

Co se týkalo separátu, který jsme měli na stole my, Heydrich tvrdil, že není vyroben z lidí, ale pochází ze Země z krav, prasat a fazolí. Všichni jsme mu v rámci zachování duševního zdraví věřili.

„Myslím, že nám to Sar-m-ak dělá schválně, chce s náma vyjebat,“ ozval se vedle mě Loyd. Pocházel odněkud z Hongkongu a šlo o euroasijského míšence. Jeho nejbližší parťáci byli Francouz a Filipínec. Oba to s ním tady táhli určitě přes rok, což znamenalo jediné – že jde o mistry přežití. Průměrná doba životnosti běžného dělníka se pohybovala kolem tří měsíců, člena třídicí skupiny půl roku.

„Co tím myslíš?“ nakrčil jsem obočí. Po čtyřech měsících mého života zde jsme udržovali jakési křehké spojenectví a předstírané přátelství.

„Počítal jsem to a poslední dvě várky nám dal méně dělníků, než poslal materiálu na separát. Minule asi o dvacet procent, teď skoro o třetinu. Necelou. Kdyby sis nevytáhl toho fešáčka, bylo by to přesně třiatřicet procent,“ mrknul na mě. Při slově fešáček se Filipínec uchechtl. Jmenoval se Ricardo. Ignoroval jsem ho. Narážky na homosexualitu tady byly běžné. Loyd nebyl vůbec hloupý nebo primitivní. Naopak. To mě na něm děsilo. Zatraceně chytrej a mazanej chlap. Ani mě nechtěl urazit, jen vyprovokovat. Chtěl vědět, proč jsem použil kód pro návrh na vlastní rozhodnutí u někoho, kdo nám byl výrazně nadřízen.

„Taky jsem si všimnul, že nám budou chybět chlapi. Blonďák vypadal vysportovaně. Vydrží víc. Škoda ho na separát. Tam stačí, když půjde za čtyři měsíce,“ odbyl jsem ho a zavrtal lžičku do sulcu, který jsem už pár minut rozblemcával ve své misce. Nevypadal moc konzistentně. Myslím, že před měsícem měl trochu lepší složení. Zavřel jsem oči a narval do sebe celou lžičku.

„Sar-m-ak nic nedělá jen tak z rozmaru. Je to chladný, logicky uvažující bastard jako všichni kulšešové,“ dodal jsem poté, co se mi podařilo dostat separát hlouběji do těla.

„Možná tak chce jenom vypadat. Jak moje bejvalá. Nejdřív pohoda, klidně si choď do bordelu a na kulečník, a pak rozvodovej právník, děcka naočkovaný proti fotrovi a soudní zákaz přiblížení k mýmu vlastnímu baráku. Svině. Už je z ní taky separát,“ ušklíbl se Loyd.

Ani by mě nepřekvapilo, kdyby její separaci zařídil osobně. Šlo o muže mnoha talentů. Navzdory tomu, že jsme byli desítky světelných let od Země, i tady fungovaly party na národnostním základě – Hispánci, černoši, Američané, Rusové, Číňani a další skupinky tu držely při sobě a tvořily vlastní komunity. Loyd to dokázal rozbít. Mezi jeho nohsledy se nacházeli ti nejlepší z každé národnosti nebo rasy.

„Ženskou bych si dal. Kurva, rok jsem žádnou ani neviděl,“ povzdechl si Ricardo při zmínce o Loydově bejvalce.

„Běž za Giuseppem. To je stará buzna,“ mrkl na něj Pierre, Loydova levá ruka.

Tentokrát jsem se usmál i já. Nechtěně. Co dělal šéfkuchař s kuchtíky mi bylo u prdele. Mohl jsem se jen modlit, aby mi neplival do jídla, což se klidně mohlo stát, protože separát trochu smrděl jako stařecký chrchel. Stejně jsem zavřel oči, nadechl se pusou a strčil si do ní další lžičku výživné hmoty. Snažil jsem se to polknout rychleji, než si mé chuťové buňky uvědomí, že se jich dotýká něco tak odporného. A podařilo se právě včas, protože v tu chvíli do jídelny vešla Aga i se svou suitou. Mezi dvěma chany, kteří jí kryli záda, cupital Heydrich. Přes skoro dvouapůlmetrové šupináče nešel moc vidět.

„Kápo,“ pronesla Aga a zastavila se uprostřed místnosti. Všichni se jí okamžitě klidili z cesty. Vnitřnosti se mi sevřely strachem, i když jistý podíl na tom měl i separát klouzající mými útrobami. Tohle vypadalo na pěkný průšvih. Vstal jsem a prošel kolem sedících členů třídicí skupiny. Jak vyžadoval enlilský zvyk, krouživým gestem ruky jsem Agu pozdravil a pak se uklonil kulšešovi.

* * *

Pád lidské civilizace na dno začal, stejně jako jiné katastrofy v dějinách, naprosto nečekaně. Na ruské Sibiři přistálo několik obrovských mimozemských lodí. Nikdo je neviděl přilétat. Jejich maskování dokázalo naše přístroje dokonale obejít. Všiml si jich až vrtulník nějakého ruského oligarchy, kterému jedna z lodí proletěla kousek před frňákem. Vysílal to přímo na svůj instagramový profil plný náctiletých rozkuřovaček a modelek. Lidé si mysleli, že jde o nějaký zábavný prank. Ale nešlo. Brzy přílet zachytila i ruská média a poslala tuhle zprávu do světa. Mimozemšťanům to bylo jedno. Žádná prohlášení, žádná agrese, prostě jen zapluli mezi stromy a začali si budovat zázemí. Světové mocnosti na to místo okamžitě namířily své špionážní družice. Všichni jsme se zatajeným dechem sledovali naprosto fascinující podívanou, jak osm roztodivných mimozemských druhů rozšiřuje a buduje obrovskou vojenskou základnu. Vlastně jenom základnu. Že je vojenská, že všechny ty fascinující přístroje a zařízení mají bojovou podstatu, nic z toho jsme netušili. Sledovali jsme hlavně kulšeše, malé podsadité bytosti s obličeji jakoby posetými boláky, s třemi páry horních končetin a jedním malých dolních, po nichž se neuvěřitelně rychle pohybovali. Zatímco kulšešové přišli skoro všem jako roztomilá, i když trochu znepokojivá zvířátka, chany jsme od začátku považovali za děsivá stvoření. Měřili dva až tři metry a těla posetá pancéřovými šupinami nám připomínala jakýsi mix přerostlých ještěrek a lidí. Stejně jako my měli po jednom páru nohou a rukou, s tělem a hlavou mírně zploštělou jako obyčejná česká zmije. A co všechny fascinovalo nejvíc – žádná z těch prapodivných ras nenosila skafandry. Všichni měli víceméně jednotné oblečení, každý druh trochu jiné, primárně jednoduché jednobarevné kombinézy a pevné obutí, ale nic na obličeji.

Každý z osmi mimozemských druhů budujících základnu dokázal dýchat vzduch planety Země. Že tato schopnost je výsledkem malých biočipů v těle, které dokázaly naši atmosféru po nádechu rozložit na optimální poměr jednotlivých plynů pro každou rasu, jsme samozřejmě netušili. Že je něco dost možná špatně, začínalo všem docházet až v okamžiku, kdy se z celého toho sibiřského hemžení začala ztrácet rasa lehce nazelenalých mimozemšťanů. Šlo o druh zvaný sukrové, jednu z posledních ovládnutých civilizací, která teď pravidelně končila v separátu v jednom ze zařízení, jejichž účel mělo později lidstvo poznat víc než důkladně.

Po pár dnech naprosté ignorace světa mimo jejich základnu začaly jednotlivé vlády vysílat směrem k sibiřskému mimozemskému cirkusu, jak to nazývala světová bulvární média, zprávy na stovky různých způsobů. Došlo i na lidské delegace s vlajkami, transparenty, obrázkovými panely, světelnými signály, starou dobrou morseovkou i animovaným filmem ukazujícím historii naší civilizace a vítajícím naše přátele z hvězd, který studio Walt Disney promítalo mimozemšťanům do mraků nad hlavou. Ano, tak se jmenoval: Vítáme naše přátele z hvězd. Hráli v něm myšák Mickey, Minnie i Medvídek Pú. Mimozemšťané všechno ignorovali.

O dva týdny později došla Rusům trpělivost. Komu také jinému. Poslali tam po zuby ozbrojené komando s jasným ultimátem: Sakra, začněte už s námi mluvit, vy mimozemský zmrdi!

Nezačali. Komando skončilo v separátu, a když na ně naši východní slovanští bratři poslali párek ultramoderních atomovek, vypařily je přístroje na základně lusknutím dvou z osmačtyřiceti kulšešských prstů.

A pak to přišlo.

Z nebe se snesly stovky lodí. Naše špionážní satelity se vypařily během pár minut a největší vojenské základny zmizely pod bombami ze vzduchu. Začala krátká a intenzivní válka. Jaderné zbraně létaly na Sibiř i proti vesmírným lodím, stíhačky i zastaralá letadla vyzbrojená alespoň kulomety šly proti násobně vyspělejší technice a každý, kdo měl zbraň, zkusil zabít alespoň jednoho z těch parchantů, kteří se v další fázi vydali vstříc pozemnímu boji. V tu chvíli ovšem drtivá většina z nich seděla v prakticky nezničitelných létajících strojích všeho druhu, napěchovaných hromadou munice, která dokázala odpařit celé bloky domů.

Válka o Zemi netrvala ani dva týdny a zahynula při ní asi pětina lidstva. Každý odpor byl okamžitě vymazán i s širokým okolím. Lidé prchli do lesů, do krytů i sutin, a když boje nakonec skončily, začali s námi konečně mimozemšťané mluvit.

* * *

Heydrich se pomalu rozhlédl po stojících lidech, kteří se teď mačkali jeden na druhého, jak se snažili dostat do co největší vzdálenosti od Agy. Všichni chápali, že tohle není standardní situace. Lidská jídelna byla jedním z míst, kam ostatní rasy nikdy nechodily. Navíc drtivá většina lidí neměla mozkový biočip, jenom ten napojený na plíce, který jim pomáhal přežít ve zdejší atmosféře výrazně bohatší na CO2, než jsme měli na Zemi. Nerozuměli tudíž jedinému slovu.

„Selhal jsi,“ pronesl Sar-m-ak.

„Na základě čeho tak soudíš?“ zeptal jsem se.

Snažil jsem se tvářit naprosto neutrálně. To totiž kulšešové považovali za správné chování. Kdokoliv je zkoušel obměkčit pokorou, slzami, nářkem či prosbami, jenom se v jejich mnoha očích znevážil a vysloužil si urychlenou jízdenku směr separát.

„Bylo ukradeno kódovací zařízení k bojovým lodím. Někdo z lidské rasy musí být potrestán,“ vysvětlil.

„Osm tři jedna,“ prohlásil jsem.

„Tato námitka je irelevantní. Chanové prohledají ubytování. Pokud bude zařízení nalezeno, budou potrestáni viníci. Třídicí jednotka si ale zaslouží potrestání za to, že vůbec ke krádeži došlo. Je třeba vybrat ty, co budou proměněni,“ dodal.

Věděl jsem, co musím udělat. Hlavně žádné emoce, žádné zaváhání. Jsem kápo, sloužím enlilům. Vytáhl jsem svůj omračovač. Šlo o jednoduchý černý váleček, který dokázal člověka na několik sekund dokonale ochromit. Otočil jsem se a spatřil členy třídicí skupiny, kteří se postupně postavili do pozoru za mě. Vybral jsem dva, o kterých jsem toho moc nevěděl – jednoho podsaditého Itala a pak chlápka, co jsem ho párkrát viděl, jak se snažil vlézt Loydovi do zadku. Jeho chyba.

„Nejslabší články skupiny. Pokud někdo z lidí porušil pravidla a třídicí skupina si toho nevšimla, byla to jejich vina,“ řekl jsem a oba ochromil krátkými výboji.

Sesuli se na zem v nervovém šoku. Italovi z pusy vyletěl natrávený separát i s kousky žaludečních šťáv. Jeden z chanů popošel k ochromeným mužům a zlomil jim vaz. Mezi okolostojícími strávníky to zašumělo. Každý se snažil nedat najevo sebemenší emoce, ale nemohli si pomoci. Oni už věděli, co se po příletu stalo s jejich kolegy bez kolečka, tušili svou budoucnost, až je práce v dole vyčerpá k smrti, ale pořád je smrt v přímém přenosu dokázala překvapit.

Chan oba muže propíchl kostnatým bodlem, které mu jako dráp vyjelo z ruky, a hodil si je na záda. Ani mu nevadilo, že se ještě cukali a stříkala z nich krev. Pak se otočil a beze slova vyrazil dlouhými kroky ven.

Na separační linku se dostanou ještě za tepla.

* * *

„Navyšuji délku směny na sedmnáct pozemských hodin, dobu odpočinku zkracuji na sedm. Až nalezneme ukradené zařízení, bude kromě viníků popraven každý desátý dělník. Přelož jim to,“ pronesl kulšeš.

Zarazil jsem se. Asi na tři sekundy jsem přestal dýchat. A pak jsem to přeložil. Anglicky. Tomu většina dělníků rozuměla. Kdo ne, těm někdo vysvětlí, v jakým jsme hajzlu. Všichni mlčeli. Dívali se do země nebo na sebe. Já pohledem vyhledal Bohdana. Stál namačkaný v houfu se skupinkou černochů. Měl vytřeštěné oči. Dokud všichni vstřebávali informaci od kulšeše, lehce jsem pohodil hlavou k blonďákovi. Bohdan jen mrknul. Pochopil.

„Loyde, připrav nový plán směn. Všichni mají minutu na to, aby dožrali, a do práce. Enlilové nám dali šanci na převýchovu, nesmíme je zklamat,“ pronesl jsem panovačným hlasem a podíval se na kulšeše. Přísahal bych, že se ten parchant usmál. Hned na to jej Aga doprovodila pryč. Během pár hodin její vojáci rozeberou lidskou ubytovnu do posledního hřebíku.

* * *

První úspěch, který jsme zaznamenali za pomoci německé rozvědky, bylo získání mozkového biočipu. Bundeswehr dokázal za cenu ztráty skoro celé tankové divize zlikvidovat malou jednotku bojových vozidel ničících Berlín. Ne že by to něco znamenalo, ale dvě z těch zařízení dokázali odtáhnout do přísně střeženého podzemního krytu, kde se jim nejen podařilo částečně porozumět technologii enlilů, ale hlavně získali osm mimozemských těl. Tedy sedm těl a jednoho polomrtvého chana. Než tu plazí zrůdu dodělali, zabil i polomrtvý devět výsadkářů Bundeswehru.

Po rozřezání hlav mimozemšťanů získali čtyři funkční biočipy. A vzhledem k tomu, co se dělo venku, to riskli a prostě si je šňupli bez ohledu na jakékoliv následky.

* * *

Opustil jsem jídelnu, jen co se za chany a kulšešem zavřely první automatické dveře. Celá základna původně pojmula násobně větší množství dělníků. V některých odlehlejších částech jsem narazil na vyprázdněné ubikace i prázdné sklady. A také na několik škrábanců na stěnách. Poznal jsem v nich písmo sukrů, rasy, která v hierarchii stála jen o stupínek výše než my. Co ale čmáranice znamenají, jsem příliš netušil. Biočip automaticky překládal jen vyslovené, nedal porozumět písmu.

Proplétal jsem se chodbami vedoucími do vyšších pater. Vzhledem k tomu, že tyto části základny se nevyužívaly, měly vypnuté systémy vytápění. Teplota velmi rychle klesla pod nula stupňů Celsia. Přidal jsem do kroku, abych se dostal k jedné z našich skrýší. Šlo o nějakou kancelář, kde se původně ovládaly, a hlavně sledovaly ubytovací kukaně. Ze skříně jsem vytáhl kombinézu druhé třídy. Natáhl jsem ji přes svou základní, a ještě mi trochu plandala. Sukrové mívali o dobrého půl metru víc než lidé a založit se ty jejich ohozy nedaly. Měl jsem k tomu pár šňůrek, kterými jsem kombinézu přitáhl na těch správných místech. Sedl jsem si do kovového křesla a na chvíli zavřel oči. Na několik minut jsem se propadl do hlubokého spánku. Za těch pár měsíců tady jsem ztratil skoro deset kilo a zestárl alespoň o pět let. Nemohl za to chepit. V dolech jsem nikdy nebyl a ven ho vyváželi v zabezpečených schránkách. Od prvního dne tady jsem se ale pořádně nevyspal. Napětí a stres mě začínaly udolávat. Zamrkal jsem, nadechl se kovově chutnajícího vzduchu a vytáhl z jedné schránky plechovou krabičku. V ní ležely čtyři cigarety a benzinový zapalovač ještě ze Země. Zatracená vzácnost. Škrtl jsem zippem a zhluboka si potáhl. Po třetím šluku se ozvalo klepání. Ťukťukťuk, ťuk-ťukťukťuk. Třikrát rychle, přestávka, jedno ťuknutí a pak zase tři rychlá. Odpověděl jsem dvěma klepnutími. Ve dveřích se objevil Bohdan, starý Vodička a blonďák.