Konečná 910

Jsou místa, jež mají mnohem temnější minulost, než lidé tuší. Ona se ale umí připomenout sama. Za tmavých nocí vystupuje ze stínů, aby si z našeho světa vzala sílu a život, o který přišla.

 

Vyhýbám se lidem na improvizovaném parketu a snažím se přitom nepřilepit k podlaze, na kterou nejspíš někdo rozlil pivo. Z reproduktorů řve Marilyn Manson: „I Don’t Like The Drugs But The Drugs Like Me“, že se skoro ani neslyším, když řvu já. „Hej, Vando, prej nám tu už nic nenalejou.“

Peroxidovej blonďáček se zlatým kroužkem v nose se na chvíli přestane bavit se smějící se brunetkou v modrejch šatičkách. Otočí se ke mně a pátravě si mě změří odshora dolů.

„Říkalas něco, miláčku?“

Obejme mě volnou paží kolem krku, zlehka si mě přitáhne k sobě a vdechne mi do obličeje odér piva a česnekový pizzy. Zkouším se od něj nenápadně odtáhnout, ale on se o mě opře, aby neztratil rovnováhu, takže mám sama co dělat, abych udržela balanc. Dostat se z dosahu jeho smrdutýho dechu je v tuto chvíli nad mé síly. Pořád se na mě dívá. Mhouří oči obtažený černou linkou a vypadá přitom tak trochu jako Kleopatra na tripu. Jak se snaží zaostřit pohled, nakloní se ke mně ještě víc. Jeho nalepený řasy se skoro dotýkaj těch mejch pravejch.

„Chtěj prej zavřít krám. Je pozdě a už nepřijímaj žádný objednávky,“ řvu mu do obličeje a doufám, že to chápe. Nejvíc ale doufám, že mě pustí, a já se tak budu moct nadechnout čerstvýho vzduchu.

„Počkej, já to zařídím,“ povzdechne si.

Vážně mě pustí a trochu nejistým krokem odkráčí v botičkách na jehlových podpatcích k baru. Brunetka si zatím našla jinýho parťáka k hovoru a dál se směje na celý kolo. Zkouším se vmísit mezi tančící těla. Po chvíli mě někdo chytí kolem ramen a nutí mě skákat. Marilyn Manson dál řve: „There’s a hole in our soul that we fill with dope and we’re feeling fine“.

Hudba náhle ztichne a světla se rozsvítí.

„Takže vážení, prej už vážně zavíraj,“ křičí do davu Vanda. V rukou drží dvě flašky vína. „Navrhuju přesunout se někam jinam.“

Lidi v baru jeho slova přijímaj s více či měně rozpačitým souhlasem. Padaj první návrhy, kam teda jít dál. Já si jdu pro věci a oblíct bundu. Chystám se domů. Je čtvrtek, půl druhý ráno a ráda bych zítra vstala do práce. Pořád ještě trochu oslepená prudkým světlem jdu po schodech nahoru. Ze sklepního baru se vychází ven na malý dvorek ve vnitrobloku, kde už postávaj a kouří ti, co se stihli posbírat rychlejc než já. Je tu i Vanda. Místo flašek teď drží v rukou dárky, který dostal k narozeninám. Loučím se s ním i ostatníma a odcházím.

„Léno?“ Slyším za sebou Honzu. „Jdeš domů?“

„Jo. Potřebuju zítra vstát ňák normálně,“ otočím jeho směrem hlavu, aniž bych se zastavila.

„Můžu jít s tebou? Ukážeš mi cestu? Já vůbec nevím, jak se dostat domů.“

„Jasně že jo,“ usměju se na něj.

Honza je mladej buzík, co se do Prahy přistěhoval teprve před třemi měsíci. Zatím se tu moc neorientuje a s tím svým jemným ksichtíkem, zachumlanej v trochu velkým károvaným saku ze sekáče a nohama v obtažených, na jeho vysokou postavu příliš krátkých manšestrácích, ze kterých mu čouhaj ponožky značky Nike, působí dojmem, že vážně potřebuje zachránit. Provedu ho několika svažitejma ulicema Vinohrad na Ipák a posadím ho do nejbližší nočky, která jede k němu domů.

Já na tu svou musím ještě pár minut počkat. Je chladno. Přitáhnu si bundu víc ke krku a nenápadně se rozhlídnu kolem. Kousek za mnou se šourá shrbená socka neurčitýho věku a vleče za sebou odrbanou kárku na kolečkách plnou nevábně vyhlížejícího oblečení. Přes ty svý zavšivený hadry má normálně přehozenou sadu nějakejch starodávnejch nožů. Nejspíš má něco s nohama. Vždycky když došlápne, lýtko a chodidlo se mu nepřirozeně zkroutí směrem dovnitř. Kráčí pomalu, houpavě, skoro jako namrdaná kachna. Až zítra budu lidem v práci vyprávět, že jsem v centru města ve dvě ráno potkala podivnýho týpka s noži, který vypadal, jako by je snad prodával nebo co, nikdo mi to neuvěří. Chvíli přemýšlím, že si ho vyfotím, ale asi je to moc cynický i na mě.

Konečně přijíždí 910 a do autobusu se ledabyle přemístí několik unavenejch postav, který předtím postávaly okolo nástupiště. Věděj, že do odjezdu zbývá tak deset minut. Sedám si na volný místo u okna a koukám ven. Že všechna sedadla kolem mě obsadily tři fetky, zjistím až ve chvíli, kdy se to stane. Proboha proč? Vždyť ten autobus musí být poloprázdnej. Trochu roztržitě se rozhlídnu, abych zjistila, že skoro všechna místa k sezení jsou plná, takže si jen pevně chytnu kabelku a přimáčknu se k oknu ještě těsněji.

„Miky prej nedorazí. Dal si kavu¹, trochu si šlehnul a udělalo se mu prej blbě,“ spustí vedle mě sedící slečna, jakmile se rozjedem.

„Hm, to si ale právě nesmíš dát takhle,“ poučuje ji vyžilej frajer sedící naproti mně.

„Já vím,“ přisvědčí ona. „Jednou sem si na to píchla herák a málem sem se posrala. Ještě teď se mi obrací kufr, když na to vzpomínám.“

Jakmile dokončí větu, rozkašle se, až se celá třese. Snažím se vmáčknout do kouta mezi sedačkou a oknem, abych se vyhnula všem tělesným tekutinám, který při svým tuberáckým dávení prská kolem sebe. Na tohle fakt nemám. Kdybych mohla, vyplazím se po zdi na strop a zdrhnu na druhej konec autobusu.

„Když si ale dáš herák a pak kavu, tak je to v pohodě. Nikdy to ale nesmíš udělat obráceně,“ dokončuje myšlenku frajer.

„Hele, už vystupujem,“ upozorní je třetí feťák, kterej až doteď mlčel. A oni pak naštěstí na příští zastávce opravdu všichni vystoupí. S úlevou se rozhlížím kolem sebe. Neujde mi však, jak pohoršeně si mě prohlíží postarší blondýna v nažehleným kalhotovým kostýmku, sedící o dvě sedadla dál.

Co je jako? Já s těma fetkama přece nemám nic společnýho. Nemůžu za to, že si sedli vedle mě. Vytahuju z kabelky zrcátko, abych si ověřila, že nemám něco na obličeji. No jasně, kolem očí mám nalepený barevný třpytky, co jsem na sebe naplácala na Vandině oslavě. A sakra. Ta čelenka. Úplně jsem na ni zapomněla. Sundávám si z hlavy růžovou obroučku s roztomile načechranou krajkou, na který se místo čertovskejch rohů pohupujou na pružinkách dva ztopořený penisy². Strčím si ji do kabelky a zkouším nasadit ten nejvíc nevinnej výraz, jakej svedu. Zítra tu obludnost musím vrátit Vandě. Zbytek cesty se snažím vyhnout očnímu kontaktu s kýmkoli tím, že pozoruju ubíhající domy a jedoucí auta za oknem.

„Vystupujem,“ někdo nade mnou důrazně vyslovuje každou slabiku toho slova. Jako by šlo o něco mimořádně důležitýho. Pozvolna otevírám oči. Přede mnou stojí chlápek mohutné postavy, oblečenej celej v černém. Viditelně pookřeje, když si všimne, že ho vnímám. „Seš Na Beránku. To je konečná,“ informuje mě stroze a gestem ruky mi naznačí, abych vypadla.

Usnula jsem a přejela zastávku. Rozespale se zvedám a neohrabaně scházím po schodech ven z autobusu. Do prdele, co teď budu dělat? Je konec února. Venku je klemra jak v Rusku. A všude kolem je les. Jako vážně, les! KDE TO DO HAJZLU JSEM? Jsem příliš mimo na to, aby mě napadlo vytáhnout telefon a zjišťovat svou polohu na navigaci. Jenom nepřítomně civím na odjíždějící autobus, který během několika minut mizí v zatáčce za černou hradbou lesního porostu. Výborně.

Ta cesta, na který stojím, musí vést zpátky do města. Někam dojdu. Na nějakou zastávku, ze který něco pojede. Zavolala bych si tágo, ale nemám na něj prachy. Navíc než by sem dojelo, byl by ze mě rampouch. Zimou se klepu už teď.

Přes drkotání zubů skoro ani neslyším štěrk odrážející se od podrážek mých bot. Zkouším si představit slunce. Zářící a hřejivé. Parno pozdního léta v podvečer, kdy teplé paprsky mají stále dost síly na to, aby prohřívaly travnaté meze. V barevných lučních květech bzučí tisíce včel, hodujících na sladkém pylovém nektaru. Větve letitých stromů však nad lesními stezkami vytvářejí příjemně chladivý stín.

„Utíkej, Helenko, dáme si závod, kdo bude první u tamhle té břízky. Maminka ti dá malý náskok.“

Rozesmátá panička ve vycházkových letních šatech se ladně skloní k holčičce, aby ji políbila na tvářičku. Místo deštníku, který by ji chránil před sluncem, má na hlavě jen plstěný výletní klobouk s širokou klenbou a musí si ho přidržovat, aby jí při prudkém pohybu neslétl z hlavy na zem. Dívenka vážně kývne hlavou, jako by jí porozuměla, a zahihňá se.

Madam ji pohladí po světloučkých vláscích převázaných krajkovou stužkou a mrkne na opodál stojící děvče. To pohotově chytí batole za ručku, aby neupadlo.

„Rychle pojďte, slečno, ať maminku porazíme.“

Ještě jednou se tázavě podívá na Saliho a paní Terezii. Vůbec se jí to nelíbí, ale když nikdo nic neříká, jen pevněji chytí děvčátko cupitající na nejistých nožkách a sama přidá do kroku. Mladá bříza stojí na nedalekém návrší, kousek nad cestou, po které jdou. Helenka je šikovná holčička, soustředěně klade jednu nožku před druhou a volnou ručkou si po každém kroku uhladí bílou bavlněnou sukničku. Když si všimne vyděšeně pípajícího kosa, který kousek před ní vyletí ze svého úkrytu v křoví, ukáže na něj rozpustile prstíkem.

„Ajíííjááá.“

„Je tam ptáček? Píp, píp, dělá ptáček, slečno.“ Děvče pohladí maličkou po vlnitých vláscích a upraví jí mašličku uvázanou nad čelem, aby jí bílá krajka nepadala do očí.

Prásk! Kousek za nimi se ozve ohlušující rána z revolveru. Děvče sebou škubne tak, že Helence strhne stuhu z vlasů přímo do obličeje. Vystrašené děvčátko křičí, až zaléhají ušní bubínky. Po tvářičkách se mu kutálejí slzičky jako hrachy. Dívka jej ochranitelsky obejme a sama se schoulí k zemi. Nikdy dřív výstřel z pistole neslyšela. Ví ale, že to byl výstřel. Je si tím naprosto jistá.

Sedí na špinavé hlíně, třese se a pevně drží řvoucí dítě. Když se chvíli nic neděje, otevře oči. Podívá se za sebe a srdce se jí zastaví hrůzou. Stojí tam Sali, v napřažené ruce drží revolver a míří s ním přímo na ni. Cestu mu však zastoupí paní Terezie. Chytí ho za ruku, cloumá s ní a zkouší mu z ní zbraň vytrhnout. Je asi zraněná, ale bojuje jako lvice.

Prásk! Zazní druhý výstřel a paní Terezie se skácí k zemi. Sebou ale strhává i Saliho. Ten jí přikládá revolver přímo k hlavě. Uzávěr zbraně kovově cvakne, další rána z něj však nevyjde. Došly náboje. Sali pohotově uchopí pistoli za hlaveň a vší silou praští paní rukojetí do spánku.

Helenka vřeští jako o život. Sali se vyprostí z umdlévajícího sevření chroptící madam. Stojí nad ní, ale ona se už nezvedne. Jen ještě zkouší natáhnout ruku a zachytit se jeho kalhot.

„Nech jeee, Saliii. Při všemo… houcííím Hospodi… novi nech, nech je býýt,“ sípe paní mezi přerývanými nádechy. Každé slovo ji zřejmě stojí obrovské úsilí.

Nezdá se však, že by ji Sali vnímal. Odhodí teď už nepotřebnou zbraň. Vytáhne z pod opasku dva nože a nevzrušeně vykročí směrem k dívce s plačící holčičkou. Ta pořád sedí na zemi. Není schopná se pohnout. Ale musí. Musí přece něco udělat. Náhle se odněkud za jejími zády ozve štěkot psů. Sali se zastaví, jako by přemýšlel co teď. Trvá mu to jen pár sekund. Znovu se na ni podívá. Kouká jí přímo do očí a usmívá se. Přiloží si oba nože ke krku a rychlým škubnutím naznačí podřezávání hrdla. Potom našpulí rty a vyšle k ní vzdušný polibek.

Aniž by se otočil, začne se od ní pomalu pozpátku vzdalovat. Asi po pěti metrech ale zakopne o vyčnívající kořen stromu. Když padá, podjedou mu obě nohy a on sebou praští o balvan, který leží před ním. Zjevně se praštil hodně, protože se nemůže pořádně narovnat. Když došlapuje, noha se mu vždycky podlomí v koleni. Psi se blíží. Ale on se vzdaluje pomalu, houpavě, skoro jako namrdaná kachna.³

Ten zkurvenej les snad nikdy neskončí. Každých pět minut si foukám do promrzlejch dlaní, abych se aspoň trochu zahřála. Připadá mi, že skoro vidím, jak sražená pára z mýho dechu mrzne ve vzduchu. Někde už musí bejt zastávka. Pak ale uslyším to zavrzání. Jako by na zledovatělé silnici zaskřípěla špatně promazaná kola vozíku. Napínám uši, ale už neslyším nic, jen vrzající štěrk pod botama.

„Utíkej, Helenko, dáme si závod, kdo bude první u tamhle té břízky. Maminka ti dá malý náskok.“

Jako bych ten hlas slyšela ve vlastní hlavě. Rozhlížím se kolem sebe, ale nic tu není. Jen černé kmeny stromů, které se tyčí kolem silnice, jako hradba ji oddělují od světa mrtvých přízraků. Není to skutečné, přesvědčuju sama sebe. Zdálo se mi to, byl to jenom živej sen. Ale navzdory zimě cítím, jak mi po zádech stéká ledový pot. Nesmím se zastavovat. To jediný vím jistě, jinak tu zmrznu.

Všechno kolem se pozvolna noří do husté šedé mlhy. I to skřípání kol přede mnou zní skoro jako ozvěna. Z šedivé tmy se pomalu vynořují obrysy lidské postavy táhnoucí za sebou vozík. Hrozně se bojím sejít dolů z cesty a schovat se za stromy. Čeká tam na mě mrtvá paní Terezie. Na hrudi zdobené bílým vyšívaným šátkem jí mokvá rudá skvrna. Zvětšuje se jako rozvíjející se květ karafiátu. A ona otevírá bledá ústa, aby do prostřelených plic nasála trochu vzduchu. Místo toho se jí však na rtech objevují krůpěje zpěněné krve. Přísahám, že na sobě cítím její pohled.

Po cestě se ale belhá Sali se svou rezivou kárkou, na které vozí nože. Co nejtišeji ustupuju mezi stromy. Srdce mi přitom bije tak hlasitě, že mám strach, aby to neslyšel i on. Přitisknu se celým tělem k prvnímu kmeni stojícímu hned u krajnice a zavírám oči. Doufám, že to bude stačit. Musí to stačit, protože já do lesa prostě nejdu. Vrzající kola se pomalu otáčejí. Už slyším, jak Sali pajdavě došlapuje a od podrážek bot na jeho zchromlých nohou odlétává štěrk. Těžce dýchá a funí při každém nádechu.

Je blízko, sotva několik metrů ode mne. Náhle se zastaví a sípavě funí. Co když mě vidí? Bojím se pohnout. Musíš otevřít oči, přikazuju si. Bože, jestli jsi, prosím, pomoz mi. Zvedám ztěžklá víčka. Chvíli mi trvá, než se rozkoukám, ale stejně před sebou ve tmě nevidím vůbec nic. Je strašlivý ticho. Někde za mnou stojí paní Terezie. Chce mě obejmout jako svoji plačící holčičku, jenže jak v ní dohasíná život, nemá už sílu zvednout ruce.

„Ma… ma… mámá… má,“ jednotlivé slabiky se rozplývají v dětském škytání. Helenčiny prstíky se dotýkají zakrvaveného šátku. Zkouší jej neobratně uchopit. Zatahat za něj. Všechno zbytečně. Maminka se dívá kamsi do prázdna. Skrze ni. Jako by tam Helenka vůbec nebyla.

Její ledové ruce mi sahají na krk a pak dolů na hrudník, tam, kde tuší zdravé, dýchající plíce.

„Ááááááá…,“ řvu naprosto neartikulovaně a běžím. Běžím po silnici a asi pořád křičím. Nevnímám nic kromě ubíhajícího asfaltu pod sebou a zběsilého tepu ve spáncích. ONI MĚ DOSTANOU! ONI MĚ ZABIJOU! Musím zrychlit. Musím. Ze tmy se vynořují první domy. Ale já běžím dál. Až k jasně zářící pouliční lampě vedle autobusové zastávky. Opřu se o ni a nekontrolovatelně se sesunu k zemi. Nemůžu vůbec popadnout dech. Před očima se mi dělají mžitky. Hučí mi v hlavě.

Skoro ani nepostřehnu, že u zastávky zastavil autobus. Nastoupím až ve chvíli, kdy se ozve ječivý signál zavírajících se dveří. Vzápětí se za mnou zaklapnou. Přeletím pohledem prázdná sedadla. Vůbec nikdo tu není. Hodiny na informační tabuli autobusu ukazují 3:55.

Poznámky:
1) Je myšlena rostlina Kava kava neboli Pepřovník opojný.
2) Viz: https://www.darkoviny.cz/celenka-s-penisy.
3) Terezie Herzumová byla zavražděna roku 1891 v Krčském lese podomním obchodníkem s noži Salihem Aga Sofrodziou. Zločin se odehrál před očima její služky a rok a půl staré dcery Helenky. Motivem vraždy mohly být peníze, které Sali rodině údajně dlužil. Bližší informace najdete na: https://www.krcakzije.cz/lokalita/historicke-vrazdy-v-krcskem-lese.html.