Tochi Onyebuchi: Zvíře zrozené z noci

Magie, láska a moc v opevněném městě.
Debut amerického autora Tochiho Onyebuchiho představuje nezapomenutelný úvodní díl série, která se do hloubky zabývá pravým významem spravedlnosti a viny.

ANOTACE:
V opevněném městě Kos působí zkorumpovaní mágové, kteří mají kouzelnou moc oprostit hříšné lidi od jejich hříchů a vytáhnout jim je z těla. Hříchy pak na sebe berou podobu nebezpečných zvířat zvaných inisis. S inisis bojují mladí pojídači hříchů akiové.

Pojídání hříchů má však strašlivé následky – pozřené hříchy se jim v podobě tetování zobrazují na kůži a do mysli proniká pocit viny. Postupem času většina akiů zešílí, zeslábne a ještě zahyne.

Taj je z akiů nejsilnější a nejnadanější. Je mu 17 let a dělá vše, co může, aby pojídáním hříchů zajistil svou chudou rodinu.

Jednoho dne je povolán, aby pozřel hřích příslušníka královského rodu. Tím však pronikne do nitra temného spiknutí směřujícího ke zničení města Kosu. Taj musí bojovat, aby zachránil princeznu, do níž se zamiloval – a s ní i svůj holý život.

 

UKÁZKA Z KNIHY:

Kapitola 1

Schválně jsem si sedl tam, kde mě nebylo vidět.

Z hromady sutin, kam jsem se uklidil z dohledu, jsem měl parádní výhled na ostatní požírače hříchů – akie. Shromáždili se dole na malém prostranství obklopeném troskami toho, co kdysi býval něčí domov.

Kdyby věděli, že tam jsem, nejspíš by jim v tu ránu stouplo sebevědomí, přestali by si hrát a pokoušeli by se mi vyhučet díru do hlavy. Nebeská pěst sem a Světlonoš tam. Ve Fóru mě teď nazývají různými lahala jmény. Jako by si snad už nikdo nepamatoval, že se jmenuju Taj.

Tahle skupinka akiů byla složená z mladých lidí, dokonce dětí. Někteří z nich ale vypadali podobně staří jako já, včetně jedné dívky s širokým nenuceným úsměvem, která upoutala mou pozornost. Uši jim zdobily malé cvočky s drahokamy, připomínajícími členy rodiny či jejich milované, které opustili nebo kteří opustili je poté, co se jim změnily oči a bylo jasné, že se z nich stali akiové. Jiní měli v uších místo drahokamů uhlíky. Šperky byly určené živým, uhlíky mrtvým.

Pousmál jsem se, když jsem sledoval tu dívku, co se na mě usmívala, zatímco se předváděla před přáteli. Z rozbitého balkonu skočila salto vzad, a když se jí při dopadu trochu shrnula tunika, odhalila kus světle hnědého stehna. Na okamžik jsem zahlédl čerstvé černé znamení obepínající její nohu – tetování znázorňující vrčícího vlka.

Dívka s vlkem se znovu usmála a zdvihla ruku, aby upoutala pozornost ostatních. Akiové se shromáždili kolem ní.

Začali pomalu souzvučně tleskat a tělem se kývali do rytmu. Ruce nad hlavu a tlesknout. Ruce nad hlavu a tlesknout. Rychleji. Rychleji. Ještě rychleji.

Teď ke každému tlesknutí přidali do rytmu ještě dupnutí a začali zpívat známou píseň.

Jeden kámen, dva a tři,

aki z Arbaa nikoho nešetří.

Čtyři, pět a šestý k tomu,

aki s Khamsy přijde k tvému domu.

Jeden či dva kameny dejte mně,

uvidíte akiho z Thalathy na stromě.

Dejte kámen, prosím, aspoň jeden,

ať jsem té pěkné holky hoden.

Také já jsem neslyšně vyslovoval slova písně, ale dával jsem si pozor, aby ze mě nevyšla ani hláska. Těžko říct, kdy naposledy jsem se k podobné skupince mladých akiů přidal, ale z textu jsem nezapomněl jediné slovo.

Když odezněly poslední tóny písně, jeden z nejmladších chlapců vstoupil do kruhu a začal poskakovat, dokud na sebe neupoutal pozornost. Pak to doopravdy roztočil. Skákal doprava i doleva, točil se a létal vzduchem. A malí akiové kolem něj výskali a tleskali.

Vtom se z kruhu oddělila dívka, tančila k němu a tleskala mu před obličejem. Srovnala s ním krok a najednou z toho byl taneční souboj. Dva akiové kopali a poskakovali, zatímco ostatní zpívali o klukovi, který ukradl perlu a musel odejít z města. Přelezl obrovskou Zeď obklopující naše město Kos a na druhé straně utekl do zakázaného lesa za někým, kdo tam na něj čekal.

Všiml jsem si, že kromě té dívky s vlkem všichni akiové vypadají, že mají neoznačenou kůži. Když jsem se ale podíval pořádně, zahlédl jsem malou ještěrku vytetovanou na klíční kosti. Nebo gryfa na lopatce. Černý inkoust na rudé kůži, na hnědé kůži. Skoro všichni byli příliš mladí na to, aby už pozřeli větší množství hříchů, a tak byla jejich kůže z velké části neposkvrněná znameními se zvířecími motivy, která získají za úspěšné pozření hříchu. Tato znamení nás také označují jako vyvrhele a lidé ve Fóru po nás kvůli nim vrhají zhnusené pohledy a vrážejí do nás. Tihle akiové mají štěstí. Shrnul jsem si rukávy a nohavice přes ruce a nohy, které jsem měl pokryté obrázky zvířat.

Mohl bych jít dovnitř a po zásluze se vyspat, abych se připravil na další pozření, ale venku bylo hezky. Nebylo ani moc sucho, že by se člověk při každém kroku dusil prachem, ale ani moc vlhko, ze kterého je vzduch těžký.

Dokonce jsem se přistihl, že houpám nohama do rytmu písně, která se ozvěnou odráží až ke mně nahoru. Když se tak dívám, jak se ti akiové smějí a tančí, snadno zapomenu, že na některé z nich budou lidé plivat, až opustí naši dahii, naši čtvrť, a budou procházet Fórem. Některé budou kopat, a dokonce i bít palácové stráže, až se budou procházet našimi ulicemi se svými šavlemi, rukavicemi a naprostou absencí humoru. Tady jsou šťastní a bezstarostní. Tady jsme šťastní a bezstarostní.

Kolem mě se přehnal stín.

Trhnul jsem sebou, připraven zasáhnout, ale byl to jen Bo.

„Tohle mi nedělej, brácho, málem jsem tě zabil,“ zlobil jsem se.

Ale byl jsem rád, že ho vidím, i když bylo jasné, že teď je to jen otázka času, než si nás ostatní akiové všimnou. Můj kamarád byl tak o tři hlavy vyšší než většina lidí v Kosu. Nešlo ho přehlédnout.

Udělal jsem mu místo. Posunul jsem se, aby si mohl taky sednout. Ale Bo zůstal stát. Nedávno potetované ruce měl založené na své velké hrudi, v obličeji měl prázdný výraz a byl klidný jako obvykle.

„Taji, povolali nás do paláce,“ řekl Bo a pak si odkašlal, aby se ujistil, že ho stále poslouchám a nekoukám po té dívce s vlkem. Ušklíbl jsem se. Znamenalo to totiž, že si jí všiml také.

„Povolali Jaie, aby pozřel hřích. Ale neuspěl.“

Úsměv mi poklesl. „Takže přešel.“

„Ano.“ Bo mluvil tiše, ale vyrovnaně. „Inisisa ho porazila. Navíc je pořád volná, někdo se o ni musí postarat.“

Vstal jsem a oprášil si kalhoty. Snažil jsem se přitom nevnímat, ten mráz, co mi běžel po zádech. Moc dobře jsem sice Jaie neznal, ale kývli jsme si na pozdrav pokaždé, když se naše cesty zkřížily. Akiové ho měli v úctě. A teď je mrtvý. Hůř než mrtvý. Pozřený.

Už v tu chvíli jsem se snažil si v mysli inisisu, hříšný běs, představit. Jak je velká? Jak je rychlá?

Ujistil jsem se, že svou dagu mám pěkně zastrčenou v pouzdře na předloktí, i když jsem věděl, že tam vždycky je. Svůj nůž si totiž zasunu do pouzdra hned po probuzení. Bez něj bych se cítil nahý.

„A mág už je tady?“ Nikdo se totiž na pozemky paláce bez doprovodu nedostane.

„Jo, už čeká.“ Když jsem Boa míjel, položil mi svou těžkou ruku na rameno. „Opatrně, Taji. Jai byl dobrý, ta inisisa ho neměla porazit.“

„Řekl ti ten hnusnej mág, jak je ta inisisa velká?“ snažil jsem se setřást jeho sevření.

Bo zakroutil hlavou. Říct ne by pro něj bylo nejspíš příliš namáhavé.

„Neboj, brácho,“ poplácal jsem ho po zádech. „Jestli ta inisisa byť jen sní o tom, že mě porazí, tak ji probudím a donutím ji se mi omluvit.“

Zvedl jsem Boovu ruku ze svého ramene a šel dál směrem k uličce, kde jsem našel mága oděného v černém, jenž na mě čekal, aby mě odvedl za mými povinnostmi.

Jak jsme se blížili k paláci, prohrábl jsem si prsty své rozčepýřené vlasy. Už začaly přerůstat a mně se tenhle účes líbil. Jako bych měl obrovskou vycpanou helmu. Jenomže dá mnohem víc práce je udržovat. Musím si je správně mýt. A někdy když je horko a vlhko, spadnou mi přes uši a vypadám jako osel. Nevím, asi to za to nestojí. Ale líbí se mi, když jsou pěkné, nadýchané a drží tvar.

Nesnáším, když mě nechávají čekat. Čím déle jsem sám s vlastními myšlenkami, tím víc mi pracují nervy. Hraju si s dagou, točím s ní a zase ji chytám, pořád dokola, a dávám si přitom pozor, abych ji uchopil za rukojeť, a ne za ostrou čepel. Snažím se nepřemýšlet o tom, co na mě čeká za zavřenými dveřmi.

Seděl jsem na lavičce na balkoně a čekal, až mě pozvou do paláce, kde sídlí královská rodina. Dokonce i ti nejbohatší si mohou dovolit najmout akiho, aby pozřel jejich hříchy, nanejvýš jednou či dvakrát za měsíc. Královská rodina Kayů si zve akiho každých pár dní. Tady na Kosu všemu vládnou ti nejčistší a nejméně zatížení hříchy. Aby si Kayové udrželi moc, musí se členové královské rodiny oprostit od všech hříchů, i malých včetně těch nejmenších milosrdných lží. Naši vládci nás pro svou zdánlivou čistotu duše akie dost vytěžují.

Za mramorovou balustrádou byla vidět samá zeleň. Zelená tráva rozprostírající se donekonečna, pár stromů a křoví lemující kamenné cesty klikatící se do dáli na pozemcích paláce. Byl jsem tak zvyklý na červené, hnědé a černé barvy z Fóra, že mi ta zelená přišla až příliš zářivá, až mě z ní bolely oči. Dokonce i větřík vanoucí touhle chodbou mi přišel jako luxus. V dusném horku Fóra se vzduch skoro nehýbal.

Na balkoně jsem zůstal jen já a pár stráží. Uniformy jim zdobil erb královského rodu. Na něm bylo vyobrazeno něco, co měl být drak, ale mně to vždycky připomínalo jednu z těch otravných obyčejných ještěrek, které neustále běhají po zdech, vyskakují z pytlů s rýží a děsí malé děti.

Jeden ze strážných na mě zíral, zatímco jsem si podupával nohou o mramorovou podlahu. Zachytil jsem jeho pohled a zakřenil se, jak nejvíc jsem dovedl, a přitom si mezi prsty pohrával s nožem.

Konečně se otevřely dveře a objevili se čtyři strážní, nesoucí nepochybně Jaiovo tělo zabalené do deky. Přes okraj mu visela ruka, na níž byla vidět jeho tetování. Prsty měl ozdobené ještěrkami a papoušky, kolem zápěstí měl obtočená křídla draka. Na vteřinu jsem se zamyslel, jestli jeho neočištěná duše, jeho inyo, stále prochází chodbami paláce a brání mu vstoupit do Nekonečna. Hříchy nás zatěžují, a když si je nesete s sebou i po smrti, země i nebe vás odmítnou. Říká se, že akiové tak zamořují zem, do které je pohřbí. Tam, kde leží, potom nic nevyroste. Takové banánovníky podle mě nad našimi těly rostou docela dobře. Ačkoli mě tyhle pověrčivé lahala nikdy nezajímaly, z palácových stráží mi běhal mráz po zádech. Raději jsem si proto zamumlal rychlou modlitbu k Bezejmennému a doufal, že tím pomůžu Jaiovu inyu na cestu.

Než ho položí do země, bude mu někdo muset podříznout hrdlo. Sice přešel, ale nebyl úplně mrtvý, což je to nejhorší, co se nám může stát. Bylo by příliš kruté pohřbít ho zaživa.

Jai se nikdy nezmínil o žádné rodině, ale já doufal, že nějakou má, aby ho jen nehodili do mělké díry, kam pohřbívají všechna naše hříchy obtěžkaná těla, daleko od dolů.

Když jsem odvracel pohled, zahlédl jsem pod Jaiovými tetováními dokonce i modrou kůži. Věděl jsem, že kdybych vstal a prohlédl si jeho tvář, uviděl bych, že jeho obvykle hnědé oči mají nyní zastřenou barvu ledu. Zářivé kamínky v jeho levém uchu by teď byly matné jako uhlí. Obličej by byl ztuhlý ve stejném výrazu, který měl ve chvíli, kdy ho běs pozřel, vysál jeho duši a nechal za sebou jen jeho zničené tělo.

Ale nesměl jsem se podívat, ani se s Jaiem rozloučit, protože přesně tak se do mysli vkrade strach – rychle, jako když mi ještěrka vběhne do ucha, když jí dám příležitost. Pak se tam uhnízdí a roste. Otupuje mě a zpomaluje, a když přijde čas utkat se s hříšným běsem, nebudu se moct pohybovat tak rychle, jak bych potřeboval. To se možná stalo Jaiovi. Dovolil si podlehnout strachu.

Díval jsem se přímo před sebe, když Jaiovo tělo vynášeli. Ze dveří vyšel mág v černém hábitu a já skryl své překvapení, když jsem v něm poznal Izua, hlavního mága. U nás ve slumu o něm akiové za jeho zády vyprávěli vtipy a nazývali ho Velkým šéfem, ale to on stával na ulici se strážnými, když nás jeho muži rvali z náručí našich rodin nebo nás vlekli z našich skrýší. Jiní mágové nás jen povolávali k práci, ale Izu byl jediný, kdo kdy viděl nábor. V hrudi muže, jenž dokáže dělat takovou práci, muselo hořet velmi černé uhlí.

Mágové mají moc vytáhnout lidem hříchy z těla. Hříchy na sebe pak vezmou podobu zvířat, inisis, a mágové pak sedí stranou, zatímco akiové ve snaze tyhle příšery zabít riskují život.

Izu na mě kývl a pak trhnul hlavou směrem ke dveřím. Už je to tady.

Vyskočil jsem na nohy a následoval Izua, který mě zavedl dovnitř a pak chodbou dál. Dveře se za námi ztěžka zavřely. Všechno tam bylo tak pompézní. Nebylo tam nic, z čeho by nečišela důležitost.

Jak jsme šli dál nekonečnou chodbou, mé ošuntělé boty zanechávaly na přepychovém červeném koberci špinavé stopy. Pomalu ke mně začínalo doléhat slabé cinkání a postupně sílilo. Když jsme zašli za roh, ten zvuk byl skoro ohlušující. Dorazili jsme ke dveřím, které byly uprostřed téměř rozpůlené, jak se ohnuly pod opakovanými údery něčeho zevnitř. Ať už bylo uvnitř cokoli, znělo to jako něco mohutného. A rozzlobeného.

Prosmýkl jsem se kolem strážných u dveří. Záda měli rovná stejně jako svá kopí. Ušklíbl jsem se, když jsem viděl, jak třesoucíma se rukama pevně svírají své zbraně.

Zavřel jsem oči a zklidnil dech. Vždy budu v pokušení přemýšlet o tom, čí hřích pozřu, čí vinu si nechám vypálit do duše a na kůži. Na to ale myslet nemohu. Protože pak by mé myšlenky putovaly k hebké kůži princů a princezen. A pak bych myslel na to, jak procházejí kolem čistí a zalití světlem, zatímco já se musím brodit bahnem ve Fóru, snášet plivance a posměšky kvůli svým tetováním – důkazům zločinů, jež jsem nespáchal.

O tom ale přemýšlet nesmím. Proto to nedělám. Neptám se. Jen přijdu a dostanu zaplaceno.

Řinčení zničehonic utichlo. Izu stál vedle mě a já čekal na svolení. Přikývl a pod kápí se mu zaleskly zelené oči. Strážní přistoupili ke dveřím, otevřeli je a já vběhl dovnitř s dýkou připravenou k boji. Ani jsem neslyšel, jak se za mnou zavřely dveře, protože běs se zrovna postavil na zadní a zařval mi do obličeje.

Díval jsem se na obrovského lva, jednoho z největších, jaké jsem kdy viděl. Byl tvořen stíny tak temnými, že vysály všechno světlo z místnosti, dokonce i odlesky dagy v mé ruce. Jeho drápy z pramínků černého inkoustu klaply o dlaždice, když dosedl na své ohromné nohy. Hřích přeměněný pomocí černé magie v živou dýchající bytost.

Uvidíme, jak dlouho mi bude trvat to, co Jai nedokázal. Uzavřel jsem mysl, abych ji propojil se svým tělem. Nebyl prostor na emoce, zlost, strach nebo radost. Běs zvedl mohutnou tlapu a ohnal se po mně.

Před prvním máchnutím jsem se sehnul. Druhá tlapa přilétla z opačné strany a já uskočil, ale ne dost daleko. Drápy stejně ostré a smrtelné jako jakékoli skutečné mi rozervaly košili.

Vyškrábal jsem se pozadu na trosky něčeho, co dřív nejspíš byla nějaká okázalá postel. Do dlaní se mi zabodávaly třísky. Pokoj byl úplně na maděru. Koberce ležely rozervané po podlaze a všude kolem pomalu zasychaly šmouhy od krve. Rád bych si myslel, že se Jai snadno nevzdal.

Běs po mně vystartoval a opět napřahoval tlapu. Uskočil jsem těsně z dosahu a pak na zvíře vyběhl. Zachytil jsem se na jeho rameni a šplhal nahoru, abych se mu dostal na záda. Lev zařval, ale já stiskl stehna z obou stran jeho mohutného krku. Ve snaze mě setřást začal vyhazovat. Vtom jsem mu vrazil dagu přímo do krku.

Místnost se otřásla ohlušujícím řevem a potom se mě snažil opět shodit, jenomže já se držel pevně. Bodal jsem stále znovu a znovu. Konečně se mu podlomily nohy a svalil se na zem. S těžkým dechem jsem mu seskočil ze zad.

Tři a půl minuty. Uhlah. Dneska bez rekordu.

Oprášil jsem si ruce a otočil se čelem k němu. Pomalu se přeměňoval v mlhu, kousek po kousku se rozpadal, jedna končetina za druhou, až z něj nakonec zbyla jen louže černého asfaltu na mramorové podlaze. Inkoustová hmota začala vířit, stále rychleji a rychleji a nakonec zamířila ke mně.

Tuhle část nesnáším.

Sehnul jsem se a otevřel pusu. Zbytky inisisy mi vlétly přímo do krku. Pálí to. Musím zavřít oči. Pokaždé. A pokaždé mám pocit, že to bude trvat věčně. Ten smutek, co mi drásá kůži. Ten pocit viny, jenž svírá mou mysl. Ten chlad, který se mi prožírá až do morku kostí. Chci vykřiknout, ale hrdlo mám plné hříchu a ta chvíle se natahuje jako guma víc a víc a víc, až nakonec praskne.

A jsem zpět.

Z koutků úst mi stékaly kapky stínu a já si zbytky hříchu otřel hřbetem ruky. Slyšel jsem v hlavě ozvěny hříchu, ale rychle jsem zatřepal hlavou, aby mě neovládly. Nepotřebuji vědět, kdo co komu udělal. Co se stalo, stalo se. Přišel jsem jen pozřít hřích a dostat za to zaplaceno. Zezačátku jsem po pozření ležel na zemi třeba půl hodiny a třásl se tak, že mi málem vypadaly všechny zuby. Teď jsem byl na nohou do pěti minut.

Šel jsem k zamčeným dveřím a dvakrát na ně zabouchal, abych dal vědět Izuovi a strážným, že jsem skončil. Pozřel jsem hřích, hřích nepozřel mě. Udělal jsem to, co Jai nezvládl a co by nezvládl ani jiný aki kromě mě.

Když se dveře rozletěly, uviděl jsem v očích strážných strach a zděšení, jakmile zahlédli místnost za mnou. Jen Izu se tvářil naprosto lhostejně a věnoval mi pohled, jako bych byl nějaký odpad. Jako rezavějící kladivo nebo hřebík, který se nakonec ohne.

Už jsem si na to zvykl.

Vedle Izua stál člověk se zlatými vlasy, ve kterém jsem ke svému překvapení poznal prince Harise. Ten byl sice až asi šestý nebo sedmý v pořadí následnictví trůnu, ale pořád byl z královské rodiny. Rychle jsem sklonil hlavu, přesto jsem ještě stihl zahlédnout jeho chladný pohled. Nejspíš přišel, když jsem zrovna bojoval s tím hříšným běsem. Jeho hříšným běsem.

Uslyšel jsem cinkat mince, poté mě oslnil záblesk zlata a nakonec se mi v dlani objevil kovový plíšek. Měl jsem jen vteřinu na to, abych se podíval na hodnotu, která na něm byla vyražena. Nestačil jsem si všimnout, kolik přesně jsem dostal zaplaceno, ale věděl jsem, že to bylo málo. Než jsem se stihl ozvat, přistoupili ke mně strážní a tlačili mě zase ven, až jsem při tom své peníze málem ztratil.

Párkrát jsem si odplivl ve snaze zbavit se té hříšné pachuti v puse a potom šel dál pěšinou k hlavní bráně paláce, kde na mě čekal Bo, aby mě doprovodil domů. Ve tváři se mu objevil vzácný úsměv, jediná známka jeho obav, že už se nevrátím.

Když jsem došel k Boovi, který mě na pozdrav poplácal po zádech, ucítil jsem, jak se mi na předloktí vypaluje tetování. Tenhle lev vytesaný do mé kůže bude odteď pořád se mnou na znamení hříchu prince Harise. Ten si teď může vykračovat čistý, ctihodný a svobodný, zatímco já musím v hlavě a na těle nést důkazy jeho zločinů. Na okamžik jsem pocítil tíhu. Myslí se mi přehnalo utrpení a zoufalství spojené s oním hříchem, ale soustředil jsem se, abych je z hlavy vyhnal, přesně jak mě učili a jak to dělám už od svých devíti let.

Vydělanou minci jsem si strčil mezi zuby a pohrával si s vlasy. Potřeboval jsem na jejich úpravu obě ruce, aby trčely správným směrem.

Ukázalo se, že Jai neměl žádné blízké příbuzné, a tak jeho pohřeb zůstal na nás. Já a několik dalších akiů jsme vystoupali na římsu trčící z kamenné zdi, která jako okraj mísy obklopuje severní dahii jménem Ashara. Hned za zdí jsou doly, kde jsem viděl muže černé jako obsidián, jak pracují i v poledním horku. Nosy a ústa jim zakrýval šátek černý jako uhlí. Buď právě šplhali nahoru z dolu, nebo podávali koše plné drahých kamenů, které našli. Vzduch naplnil kovový zvuk jejich kladiv narážejících o kámen. Byl to jiný hluk než ve Fóru.

Na dně té velké mísy byla rozeseta obydlí, ale šlo hlavně o boudy a pár chatrčí s plechovými střechami. Skoro jsem tam dole ani neviděl lidi, jen malé tečky, které běhaly do chatrčí a zase vybíhaly ven, ale věděl jsem, že se tam někde nad ohněm opéká koza a ženy se chystají posypat mladé dívce čelo vzácnými kovy u příležitosti dosažení dospělosti. Její mladší sestry někde rozmačkávaly sladké brambory a remcaly u toho. V nějaké temné uličce zase šňupači drtili kameny a ze hřbetu ruky šňupali vzniklý prášek, aby na chvíli zapomněli na své problémy. Nad tím vším se tyčila ohromná socha Maleka, mytického válečníka, jenž před dávnými časy bojoval s arashi, démonickými příšerami, které sestoupily z nebe a napadly dahii. Socha se vždycky zbarví do hnědo-červena, když na ni slunce svítí z tohohle úhlu. Malekova ruka, v níž drží meč, je napřažena vzad, připravená zasadit ránu neviditelnému nepříteli. Dívá se do nebes.

Jaiův pohřeb vedl Bo jako jeden z nejstarších akiů. Poté co akiové položili Jaiovo tělo vedle jeho prázdného hrobu, mu Bo podřízl hrdlo jeho vlastní dagou, a vysvobodil ho tak z poloviční smrti. Peníze jsem měl v kapse a na pohřby nemívám kuráž, ale měl jsem dojem, že tomuhle akimu dlužím být aspoň poblíž. Na to, abyste poznali, kde v téhle části dahie byl nedávno někdo pohřben, nepotřebujete ani horníka ani farmáře. Na místo, kam jsou akiové uloženi, se nedává žádný náhrobek ani jiné označení, hrobu se ovšem vyhýbá tráva. Nám se vyhýbá.

Pohřbili jsme Jaie i s jeho kamínky v uchu.

Jeho inyo poletovalo vzduchem jako černé nárazy větru a pak zmizelo a já ucítil Jaie mezi námi.

Bo začal zpívat svým zvučným a jasným hlasem, ale nepochytil jsem slova, jen rytmus. Pustil se do tance a posléze se přidali ostatní. Jaiovo inyo tančilo s nimi.

Lev na zápěstí mě pálil jako všechna nová znamení. Píchlo mě v břiše. Nejdřív jsem si myslel, že mě zasáhlo pozorování pohřbu dalšího akiho, ale pak jsem si uvědomil, že jsem celý den nejedl.

Když obřad skončil, přelezl jsem asharskou zeď a šel shánět nějakou paprikovou polévku.

Hlavním principem, který nám vládne, má být rovnováha. Hřích a oběť. Noc a den. Život a smrt. Vylezl jsem nahoru na římsu a uviděl kluka, jak tam stojí se zavřenýma očima, skoro jako by na mě čekal.

V obličeji měl prázdný výraz, ale na tváři bylo vidět, že plakal. Oblečení na něm viselo. Měl na sobě proděravělou košili a vytahané kalhoty, obojí v barvě bahna. Musel být na ulici aspoň týden. Podle jeho vzezření spíš dvakrát tolik. Vypadal, jako by snil. Rukama pevně objímal hruď a oči měl zavřené.

„Hej!“ přistoupil jsem k němu. Můj stín vypadal hrozivě. „Ztratil ses?“

Tohle chlapce probudilo z transu a začal se třást. Řekl bych, že ani neměl domov, ze kterého by utekl. Možná pro něj najdu místo u tety Sanii a tety Nawal v marayu u ostatních sirotků z Kosu.

„Hele, jak se jmenuješ?“

Chlapec otevřel oči a vtom jsem to uviděl. Bílé zorničky. Duhovky měl hnědé, ale přímo uprostřed nich zářila malá slunka. Byl to aki. Neviděl jsem na něm žádný hřích, takže se mu oči změnily teprve nedávno.

Vždycky když kazatelé ve Fóru mluví o Rovnováze, Bezejmenném, hříchu a čistotě, je to všechno lahala. Ale sotva jsme pohřbili Jaie, najednou se objevil tenhle kluk. Možná tohle je ta Rovnováha, o které mluví. Jeden odejde, další přijde.

„Omar,“ vyhrkl. „Jmenuju se Omar.“

Natáhl jsem ruku dlaní nahoru. „Na tebe a tvé blízké, Omare,“ pozdravil jsem.

Chvíli mu to trvalo, ale nakonec přejel svou dlaní přes mou. Měl ji pokrytou prachem a za nehty se mu držela špína. „Na vás a vaše blízké, pane.“

„Taj,“ opravil jsem ho. „Jmenuju se Taj.“ Bezmyšlenkovitě jsem mu rukou prohrábl rozčepýřené vlasy. „Teď je z tebe aki. Pojď se seznámit se svými bratry a sestrami.“ Otočil jsem se a vedl ho zpátky z kopce.

Papriková polévka mi nikam neuteče.

 

INFO O KNIZE:
Vydal: CooBoo, říjen 2018
Překlad: Jitka Ircingová
Vazba: vázaná
Počet stran: 256
Cena: 269 Kč