Rick Riordan: Loď mrtvých (Magnus Chase a bohové Ásgardu 3)
Nakladatelství Fragment vydalo závěrečný díl trilogie inspirované tajemnými Vikingy a severskou mytologií od Ricka Riordana, autora světového bestselleru Percy Jackson.
ANOTACE:
Kde jsou ty časy, kdy jsem si v klídku žil na ulici a staral se hlavně o to, kde se v teple vyspím a kde si vyžebrám oběd… Ještě pořád mi hlava nebere, proč jsem se zrovna já dostal do Valhaly jako jeden z Ódinovy armády einherjů. A už vůbec netuším, jak se to semlelo, že na mně najednou závisí osud všeho živého i mrtvého, například svérázných tvorů, kteří si říkají severští bohové, obrů všeho druhu, dokonce i nejrůznějších nestvůr, ale hlavně celého lidstva včetně mé sestřenice Annabeth s Percym Jacksonem… Jenže já, Magnus Chase, jsem syn Freye, boha léta, úrody a růstu. Umím uzdravovat, v bojování nejsem žádné eso. A teď mám čelit samotnému bohu vší špatnosti Lokimu, který se chystá vyplout na Lodi mrtvých a zahájit ragnarök, den zkázy devíti světů. Aspoň že na tuhle beznadějnou výpravu nepotáhnu sám. Mám s sebou bandu elitních bojovníků: trpaslíka Blitze, který nesnáší denní světlo, hluchoněmého elfa Heartha, postící se valkýru Sam, statečného Týdžeje, vojáka z občanské války, zuřivého berserka Nedorosta Gundersona, Mallory Keenovou, která dovede klít jako dlaždič, a Alex/e Fierro, což je někdy holka a někdy kluk a občas taky gorila nebo mrož. Společně jsme už porazili vlka Fenrira a získali Thorovo kladivo! Ale úkol, který na nás čeká, je ze všech nejtěžší…
UKÁZKA Z KNIHY:
1 Percy Jackson dělá, co může, aby mě zabil
„ZKUS TO ZNOVA,“ NAŘÍDIL MI PERCY. „A teďka bez toho umírání.“
Stál jsem na ráhnu lodi USS Constitution, hleděl na bostonský přístav šedesát metrů pod sebou a litoval, že neumím to, co některé druhy kondorů v nebezpečí: vyvrhnout na nepřítele smradlavé žaludeční šťávy. To bych Percyho jednoduše pozvracel a měl od něj pokoj.
Při posledním skoku, ke kterému mě donutil, což bylo sotva před hodinou, jsem si zlámal všechny kosti v těle. Kamarád Alex Fierro mě taktak stačil nahnat zpátky do hotelu Valhala, abych umřel ve vlastní posteli.
Jsem totiž bohužel einherj, jeden z Ódinových nesmrtelných válečníků. Neumřu natrvalo, pokud naposled vydechnu na území Valhaly. Za půl hodinky jsem se probral, čilý a zdravý jako rybička. Mohl jsem se vrátit zpátky a nachystat se na další bolest. Hurá!
„Je to fakt nutný?“ zkusil jsem smlouvat.
Percy se opíral o lanoví a vítr mu čechral tmavé vlasy.
Vypadal jako normální kluk – oranžové tričko, džínsy, okopané bílé kožené reeboky. Potkat ho na ulici, nenapadne vás: Jéé, polobožský syn Poseidóna! Chvála Olympanům! Neměl žábry ani plovací blány mezi prsty, jen oči zelené jako moře – asi tak stejného odstínu jako teď můj obličej. Jediná divná věc na něm bylo tetování na vnitřní straně předloktí – trojzubec tmavý jako ožehlé dřevo a pod ním řádek písmen SPQR.
Řekl mi, že to znamená Sono Pazzi Quelli Romani – Tihle Římané jsou cvoci. Měl jsem podezření, že si ze mě dělá legraci.
„Podívej, Magnusi,“ spustil na mě. „Budeš se plavit nepřátelským územím. Půjde ti po krku hromada mořských potvor a mořských bohů a kdovíčeho ještě, jasný?“
„Jo, jasný.“
Tím jsem myslel: Laskavě mi to nepřipomínej. A už mě prosím nech být.
„Někdy se prostě stane,“ pokračoval Percy, „že tě něco shodí z lodi, možná právě z téhle výšky. Musíš se naučit, jak ten dopad přežít, neutopit se a vyplavat zpátky na hladinu, abys mohl bojovat. Bude to drsný, zvlášť v ledové vodě.“
Věděl jsem, že má pravdu. Podle vyprávění mé sestřenice Annabeth měl Percy za sebou ještě nebezpečnější dobrodružství než já. (A to žiju ve Valhale a umírám nejmíň jednou denně.) Sice jsem si cenil toho, že přijel z New Yorku, aby mi dal výcvik přežití ve vodě, ale už mě začínalo unavovat, jak to vořu.
Včera mě pokousal velký bílý žralok, přiškrtila obří oliheň a požahala tisícovka naštvaných medúz. Snažil jsem se zadržovat dech, přitom jsem spolykal pár galonů mořské vody a zjistil, že deset metrů pod vodou nejsem v boji zblízka o nic lepší než na suché zemi.
Dnes ráno mě Percy provedl po téhle staré fregatě a pokoušel se mi vtlouct do hlavy základy plavby a navigace, jenže já nerozeznal záďový stěžeň od záďové paluby.
A teď jsem předváděl odstrašující příklad, jak se padat nemá.
Podíval jsem se dolů na palubu, odkud nás sledovali Annabeth a Alex Fierro.
„Ty to zvládneš, Magnusi!“ povzbuzovala mě Annabeth.
Alex Fierro mi ukázal zvednuté palce. Aspoň myslím. Z té výšky se to nedalo přesně poznat.
Percy se zhluboka nadechl. Zatím se mnou měl trpělivost, ale viděl jsem, že po celém víkendu už toho má taky po krk. Vždycky když se na mě podíval, cukalo mu levé oko.
„Je to jako nic, člověče,“ ujišťoval mě. „Ukážu ti to ještě jednou, jo? Skočíš jako parašutista, roztáhneš nohy a ruce jako orel křídla, abys zpomalil pád. A těsně předtím, než dopadneš do vody, se srovnáš jako šíp – hlava nahoře, nohy dole, rovný záda, stažený zadek. To poslední je zvlášť důležitý.“
„Parašutista,“ opakoval jsem svědomitě. „Orel. Šíp. Zadek.“
„Správně,“ pochválil mě Percy. „Koukej.“
Skočil z ráhna a řítil se k přístavu jako dokonalý parašutista. V poslední chvíli se nasměroval nohama dolů a dopadl do vody, zajel pod hladinu a ta se málem ani nerozvlnila. Za chviličku už byl zase nad ní a mával na mě: Vidíš? Nic to není!
Annabeth a Alex zatleskali.
„Dělej, Magnusi!“ zavolal na mě Alex. „Teď ty! Pochlap se!“
To měl být asi vtip. Alex se většinou cítil jako holka, ale dneska byl rozhodně kluk. Někdy mi to ujelo a použil jsem pro ni/něho špatné zájmeno a Alex mi to s oblibou vracel/a tím, že se mi nemilosrdně posmíval/a. Jak to kamarádi dělají.
Annabeth zahulákala: „To dáš, člověče!“
Temná hladina vody pode mnou se třpytila jako naleštěná kovadlina a chystala se mě rozmáčknout.
Fajn, zamumlal jsem pro sebe.
Skočil jsem.
Celé půl vteřiny jsem si byl docela jistý sám sebou. Vítr mi hvízdal kolem uší. Roztáhl jsem ruce a dokázal neječet.
Dobrý, pomyslel jsem si. To zvládnu.
Najednou ke mně kdovíodkud přilétl můj meč Jack a dal se do řeči.
„Hej, señor!“ Na dvousečné čepeli mu zaplály runy. „Co tu blbneš?“
Zamáchal jsem rukama, zkoušel jsem se srovnat před dopadem. „Teď ne, Jacku!“
„Jo, už mi to došlo! Ty padáš! Víš, jednou jsme s Freyem padali –“
Než mi stačil vylíčit svůj fascinující příběh, praštil jsem sebou do vody.
Přesně jak mě Percy varoval, studená voda mi vyřadila z provozu celé tělo. Ponořil jsem se, ochromený chladem, vzduch se mi vymáčkl z plic. V kotnících mi tepalo, jako bych se odrazil od cihlové trampolíny. Ale aspoň jsem to přežil.
Pátral jsem po těžkých zraněních. Když jste einherj, umíte moc dobře naslouchat vlastní bolesti. Dokážete vrávorat po bitevním poli ve Valhale, smrt na jazyku, lapat po posledním dechu a přitom klidně uvažovat: Aha, tak takové to je, když má člověk rozdrcený hrudní koš. Zajímavá zkušenost!
Tentokrát jsem si určitě zlomil levý kotník. Ten pravý byl jen vymknutý.
Snadná náprava. Přivolal jsem si Freyovu sílu.
Z hrudi se mi rozšířilo do nohou teplo jako z letního sluníčka. Bolest pominula. Sám sebe neumím uzdravovat tak dobře jako ostatní, ale cítil jsem, že se mi kotníky začínají hojit – jako by se mi uvnitř nohy rozlezl roj přátelských včel, potíraly zlomeniny mastí a splétaly nanovo vazy.
Je to lepší, pomyslel jsem si, jak jsem tak plynul tou studenou tmou. Ale měl bych dělat ještě něco… A jo, jasně. Dýchat.
Do ruky mě šťouchl Jackův jílec, jako když se pes hlásí o páníčkovu přízeň. Ovinul jsem prsty koženou rukojeť a on mě vytáhl nahoru, vymrštil mě nad přístav jako jezerní paní na raketový pohon. Přistál jsem na palubě lodi vedle přátel, lapal po dechu a klepal se jako ratlík.
„No páni.“ Percy couvl. „To bylo jiný kafe. Jsi v pořádku, Magnusi?“
„Jhhoo,“ zachraptěl jsem jako nachlazená kachna.
Percy si prohlížel zářící runy na mé zbrani. „Odkud se tu vzal ten meč?“
„Čau, já jsem Jack!“ představil se Jack.
Annabeth měla co dělat, aby nevyjekla. „Ono to mluví?“
„Ono?“ dopálil se Jack. „No tak, dámo, kapku úcty. Jsem Sumarbrander! Meč léta! Freyova zbraň! Existuju už tisíce let! A jsem sameček!“
Annabeth se zamračila. „Magnusi, když jsi mi vyprávěl, že máš kouzelný meč, nezapomněl jsi mi náhodou říct, že umí mluvit?“
„Že by?“ Upřímně, nevzpomínal jsem si.
Posledních pár týdnů byl Jack někde mimo, dělal si, co asi tak samostatné kouzelné meče dělávají ve svém volnu. S Percym jsme v soubojích používali standardní tréninkové zbraně hotelu Valhala. Nenapadlo mě, že se tu Jack jen tak zjeví a představí se. A navíc, že Jack umí mluvit, to je na něm nejmíň zvláštní. Ale že dovede zpaměti přezpívat celé Jersey Boys… to je záhada.
Alex Fierro vypadal, že se moc snaží nesmát. Byl oblečený v růžové a zelené jako obyčejně, ale tenhle úbor jsem na něm ještě neviděl: šněrovací kožené boty, růžové ultra-skinny džínsy a přes ně žlutozelenou smokingovou košili a tenkou kostkovanou kravatu, volně uvázanou jako náhrdelník. K tomu tmavé ray-bany se silnými obroučkami a zelený rozcuch, prostě vypadal, jako by vypadl z obalu alba Nové vlny kolem roku 1979.
„Nezapomeň na dobrý vychování, Magnusi,“ napomenul mě. „Představ své přátele meči.“
„Jo, jasně. Jacku, tohle je Percy a Annabeth. Jsou to řečtí polobohové.“
„Hmm.“ Nezdálo se, že by to na Jacka udělalo dojem. „Jednou jsem se setkal s Herkulem.“
„A kdo ne?“ zabručela Annabeth.
„Pravda,“ uznal Jack. „Ale pokud jste tady Magnusovi kámoši…“ Najednou zmlkl. Runy mu vybledly. Vyskočil mi z ruky a rozletěl se k Annabeth, čepel sebou škubala, jako by čenichala ve vzduchu. „Kde je? Kde schováváš tu kočindu?“
Annabeth zacouvala k zábradlí. „Tak pozor, meči. Udržuj si odstup!“
„Jacku, chovej se slušně,“ napomenul ho Alex. „Co to děláš?“
„Ona tu někde je,“ tvrdil Jack. Přiletěl k Percymu. „Aha! Co máš v kapse, mořskej kluku?“
„Prosím?“ Percy se tvářil trochu nervózně, když se mu kouzelný meč vznášel u pasu.
Alex si stáhl brýle na nose níž. „No, tak teď mě to zajímá taky. Co máš v kapse, Percy? Zvědavé meče to chtějí vědět.“
Percy vylovil z kapsy džínsů úplně normální pero. „Myslíš tohle?“
„TADÁ!“ rozjásal se Jack. „Co je zač tahle kráska nebeská?“
„Jacku,“ vložil jsem se do toho. „Je to pero.“
„To teda není! Předveď mi to! Předveď mi to!“
„No… jasně.“ Percy sundal čepičku pera.
Okamžitě se proměnilo ve skoro metrový meč s listovou čepelí ze zářícího bronzu. Oproti Jackovi vypadala zbraň jemná, skoro drobná, ale podle toho, jak ji Percy třímal, jsem nepochyboval, že by si s ní na bojištích Valhaly poradil.
Jack se nasměroval hrotem ke mně a runy mu rudě zaplály. „Vidíš, Magnusi? Já ti říkal, že není žádná hloupost nosit meč maskovaný jako pero!“
„Jacku, to jsem nikdy netvrdil!“ bránil jsem se. „Tos řekl ty.“
Percy povytáhl obočí. „Co to vy dva melete?“
„Ale nic,“ řekl jsem rychle. „Takže tohle je ten pověstný Anaklusmos? Annabeth mi o něm říkala.“
„O ní,“ opravil mě Jack.
Annabeth se zamračila. „Percyho meč je mečice?“
Jack se rozesmál. „No jasan.“
Percy si svůj meč prohlížel, ale mohl se mě zeptat a já bych mu z vlastní zkušenosti potvrdil, že samec se od samice na pohled těžko rozezná.
„Já ti nevím,“ mračil se. „Víš to jistě –?“
„Percy,“ obul se do něj Alex. „Respektuj pohlaví.“
„No tak jo. Je to jenom divný, že jsem to nepoznal.“
„Na druhé straně,“ rýpla si Annabeth, „jsi až do loňska taky nevěděl, že se s tím perem dá taky psát.“
„To bylo ubohý, chytrolínko.“
„Zkrátka!“ přerušil je Jack. „Hlavní je, že je Anaklusmos teďka tady, je krásná a potkala se se mnou! Možná bysme my dva mohli… víte… chvilku o samotě probrat, hm, mečový záležitosti?“
Alex se ušklíbl. „To mi připadá jako fajn nápad. Necháme meče, ať se seznámí, a dáme si oběd. Magnusi, myslíš, že do sebe dostaneš falafel a neudusíš se?“
2 Falafelové sendviče s dávkou ragnaröku
NAJEDLI JSME SE NA ZADNÍ NÁSTAVBOVÉ PALUBĚ. (Jen koukejte, jak se vyznám v lodních termínech.)
Po náročném dopoledni plném padání mi připadalo, že si ty cizrnové placičky a pita chleba, jogurt a studené plátky okurek vážně zasloužím, i přílohu v podobě zvlášť kořeněného jehněčího kebabu. Piknik nám připravila Annabeth. Zná mě dost dobře.
Oblečení mi na sluníčku brzo uschlo. Bylo příjemné cítit ve tváři teplý větřík. Přístav brázdily plachetnice a nebe letadla, mířila z Loganova letiště do New Yorku, do Kalifornie nebo do Evropy. Celý Boston působil jako nabitý netrpělivou energií, jako když třída ve čtrnáct padesát devět čeká na zvonění, všichni se chystají vypadnout na léto z města a užít si počasí.
Co se mě týkalo, já nechtěl nic než zůstat tady.
Meče stály opodál opřené o kotouč provazu a jílci se opíraly o zábradlí. Anaklusmos vypadala jako normální neživý předmět, ale Jack se k ní tlačil blíž a blíž, balil ji a čepel mu zářila stejně tmavě bronzově jako jí. Naštěstí byl zvyklý vést jednostranné rozhovory. Vtipkoval. Lichotil jí. Naparoval se, koho všeho zná. „Víš, Thor a Ódin a já jsme byli jednou v hospodě…“
Pokud to na Anaklusmos zapůsobilo, nedala to najevo.
Percy zmačkal obal od falafelu. Kromě toho, že uměl dýchat vodu, dokázal i vdechovat jídlo.
„Tak,“ podíval se na nás. „Kdy vyplujete, lidi?“
Alex se na mě podíval s povytaženým obočím: Jo, Magnusi. Kdy vyplujeme?
Pokoušel jsem se tomu tématu vyhýbat celé uplynulé dva týdny, ale moc se mi to nedařilo.
„Brzo,“ prohlásil jsem. „Nevíme přesně, kam míříme ani jak dlouho to bude trvat, než se tam dostaneme –“
„To bych prosím znal,“ zahučel Percy.
„– ale musíme najít tu velkou hnusnou Lokiho loď, než o slunovratu vypluje. Kotví někde u hranic mezi Niflheimem a Jotunheimem. Odhadujeme, že to zabere pár týdnů, doplout k ní.“
„A to znamená,“ navázal Alex, „že bychom už fakt měli zvednout kotvy. Rozhodně musíme vyplout do konce týdne, ať budeme připravení, nebo ne.“
V jeho tmavých sklech se odrážela má ustaraná tvář. Oba jsme věděli, že k připravenosti máme stejně daleko jako k Niflheimu.
Annabeth si zastrčila nohy pod sebe. Dlouhé světlé vlasy měla svázané dozadu do ohonu. Na tmavě modrém tričku jí svítil žlutý nápis FAKULTA KRAJINÁŘSKÉ ARCHITEKTURY, UNIVERZITA BERKELEY.
„Hrdinové nikdy nemají čas se připravit, co?“ pokývala hlavou. „Děláme prostě, co můžeme.“
Percy přikývl. „Jo. Obyčejně to vyjde. Ještě jsme neumřeli.“
„Ale ty se stejně pořád snažíš,“ šťouchla do něj loktem Annabeth. Percy ji chytil kolem ramen. Spokojeně se k němu přitulila. Dal jí pusu na světlé kudrny na temeni.
Nad tím projevem lásky se mi bolestně zkroutilo srdce.
Moc rád jsem viděl sestřenku tak šťastnou, ale připomnělo mi to, kolik je toho v sázce, jestli se mi nepovede zastavit Lokiho.
Alex a já jsme už umřeli. Nikdy nezestárneme. Budeme žít ve Valhale až do soudného dne (pokud se do té doby nenecháme zabít někde mimo hotel). Můžeme doufat, že v nejlepším případě budeme trénovat na ragnarök a odkládat tu nevyhnutelnou bitvu, o kolik staletí to jenom půjde. A pak jednoho dne vytáhneme z Valhaly s Ódinovou armádou a umřeme velkolepou smrtí, zatímco kolem nás shoří devět světů. To bude psina.
Ale Annabeth a Percy můžou žít normální život. Zvládli už střední školu, což jak mi Annabeth vysvětlila, je pro řecké polobohy ta nejnebezpečnější doba. Na podzim nastoupí na vysokou na západním pobřeží. A jestli přečkají i tu, mají slušnou šanci, že přežijí dospělost. Budou moct žít ve světě smrtelníků a nestvůry je nebudou napadat každých pět minut.
Pokud ovšem s kamarády zastavím Lokiho. Pokud ne, svět – všechny světy – za pár týdnů skončí. Ale znáte to… klídek.
Odložil jsem sendvič. Někdy mi nedokáže zvednout náladu ani falafel.
„A co vy, lidi?“ zeptal jsem se. „Vracíte se dneska přímo do New Yorku?“
„Jo,“ potvrdil Percy. „Večer hlídám. Jsem z toho na nervy!“
„Pravda,“ vzpomněl jsem si. „Máš maličkou sestřičku.“
Další důležitý život, co visí na vlásku, pomyslel jsem si.
Ale podařilo se mi usmát. „Gratuluju, člověče. Jak se jmenuje?“
„Estelle. Po babičce. No, z máminy strany, samozřejmě. Ne z Poseidónovy.“
„To se mi líbí,“ pochvaloval si Alex. „Staromódní a elegantní. Estelle Jacksonová.“
„No, vlastně Estelle Blofisová,“ opravil ji Percy. „Můj nevlastní táta je Paul Blofis. S tím příjmením nic nenadělám, ale malá je boží. Pět prstíků na každé ručce. Pět na nožičce. Dvě oči. Slintá jako divá.“
„Stejně jako bráška,“ poznamenala Annabeth.
Alex se rozesmál.
Úplně jsem před sebou viděl, jak Percy houpe Estellku v náruči a zpívá jí „Pod hladinou“ z Malé mořské víly. Hned mi bylo ještě bídněji.
Musím to nějak zařídit a dopřát malé Estelle dost desítek let, aby měla pořádný život. Musím najít Lokiho ďábelskou loď plnou zombích válečníků, zabránit jí vyplout do bitvy a spustit ragnarök, pak znovu chytit Lokiho a dát ho zpátky na řetěz, aby už nemohl provádět ty svoje rošťárny s pálením světů. (Nebo aspoň ne tolik rošťáren.)
„Hej,“ Alex po mně hodil kus pita chleba. „Netvař se jak hromádka neštěstí.“
„Promiň.“ Snažil jsem se vypadat veseleji. Nebyla to taková hračka jako zahojit si kotník čirou silou vůle. „Těším se, že Estelle poznám, až se vrátíme z výpravy. A cením si toho, že jste vy dva přijeli do Bostonu. Fakt.“
Percy se podíval na Jacka, který pořád hučel do Anaklusmos. „Škoda, že jsem nemohl pomoct víc. Moře je,“ pokrčil rameny, „kapku nevyzpytatelný.“
Alex si protáhl nohy. „Aspoň že Magnus teď napodruhé spadl mnohem líp. Kdyby bylo nejhůř, vždycky se můžu proměnit v delfína a zachránit mu zadek.“
Percymu zacukal koutek. „Ty se umíš proměnit v delfína?“
„Jsem dítě Lokiho. Chceš to vidět?“
„Ne, věřím ti.“ Percy se zadíval do dálky. „Mám kamaráda Franka a ten je proměnlivec. Delfíny umí. A taky obří zlaté rybičky.“
Otřásl jsem se, představil jsem si Alexe jako obřího zelenorůžového kapra koi. „My to zvládneme. Máme dobrý tým.“
„To je hlavní,“ souhlasil Percy. „Možná důležitější než si poradit na moři…“ Narovnal se a zakabonil se.
Annabeth se od něj odlepila. „Ajaj. Tenhle pohled znám. Dostal jsi nápad.“
„Táta mi jednou řekl…“ Percy vstal. Došel ke svému meči a přerušil Jacka uprostřed fascinujícího vyprávění o tom, jak vyšíval obrovi bowlingový pytel. Percy vzal Anaklusmos a studoval její čepel.
„Hej, člověče,“ stěžoval si Jack. „Zrovna jsme si padli do oka.“
„Promiň, Jacku.“ Percy vytáhl z kapsy vršek pera a dotkl se jím hrotu meče. Ozvalo se tiché cinknutí a Anaklusmos se smrštila zas do podoby pera. „Jednou jsme se s Poseidónem bavili o zbraních. Řekl mi, že všichni mořští bohové mají jedno společné: když dojde na jejich kouzelné předměty, jsou hrozně ješitní a žárliví.“
Annabeth protočila panenky. „Takoví jsou všichni bohové, co jsme potkali.“
„To je pravda,“ přisvědčil Percy, „ale ti mořští zvlášť. Triton spává se svým rohem z lastury. Galatea věčně leští sedlo svého kouzelného mořského koníka. A můj otec je superparanoidní, bojí se, že ztratí trojzubec.“
Myslel jsem na své první a jediné setkání s bohyní Severního moře. Nedopadlo to moc povzbudivě. Rán mi slíbila, že mě zničí, pokud ještě někdy vpluju do jejích vod. A vážně byla posedlá svými kouzelnými sítěmi a sbírkou smetí, co v nich plave. Díky tomu se mi ji povedlo ošidit a získat od ní meč.
„Chceš říct, že proti nim budu muset nasadit jejich vlastní zbraně,“ uhodl jsem.
„Přesně tak,“ potvrdil Percy. „A taky, co jsi říkal o tom dobrém týmu – někdy by mě nezachránilo ani to, že jsem syn mořského boha, dokonce ani pod vodou. Jednou nás s Jasonem odtáhla na dno Středozemního moře bouřková bohyně, jak se sakra jmenovala, jo, Kymopoleia. Byl jsem k ničemu. Jason mi zachránil zadek. Slíbil jí, že vyrobí její sběratelské kartičky a akční figurky.“
Alex se málem udusil falafelem. „Co?“
„Jde o to,“ pokračoval Percy, „že Jason o moři nic nevěděl. A stejně mě zachránil. Bylo to dost trapný.“
Annabeth se ušklíbla. „To bych řekla. Tím ses mi nepochlubil.“
Percymu zrůžověly uši do odstínu Alexových džínsů. „Zkrátka, možná se na to celé díváme špatně. Snažil jsem se tě naučit, jak si poradit v moři. Ale nejdůležitější je nasadit všechno, co máte po ruce – tým, chytrost, kouzelné předměty nepřítele.“
„A nedá se to nijak naplánovat,“ dodal jsem.
„Přesně tak!“ potvrdil Percy. „Už tě nemám co učit!“
Annabeth se zamračila. „Percy, ty tu tvrdíš, že nejlepší plán je žádný plán. Coby potomek Athény to nemůžu schválit.“
„Jo,“ přidal se k ní Alex. „A mně osobně se pořád zamlouvá můj plán proměnit se v mořského savce.“
Percy zvedl ruce. „Já jenom říkám, že nejsilnější polobůh naší generace sedí přímo tady, a já to nejsem.“ Kývl na Annabeth. „Tady chytrolínka se neumí proměňovat ani dýchat pod vodou ani mluvit s pegasy. Neumí lítat a není supersilná. Ale je šíleně chytrá a umí improvizovat. A díky tomu je vražedná. Nezáleží, jestli je na zemi, ve vodě, ve vzduchu, nebo v Tartaru. Magnusi, trénoval jsi se mnou celý víkend. Myslím, že jsi měl místo toho trénovat s Annabeth.“
Annabetiny bouřkově šedé oči byly nečitelné. Nakonec zabručela: „Teda, to bylo hezký.“ Políbila Percyho na tvář.
Alex přikývl. „To nebylo špatný, Chaluhový mozečku.“
„Nezačínej s tímhle,“ zavrčel Percy.
Z přístavu k nám dolehl temný rachot otevírajících se vrat skladiště. Od boků budov se odrážely hlasy.
„To je znamení, že máme zmizet,“ uvědomil jsem si. „Tahle loď se zrovna vrátila ze suchého doku. Dneska večer ji s velkou slávou otevřou pro veřejnost.“
„Jo,“ řekl Alex. „Glamour nás nezakryje, až bude na palubě celá posádka.“
Percy povytáhl obočí. „Glamour? Myslíš jako tvůj ohoz?“
Alex si odfrkl. „Ne. Glamour je magická iluze. Síla, co zamlží zrak normálním smrtelníkům.“
„Aha,“ kývl Percy. „My tomu říkáme mlha.“
Annabeth zatahala Percyho za vlasy. „To je fuk, radši si pospěšme. Pomozte mi to tu uklidit.“
Dostali jsme se dolů na můstek, zrovna když přicházeli první námořníci. Jack se vznášel před námi, zářil různými barvami a příšerným falzetem si prozpěvoval „Walk Like a Man“. Alex se proměnil z geparda na vlka a pak na plameňáka. (Ten mu jde skvěle.)
Námořníci nám věnovali prázdný pohled a zeširoka se nám vyhnuli, nikdo nás neobtěžoval.
Jakmile jsme zmizeli z mola, proměnil se Jack v runový přívěsek. Vklouzl mi do ruky a já si ho zas připevnil na řetízek, který mi visel kolem krku. Nebylo mu podobné, že tak najednou sklapl. Asi se namíchl, že jsme mu přerušili rande.
Zatímco jsme šli po Constitution Road, obrátil se Percy ke mně. „Co to mělo být – ty proměny, ten zpívající meč? Chtěli jste se nechat chytit?“
„Kdepak. Když předvádíš divný kouzelný kousky, poplete to smrtelníky ještě víc.“ Bylo fajn moct naučit zase něco jeho. „Nějak jim to zkratuje mozky a vyhnou se ti.“
„Hm.“ Annabeth vrtěla hlavou. „Celé ty roky se krademe jako zloději, a přitom jsme mohli být prostě sami sebou?“
„To bys měla být vždycky.“ Alex šel vedle nás zase v lidské podobě, ale ve vlasech mu ještě trčelo pár plameňáčích pírek. „A musíte tu divnost předvádět, lidi.“
„Vezmu tě za slovo,“ řekl Percy.
„Klíďo.“
Zastavili jsme se na rohu, u parkovacích hodin tam stála Percyho Toyota Prius. Potřásl jsem si s ním rukou a Annabeth mě pořádně objala.
Chytila mě za ramena a ustaranýma šedýma očima mi pátrala ve tváři. „Dej na sebe pozor, Magnusi. Vrať se v pořádku zpátky. To je rozkaz.“
„Provedu,“ slíbil jsem. „My Chaseové musíme držet pohromadě.“
„Když o tom mluvíš…“ Nasadila tišší hlas. „Už jsi tam byl?“
Bylo mi, jako bych se zase řítil volným pádem k bolestné smrti.
„Ještě ne,“ přiznal jsem. „Zajdu tam dneska. Slibuju.“
Vyprovodil jsem je pohledem, jak prius zahýbal na První Avenue, Percy si zpíval spolu s Led Zeppeliny v rádiu a Annabeth se mu smála.
Alex si založil ruce. „Být ti dva ještě roztomilejší páreček, vyvolají jaderný výbuch roztomilosti a zlikvidují celé východní pobřeží.“
„Tak si představuješ pochvalu?“
„Ty ode mě rozhodně nikdy nic lepšího neuslyšíš.“ Podíval se na mě. „Kam jsi to slíbil Annabeth, že zajdeš?“
V puse jsem měl pocit, jako bych žvýkal alobal. „Do strýcova domu. Mám tam něco na práci.“
„Ufff.“ Alex přikývl. „Tam to nesnáším.“
Vyhýbal jsem se tomu úkolu už týdny. Nechtělo se mi do toho samotnému. A nechtělo se mi říkat si někomu z dalších kamarádů – Samirah, Hearthstoneovi, Blitzenovi nebo někomu z bandy z devatenáctého patra hotelu Valhala. Připadalo mi to moc osobní, moc bolestné. Ale Alex už se mnou v Chaseově domě byl. Pomyšlení, že půjde se mnou, mi nevadilo. Vlastně, jak mi s překvapením došlo, moc jsem chtěl, aby mě tam doprovodil.
„Hm…“ Vykašlal jsem poslední falafel a mořskou vodu. „Chceš jít se mnou do strašidelného domu a prohledat věci mrtvého chlapa?“
Alex se rozzářil. „Už jsem si myslel, že se nezeptáš.“
INFO O KNIZE:
Vydal: Fragment, srpen 2018
Překlad: Dana Chodilová
Vazba: vázaná
Počet stran: 408
Cen: 399 Kč