Kristýna Sněgoňová: Zřídla

Vítejte v magickém světě, který by klidně mohl být tím naším.
Nakladatelství Epocha vydalo fantasy román Zřídla Kristýny Sněgoňové, autorky úspěšného debutu Krev pro rusalku.

 

ANOTACE:
Pod našima nohama se nachází spousta věcí: třeba vodovody, plynovody, optické kabely, metro… Teda to zrovna v Brně ne, ale zato tam můžete narazit na magická Zřídla – skryté zásobníky mocné energie. Jejich Strážcem se může stát každý, kdo má dar a dokáže se na Zřídla napojit, ať už je to holka z knihovny, divný chlápek od vedle, nebo třeba nenápadný uklízeč z nádraží. Moc Zřídla se dá využít všelijak – třeba pro větší sílu, štěstí, lásku nebo tvoření úžasných věcí. Jenže teď mizí jedno Zřídlo za druhým a je jasné, že za tím stojí někdo ze Strážců. A může to být kdokoliv. Stahují se mraky a hrozí válka o tenčící se zdroje magické energie.

 

O AUTORCE:
Kristýna Sněgoňová (* 1986) je tak trochu záhadná žena, mladá spisovatelka, která se před několika lety vynořila odnikud, aby následně začala s přehledem vítězit v žánrových soutěžích a dobývat jednu cenu za druhou. Je několikanásobnou Lady Řádu fantasy i Nositelkou meče, vítězkou Ceny Karla Čapka a držitelkou Mloka, stejně jako soutěží typu Vidoucí a jiných.

Svou literární kariéru začala výhrou v soutěži O brahmíní vemeno povídkou Zrůdy by měly držet spolu (2009) a po tvůrčí pauze, během které se věnovala sportu, napsala nespočet povídek a novel, protože ocenění vemenem zavazuje. Pro radost své rodiny z Vaultu šílené brahmíny napsala i povídku, která se stala základem pro Krev pro rusalku – jmenovala se Krvavý kožíšek a vzbudila tehdy pouze všeobecné zklamání, že se nejedná o dívčí román o ztrátě panenství.

Její díla jsou k nalezení v mnoha sbornících, v časopisu Pevnost se poprvé objevila jako vítězka soutěže Vidoucí s povídkou Zadostiučinění (Pevnost 03/2015), v roce 2017 si to zopakovala s povídkami O snílcích a snovačích (Pevnost 03/2017) a Sobotní směna (Pevnost 12/2017). Její povídky se stále pravidelněji objevují i v antologiích, jako například Ve stínu Říše (2017), kde ohromila a vyděsila příběhem Na vlastní kůži, nebo ve volném pokračování antologie Ve stínu apokalypsy (2018).

 

INFO O KNIZE:
Vydala: Epocha, říjen 2019
Obálka: Wayne Miller, Lukáš Tuma
Vazba: brožovaná
Počet stran: 400
Cena: 299 Kč

 

UKÁZKA Z KNIHY

1.

Bylo to ve vzduchu.

Pod horkem, které i dlouho po západu slunce sálalo z prasklin v zemi, pod kouřem, benzínem a potem, pod čpavým puchem okolo počmárané zastávky. Vandalové se tu podělili o svoje názory na perník, ženské a politiku a já měl na moment sto chutí to všechno smazat, protože zvyk je železná košile. Ale jen na moment.

„Cítíš to?“ zeptal jsem se.

„Ten smrad?“ Lída nakrčila nos. „Někdo se tu poblil. A já se brzo přidám.“

Ukázal jsem na hromadu vedle odpadkového koše. „Kdyby jenom poblil…“

„Proč mám pocit, že se v tom vyžíváš?“ Lída samotná se mezi špačky, plivanci a reklamními letáky slepenými špínou proplétala v pouzdrových šatech pod rozepnutým sakem a s koženou spisovkou v podpaží. Působila tu jako pěst na oko a vypadala, jako by čekala, že jí pěst na oko odněkud brzo přistane. Rozhlížela se, kousala si ret, volnou rukou upravovala vlasy, které žádnou úpravy nepotřebovaly.

Když jsme spolu byli venku naposledy, takhle nervózní nebyla.

Když jsme spolu byli venku naposledy…

„Jen trochu,“ nelhal jsem. Na okamžik jsem dokonce zapomněl, proč tu jsme, a jen si užíval, že tu jsme. Potom jsem ve vzduchu znovu zachytil tu stopu a nervozita se zmocnila i mě. „Ale ty zvratky jsem nemyslel.“

„Já vím… a cítím to.“ Lída se zastavila, spisovku si podržela mezi koleny, stáhla si vlasy do culíku a odhodila je na záda. Pak ukázala k železničnímu mostu prožranému rzí. „Tam.“

Jako na povel lampa před mostem zablikala a zhasla.

Mrkl jsem na Lídu, ale ta nepatrně zavrtěla hlavou. Já to nebyla. To, co jsme ve vzduchu cítili, zesílilo. Jako by k nám vítr, který se ve skutečnosti nezvedl, donesl něco zkaženého, puch rozkladu a hniloby. Stačil možná krok, dva, aby se nám otevřel pohled, o který ani jeden z nás nestál.

Lída stáhla obočí. „Co to je?“

„Nevím,“ zamumlal jsem. „Hádám… Ale radši bych se pletl.“

Pokračovali jsme po stezce kolem Svratky. Hluk z ulice za námi pomalu slábl, jak jsme se vzdalovali lidem. Jakmile jsme vešli pod most, ticho se prohloubilo a dál ho rušilo jen klapání Lídiných lodiček a bublání vody. V nočním vzduchu omamně voněl šeřík a svěží jarní tráva.

Pod potemnělou lampou Lída zastavila. Vytáhla se na špičky, volnou rukou odhrnula cár pavučiny, pak na lampu poklepala prstem. Lampa zabzučela, prskla a rozsvítila se. Závan ostrého, čistého vzduchu jako po bouřce, jasně modrá vrstva podobná elektrickému výboji na konci Lídina ukazováčku.

Ten pohled mě na sekundu ochromil.

„Tak.“ Lída mi otřela pavučinu do rukávu. „To je lepší.“

„Díky, zlato.“

„Tomuhle triku už to neuškodí.“

Triku ne.

Pokračovali jsme podél řeky. Dubnová noc byla teplá, voda pod námi hučela, vzdálené zvuky slábly s každým dalším krokem, a nebýt tu spolu my dva, asi by to byla bezva romantika. Jenže jsme tu byli my a do romantiky měla naše procházka daleko.

Vlhká hlína. Cosi houbovitého. Shnilé maso a zkažená vejce.

Lída nasála vzduch nosem. „Je to krev?“

„Taky.“

Byl jsem rád, že se zeptala, protože jsem se bál, že si ten pach smrti jen představuju, a současně bych byl radši, kdyby jen o představu šlo. Lída si povzdechla. Věděl jsem, na co myslí, jako by od naší poslední hlídky neuplynul rok. Bála se, že narazíme na mrtvolu. Nebyla by první – sebevrazi, umrzlí bezdomovci, oběti dopravních nehod, za šestnáct let služby městu jsem jich našel víc než dost. Na chvíli jsem ucítil obrovskou tíhu – tíhu, jakou by neměl nést žádný člověk, ani my bychom neměli – pak jsem zakroužil rameny, protáhl si ruce, promnul prsty a bylo to o něco lepší.

Dokud se Lída nezeptala: „Proč tu vůbec jsme?“

„Abysme se podívali, co to tu tak smrdí.“

„To mi došlo. Ptám se, jak jsi na to přišel.“ Cítil jsem, jak mě Lída pozoruje. „Zkoušel jsi…“

„Ne,“ zarazil jsem ji.

Zaskočeně zamrkala.

Tvrdostí, s jakou ze mě to slovo vyletělo, jsem zaskočil i sám sebe. Věděl jsem, že se chtěla zeptat, jestli jsem zkoušel zase těžit ze Zřídla, a jen z představy, že bych to opravdu zkoušel, se mi zhoupl žaludek. Pokusil jsem se to zamluvit: „Odpoledne jsem nesl na středisko… něco, co jsem omylem přibral, když jsem se stěhoval. A potkal jsem toho tvýho kluka. Toho malýho, co si barví vlasy.“

„Gabina?“

„Jo, toho. Ježíš, to je blbý jméno.“

„Úplně normální. A nebarví si vlasy.“

„Nekecej.“

„Nekecám, znám jeho mámu, má je po ní.“ Lída zavrtěla hlavou. „Jak to souvisí s tím, že tu jsme?“

„Gabinovy vlasy nijak. I když jsem o to nestál, rozpovídal se.“

„To on rád.“

„Měl dvojku vytěžit, ale prý nebylo co.“ Zavrtěl jsem hlavou. „Je to jedno z nejsilnějších Zřídel. Jestli někdo neporušil rozpis, už tady mu to mělo stříkat i ušima. Jenže…“

„Nic,“ dokončila Lída.

„Nic,“ zopakoval jsem.

Chvíli jsme pokračovali beze slova, ve vzduchu se krom vůně vody a kvetoucích keřů vznášelo i nepříjemné napětí.

„Kdo tu byl naposledy?“ zeptala se zase Lída.

Za jiných okolností bych neměl ponětí, ale klukovi se povedlo mě zaujmout, i když mě to překvapilo možná víc než jeho, a tak jsem se ho v brance doktorovy vily zeptal na to samé. „Tvůj brácha. Podle záznamu vytěžil, co měl, a šel. Od té doby nikdo.“

„Tak proč jsi sem nevzal jeho?“

Dobrá otázka. Ale špatně se na ni odpovídalo. Trhl jsem rameny, jako že nevím nebo že je to jedno, a připadal si jako srab.

„A když tu byl, ničeho si nevšiml?“ pokračovala Lída.

„Netuším. Nemluvil jsem s ním,“ přiznal jsem.

Lída se na mě podívala. Předstíral jsem, že její pohled necítím.

„Dlouho jsi nemluvil ani se mnou,“ dodala po chvíli.

„Dlouho jsem nemluvil s nikým. Ale viděli jsme se na vánočním večírku.“

„Viděli, doslova. A pak ses čtyři měsíce neukázal, takže mě trochu překvapilo, když jsi mě poprosil o pomoc.“

„Překvapilo tě, že jsem vůbec poprosil o pomoc,“ opravil jsem ji.

Pousmála se. „To taky. Ale když už, čekala bych, že se obrátíš na doktora.“

„Asi radši koukám na tvoje krásný prsa než na jeho pomačkanej krk.“

Bál jsem se, že bude pokračovat, ale pochopila, že o tom, jak před Zřídly a ostatními Strážci utíkám, nechci mluvit. Zpomalila, sáhla do spisovky a po chvilce přehrabování se vytasila s pepřákem.

Povytáhl jsem obočí. „To jako vážně?“

Pokrčila rameny. „Nemusím si honit triko pokaždé.“

„Já si ho pohoním i za tebe.“

„Nebuď čuně.“

Chystal jsem se zachrochtat, když Lída zastavila. U betonového pilíře železničního mostu se hrbil kluk s šátkem přes pusu a sprejem v ruce. Zrovna na beton stříkal něco vysoce hodnotného a ze sluchátek přehozených přes rameno mu k tomu šuměl hip hop. Když nás zahlídl, ruku nechal klesnout, ale sprej neschoval.

Lída ho přelétla pohledem, pak se zadívala do svahu porostlého plevelem a nízkými stromy, za kterým se zvedala popraskaná zeď. „Máš pravdu, je to přímo u Zřídla.“

„Hm,“ souhlasil jsem a došel ke klukovi. „Nech toho.“

Kluk trhl hlavou. „Čeho, vole?“

„Toho čmárání.“

„To není čmárání, to je umění.“

„Vlastně je to trestný čin poškozování cizí věci,“ zamumlala Lída a dál se soustředila na to místo za mostem. I mně k němu něco přitahovalo oči. Jako by tam tma byla hlubší a zvláštní neznámým, nepříjemným způsobem, tuhá a mazlavá ulpívala na stromech, stékala po kmenech a vsakovala se do země. Všechno kolem toho místa bylo divně cítit a krev z toho byla to nejmenší.

Tohle nebyla vůně Zřídla.

„To jste jako fízlové, nebo co?“ připomněl se umělec, sluchátka se mu zhoupla, bubny zavířily.

Kouknul jsem na něj. Měl jsem ho nechat na pokoji, ale neudělal jsem to. „To druhý – a to je mnohem horší, věř mi.“

„Co kdybyste se starali o svý?“

„Ale to právě děláme.“

Kluk zaštěrkal sprejem.

Lída se na něho netrpělivě podívala. „Buď rozumný a schovej to. Je tu spousta legálních ploch, tak co kdybys…“

„A co kdybys mi políbila prdel, ty krávo?“

Vytrhl jsem mu sprej z ruky. A přitom jsem se ho ani nedotkl.

Zapůsobilo to na něj přesně tak, jak jsem čekal. „Co to, do píči…“

„Bacha na pusu,“ zarazil jsem ho.

„To sedlo, sám mluvíš jak kanál,“ řekla Lída, které se kluk svým návrhem nijak nedotkl.

„Ale ne před tebou.“

Sprej volně visel ve vzduchu, pohupoval se klukovi před očima a pak jako by ho neviditelná ruka prudce zmačkala.

Vzduch se naplnil štiplavým pachem barvy – a ozonu. Vdechl jsem ho, vnímal, jak proniká každým kouskem mého těla, dravě a lačně, protože po tak dlouhé době…

Kluk vyjekl a uskočil, zády narazil do sloupu, šátek se mu svezl. Pomačkaná plechovka dopadla na zem.

„Vypadni,“ poradil jsem mu a protáhl si prsty.

Sprejer poslechl, hmátl po batohu, zakopl o popruh, rukou se odrazil od země a rozběhl se po stezce.

„Zapomeň, žes nás tu potkal!“ křikla za ním Lída a vzduch mezi nimi se zachvěl jako nad silnicí v horkém červenci. Pak se podívala na mě. „Když už to děláš, dělej taky tohle, Luko, sakra, nebo se o nás zase začne mluvit!“

Neodpověděl jsem, prošel pod mostem a začal se škrábat do svahu. Doufal jsem, že si Lída nevšimla, jak se mi třesou ruce.

„Nemusels na něho tak zostra,“ brblala dál někde za mnou. „Mohli jsme mu to prostě vymluvit.“

„Řek, že seš kráva,“ připomněl jsem. „To mě naštvalo.“

„Kdybys nekecal.“

Jo, kecal jsem. Jasně že mě blbeček naštval, ale tím to nebylo. Jako by se něco stalo nebo se mělo stát a já nevěděl co, a když jsem se ptal, všechno kolem mě mlčelo. Ztratil jsem schopnost rozumět. Kdysi jsem si nic nepřál víc, ale když se město pohroužilo do ticha, to nečekané prázdno bolelo, jako by část mě uhnila a odpadla a já dál šel a dál dýchal a mluvil a nevšiml si, že mě kus chybí.

Uvědomil jsem si, že se Lída ptala, jestli zkouším těžit, a já řekl, že ne – a přitom jsem srovnal toho kluka. Musela si myslet, že lžu.

„Blé,“ mumlala, když se prodírala zapleveleným svahem. „To je bordel.“

„Lidi jsou prasata, však víš.“ Kopl jsem do plechovky od piva. Lída měla na nohách lodičky a to nebyla do toho, po čem jsme šlapali, značka ideál. Když se zastavila, aby zem kolem nás vyčistila, poprosil jsem ji: „Na tohle silou neplýtvej.“

Nepříjemný pocit, že jí budeme potřebovat co nejvíc, že budeme potřebovat každou kapku, kterou si sem přinesla, sílil tím víc, čím víc jsme se blížili Zřídlu a ve vzduchu byla cítit jen vlhkost a pach bahna, rybiny a krve.

Do ticha něco zacvrkalo a hned zase umlklo. Pak se z dálky ozval hukot. Strnuli jsme a počkali, dokud po mostě za námi neproduněl vlak.

„Možná jsme neměli jít sami,“ řekla Lída, když se svět zase ponořil do ticha.

Zvedl jsem oči ke zdi. Jen pár metrů za ní leželo brněnské Zřídlo s pořadovým číslem dvě, kterému jsme kvůli jeho poloze i velikosti přezdívali Komár. „Sám bych se bál, proto jsem vzal tebe.“

Lída se nadechla. „Kdybys nebyl…,“ začala, ale pak jen zavrtěla hlavou a neřekla nic a já byl rád, protože nic z toho, co říct mohla, jsem slyšet nechtěl.

Prošlapal jsem jí cestu ke zdi, pak jsme podél ní pokračovali, dokud jsem nenašel místo, kde byl ve zdi kousek vyhlodaný. Kusy ostnatého drátu na vrcholu se už jen bezmocně kroutily.

„Vyhodím tě,“ navrhl jsem.

Lída si povzdechla, ale když jsem propletl prsty, setřásla z ramen sako a odhodila spisovku do špíny na zemi.

Obrátil jsem oči v sloup. „Proč jsi to nenechala v autě?“

„Kdybys mi, ty blbče, řekl, že jdeme sem, ze všeho nejdřív bych se převlíkla.“

Šlápla mi do dlaní a vyšvihla se nahoru. Úzké šaty se jí vyhrnuly až k pasu a ona zůstala sedět obkročmo na vrcholu zdi jen v punčochách a hedvábných kalhotkách.

„Ale to by byla škoda,“ pochválil jsem ji.

Tentokrát protočila panenky ona. „Děláš, jako bys mě nikdy neviděl.“

„Už jsem zapomněl. Kdybych tušil, že je to jednorázovka, pořídil bych si nějaký úchylácký fotky, zatímco jsi spala.“

Lída chtěla něco říct, ale místo toho jen zvedla ruku a zatnula ji v pěst. Poslouchala. Mezi stromy něco znovu zacvrkalo, a i když to byl jen hmyz, najednou jsem si uvědomil, jak nepříjemný pocit sílí. Litoval jsem, že šla Lída první, že je tam nahoře všem na očích, ale komu vlastně, když tu nikdo, a hlavně nic není?

Nic, opakoval jsem si a to poznání do mě narazilo jako demoliční koule. Na moment jako bychom byli i my normální lidi, kteří o Zřídlech nevědí a necítí je, jen znervózní, když jsou jim moc dlouho moc blízko. Jak to, že jsem nepochopil hned, co to bolavé prázdno znamená? Přece jsem to řekl sám – Gabin tu měl čerpat, ale nebylo co, i když mělo být Zřídlo plné.

„Nic tu není,“ zašeptal jsem.

„To je pitomost.“ Lída přehodila přes vrchol zdi i druhou nohu. „Komár je přímo tady, těžila jsem ho stokrát.“

„Já taky. Možná proto.“

Z dálky se ozvaly hlasy a smích, někdo se k nám po stezce blížil. Odrazil jsem se od svahu, chytil okraje zdi a vytáhl se nahoru s mnohem větší námahou, než jsem čekal – poslední dobou jsem se cítil jak vyždímaná houba. Lída naštěstí nic nepostřehla; posadil jsem se vedle ní a protřepal si ruce. Po stezce pod námi prošla parta lidí, nohy se jim pletly, hulákali a smáli se. Nepohnuli jsme se, dokud ticho znovu nerušilo jen naše oddechování. Pak jsem ze zdi seskočil a pomohl dolů i Lídě. Stáhla si šaty ke kolenům, schovala za uši vlasy, které se jí uvolnily z culíku, a už zase vypadala dokonale. Přistihl jsem se, že i když jsme spolu rok skoro nepromluvili, i když byla Soňa, Bela a všechno to kolem… I když jsme oba starší a unavenější, její krása mi pořád dokáže vyrazit dech.

„Myslíš, že jsme ho mohli vyčerpat?“ zeptala se.

To by byla novinka – většinou jsme se báli toho, abychom nečerpali málo, Zřídla se nepřeplnila a nebouchla nám pod nohama, proto jsme ostatně energii těžili. Všechny ty malé dobré skutky, jak Lída s oblibou říkala – opravování prasklých žárovek a mazání sprosťáren ze skel zastávek – byly jen způsob, jak se vytěžené energie zbavit.

Pokrčil jsem rameny. „To se asi brzo ukáže.“

Rozhlédli jsme se.

Sklad maziv, který jsme oba znali, byl tmavý. Vrstvou rzi potažený mostový jeřáb nad námi a kolem nás plastové nádrže a sudy srovnané jako vojáci v dlouhých řadách. Procházeli jsme mezi nimi, v tichu tak hlubokém, až se mi zdálo, že se na nás lepí. Zaráželo mě, jak ve vzduchu chybí vůně Zřídla, když není tam, kde být má.

Lída si zula lodičky, vzala je do ruky a pokračovala bosá. „Něco tu je, ale Komár to není.“

I já to cítil, cosi ledového, jako bychom překročili neviditelnou hranici mezi dubnem a lednem a všechno kolem z minuty na minutu spálil mráz. Přeběhl mi po zádech, zakousl se zezadu do krku. Podíval jsem se na Lídu. Pohled upírala do tmy mezi sudy, od pusy jí stoupala pára, na obočí a koncích řas se třpytila jinovatka.

Pak jsem mezi nosníky zaslechl šepot. Nesrozumitelné šumění hlasů, které tu být neměly, ale byly.

V první chvíli jsem si nebyl jistý, jestli se mi jen nezdá, ale pak zašeptala Lída: „To mi připomíná hřbitov. Když se šestka dlouho nečerpá, kvůli všem těm hrobům jsou tam pak slyšet…“

Nedokončila a já věděl proč a ona věděla, že to vím, a na okamžik bylo ticho mezi námi ještě těžší. Vydali jsme se dál do tmy a já cítil, jak se Lída připravuje na cokoliv, co by tam na nás mohlo čekat, jak jí mezi prsty poskakuje čím dál víc jisker, a její nervozita byla jen odrazem té mojí. Měl jsem pocit, že mě každou chvílí vezme za ruku, a já bych se nebránil, ale neudělala to.

Zastavila a odložila lodičky na plastovou nádrž. „Pod tím betonem…“

Dlouho jsem tu nebyl, ale lhal bych, kdybych tvrdil, že si nevzpomínám, kde Zřídlo bylo. Bylo, ne je, protože i když jsme se k němu blížili, nenacházel jsem ve vzduchu víc než náhlou ostrou zimu.

Šepot zesílil.

Pomalu jsem si klekl a položil ruku na zem. Zpočátku jsem necítil nic, a tak jsem na beton zatlačil víc. Dlaní mi proběhlo zachvění, jako bych zkoušel, co se stane, když zásuvku polaskám vidličkou.

Pocit, že je někdo za námi –

Prudce jsem se ohlédl a vydechl. Krom nás tu nebyl nikdo, okolní tma se ani nepohnula. Chvíli jsem do ní zíral, snažil se ji prohlédnout jako závěs, za kterým se míhají stíny – nedokázal jsem rozeznat víc, ale cítil jsem, že tam jsou, a z toho vědomí mi naskočila husí kůže.

Když jsem v dlani ucítil další zachvění, jako by mi po ní přeběhly neviditelné prsty, otočil jsem se ke Zřídlu. „Nic podobného jsem nikdy neviděl.“

Lídin hlas byl sotva víc než šepot. „Ani já ne. I když… Poslední dobou mám pocit…“ Zavrtěla hlavou. „Co s tím?“

„Rozlámu to,“ rozhodl jsem, a pak jsem si uvědomil, že to neudělám. „Nebo to spíš budeš muset rozlámat ty.“

Lída si dřepla vedle mě. Sukně se jí už zase vyhrnula, ale tentokrát jsem se nedíval. „Je to dobrý nápad?“

„Není, ale jiný nemám. Co ty?“

„Zavolat doktora a probrat to s ním?“ navrhla.

„Probrat co? Kontrola Zřídel je… naše povinnost. Dokud nevíme, co s Komárem je, nemáme co probírat.“

Lída zaváhala. I když mohla, nepřipomněla, že si povinnosti už dlouho neplním. Pravidla nikdy neporušovala ráda a po tom, co se stalo, když jsem ji k tomu přemluvil, jsem nemohl čekat, že je nadšeně poruší znovu.

Jenže ani jí se odtud nechtělo, aniž by pochopila.

Položil jsem na zem i druhou ruku a podíval se na Lídu. „Když to nezkusíš, zkusím to sám. Ale nemám ponětí, jak to dopadne.“

Nejspíš jsem to neměl říkat, protože se na mě podívala a v očích měla to, čeho jsem se tak dlouho bál. Ona to ví, napadlo mě, a současně Neví a nedozví se to, když teď hned zmlkneš.

Lída vydechla obláček páry. „Fakt nejsi zvyklý prosit o pomoc, co? Zní to spíš jako vydírání.“

„Nevydírám, jsem jen upřímný.“ Promnul jsem si zátylek. „Víš, jak dlouho jsem to nedělal. Už… jsem vyšel ze cviku.“

Pozorovala mě a já cítil, jak mi po zádech začíná stékat pot, i když mi prsty položené na betonu mrzly, ale dokázal jsem pohledem neuhnout. Lída se zhluboka nadechla a přiložila ruce k dílu, doslova. Ze začátku se nedělo nic. Pak teplota ještě o něco klesla a zem se nám pod rukama začala chvět. Trvalo dlouho, než chvění zesílilo natolik, až rozvibrovalo kovovou konstrukci za námi. Tehdy jsem zatnul zuby a donutil se ruce nezvednout, i když mi v uších začalo hučet a před očima se roztančily barevné skvrny. Na rozdíl od Lídy, která byla energie plná a pomalu ji uvolňovala do země, jsem si připadal, jako bych se holýma rukama snažil zadržet lavinu. Ostrý pach ozonu všude kolem a tlak, jako by se na mě sesouvala celá hora. Rozbouřená energie se mi valila mezi prsty, štípala na každém kousku odhalené kůže a zem pod námi praskala čím dál víc, moc rychle, až moc rychle –

DOST.

Prudce jsem ruce zvedl. Na moment jsem si byl jistý, že uvidím rudou, až do masa seškvařenou kůži – ale ne, jen jsem se trochu klepal.

Lída zatínala zuby, vlasy jí padaly do očí, na tvářích naskakovaly červené fleky. Vzduch zhoustl, čas zpomalil jako sražené mlíko. Energie kolem nás povlávala v dlouhých modrých provazcích.

Hlasy už nešeptaly, ale burácely jako bouře.

Pak podlaha praskla.

Lída pohotově zvedla ruku a úlomky betonu zachytila – zůstaly viset ve vzduchu jako na neviditelných provázcích a pomalu se otáčely kolem dokola. Druhou rukou zatlačila o něco víc a prasklina se zvětšila. Najednou to šlo snadno. Ven se vyhrnula suchá šedá zemina, jako by v hlubinách číhalo něco, co se už dlouho toužilo prodrat ven.

Narovnal jsem se. Lída seděla na patách proti mně, po spáncích jí stékal pot, zuby drkotaly zimou nebo možná jen únavou.

„Promiň,“ zamumlal jsem. „Už jsem nemohl.“

Znovu ten pohled.

Ví to. Tentokrát to bylo jen suché konstatování; žádný falešně nadějný hlas, který by se mě pokoušel přesvědčit o opaku, se neozval. Ví, že nemůžu, a ví taky proč.

„Nech to být,“ řekla Lída, a když se podívala na vzniklou díru, ještě jednou: „Nech to být, Luko.“

Než jsem mohl něco říct, a že mě moc nenapadalo co, pokračovala v lámání země. Uvědomil jsem si, že neznám nikoho, kdo by se pokusil obnažit Zřídlo, že tu možná děláme něco, co už dlouho nikdo nedělal, co nikdy nikdo neudělal. Něco nemožného, nemyslitelného a snad i nepřípustného. Další špatnost, další chybu, další –

Na povrch se začaly drát starší vrstvy zeminy a spolu s nimi se z hlubin vyvalila ledová tříšť. Lída se jí nadechla a rozkašlala se, já cítil, jak mi kolena, na kterých jsem klečel, mrtví.

Kusy betonu a tvrdé hlíny.

Kamení, štěrk.

A pak první mrtvola. Šedě mramorované tělo, které roztrhly plyny, podivně lepkavé vnitřnosti, prázdné oční důlky a křečovitě otevřená pusa bez jazyku, zato hemžící se larvami, rány poseté masařkami, které tak hluboko v zemi ani nemohly žít, klást vajíčka a vyvíjet se. Puch rozkladu, stará krev a zkažené maso, omračující mračno hniloby, které mě zasáhlo do žaludku tvrdě jako pěst a Lídu donutilo otočit se a zvracet.

Vyskočil jsem na nohy, ale pohled jsem odtrhnout nedokázal – a přitom nebylo nic, na co bych se chtěl dívat míň než na to zčernalé maso, které jako by se pod nánosem hmyzu dál svíjelo bolestí. Zpoza mužova ramene trčely nepřirozeně pokroucené prsty ruky, která mu nepatřila, a z hlíny pod ní se draly krví slepené vlasy někoho dalšího.

Lída za mnou už dávila nasucho, puch ve vzduchu navzdory mrazu nepolevoval. Jasně modrá vlákna uvolněné energie nad tím vším vlála jako stuhy a drobné úlomky betonu se ve vzduchu dál pomalu otáčely.

„To je… člověk.“ Lída se rozkašlala, oči plné slz. „Panebože…“

Za dlouhé roky služby jsem toho viděl spoustu, nepočítaně mrtvých a část z nich jsem zabil sám, ale něco tak hrozného jsem neviděl nikdy. Tělo zamořené hmyzem, droboučké kukly v rozteklých rysech, larvy přilepené k pramínku černé krve pod nosem. Všechno bobtnající a hnijící… a současně zvláštně živé… živější než před smrtí. Z toho pohledu se žaludek zvedl i mně. „Dva, možná i víc.“

Lída se na mě skrz slzy zadívala a já najednou zatoužil, abych sem vzal místo ní Martina. Neměl jsem ponětí, co se tu stalo, ale nechtěl jsem, aby toho byla součástí zrovna Lída.

Dívali jsme se na sebe beze slova a oba cítili stejnou hrůzu.