Andrew Caldecott kráčí v Opskurnu v Peakeových stopách
Zapadlý, zcela nezávislý kout Anglie, kde mezi sebe obyvatelé nepustí nikoho „zvenčí“. Místo, které navzdory modernímu vybavení a vysokému stupni vzdělání zdánlivě zamrzlo v čase. Město plné podivínů s neobvyklými jmény, výstředními zvyklostmi a zákazem učit se historii. A jedna louka skrývající tajemství. To je Opskurno z pera Andrewa Caldecotta.
Jonáš Oblong je učitel, který v žádné škole nevydržel ani do konce pololetí. Když odpoví na inzerát, v němž hledají občané města Opskurna učitele moderních dějin, nedělá si velké iluze. K jeho překvapení ho však pozvou na pohovor, kde se dozvídá, že v Opskurnu je zákaz studování hluboké historie, především pak historie samotného města. S tím Jonáš nemá problém – práce jako práce. To ale nepočítal s tím, za jakých okolností se místo dějepisáře uvolnilo, a také podcenil vlastní zvědavost.
Kromě Oblonga se do Opskurna vypravil také nerudný sir Veronal, který si koupil místní – po léta uzavřený – zámek. Zdá se, že má v tomhle podivínově vlastní plány. Obyvatele Opskurna a blízkého okolí tak čekají velké změny, na které ale možná nejsou připraveni…
Opskurno je ukázkovou knihou, která spadá do škatulky takzvané „whimsy“ fantasy (někdy též „whimsical“) – chcete-li česky: rozmarné fantasy. Je to poměrně specifický šuplíček, který toho v sobě neukrývá zase tolik. U nás je asi nejznámějším představitelem tohoto subžánru Mervyn Peake se svou trilogií Gormenghast. Pokud jste některou z knih této série četli, už asi tušíte, jakým směrem se Andrew Caldecott ve své knize vydal…
Opskurno dělá čest svému jménu, neboť je obydleno celou řadou obskurních postaviček. Ty dohromady s méně pochybnými, přesto dostatečně výstředními sousedy vytvářejí změť šílených jmen, zvyků a rituálů, příkazů, zákazů a prapodivných tužeb. Jak už to u tohohle druhu fantasy bývá, chvílemi to vypadá, jako by autor jen poslepoval dohromady sled nepravděpodobných, ztřeštěných, za vlasy přitažených a místy zcela absurdních scén, spolu s každou hloupostí, která ho napadla. Logicky se nabízí podezření, že to přece nemůže držet pohromadě. Jenže ono to nějakým zázrakem pohromadě drží – a nejen to: po čase to začne dokonce dávat smysl.
Andrew Caldecott zvládl vdechnout Opskurnu jiskru. Ano, chvíli trvá, než si na jeho styl – a především na výstřední absurditu – zvyknete, ale pak se kniha čte sama, ačkoliv pořád zůstává svérázně pojatá. Oproti Gormenghastu má Opskurno také jednu velkou výhodu – má příběh, který se celým vyprávěním vine. Postupně na čtenáře čeká odhalení, co se stalo v minulosti tohohle zapadlého koutku Anglie, proč je tohle podivné místo natolik privilegované a proč se nikdo nesmí učit o jeho historii.
Obávám se ale, že cestou může řada čtenářů odpadnout. Ačkoliv se Caldecott snažil a jeho kniha je vcelku čtivá, a místy dokonce můžete narazit na špetku humoru (který nepramení čistě ze škodolibého posmívání se tomu, jak jsou některé postavy směšné), skoro do poloviny příběhu jen hází narážky v podobě zvláštního – místy značně vyhroceného – chování obyvatel Opskurna a jejich rozhovorů, jež ale čtenářům v danou chvíli absolutně nedávají smysl. Kniha je poměrně dlouho tajemná jak hrad v Karpatech a zdánlivě postrádá logiku. Autor věší na zeď jednu příslovečnou pušku za druhou. Ne všichni ale budou dostatečně trpěliví na to, aby si počkali, zda se z nich skutečně vystřelí…
Ve výsledku tak může být Opskurno náročné čtivo, které nesedne každému – a to navzdory tomu, že postavy, jejich chování, i celková zápletka mohou vyznívat lehce naivně (podotýkám, že to je záměr). Tohle zkrátka není odpočinkovka, kterou si vezmete na cestu do MHD – doporučuji si nad knihu sednout s pořádným hrnkem čaje a obrnit se trpělivostí. Pokud přečkáte prvních sto stran a nepropadnete pocitu, že jste se buď vy, nebo autor zbláznili, pak už knihu dočtete a nejspíš si ji i užijete.
Vydal: Host, 2018
Překlad: Petra Johana Poncarová
Vazba: vázaná
Počet stran: 480
Cena: 389 Kč
