Sergej Lukjaněnko: Kenozoikum

Uplynulo už půl roku od událostí, které svedly dohromady moskevského policistu Denise Simonova a petrohradského vyšetřovatele z velmi staré školy Michaila Bedreněce. Jeden člověk a jeden kvazi. Rozdílní jako den a noc, ale jejich spolupráce se osvědčila.

Nyní Simon cestuje vlakem do Petrohradu s pubertálním synem Sašou, aby pomohl Michailovi s dalším ožehavým vyšetřováním. Mírumilovní a vegetariánští kvazi zničehonic útočí na obyčejné lidi a sami nevědí proč. Je to virus, jejich genetická dispozice nebo něco úplně jiného? To musejí Denis a Michail vyšetřit dřív, než propukne válka.

Před více než deseti lety postihla svět nečekaná a nepředvídatelná apokalypsa. Mrtví začali zničehonic povstávat a měnit se v hladové zombie. Lidská populace se snažila přežít za každou cenu. Dokud se jednoho dne neobjevili kvazi. Také bývali hladovými zombiemi, ale pak se jim dostalo tajuplného povznesení. Procesu, o kterém veřejnost ví jenom málo, protože jinak by strachem nezamhouřila oči. Kvazi jsou živí mrtví. Na rozdíl od své předchozí vývojové fáze vegetariáni, inteligentní, se značnou částí své bývalé osobnosti, ale s poškozeným emočním vnímáním. Silnější, rychlejší a schopní ovládat povstalé zombie. Takový je i Michail a Denisova kamarádka Nasťa. Zatímco Moskva patří převážně lidem, Petrohrad je město kvazi zaslíbené. Žijí v něm i normální lidé, zároveň je však sídlem Zmocněnce, hlavního vůdce ruských kvazi. A Michail je jeho přední vyšetřovatel.

Kenozoikum od známého ruského spisovatele Sergeje Lukjaněnka navazuje na román Kvazi. Vracejí se staré známé postavy a objevují se nové. Jedná se o skvělou postapokalyptickou detektivku, která přináší vskutku nečekané zvraty a šokující odhalení. Většina vyšetřování se točí kolem Denise Simonova, který zrovna není velkým fanouškem zombie a kvazi obecně. Přesto dokáže zatnout zuby a být pravý profesionál, a i když by to nikdy nepřiznal, Michaila má docela rád bez ohledu na jeho kvaziživot.

Celý román ubíhá v příjemném tempu, kde jsou chvíle spíše klidnější, což je ovšem takový ten klid před prudkou změnou počasí, nebo svižnější, kde teče i krev. V Kenozoiku nechybí ani humor. Sice občas poněkud morbidní, ale některé Denisovy hlášky nemají chybu. Hlavní příběhovou linku doplňují i Denisovy vzpomínky na začátky jeho práce u policie.