Vendula Brunhoferová: Hladový národ
Evropa, rok 1943. Celý kontinent ovládá Říše Thule plná nelidských okupantů. Klaus Klinsmann je vzorný říšský důstojník s jistotou solidního kariérního postupu. To se však mění po setkání s polskou dívenkou, která se transformuje v bytost, s níž se nikdo dosud nesetkal.
ANOTACE:
Evropa, rok 1943. Celý kontinent ovládá Říše Thule plná nelidských okupantů. Klaus Klinsmann je vzorný říšský důstojník s jistotou solidního kariérního postupu. To se však mění po setkání s polskou dívenkou, která se transformuje v bytost, s níž se nikdo dosud nesetkal.
Francií mezitím putuje vojenský výsadek, který je možná poslední nadějí lidstva na ukončení teroru, postaveného na kruté a krvavé magii. Nastává čas překvapivých spojenectví, hrdinských činů a soubojů se smrtí, která číhá všude kolem.
INFO O KNIZE:
Vydal: Brokilon, listopad 2019
Obálka: Mikuláš Podprocký
Vazba: brožovaná
Počet stran: 241
Cena: 268 Kč
UKÁZKA Z KNIHY:
Předehra
Londýn 1942
Zvukový záznam rozhovoru mezi rozhlasovým redaktorem Peterem Browningem a generálmajorem Williamem O’Neillem, velitelem 49. perutě RAF, plánovaného k odvysílání 28. července 1942. Toto vysílání se však kvůli bleskové ofenzivě oddílů thulské Luftwaffe nikdy do éteru nedostalo. Gramofonová deska se záznamem rozhovoru ukořistěna armádou Říše Thule 8. září 1942. Přepis do textové podoby pořízen zapisovatelkou Sicherheitsdienst Marií Hauptmannovou 10. října 1942 v Berlíně.
B: Tady Peter Browning z BBC, přeji vám pěkný večer, vážení posluchači. Mým dnešním hostem je generálmajor William O’Neill, velitel 49. perutě RAF. Vítejte, pane generálmajore.
O: Děkuji za pozvání, pane Browningu.
B: Jak se událo, že se z Německa stala říše příšer?
O: To se, obávám, neptáte toho pravého, pane Browningu.
B: Jenže Winston Churchill je se zbytkem vlády, královskou rodinou a Charlesem de Gaullem na cestě do Kanady. Ostatně, vy se také chystáte pryč.
O: Ano, devětačtyřicátá bude působit v Douglasu na ostrově Man.
B: Myslíte, že se tam lépe ubráníte těm… jak se jim říká? Hladovci?
O: Budeme dělat, co je v našich silách, pane redaktore. Silnější slib dát nedokážu.
B: Generál de Gaulle ve svých memorandech směřovaných k rukám Winstonu Churchillovi, která byla částečně otištěna v London Times, referuje, že jeho rodnou zem napadla, cituji: „létající kožnatá monstra se špičatými zuby a surovými způsoby“, dále: „vzpřímeně chodící kreatury podobné vlkům“ a pak „bledí vojáci žíznící po krvi nevinných“. To mi zní jako oživlé báchorky, které si děti šeptem vykládají pod peřinou.
O: Nejsem s to taková tvrzení potvrdit.
B: Ale piloti RAF se s těmi tvory již setkali, že? A tyto zprávy se musely dostat i k vám, generálmajore.
O: Mluvíte o letce kapitána Mercera.
B: Z té se vrátil pouze kapitán Lawless, že? Jeho výpověď jste jistě aspoň četl.
O: Ano, přepis se ke mně dostal.
B: Co si o tom myslíte?
O: O čem přesně?
B: O tom, co zlikvidovalo zbylé členy Mercerovy letky. Jeho popis se shoduje s popisem generála de Gaulla. To už mi přijde jako pádný důvod nemyslet si, že jde o strašidelné pohádky. Navíc ty stopy na Mercerově hrdle… Byl prý zázrak, že se v takovém stavu dostal zpátky na základnu. A ještě větší, že vůbec něco sdělil, než zemřel.
O: Tuto informaci nemohu potvrdit.
B: Pane generálmajore, myslím, že už si můžeme odpustit takovéto zatajování informací, které má britské občany ukonejšit jako slípku v kurníku, než přijde liška. Spěšná emigrace elity britského království, děsivé zprávy z průzkumů a drtivá většina Evropy pod nadvládou monster, kdy její uchvácení netrvalo skoro ani rok. Sověti reportují, že jim stejná monstra znepříjemňují život už od zimy 1941, a Stalin se musel spěšně stáhnout z Moskvy do Leningradu, které je novým hlavním městem SSSR, poté co Moskva padla. První bitvu o Anglii jsme ještě dokázali vyhrát, protože proti sobě bojovaly letouny. Tohle je ale hodně jiné, generálmajore. Bývalé Německo, teď Říše Thule, si znovu nárokuje již jednou ztracená bojiště. A já se znovu ptám: Jak se stalo, že se vojenskou páteří německých okupantů stala mytická monstra a co proti tomu budeme dělat?
O: Ticho.
B: Co prosím?
O: Ticho, něco slyším.
(v pozadí se ozývá slabý škrabavý zvuk)
B: (šeptem) Co to ksakru je?
O: Radši bych to nevěděl.
(hlasitý zvuk rozbíjeného skla)
B: (hystericky) Okna! Rozbili okna!
(v pozadí zvuk silného šustění a blíže mikrofonu cvaknutí odjišťované zbraně)
O: Máte tu nouzový východ?
(šustění se změní v bušení na dveře studia)
B: (otřeseně) Jo.
O: Mám vzadu auto. Zkusíme se k němu dostat. Když to přežijeme, pojedeme na letiště.
(za dveřmi studia se ozve strašlivý řev zabíjeného člověka)
B: Panebože, panebože…
O: (kysele) Tak ten nám vážně nepomůže. Hoďte sebou.
(zvuk spěšně odcházejících kroků, pak tlumená střelba a křik)
– Konec záznamu –
*
Část první
Jaro 1943
„Vstávej, ty hovado líný, jdeme do akce!“ bouchl někdo Crispina Oakse do ramene. Rozložitý Ir zívl a neochotně se posadil na posteli. Promnul si oči, uhladil vlasy, oblékl se, popadl batoh a už klusal na letištní plochu. Trochu ho mrzelo, že prohrál sázku, dal deset liber na to, že odletí až po víkendu. Zíval ještě, když si s ostatními sedal na tvrdou lavici ve wellingtonu. On i další z jednotky už měli čutory naplněné svěcenou vodou a kuše opřené o kolena. Speciální rychlonabíjecí mechanismus a malé zásobníky plné dubových minikolíků dosahovaly výrazné efektivity při likvidaci nepřítele. Vojáci měli i pistole na stříbrné kulky.
Letoun se pomalu rozjížděl po betonu ranveje a Crispinovi se poprvé sevřelo srdce strachem, vzrušením a zvědavostí.
Mířili na území temnoty.
Mohli jen malými okýnky pozorovat, jak ostatní wellingtony drží formaci a jejich stříbrem potřené kužely vrtulí a svislá ocasní plocha září ve svitu měsíce. Kapitán Stone nervózně obracel v rukou obrázek své manželky. Robert Hudson se na Crispina povzbudivě usmíval z protější lavice, ale zvláštní lesk očí ho zrazoval. Simmons, Gibson a Herbert si polohlasem šeptali. Snad odhadovali, co je v Normandii čeká. Peter Gabriel spal jako dudek.
Stone vstal a zašel k pilotovi s navigátorem, aby zjistil pozici. Pak se obrátil k mužům. „Tak jo, pánové, za pět minut vyskakujeme. Máte všichni křížky?“
Mužstvo kývlo.
„Dobře. Jdeme na to. Hodně štěstí, pánové.“
Crispin si ještě stačil strčit do pusy česnekovou žvýkačku.
*
Ilka Kaminská vstala, aby se převlékla a opláchla. Připadlo jí, že už se cítí lépe. První kroky byly stále nejisté, přece jen ležela velmi dlouho v horečkách v posteli.
Chystala se ze svého pokoje přejít rovnou do koupelny, když se z obývacího pokoje ozvalo tiché: „Iluško, to jsi ty?“
„Ano, mami,“ odvětila a zvědavě nakoukla do místnosti, odkud zaslechla matčin hlas.
A zamrazilo ji.
Matka seděla a nad ní stáli dva vysocí pánové v černých uniformách, na ramenou červené pásky ozdobené lebkou se špičatými zuby, trůnící v bílém kruhu. Černé čepice se štítkem a znakem zubaté lebky s hnáty položili na konferenční stolek. Jeden z nich měl světlé řídké vlasy a prosvítala pod nimi bledá kůže. Druhý byl mladší, s černými vlasy, a když se podíval na Ilku, usmál se. Jeho kolega se tvářil přísně.
Matka se chtěla tvářit vlídně, i když jí v očích plál strach.
„Já jsem Klaus,“ řekl mladší, došel k Ilce a potřásl jí rukou.
„Ilka,“ odpověděla. Doufala, že její hlas zní vyrovnaně, i když byla Klausova ruka studená jako led a kolem mladíka se vznášel slabý puch umrlčiny.
„Přišli jste nás sklidit?“ zeptala se rovnou.
„To je ošklivý výraz,“ řekl Klaus vlídně. „A předpokládám, že víš, jak sklizně opravdu vypadají.“
Věděla. Vojáci brali všechny, hlava nehlava. Vtrhávali do činžáků i vil a odváděli obyvatele do vlaků a pak do táborů. Co se tam pak s nimi provádělo, Ilka nevěděla a ani vědět nechtěla.
„Tak proč tu jste?“ zeptala se. Možná byla po horečce pobledlá, na síle jejího hlasu to ale nebylo poznat.
„Ty jsi po nemoci, viď?“ otázal se starší důstojník. Postavil se vedle Klause a pach zesílil.
„Ano,“ přiznala. „Měla jsem horečku.“
„Krvácela jsi?“ zeptal se tiše Klaus.
„Mojí dceři je devět, proboha!“ řekla matka. „Na tohle má ještě čas!“
„My nemyslíme tohle krvácení, madam.“
„Ano,“ řekla tiše Ilka.
„Ukážeš mi, kde?“ přidřepl si k dívce ten s prořídlými vlasy.
Ilka ukázala pět bodů na svém těle. Žádné stroupky, kůže byla neporušená.
„Jak ti máme věřit?“ zeptal se starší důstojník přísně.
Ilka se beze slova otočila, aby za chvíli ze svého pokoje přinesla zmuchlané prostěradlo. „Schovala jsem ho, protože jsem se vylekala a styděla jsem se,“ zašeptala. Měla z těch pánů strach, protože od starších sousedů slyšela o vojácích, a hlavně důstojnících v černých uniformách hrozné věci.
I přes přísný výraz staršího muže byli tito ale celkem vlídní.
„Nebolí tě teď často záda?“ zeptal se. Když Ilka kývla, vytáhl zápisník a něco si s pokývnutím poznamenal.
Klaus roztáhl prostěradlo a zíral na krvavé skvrny na látce. Nebyly velké, ale podle rozložení se dalo odhadnout, odkud z Ilčina těla krev vytekla.
Obě zápěstí, nárty a pravý bok.
Když důstojníci opustili byt Kaminských, starší si ihned zapálil cigaretu. Klaus se zaškaredil.
„Myslel jsem si, že jsi s tím svinstvem po smrti přestal.“
„Naopak. Teď, když mi nehrozí rakovina plic, je to mnohem zábavnější,“ řekl Herman Moltke s kamenným obličejem a dlouze potáhl. Pak vytáhl zápisník a poznamenal si Ilčino jméno. „Takže si to shrneme,“ pronesl v oblaku kouře. „Malá dívka, která má horečku a krvácivá zranění připomínající Kristovy rány, když zemřel na Golgotě. Co to podle vás znamená, hauptsturmführere Klinsmanne?“
Klaus se zamyslel a pokrčil rameny. „Nevím, Hermane.“
„To znamená, Klausi, že se něco chystá.“
„Od lidí?“ zasmál se Klaus. „Ty přemůžeme vždycky.“
„Myslíš,“ zasyčel Herman popuzeně, „že bych měl tolik vrásek,“ ukázal si na svraštělé čelo, „kdyby šlo o pitomé lidi? Podnět pro tohle pátrání přišel od vyšších míst a ta časem pro neopodstatněné báchorky plýtvat nebudou. Předpokládám, že ji máme pozorovat, a když bude nebezpečná, tak zabít.“
„To zní logicky,“ přiznal Klaus. „Nemáš hlad?“
Herman se na něj upřeně zadíval. „Já tě obdivuju. Máš kouzelnou letoru. Zatímco ti tu povídám o možném nebezpečí pro naše uspořádání světa, ty myslíš na jídlo.“ Pak se zasmál a poplácal mladšího kolegu po zádech. „Ale máš pravdu. Hlad kalí mysl. Půjdeme k Zubaté s kosou, prý tam dodali nové zboží.“
„Vážně?“
„Karl říkal, že dorazila první várka britských tmavovlásek.“
*
Popruhy padáku ho řezaly do ramenou a on si uvědomil, že si je v narůstajícím děsu přitáhl až moc. Doufal, že než se mu odkrví ruce, dopadne na zem.
Když uslyšel šum křídel, začal si mumlat nejzákladnější modlitbičku, kterou znají dokonce i ti nejzarytější neznabozi.
„Otče náš, jenž jsi na nebesích…“ mumlal tichým hlasem a vyndal ze záňadří malý stříbrný křížek. Pokojně klesal vstříc normandským lesům, v téměř posvátném bezvětří zíral nahoru k noční obloze. Česneková žvýkačka byla odporná, ale Crispin i tak systematicky pracoval čelistmi. Jak se blížil k zemi, modlil se, aby se nenabodl na nějakou větev. Jako zázrakem zafoukal vítr a ještě ho stačil poponést nad malou mýtinku. Crispin klesl do mokré trávy a ucítil vůni hub. Okamžitě si odepnul padák a sykl úlevou. Ruce ho mravenčily.
Vedle něj něco spadlo na zem a on zařval hrůzou. Nebyl to však nepřátelský útočník, ale jeho spolubojovník. Mrtvý. Crispin k němu popoběhl, aby zjistil, jestli ho zabila smůla, nebo temná síla.
Podle rozervaného hrdla soudil na druhou variantu. Crispin chtěl odjistit kuši, kterou členové britské armády standardně nosili u boku, ale zjistil, že ji při pádu ztratil.
Něco dutě žuchlo opodál a Crispin na to hned zaměřil pozornost. Zamrazilo ho v zádech, ale nedokázal od toho tmavého balíčku odtrhnout oči. Ten se třepetal a ošíval. Pak se bytost převalila na bok a začala se zvedat. Matně černá kůže se napínala na rachitickém hrudníčku. Bylo to holohlavé, s předkusem a zubaté. Dívalo se to na Crispina hladově, a zároveň to kňučelo. Crispin si všiml rozervaného křídla, které se bytosti chvělo nad levým ramenem.
Cosi toho nelidského parchanta pěkně zřídilo, ale i tak se zajatý svým pažravým chtíčem belhal ke Crispinovi. Ten vytáhl nůž, ocelová rukojeť ho chladila do ruky, stříbřená čepel se chladně leskla. Pistole možná byla rychlejší, ale hluk výstřelu by mohl přitáhnout nevítanou pozornost.
Netvor se zarazil a zíral na zbraň.
„Tak pojď, ty kriple,“ řekl Crispin, aby si dodal kuráž.
Tvor zakňučel. Pajdal k vojákovi s odpornou trpělivostí, a i když byl zraněný, měl slušnou rychlost.
Crispin vyrazil proti oslabenému, ale stále nebezpečnému nepříteli.
*
Ilka znovu propadla horečkám. Katarina otírala dceři rozpraskané rty a převlékala zpocené košilky. Tentokrát navíc Ilka křičela bolestí. Jednou Katarina její stigmata zahlédla – bez varování se dívce na rukou a nohou otevřely rány, z boku se začala řinout krev. Po několika okamžicích však rány zmizely. Krev zůstala. Katarina se začala okamžitě modlit.
Když měnila Ilce už čtvrtou košilku, zavadila na zádech o dva hrbolky. Opatrně holčičku převalila na břicho, odhrnula jí košili až po krk a začala výrůstky studovat. Byly těsně pod lopatkami, jako kdyby se jí výčnělek dotyčné kosti rozdvojil. Kůže na nich byla zarudlá a citlivá.
Katarina na jeden z výrůstků opatrně sáhla a Ilka zakňourala. Jemně dceru posadila, zvedla jí ruce a přetáhla košilku přes hlavu. Tentokrát se na výrůstky jen podívala. Opatrně dceru převlékla, uložila a propocenou košilku hodila do vany. Pak ji vypere.
Nevěděla přesně, co se děje, ale byla si absurdně jistá, že její dcera neumírá.
*
Crispin po několika hodinách nedokázal najít nikoho ze svých bratrů v boji, a tak už pomalu propadal panice, zatímco se kolem něj smrákalo. Ještě před několika lety byly divné zvuky v lese jen nositeli iracionálního strachu, ale nyní, a navíc na okraji Říše Thule, zhusta nesly smrt. Často se díval na nebe, jestli nezahlédne alespoň rudou světlici.
Došel na mýtinu a zkoprněl.
Na louce tančila dívka. Crispinovi šly od úst obláčky páry, ale ona byla oděna ve velmi lehkém šatu. Bledé tělo tančilo podle neslyšené hudby.
„Madam?“ otázal se Crispin do ticha. Odvážil se k ní přijít blíž a ucítil silnou vůni lesa, která vzlínala dívce z kůže. Ke své hrůze zjistil, že je vzrušený.
Podívala se na něj bledýma očima.
„Neviděla jste tudy projít nějaký vojáky?“
Zavrtění hlavou.
„To je v prdeli, madam, protože sám tady asi nepřežiju ani tuhle noc,“ zalamentoval.
Dívka mlčky natáhla ruku.
„To mám jako jít s váma, madam?“
Přikývnutí.
„Asi nic neztratim, když to zkusim,“ konstatoval a vzal dívku za ruku.
Ta se spokojeně usmála.
Zavedla ho do lesa, ale jak dlouho šli, to Crispin nedokázal odhadnout, protože od okamžiku, kdy dívku vzal za ruku, jako kdyby mu smysly zahalil hedvábný závoj. Měl pocit, že je dívka jedinou bytostí v celé zatracené Normandii, které je radno věřit.
Cosi v jeho hlavě ale bilo na poplach. Začal se maličko kroutit.
Dívčin stisk zesílil. Podívala se na Crispina znovu, a už vůbec nebyla krásná. Začal křičet, ale bytost ho táhla stále dál a dál. Voják nahmátl nůž a bodl dívku do paže, kterou ho držela. Ta zavřeštěla vztekem a bolestí, načež se vypařila.
„Já bych se moc nepředkláněl,“ ozval se za ním hluboký hlas. „Bludičky naváděj lidi do propastí a pak shrábnou duši. Pitomý magický rezidua, ale dokážou potrápit.“
„Děkuji, příteli,“ řekl Crispin a otočil se k původci hlasu. Pak ale ztuhl a stiskl rukojeť nože ještě pevněji. Zároveň vytáhl z pouzdra pistoli.
„Hou hou, ne tak zhurta, vojáku,“ zvedl nově příchozí velké tlapy. „Neublížím ti, věř mi.“
Crispin si konsternovaně uvědomil odér mokré zvířecí srsti a horký, zdechlinou páchnoucí dech. Zíral do žlutých šelmích očí a uvědomil si, že kdyby nebyl vlkodlak na jeho straně, už by byl dávno mrtvý.
Šelma nabídla Crispinovi tlapu. „Joachim Rott, dříve hlídací pes jednoho oberstumführera SS, dnes zběh.“ Jak mohlo to zvíře mluvit? Vždyť k tomu nemělo uzpůsobené hlasivky… jenže stejnou záhadou byli i další obyvatelé Říše Thule.
Crispin zamrkal a nic neřekl. Stále byl ohromený z toho, kdo ho zachránil.
„Musíš bejt hladovej.“
„Pravda,“ přikývl Ir.
„Tak chvíli počkej,“ řekl Joachim a odběhl do temnoty lesa.
Crispin za chvíli uslyšel hlasité šustění. Vlkodlak se k němu pomalu vracel a za sebou táhl za běh mrtvou srnu. Měla rozdrásané hrdlo a otevřené břicho. Vyhřezlá střeva obalilo listí.
„Před pár minutama jsem ji skolil,“ hlásil Joachim.
„Takže jsme tě s bludičkou vyrušili od jídla?“
Vlkodlak se zazubil. „Vezmi si z ní, co potřebuješ, a rozdělej oheň. Za prvý zahání zlý věci a za druhý, pokud se pamatuju, lidi moc syrovýmu masu neholdujou.“
***
Ilka tápala v temnotě, ze které čas od času zazněl děsivý skřek. Záda ji bolela, krvácela z ran na nohou, rukou i boku, ale cosi ji nutilo pajdat dál a dál. Udivilo ji, jak je sen živý – bosé nohy jí klouzaly v blátě a občas šlápla na malou větvičku. Temnota se začala projasňovat, jako by rychle svítalo. Les kolem ní voněl brzce jarní syrovostí a skrze stromy viděla nějaké baráky. Jenže jak se blížila, výhled jí cupovaly černé zubaté linky ostnatého drátu. I přesto ji neviditelná ruka táhla dopředu. Ilka chtěla zavřít oči, protože nebezpečné překážky se neúprosně blížily, ale nemohla. Zírala stále dopředu. Ale nenarazila na nic. Bylo to, jako kdyby se prosila skrz pevnou hmotu a pak byla na druhé straně.
Minula pětici mužů, kteří na lískové bedýnce položené na bok a překryté hadrem hráli v kostky. Žádný nezvedl zrak od hry. O kus dál seděla na zápraží hrubě stlučené barabizny žena a zírala do neznáma. Všichni vypadali dobře živení, plné, kulaťoučké tváře, osvalená těla, i když byli oblečeni v pruhovaných mundúrech. Ilce hned došlo, že kouká na vězně.
Zařičela siréna a všichni vězni se vykolébali z baráků. Hráči vstali a postavili se na konec řady, která se nepokojně vlnila do padesáti metrů délky.
Z velitelské budovy, která stála naproti barákům, vyšli dva černí andělé a jeden muž v doktorském plášti. Uniformy důstojníků byly čisté a vysoké holínky se leskly. Ilce se rozbušilo srdce, ale ani hladovci ji neviděli.
Jeden z důstojníků vytáhl z kapsy papír a začal ho rozkládat. Pak vyvolával jména. Jejich nositelé vykročili z řady. Oči upírali k zemi.
Druhý černý anděl vytáhl mauser a jednoho po druhém střelil do čela.
„Měli špatnou krev,“ řekl někdo vedle ní. Ilka se otočila a spatřila vysokou štíhlou ženu v bílém rouchu a s obrovskými křídly. „Proto je ten důstojník zabil.“
Ilka se otřásla. „A co dělají s dobrými?“
Žena mlčky ukázala na velikou betonovou budovu na protější straně tábora. Masivní komín se ztrácel v mlze.
„Původně tam podle Eichmannových plánů měli umírat židovští vězni otrávení plynem a následně je měli pálit. Jenže dřív, než se toto začalo dít, mágové z Thule vyvolali hladovce. Ale i ti si pro tábory našli uplatnění.“
„Ty jsi anděl?“ zeptala se Ilka. Vzpomněla si na malé obrázky buclatých dětí s krátkými křidýlky. Žena stojící vedle ní je nepřipomínala ani náhodou.
„Snažila jsem se ti zjevit v podobě, která by pro tebe byla uklidňující,“ pravila okřídlená. Vzala ji za ruku. „Pojď. Musíme se podívat dovnitř.“
Ilce se rozbušilo srdce a strachy zakňourala. Snažila se zapřít, ale ženin stisk nepovolil. Otočila se k dívence a přidřepla si k ní.
„Je nutné, abys věděla, co tu dělají. Pak pochopíš, jak důležité je tyhle věci zastavit.“ Přesvědčení v ženiných očích jí nakonec pomohlo pohnout se vpřed. Popotáhla, ale přikývla. Její strach to ovšem nezmenšilo.
Jenže ve chvíli, kdy měla s okřídlenou ženou projít dveřmi do třetí pece konzervačního tábora Auschwitz-Birkenau, kdesi zpovzdálí začal cinkat budík.
