Poslední bůh – Indie na křižovatce národů, legend i žánrů

Steampunkových knih u nás vychází stále dost, fantastických hodně, ryze dobrodružných či detektivních už o něco méně. Lucie Lukačovičová v románu Poslední bůh spojuje všechny tyto směry a přidává ještě něco navíc – exotiku a autentičnost.

Elianta Sangatte je tmavovlasá elfka neboli dlouhověká Sídhe přicházející z Irska, Edgar Sangatte je světlovlasý hrbáč původem z Portugalska. To, že tyto dva neobyčejné jedince spojil svazek manželský, nebyla náhoda. Z různých osobních důvodů se zkrátka potřebovali. Edgarovi nevadí, že jeho žena je oproti lidem poněkud chladná, Eliantě nevadí jeho vada na kráse. Oba ve vztahu nacházejí štěstí a vzájemně se podporují. Dokud nedojde k podivnému úmrtí posla, který měl hrbáčovi doručit důležitou zprávu. Tady už začíná dobrodružství, které pár nakonec rozdělí. Každý z nich se vrhne do dobrodružství po svém. Odvážná Elianta užívá vlastní lstivosti a nadpřirozených schopností, Edgar svých vědomostí a vynálezů. V divočině lehce steampunkové Indie 19. století pak už zdaleka nezáleží jen na tom, zda se dvojice někdy znovu shledá, ale zda jeden nebo druhý dokáže odvrátit pohromu, která je větší a děsivější, než kdokoliv mohl tušit.

Ačkoliv je román Poslední bůh řazen mezi steampunk, nejde o klasické dílo tohoto subžánru. Paromobily či vzducholodě se tu objevují jen v uvěřitelné míře, tak aby posloužily příběhu, což je příjemné. Mnohem více času s hrdiny a antihrdiny prožijeme nohama na zemi, a to ne ledajaké zemi. Procestujeme skoro celou Indii až po svahy Himálaje, krásnou a romantickou krajinu plnou paláců, nepřeberného množství cizinců i mytických bytostí. Ty se od běžných hrdinů zas až tolik neliší, což je další pozitivum knihy – vystupují docela civilně a jejich největší zbraní bývá lest… nebo třeba fanatizmus. Ačkoli mezi sebou bojují především speciálním tancem, akce se dočkáme, především v závěru knihy je jí víc než dost.

Co se postav týká, jsou tajemné, žádná ale není nijak zvlášť výrazná. Hodně sympatický a dobře napsaný je například opičí král Vanara (ano, ten hezoun z obálky), určitě rozepsanější mohla být postava padoucha Kalkiho (podat část děje přímo z jeho pohledu by určitě přidalo na čtivosti). V kontrastu s chladem a přemýšlivostí hlavní hrdinky je naopak až příliš romantická a jednoduchá dívka Padma.

Poslední bůh je pátým samostatným románem Lucie Lukačovičové a je to na něm znát. Použitý jazyk a sloh je skutečně krásný a bez jediného zaškobrtnutí. Ze stránek na čtenáře dýchá autorčina sečtělost a až vědecký zájem o indickou mytologii i zemi samotnou. Její hlavní hrdinové jsou na tom podobně.

Pro čtenáře však není lehké vždy udržet pozornost a všechny informace vstřebat, což je potřeba hned od počátku knihy. Román sice doplňuje přehledný slovník i takzvané Pilíře příběhu, kde si čtenář může dohledat veškeré chybějící informace, jenže snad právě kvůli častému odbočování k popisům různých zvyklostí a užívání (případně dohledávání) terminologií čtení občas zbytečně ztrácí drajv.

Spíše než zájemci o steampunk nebo akční fantasy oddechovku by tedy knihu Poslední bůh měli vyhledat náročnější čtenáři, kteří mají rádi spletité příběhy založené na skutečných legendách, vyznají se v nich, zároveň se rádi dozvědí něco nového. A také všichni, kdo mají rádi Orient a hezké a kvalitní knihy. Jak obálka, tak přebal se všemi detaily a vnitřní mapou od Jany „Mafett“ Šouflové jsou až pohádkově krásnou poctou Julesi Vernovi.

Vydal: KJV – Poutník, 2019
Obálka: Jana Šouflová
Vazba: vázaná
320 stran / 290 Kč
Web autorky