Hugh Howey: Písek
Jak bude náš svět vypadat v budoucnu? Je spoustu studií a ještě víc všemožných sci-fi příběhů. Budoucnost ale nevidíme vždy růžově, jak dokazuje postapokalyptický žánr. Novým přírůstkem do této postapo rodiny je i kniha Písek.
Hugh Howey příběh zasadil do světa, který se proměnil v neuvěřitelně nehostinné místo, jemuž dominuje písek, písečné duny a pro změnu zase písek. Autor v románu nabídne hned několik hlavních hrdinů, kteří jsou sourozenci. Jejich otec pracoval jako potápěč a jeho děti jdou v jeho šlépějích. Potápěči se potápějí do písku, aby z jeho hloubky tahali na povrch pozůstatky bývalé civilizace. Je to nesmírně nebezpečná práce, ale prestižní. A kdesi hluboko pod dunami písku má být pohřbené legendární město Danvar, které má skrývat opravdové bohatství. Palmer, jeden ze čtyř sourozenců, se potopí do dosud netušených hloubek písku, aby ho vypátral. Bohužel ani on, ani ostatní sourozenci netuší, že se jejich už tak bídný život obrátí ještě k horšímu a půjde jim o život.
Samotné prostředí, ve kterém se příběh odehrává, je velice jednotvárné. Písek, písek a zase písek. Jenže o to je to působivější. Písek čtenáře bude štvát stejně jako hlavní hrdiny. Místy může román lehce připomínat Šíleného Maxe (sociálními vztahy ve městě, pouští…), ale tohle přirovnání je třeba brát s rezervou. Písek si jde svou cestou.
Hugh Howey zajímavě popsal samotný proces „potápění“ a popravdě ty nejzajímavější pasáže knihy jsou právě ty, ve kterých se Palmer potápí, aby hledal legendární město Danvar. Příběh je zejména ve své první třetině skutečně parádní a lehce čtenáře vtáhne. O to je překvapivější, kam děj směřuje dál. Autor šikovně střídá kapitoly věnované vždy některému ze sourozenců, ale brzy získá čtenář dojem, že to nejlepší kniha už nabídla. Příběh se totiž drží spíš na povrchu, přitom to nejzábavnější se dělo pod povrchem písku.
Pozornost vzbudí až závěr, protože dlouho není jasné, kam dějová linka míří. Vyvrcholení knihy čtenáře patrně úplně neuspokojí, ale spíš nabudí na případné pokračování. Pokud žádné nepřijde, pak zůstane pocit z Písku poněkud rozpačitý.
Hugh Howey je v každém případě mistr čtivých vět. To už předvedl ve slavné trilogii Silo, které patří k tomu nejlepšímu, co postapokalyptický žánr nabídl. Samozřejmě srovnání se Silem se Písek nevyhne. Silo mělo pestřejší styl vyprávění, větší dynamiku a perfektně promyšlený příběh. Písek v těchto ohledech prohrává, ale je to dáno samotnou tematikou. Nový Howeyho román je drsný a syrový. V tom oproti Silu vítězí. Téma písku využil Howey skutečně skvěle. Přesto je docela škoda, že se čtenář moc nedozví, jak k takové přeměně naší planety došlo. Rovněž tak zůstane pocit, že svět pod pískem nebyl pořádně prozkoumán.
Zkrátka aby byl Písek podobně legendární jako Silo, potřeboval by pokračování. Jako samostatná kniha sice funguje, ale nepřivodí čtenáři úplnou spokojenost. V každém případě je to další originální pohled na naši budoucnost a osobitý postapokalyptický román.
Vydal: Laser, 2020
Překlad: Jiří Engliš
Vazba: pevná
296 stran / 359 Kč
