Retellingy I: Kouzlo moderních pohádek
Už od dob dávno minulých tíhlo lidstvo k vyprávění příběhů. Předávat si životní moudra, poselství, upevňovat morálku, bavit se, bát se, sbližovat se… V průběhu staletí se ustálily různé vzorce, typy zápletek a dalších prvky z oblasti literární teorie, kterými vás tu nebudu zatěžovat (od toho jsou jiní). Vznikla řada klasických děl, která jsou dodnes citována, milována i proklínána. Vznikla spousta osvědčených klišé, která jsou stále dokola vyhledávána, spolu s celou řadou motivů oblíbených napříč generacemi.
K těmto motivům neodmyslitelně patří pohádky. Jsou jedněmi z prvních příběhů, které si lidstvo začalo předávat – v onom literárním pravěku ještě pomoci ústní lidové slovesnosti. Pohádky se začaly přetvářet v samostatný literární žánr v renesanční Itálii (nejstarší pohádková sbírka se datuje do roku 1550). Léta plynula a pak se roku 1812 objevila kniha pohádek Bratří Grimmů, kteří sesbírali příběhy ústní lidové slovesnosti v Německu.
Zároveň s tím začaly pomalu vznikat pohádky označované za „umělé“ – tedy nově vymýšlené. Jedním z nejznámějších autorů takových pohádek není nikdo jiný než Hans Christian Andersen (publikoval v letech 1835-1875), ačkoliv rozhodně není jediný – za zmínku stojí například i baron Friedrich de la Motte Fouqué a jeho Undina, příběh vodní víly vydaný roku 1811.
Pravda, původní pohádky nemají s těmi současnými mnoho společného, přesto jsou stále populární. Pořád totiž tak nějak věříme, že dobro zvítězí nad zlem, všechno dobře dopadne a hrdinové odcválají šťastně do západu slunce na hřbetě jednorožce zvracejícího duhu. A i když říkáme, že si rádi přečteme pořádně drsnou a špinavou fantasy, čas od času málokdo odolá tomu, aby si nepřečetl něco, o čem ví, že bude mít happyend. Jenže doba pokročila a je třeba dát oblíbeným příběhům nový, moderní háv. A proto začaly vznikat takzvané retellingy.
Retelling není nic jiného než převyprávění známého příběhu jiným způsobem, do něhož autor vloží větší či menší míru vlastní invence (slovo retelling se v češtině nepřekládá). Pokud bych chtěla být trochu cynická, řekla bych, že je to zkrátka vykrádačka, za kterou se její autor nestydí, a ještě to naopak hrdě přizná. Nezřídka se stává, že prvky některých pohádek či klasických příběhů můžeme najít v kdejaké knize, ale to ještě nutně neznamená, že se jedná o retelling. Jde většinou spíše pouze o využití oblíbeného klišé či příběhové kostry.
Stejně tak se občas za retellingy označují i variace na dané téma – tedy případy, kdy je inspirace daným příběhem naprosto zřejmá, ale nové vyprávění nedodržuje události (a jejich posloupnost) předlohy, což je nezbytné pro to, aby byl retelling retellingem. Stejně jako dodržení dějových zvratů a zákonitostí převyprávěného příběhu.
V principu jde tedy o to, že čtete knihu, jejíž děj v základu znáte a víte, co přijde, přesto čekáte, čím vás autor překvapí. Je to příjemné spojení nového se starým a většinou se úspěch daného retellingu odvíjí od toho, jak dobře spisovatel zvládl zachovat a vystihnout ducha původního příběhu a jestli přitom do něj dokázal vnést něco svého.
Popularita retellingů se líhla postupně, ale v posledních zhruba pěti letech dosahuje vrcholu, především pak díky vlně young adult literatury. Ale i když je většina současných retellingů, které vycházejí v zahraničí i u nás, primárně určených dospívajícím, najdou se i kousky pro dospělé (a není to dáno jen mírou erotiky v nich obsažených).
Přestože jsou retellingy vidět hodně až v posledních letech, neznamená to, že si nikdo dříve potenciálu pohádek či klasických příběhů nevšiml. Ve svých povídkách je využila například Angela Carterová (Krvavá komnata), Tanith Leeová (Red as Blood) a další.
Ačkoliv jsem zmínila pohádky, kterých se v současnosti převyprávění týká nejčastěji, nemusí být retellingy nutně jen pohádkovou (nebo celkově fantastickou) záležitostí. Důležité je, aby byl příběh zkrátka notoricky známý, aby čtenáři poznali, o co jde, což se vztahuje na klasická díla, ale nezřídka i na různé legendy a pověsti či historické události. Úspěchu lze samozřejmě dosáhnout i s méně známými příběhy, případně s jejich kombinacemi.
S přimhouřeným okem (a občas i oběma) by se tak daly za retellingy (alespoň částečně) označit například i série Škola dobra a zla Somana Chainaniho, Země příběhů Chrise Colfera, samostatně stojící román Maggie Stiefvaterové Ve znamení Štíra zabývající se tématem a mytologií kelpií, či Má lady Jane od spisovatelského tria Handová, Ashtonová, Meadowsová. Podle stejného měřítka bychom sem také mohli zařadit trilogie: Merlinův kodex od Roberta Holdstocka, Bohatýr od Juraje Červenáka, Trilogie zimní noci od Katherine Ardenové nebo Dobyvatelskou ságu od Kiersten Whiteové.
V sérii článků, kterou jsem si pro vás nachystala, bych vás ráda seznámila s různými více či méně známými (a také (ne)povedenými) knižními retellingy (možná i s pár filmovými, kdoví) v češtině a angličtině, které vás třeba inspirují ke čtení na léto. Výčet, který tu postupně naleznete, si neklade za cíl být vyčerpávající. Když vám zde něco bude chybět, klidně to napište do komentářů, případně se s námi podělte o to, jak se vám líbily knihy na toto téma, které jste četli.
V příštím článku se podíváme, jak jsou na tom klasická díla, a pak už přijdou na řadu ony avizované pohádky.