Edward Lee: Tramvaj č. 1852
Co kdyby Lovecraft psal erotický příběh? Edward Lee konečně v ČR. Osmá kniha nakladatelství Carcosa Tramvaj č. 1852 hlásí příjezd!
ANOTACE:
Představme si, že v roce 1934 obdrží spisovatel H. P. Lovecraft dráždivou výzvu k napsání povídky pro avantgardní literární časopis Erotesque. Je mu nabídnut velkorysý honorář a příslib, že jeho dílo bude vydáno pod pseudonymem.
Věčně živořící Lovecraft by větší sumu peněz samozřejmě uvítal, jenže věc má háček: povídka pro toto exkluzivní periodikum musí být hlavně a především erotická.
Poněkud puritánský autor se napřed zhrozí, ale okolnosti ho záhy přesvědčí, aby nabídku přijal, popustil otěže své představivosti a sexuálně provokativní prózu si vyzkoušel…
O AUTOROVI:
Edward Lee (*1957), který se s představou Lovecrafta píšícího nespoutanou erotiku v této knize popasoval nadmíru nápaditým a až šokujícím způsobem, už léta patří k nejvýraznějším autorům extrémního a transgresivního hororu. Lovecrafta uvádí jako svůj hlavní inspirační zdroj a mimo jiné i Tramvají č. 1852 se jej pokouší zasadit do zcela nového kontextu, pro někoho rouhavého, pro jiné podnětně originálního.
UKÁZKA Z KNIHY:
PROVIDENCE, RHODE ISLAND
1934
Pohled osamělého spisovatele upoutala, jak tomu bývalo často, když usedl ke svému pracovnímu stolu s nadějí, že uslyší šepot Múzy, přízračná vyvýšenina Federal Hillu. Ta nepopsatelná podívaná, skvící se za okenními tabulkami ve vzdálenosti více než tří kilometrů západním směrem, z důvodů, jež tento hubený, nahrbený muž neuměl blíže vysvětlit, opanovávala jeho estetické vnímání tak silně, že je snad měla dokonale zahltit. Kousek od dokonalého středu střechami ověnčeného kopce čněla černě zašlá silueta kostela sv. Jana, jehož chladná novogotická okna působila dojmem, jako by mu krhavý pohled opětovala s chápavým zoufalstvím. Spisovatel si byl jistý, že jednoho dne v něm tato morbidní a mimořádně zlověstná budova zapálí doutnák nového příběhu, leč, jak tomu u tvořivě založených osob často bývá, příběh v nich nemůže vzniknout bez příhodného katalyzátoru.
Totéž bylo možné říci o jeho současném dílku, zatím zběžně pojmenovaném „Cosi v měsíčním světle“, ne tak úplně povídce, nýbrž jakýchsi povrchních poznámkách pro něco, co by jí někdy mohlo být. Text se vznášel kolem výrazného a nadmíru uhrančivého obrazu, který na muže učinil mocný dojem v jednom nedávném snu: zchátralé tramvaje rezavějící na železných kolejnicích, nad níž jako bezvládné pupeční šňůry visely zplihlé troleje. Plochy vozu s krytou plošinou hyzdil nezdravě žlutý nátěr, jenž dopravnímu prostředku dodával až jakéhosi žloutenkovitého vzezření. Černá, přes šablonu nanesená písmena, již poněkud vybledlá, jej označovala jako Tramvaj č. 1852.
Tento snový výjev spisovatele nesmírně znepokojil stejně jako postava řidiče, která se v proměnlivém měsíčním přísvitu natočila, aby mu nastavila ohyzdnou tvář, již tvořil především bílý, masitý kuželovitý rypák, vybíhající do jediného krvavě rudého chapadla…
Muž toužil tento obraz, podobně jako onu impozantní novogotickou stavbu, ujařmit a poté vplést do silného makabrózního příběhu. Ale co naplat – věděl, že bez náležitého katalyzátoru nezplodí více než jednu stránku marné kakografie. Takové bylo prokletí chudého a stárnoucího psavce.
Cvaknutí chlopně ve dveřích ho upozornilo, že mu byla právě doručena pošta. Místo nepříjemného účtu nebo – čehož se bál nejvíce – příkazu k vystěhování zjistil, že na něj čeká obálka z konopného papíru. V horním levém růžku nebylo žádné jméno, pouze newyorská adresa. Dlouhými útlými prsty z obálky vymanil graficky elegantně zpracovaný, byť nikterak podezřele lechtivý časopis. Výmluvná písmena uváděla poněkud zvláštní název EROTESQUE s podtitulem: Příběhy pro vytříbeně výstřední čtenářstvo. Obálku tvořil byzantinsky rafinovaný dřevoryt, vyvedený stylem, jenž upomínal na Franka Utpatela.
Stylem, povšiml si adresát časopisu, leč sotva námětem.
Dřevoryt zobrazoval siluetu, jež – po důkladném prozkoumání – mohla patřit toliko éterické a zároveň vnadné ženě, nepopiratelně obnažené a uvelebené v chlípně sugestivní póze.
V přiloženém dopise, naťukaným úhledným strojopisem, stálo toto:
Milý pane Lovecrafte,
omluvte, že Vás obtěžuji touto nevyžádanou pozvánkou. EROTESQUE je periodikum s limitovanou, privátní distribucí vydávající beletristická díla toho nejneobvyklejšího, nejvýstřednějšího a nejikonoklastičtějšího obsahu, s erotismem coby ústředním motivem. Naši čtenáři si žádají sexuálně laděnou prózu od těch nejlepších a nejnovátorštějších současných autorů – autorů, jako jste Vy. Jsme všemi deseti pro příběhy, v nichž mé své místo nadpřirozeno, experimentálno, da-da, alternativní historie a antiautoritářské prvky. Přijmete-li naši výzvu, zašlete nám rukopis ve dvojitém řádkování, o nejméně sedmi tisících slovech.
S případnou kontroverzí svého díla vydaného ve sborníku, jako je EROTESQUE, (ani se souvisejícími cenzurními důsledky) si hlavu lámat nemusíte; Váš příspěvek bude vydán pod pseudonymem a všechny pseudonymy zde držíme v co nejpřísnější tajnosti. Patrně by Vás překvapilo, kolik Vašich kolegů u nás pravidelně vydává.
Platíme více, než je v literární sféře běžné; rovněž jsme srozuměni s tím, že obdivované autory Vašich kvalit není třeba před uvedením na našich stránkách „prověřovat“, pročež první polovinu honoráře vyplácíme PŘEDEM. Dovoluji si přiložit šek na 500 dolarů. Druhý šek s totožnou částkou Vám bude doručen po odevzdání rkp. Nestanovujeme žádný termín, kdy máte dílo dodat.
Pokud jsme nevzbudili Váš zájem, nebo jste pod příliš silným tlakem svých publikačních závazků, šek nám jednoduše vraťte v přiložené ofrankované obálce s předepsanou adresou a přijměte naše díky za zvážení tohoto návrhu.
Bylo by nám ctí, kdyby se Vaše vynikající dílo mohlo objevit i na stránkách EROTESQUE.
Se srdečným pozdravem,
F. Wilcox
Bylo by zbytečné tlumočit rozsah spisovatelova překvapení a nadšení. Šek na 500 dolarů v ruce a příslib dalšího po odevzdání díla? Takové sumy zásadně překonávaly všechno, co se dosud odehrálo v literární kariéře tohoto chudého psavce! S takovým balíkem? uvažoval. To bych mohl doplatit zbytek tetina účtu za pobyt v nemocnici a ještě bych měl na náš roční nájem! Když mu plně došlo, jaké nabídky se mu dostalo, dal průchod otřepanému a velmi energickému výkřiku: „Panebože!“
Viditelně se třásl, když se poté posadil, aby se začetl…
Časopis, jak bylo zřejmé, existoval pro vskutku subverzivní čtenářstvo. Adresát této tiskoviny seznal, že povídky na jeho stránkách jsou profesionálně psané, přitažlivě a poutavě promyšlené a pompézně podané. Leč jedno nebylo možné popřít: byly pornografické. Proto se toto periodikum distribuovalo „privátně“, poněvadž beletrie tohoto ražení by prakticky všude byla považována za protizákonnou. Ačkoliv se našemu psavci zoufale nedostávalo peněžních prostředků (v zimě měl hluboko do kapsy jako ještě nikdy předtím), sám pro sebe si musel přiznat, že pornografii může jen sotva schvalovat; a přesto, na druhé straně… Kdo jsem, abych vynášel nějaké soudy? Porušuje se zde zákon? S velkou pravděpodobností ano. Zároveň však musel uznat, že většinu obsahu Erotesque tvoří díla vyznačující se nevšedním řemeslným mistrovstvím a úchvatnou obrazností (jakkoliv chlípná toto obraznost mohla být), a stejně tak musel uznat, že po jejich přečtení pocítil vzrušení nanejvýš živočišného a choulostivého druhu – o účinnosti umu jejich autorů proto nemohlo být pochyb. Jak rychle se rozhodl, že nabídku přijme, nedokázal s plným vědomím říct. Zaprodá své skrovné nadání? Ne, odpověděl si se značným důrazem. Nabídku vnímal jako výzvu, a výzvu žádný spisovatel, který za něco stojí, nikdy neodmítne…
Všechno to byly samozřejmě jen prázdné řeči, laciné hledání logického zdůvodnění. Po psaní pornografie nijak netoužil, ale peníze potřeboval, krucinál, a neustálé konzumace studených fazolí a týden starého sýru už měl tak akorát!
Takže…
V mysli se mu začal odvíjet tento monolog: V průběhu života ohromující a ochromující trýzně jsem zakusil nesčetná ponížení a nezdary. Jako dítě jsem byl sekýrován, do osmi let jsem musel chodit v dívčích šatech, společensky jsem byl utlačován do té míry, že jsem nebyl schopen dokončit střední školu… Za almužnu píši pro hňupy, kterým masíruji jejich marnivá ega tím, že je jejich jménem nechávám podepisovat prózu a poezii ze své vlastní dílny. Vedl jsem si tak neobratně, že jsem musel skončit jako podomní prodejce, a za pár drobných jsem plnil obálky. Jako trouba a omezenec jsem stával v nevytopené pokladně kina a prodával lístky uštěpačné a jízlivé lidské lůze. Teď budu přinejmenším něčím, co stojí za pozornost:
Pornografem!
Než se však po tomto váhání odhodlal dostát pisatelovu lichotivému názoru na svůj talent, jal se zevrubně listovat svým poměrně nedávným vydáním newyorského telefonního seznamu (které měl neustále po ruce s ohledem na své časté návštěvy tohoto města); a přesně jak očekával, ve firemní části nenašel jediný kontakt na Erotesque, ačkoliv…
Povzbudilo jej, že v dlouhém výčtu Wilcoxů našel i jméno Wilcox, Frederick – se stejnou adresou, jaká byla uvedena na obálce. Dávalo určitý smysl, že vydavatel necudné literatury nebude mít oficiální sídlo, a zvolí spíše možnost udat adresu šéfredaktorova bydliště.
Pohladil si výrazně vyčnívající bradu a uvažoval: Myslím, že bych panu Wilcoxovi mohl zatelefonovat z aparátu v penzionu přes ulici… ale po krátkém zvážení této možnosti dospěl k závěru, že takového kroku není zapotřebí. Místo něj dospěl k rozhodnutí: Mám před sebou pěkný kus práce… a bylo to rozhodnutí, které mu vlilo krev do žil!
Ano, jenže co přesně napíše?
Už si vybral, jaké použije nom de plume. Bude vystupovat pod pseudonymem Winfield (což bylo křestní jméno jeho otce) Greene (což bylo dívčí jméno jeho bývalé manželky, a pro autora literární pornografie nádherně příhodná volba. Ta žena byla totiž přímo nenasytná! Když spal, měla ve zvyku se mu nabodávat na rozkrok, jako by byl nějaký noční automat pro zajištění jejího uspokojení!). Děj jeho příběhu – to však bylo něco jiného. Už dávno zjistil, že snaží-li se na tvůrčí cíl napasovat vědomé myšlenky, pokaždé se dočká pouze žalu a zmaru, které mu odčerpávají umělecké sebevědomí. Vydal se do ulic, aby se jimi volně prošel, jak to míval často ve zvyku, a doufal, že mu na pomoc přispěchá podvědomí pana Freuda. Krátce poté by mohly s určitou pomocí přispěchat i Dantovy Múzy, nebo po tom alespoň toužil. Jakmile odbočil na Benefit Street, začaly se v něm rozněcovat jisté náznaky řešení. Rozhodně nebude moci využít své „Prastaré“ – pokud by tak učinil, mohl by se rozloučit s veškerou pseudonymitou! –, ale novými okultními svršky by mohl nanejvýš vhodně zamaskovat to, co jeho přítel Belknapík označoval za jeho „cthulhuovské panoptikum“. Tímto manévrem by nejenže skryl svou autorskou totožnost – a zajistil, že nedojde újmy jeho osobní pověst –, ale získal by tak možnost procvičit si nepoužívané tvůrčí svaly. Jak míval ve zvyku, stvoří tím hrdinu, který bude zrcadlit aspekty jeho vlastního charakteru, a toho rázně uvrhne do nanejvýš nezvyklého obscénního nebezpečí.
Přidušeně se zasmál – nepříjemným, vysoko posazeným smíchem.
Najednou mu takový úkol připadal nesmírně zábavný!
Ale běda, má-li dosíct úspěchu, úsilí z nabuzení mu stačit nebude. Kruci! Potřebuji nápad!
Proplacení velkorysého bankovního šeku sice mohlo trvat více než týden, ale měl u sebe nějaký ten dolar a vzhledem k tomu, že, svým způsobem, bylo co slavit, hodlal své štěstí zajíst konzervou pečených fazolí značky Heinz – a měl za to, že ho naprosto uspokojí i jejich studená verze – a zapít šálkem připraveným z dózy mleté kávy značky Postum. (Jiné značky chutnaly jako kakodémonické zvratky! Fuj!) Zamířil proto do malého Weybossetova krámku a za několik mincí na drobné útraty požadované věci nakoupil u hokynáře s lišáckou tváří (zavilého odpůrce zestátnění církve), který neměl slušného slova pro vládu, jež znenadání zvýšila cenu benzinu na sedm centů za galon a zlato na devatenáct dolarů za trojskou unci.
V tichosti se s pokývnutím hlavy usmál a chopil se svých věcí, právě když k pultu přistoupil mrzutě se tvářící, ale elegantně oděný pán poměrně korpulentní postavy, který nabručenému prodavači podal patrně lékařský předpis, neboť součástí krámku bylo i malé apothecarium.
Hokynář za pultem se ještě víc zakabonil, zmizel v zadní části krámku, načež se kvapem vrátil s čímsi, co nemohlo být nic jiného než balíček profylaktických pomůcek. Muž s kávou a fazolemi na něm dokonce přečetl výrobce a přesné označení: GOODYEAR & HANCOCK – VULKANIZOVANÉ ANTIKONCEPČNÍ NÁSADCE. Kupující působil dojmem, že je mu takový nákup žinantní, a podle všeho ho ještě více znervózňovala spisovatelova přítomnost coby svědka celé transakce.
Třebaže vláda neustále mluvila o odvolání padesát let starého Comstockova zákona (kterým se zakazoval prodej těchto hanebných prostředků), spisovatel s odvoláním něčeho takového bezmyšlenkovitě nesouhlasil. Porušení předpisu se považovalo za federální zločin, jenž se trestal – podle jeho mínění zcela správně – pětiletým odnětím svobody a nucenými pracemi. Když společnost ztratila značné množství mladých mužů ve světové válce a následně dalšího půl milionu duší – kupodivu opět většinou mužského pohlaví – při hrůzné epidemii španělské chřipky, mohlo být něco zrůdnějšího než podporovat vilné hédonisty v tělesném obcování prostém špetky odpovědnosti? Síla Ameriky jednoznačně pocházela z tvrdé práce a novátorských myšlenek jejího lidu a obcházení potřebného navýšení porodnosti v zájmu prostopášnosti se jevilo jako do očí bijící urážka nejen logiky, nýbrž i základní mravnosti. Podle zákona tyto pomůcky, někdy nazývané „kondomy“ nebo, v hovorové mluvě „gumy“, měly používat pouze náležitě sezdané páry buď na ochranu před již existující chorobou, nebo k umožnění pohlavního styku mezi manželem a manželkou, která bude v případě otěhotnění s velkou mírou pravděpodobnosti vystavena zdravotním komplikacím.
Tělnatý zákazník hned po zaplacení zamířil na rozpacích k východu, ale ještě před odchodem na něj halasný hokynář stačil zahalekat: „A ne abyste je používal s těma courama venku, vašnosto! To byste se dostal do křížku se zákonem! A ty špindíry jsou stejně prolezlý syflem, kterej zrovna tyhle pomůcky rozpouští!“
Zákazník nemohl odejít ve větším spěchu.
Hokynář poté upřel svůj podmračený výraz na shrbeného spisovatele. „Vy se mnou souhlasíte, viďte, pane?“
„Rozhodně,“ odvětil autor a odešel.
*
Takto, naznal zkormouceně, dopadly „potlachy“ ze starých dobrých časů – staly se z nich nepříjemné a často nepřátelské tirády. Konfrontace nebyly jeho silnou stránkou, ale hokynáře v jednom bodě nemohl nařknout z přehánění; šlo o onen stále se zvětšující počet „cour“, nabízejících své služby na těchto kdysi tak důstojných třídách. Teprve venku na ulici, zatímco na střechami poďobaném horizontu začínalo planout zapadající slunce, pochopil, co měl nevrlý hokynář na mysli. Na několika nárožích postávaly ženštiny té nejhorší pověsti, tulačky s prázdnými tvářemi a hladovýma očima, oblečené v křiklavých svršcích. Zdálo se, že tyto ubohé a amorální poběhlice se do skličující míry rozhojnily. Poněvadž šlo o oběti ekonomických nezdarů prezidenta Hoovera nebo jednoduše povalečky chtivé snadného výdělku, měl co dělat, aby všechny neodsoudil. Jedna taková bytost s lehkým čepcem a lstivým úsměvem mu prstem pokynula, aby za ní přešel na druhou stranu ulice. V tom jí samozřejmě nevyhověl, načež před ním jiná, bezostyšně se holedbající tím, že nemá podprsenku, a vykračující si nelichotivým stylem vulgárního ptáčete, postupně zpomalila a položila mu otázku, zda by si za dolar nechtěl užít trochy její společnosti.
Ujistil ji, že po ničem takovém netouží.
Kde jsou četníci, když je jich třeba?!
Zatímco čekal na nároží, až kolem prodrkotá několik automobilů, uslyšel, jak k němu ze vzdálenosti několika bloků doléhá cinkot tramvaje, a poté…
Poté…
Onen okamžik ho zvláštně ujařmil. Zůstal nehybně stát, v hlavě jako by se mu rozezvučely jakési monotónní tóny, ne nepodobné nepříčetnému pískání na flétnu jeho posla-poloboha Nyarlathotepa; a veškerá jeho obrazotvornost a schopnost racionálního uvažování v něm ustrnula ve stavu, který se nedal nazvat jinak než naprostou aposiopesí…
Antikoncepční násadce, zadunělo mu v hlavě a potom –
Cinkání vzdáleného tramvajového zvonku. Potom –
Prostitutky…
Tyto tři koncepty (dva vizuální, jeden sluchový) mu probleskly hlavou a vyústily v bezprostřední radost, jež měla za následek, že se na místě doslova zatetelil.
Proč? můžete se ptát.
Poskytly mu tvůrčí záblesk, po němž tak toužil a který je v životě spisovatele takovou vzácností. Tyto jednotlivé představy mu do rukou vložily katalyzátor, po němž se tak zoufale pídil.
A právě v tomto dále nedělitelném zlomku sekundy Howarda Phillipse Lovecrafta napadla jeho povídka pro pana Fredericka Wilcoxe a jeho utajované periodikum s názvem Erotesque.
Během několika minut byl zpátky ve své komůrce a s vodou postavenou na kávu a perem v ruce začínal psát svůj nový příběh…
INFO O KNIZE:
Vydala: Carcosa, listopad 2019
Překlad: Milan Žáček
Obálka: Dawid Boldys, Shred Perspectives Works
Vazba: brožovaná
Počet stran: 144
Cena: 170 Kč
