Boris Hokr a Leoš Kyša (eds.): Ve stínu apokalypsy
Apokalypsa. Definitivní a neodvratný konec světa, který si každý může představit úplně jinak. Výpravná antologie české fantastiky Ve stínu apokalypsy nabízí čtenáři patnáct různých variant, jak by tato katastrofa podle našich známých žánrových spisovatelů mohla vypadat, když se všechno kolem nás najednou rozsype na prach a ze současné lidské civilizace nezůstane vůbec nic.
Jak je již z názvu patrné, kniha volně navazuje na povídkový špalek Ve stínu Říše, jen se vybraní autoři tentokrát nechali inspirovat jinak než válkou. I když to není tak úplně pravda, protože někteří použili právě ji jako čtenářsky vděčné kulisy, které již dlouhou dobu patří k oblíbeným apokalyptickým metaforám.
Kniha samotná je rozdělena na dvě poloviny – povídky v první části pojmenované „Ve víru apokalypsy“ se věnují samotnému konci a tomu, jak k němu došlo, zatímco „V troskách“ představují vizi světa poté. Každý autor uvedl povídku krátkou upoutávkou, která buď čtenáře naláká ke čtení nebo ji pomůže zasadit v rámci širšího kontextu jeho tvorby. Možná by bylo vhodnější ji použít až jako závěrečný dovětek, protože někdy může čtenář získat nepříjemný dojem zbytečného spoilerování a třeba by si raději některé předem přiznané inspirační zdroje při čtení odhalil sám.
Na druhou stranu je dobré, že s hlavním motivem mohli autoři nakládat dle uvážení – někdo využil klasické postapo kulisy, jiný zase více či méně popustil uzdu fantazii a pokusil se o netradičnější pohled. Podle všeho nebyli ani omezeni počtem normostran, proto každou povídku čtenář dostává v podobě, jaká byla původně zamýšlena, bez výrazného proškrtávání nebo zbytečného natahování.
Otevírat podobnou publikaci je vždycky poměrně nevděčný úkol. Markéta Klobasová se s tím v příběhu Devět životů dokázala popasovat se ctí, ostatně zákopy první světové války s trochou magických rituálů snad ani nemohou zklamat.
Martin D. Antonín v Pro pár krys šel bych na světa kraj na scénu uvádí klasického, byť v tomto případě již značně unaveného kladného hrdinu, který ve fantasy kulisách, do krajnosti dovedených, šablonovitých a klišovitých, touží po jediném – aby mu už všichni konečně dali pokoj a mohl odejít na zasloužený odpočinek. V podstatě jednoduchý úkol, ale zoufale se mu nedaří. Nikdo mu nechce věřit, že se kolem nich nic zvláštního neděje a nehodlá jako vždy zabránit nesmírné katastrofě. Začátek je velmi svižný a děj dobře odsýpá, ale ve druhé části už je příběh posazen až do tak velké absurdní roviny, že to předchozí jemnější atmosféru trochu sráží.
Míla Linc se věnuje spíše klasičtějším historickým tématům a v povídce Křižáci jdou do nebe je to znát. Jedná se sice o poctivé spisovatelské řemeslo, ale právě díky úmyslně zvolené a opakované popisnosti není pro pozornějšího čtenáře problém celé vyústění odhadnout předem.
Dalibor Vácha v Muži, který psal dopisy využívá studenou válku ukončenou atomovým střetem a skupinu vojáků, která mezi sebou objevuje kohosi nebo spíše cosi podivného. Schéma vyprávění může připomínat úvodní povídku, ale liší se větší popisností místo akce, což není na škodu.
Oskar Fuchs v Zákonu smyčky představuje poměrně vypočítavého a prospěchářského hrdinu hrajícího s kartami, které mu zrovna osud přinesl, i kdyby ho měly dovést až k nepěknému šibeničnímu konci.
Kód Zeta od Františka Kotlety patří k hlavním lákadlům antologie a známý bruntálský řezník ani tentokrát nezklamal. Čtenář se občas hlasitě pousměje na těch správných místech a vše vyvrcholí klasickou černo-humornou pointou. Prostě spokojenost.
Nemesis od Romana Bureše uzavírá první část knihy věnované kouskům „před apokalypsou“. K zemi se obrovskou rychlostí blíží vesmírný objekt, civilizace je v rozkladu a svět se propadl do naprostého chaosu. Platí právo silnějšího, i když času už nikomu příliš nezbývá. Čtivé, nekompromisní a pro běžného smrtelníka mnohem stravitelnější než filmová Melancholie od Larse Von Triera.
Druhou část otevírají Čtyři Králové od Petry Lukačovičové, povídka situovaná do Prahy vykreslené jako město, v němž probíhají kmenové války. Názvem odkazuje na známou odbojovou skupinu z éry protektorátu, se kterou mají hrdinové ledacos společného – pevné morální zásady a odhodlání pomáhat ostatním, i když kvůli tomu musí občas riskovat a dělat nepěkné věci.
Povídka Po Velké bouři od Jana Kotouče se odehrává ve světě knižní série České země a sám autor ji charakterizuje jako něco mezi Sňatky z rozumu a Mad Maxem. Trochu odvážné tvrzení, ale je pravda, že velmi neobvykle zpracované téma českého národního obrození asi nelze popsat jinak. Patří k nejdelším příspěvkům do antologie a pro neznalé této série může být možná až příliš vytržená z kontextu.
Julie Nováková čtenáře Dlouhou nocí na Japetu zavede do vesmíru a umožňuje ve dvou různých časových rovinách sledovat zoufalý boj hrstky astronautů o přežití. Díky zcela odlišnému prostředí patří povídka ke kouskům, které se výrazněji zapíšou do paměti.
Hlavní hrdina Střepu od Petra Schinka se naopak musí vypořádat se spoustou zmutovaných i robotických bestií ve světě velmi podobném nehostinným pustinám herního Falloutu.
Hltač kostí od Haniny Veselé je příjemná a svižná oddechová akční jízda, kdy s hrdiny nejprve sestoupíme z nejvyšších a bezpečných pater vysokého mrakodrapu až do hlubokých městských stok, abychom se s nimi pak vydali na neobvyklou plavbu na výletní lodi Costa Neoromantica po mrtvém moři, které zase není až tak úplně mrtvé. Z obou kulis by se určitě dal vytěžit samostatný román, v kratší povídkové formě ale příběh může působit trochu uspěchaně.
Petr Stančík zvolil poměrně netradiční přístup a vybral si hrdinu, který v době po Velkém Průseru špatné skutky nepáchá, ale vyšetřuje. Na scénu přichází detektiv Postapák se svojí kápezetkou obsahující soupravu na snímání otisků prstů. Už jen tato zajímavá premisa dokáže upoutat, stará dobrá policejní práce a scény jak vystřižené z klasické noirové detektivky pak v mém žebříčku pasují Caput Mortuum na nejlepší kousek celé antologie.
Barva smrti od Davida Šenka je odlehčenou hříčkou o neobvyklém konci světa, který mohou mít na svědomí houby. Ano, čtete správně – i obyčejné houby a plísně, kterých máme všude kolem sebe plno, nám jednou mohou pořádně zatopit.
Kristýna Sněgoňová knihu uzavírá povídkou Sliby se maj plnit, která putováním malého kluka a jeho průvodce připomíná slavnou Cestu. Nic víc, nic méně a vcelku důstojná koncovka ambiciózního knižního projektu.
Více než třetina povídek (Pro pár krys šel bych na světa kraj, Kód Zeta, Nemesis, Dlouhá noc na Japetu, Hltač kostí a Caput Mortuum) dokáže zaujmout, ostatní bohužel už trošku splývají. Obálka je také mírně zavádějící, protože autoři dostali poměrně velkou volnost, a pokud by někdo očekával pouze výběr klasických pouštních světů po atomové válce, mohl by být lehce zklamán. Ve výsledku by větší tematická provázanost nebyla na škodu, antologie by si tak více vyprofilovala cílového čtenáře. Klasická brož a vypuštění některých kousků by výslednému poměru poměr cena/výkon také výrazně prospěly.
Každý čtenář se musí sám rozhodnout, jestli se mu tuto vizuálně velmi pěknou knihu vyplatí pořizovat do knihovny, nebo ne, protože k více než polovině povídek se asi vracet nebude. Nejsou špatně napsané, jenom jim něco chybí a nepřinášejí ten správný čtenářský „wow“ efekt, kdy byste je chtěli okamžitě doporučovat a nutit kamarádům.
Na pomyslném trůnu podobných výpravnějších publikací tak stále s přehledem zůstávají oba svazky Legend české fantasy, kde všichni zúčastnění rozšiřují své oblíbené literární světy. Zájemci o ucelenější příběh klasického postapo ražení by měli raději sáhnout po libovolné verzi Neffovy Tmy nebo rovnou po Kotletově čtyřdílné trilogii Spad.
Vydala: Epocha, 2018
Vazba: vázaná
585 stran / 555 Kč
