Kayla Olsonová: Hrady z písku

Když je všechna naděje pryč, jak se dá přežít?
Před válkou byl život pro Eden snadný. Pak došlo ke globální přírodní katastrofě. Tu následovala revoluce a všechno se změnilo. Nyní vládne zemi a jejím přírodním zdrojům mocná skupina, která si říká Vlci.

 

ANOTACE:
Před válkou byl život pro Eden snadný. Pak došlo ke globální přírodní katastrofě. Tu následovala revoluce a všechno se změnilo. Nyní vládne zemi a jejím přírodním zdrojům mocná skupina, která si říká Vlci. A přestože Eden kvůli nim ztratila všechno, odmítá zemřít jejich rukama. Zná souřadnice jediného neutrálního místa na světě, ostrova zvaného Útočiště, a je odhodlána tam uniknout a být opět svobodná. To se jí také se skupinou tří dívek podaří. Jenže nadějné vyhlídky zhořknou, když jedna z dívek hned první večer na ostrově zmizí. Ostatní ji jdou hledat do džungle a tam rychle zjistí, že Útočiště je ve skutečnosti nebezpečné místo plné zákeřných pastí a nečekaných nepřátel.

 

UKÁZKA:

JEDNA

TATO RÁNA MI scházet nebudou. Nebude mi chybět písek ani moře, ani slaný vzduch, ani rozlámaná prkna staré prošlapané promenády, která mi sdírají kůži. Nebude mi chybět slunce, které do mě praží a oslepuje mě, zatímco já pozoruju a čekám. Nebude mi chybět ticho.

Ne. Tato rána mi vůbec nebudou scházet.

Každý den ještě za tmy vyklouznu dolů na promenádu. Tvrdě jsem pracovala na tom, abych vypadala prostě jako holka, co má ráda východy slunce, holka, která nikdy nevzdorovala. Přinejmenším jedno z toho je pravda. Vlci, kteří tuto pláž střeží, se na mě už sotva podívají, což je vzácná ukázka lhostejnosti vykoupená mou důsledností a trpělivostí. Dva roky důslednosti a trpělivosti, jedno každé ráno od chvíle, co nás vytrhli ze životů, které jsme milovali, a nahnali nás do gulagů. Sedím tam, kde na mě strážní vidí – kde já vidím na ně – a kde vidím všechno. Sleduju vodu, sleduju vlny, sleduju víc než vodu, víc než vlny. Hledám trhliny.

Žádné trhliny nejsou. Strážní mají pevný a pravidelný režim, což je jediný důvod, proč jsem jím ještě nepronikla. Nakonec jím však proniknu. Jsem jako pták odhodlaný uniknout i přesto, že mu ustřihli křídla a zlámali nohy. Tahle ostrovní klec mě nezadrží napořád. Jednoho dne, až válka skončí, budu zase jíst zmrzlinu. Budu běhat bosá po pláži beze strachu, že šlápnu na minu. Půjdu do knihkupectví nebo do kavárny nebo na stovku jiných míst teď okupovaných Vlky, a budu tam sedět celé hodiny jen proto, že můžu. Budu dělat všechno tohle a mnohem víc. Jestli přežiju.

Připravená zmizet jsem neustále, nepřestávám hledat únikovou cestu. Svou minulost si nesu tam, kam se zrovna vejde: na zádech, na krku, hluboko v kapse. Roztrhaná žlutá knížka. Těžký prsten na těžkém řetízku. Lahvička s krví a zubem. V prázdných rukách vidím svou výhodu – nemám nic než vlastní kůži, do které můžu zarývat nehty, nezbyl mi nikdo, na kom bych lpěla, a tak si můžu tento válkou poskvrněný svět vzít zpátky. Jestli všechno půjde tak, jak jsem si naplánovala.

Ostatní si toho možná ještě nevšimli, ale situace se mění. Všímám si nenápadných znamení všude, ať už jsou to špatná znamení, nebo ne. Na stanici na pláži bývali dva strážní, teď jsou tu čtyři. Kde dříve ležérně obcházeli jisté hromádky písku – díky čemuž jsme přesně věděli, kde jsou zahrabány miny – nyní kráčejí opatrně a nervózně, pokud vůbec vylezou ze stanice. Do minulého týdne měli jen krvavě červený motorový člun, teď ho vyměnili za štíhlou zelenou plachetnici, aby to ztížili lidem, kteří by se ji mohli pokusit použít k útěku. Jako by se k ní snad někdo mohl dostat, aniž by ho okamžitě nerozstříleli na kusy. Nenápadné změny v režimu mě ujišťují, že zvěsti nelhaly.

Povídá se, že minulý týden někdo utekl. Někdo další to plánuje zkusit. Dnes, zítra, příští týden, příští měsíc, tohle všechno jsem slyšela. Ty zvěsti nejsou o mně – nikdy bych si sem nesměla chodit sednout, kdyby byly. Povedlo se mi přesně to, v co jsem doufala, vyvolat dojem, že má přítomnost na břehu není nic, naprosto nic zvláštního. Změnit zvyklosti by vyvolalo podezření.

Teď čekám jen na to, až se ke mně strážní otočí zády, což někdy dělají, když si jdou do své staré plážové budky dolít kávu. Vůbec jim nepřekáží, že se chovám nenuceně. Jsou přesvědčeni, že se ani nehnu. Soustředí se raději na vlnolam, který při východu slunce upoutal jejich pozornost.

Dřevěná promenáda byla po větší část minulých dvou let prázdná, teď ale není. Ani včera, ani předevčírem. Jestli tu ostatní plánují útěk nebo doufají, že nějaký zahlédnou, kdo ví? Je to bezpochyby nejlepší místo pro jedno i druhé, to mi došlo hned první týden. Ze všech ostatních stran ostrova se dá dostat jen do Texasu, a než Texas, to už je mnohem lepší otevřený oceán.

Přes vlnolam vyhlížejí nové tváře a odvracejí pozornost ode mě – což je dobře, ale zároveň není. Kdokoli by mohl kdykoli utéct. Až se to stane, Vlci zdvojnásobí bezpečnostní opatření a na tábor se bezpochyby snese déšť kulek a bomb. Nemůžu tam být, až se to stane. Musím se do lodi dostat dneska, teď ráno, hned, nebo už možná nikdy nedostanu šanci.

Musím být první.

Svítá a nebe se obarví tisícovkou odstínů tak zářivých, že se na ně skoro nevejdou. Dva strážní odcházejí na základnu, třetí se otočí – teď, teď, teď, teď, teď – jenže pak se pohne vzduch. Začne to rackem, který s varovným křikem vzlétne rovnou nad oceán, jako by se chtěl dostat co nejdál odsud. Dva zbývající strážní si pohlédnou do očí. Slyším dusot nohou, ne z pláže, ale zpoza vlnolamu za mými zády, od baráků a snídaní a laboratoří s hedvábím, které jsem tam nechala.

Celým ostrovem otřese vzdálená exploze. Za první následují dvě další a pak dalších pět. Střelba připomíná bouři – padne tolik výstřelů, že je ani nepočítám –, křik, chaos. Každou vteřinou je hlasitější. Hlasitější a blíž.

Strnu, všechny svaly v těle se mi napnou. Je pozdě, o zlomek vteřiny později – někdo se musel pokusit o útěk na špatné straně ostrova. Vypadá to, že nejsem ta, koho chtějí dostat první.

Všichni čtyři strážní jsou teď venku ze základny, ženou se cik-cak pískem za hlukem, opatrní, aby se sami nenechali rozstřílet na kusy. Nepodívají se na mě, když mě míjejí.

Měla jsem to udělat v noci, neměla jsem čekat na dokonalé načasování – nic dokonalého neexistuje. Ty kulky a bomby jsou určitě následek něčeho, bezpečnostní opatření vyhnané steroidy. Promarnila jsem svou šanci.

Nebo možná ne. Zelená plachetnice se lenivě houpe na konci přístavu. Nezůstal nikdo, kdo by ji chránil. Posunu se, abych se mohla rozběhnout, jenže pak nějaký nešťastný racek dosedne na špatné místo v písku a odpálí minu. Ohlušující exploze je dost blízko na to, abych ztuhla hrůzou. Kouř a peří se snášejí na stopy strážných v písku, čímž ničí moje jediné vodítko, kudy bezpečně projít. Do minulého týdne, než rozmístili stovky nových min, bych proběhla se zavřenýma očima. Teď už ne.

Lidi se valí přes vlnolam, je jich pět, deset, patnáct, každou vteřinou víc a víc. Pokud jsou tak zoufalí, že běží tudy, rovnou k pláži a minám, tak nechci vědět, před čím utíkají. Dolezu po čtyřech na okraj promenády. Pod ní je mezera, odkud vítr odvál písek. Přečkám to tam a zkusím to znovu, nebo zemřu. Prostor je malý, sotva pro mě, ale skoro nemůžu dýchat. Stejně dýchám mělce, mělce a rychle. Písek se mi lepí ke zpocenému krku a tvářím a pokrývá mi celou pravou stranu těla. Zrnka mám všude: v nose, mezi zuby, pod očními víčky. Ale dýchám a ještě nikdy jsem se necítila tak živá jako teď, tváří v tvář smrti.

Hluk je všudypřítomný, křik zoufalých lidí, kteří utíkají před smrtí vstříc zkáze. Do dřevěné promenády buší kroky a otřásají jí. Jestli prkna prasknou, skončím rozlámaná a rozdrcená pod nimi.

Pod prvníma statečnýma nohama, ne moc daleko ode mě, se rozprskne písek. Dva další páry nohou a pak ještě deset. Pak dvacet.

Miny vymrští písek a maso vysoko k obloze. Vybuchují po celé pláži jako ohňostroje. Nohy však přesto přicházejí, proplétají se oblaky kouře, dokud se – bum! – nezastaví.

Není to hezké. Je to zvráceně ohavný chaos.

Do prken nad mou hlavou udeří cosi těžkého. Prkna zaskřípou a prohnou se tak nízko, že se mi zastaví až o lopatky. Tlak rychle odezní – pak se však objeví prsty, dlouhé, opálené a křehké, a obemknou se kolem prkna dva palce od mojí tváře.

Málem vyjeknu, ale udržím to v sobě.

Znovu výstřely, praskající dřevo, ohlušující a blízko. Nic necítím – ale bude kulka v těle pálit jako oheň, nebo bude jen jako ochromující šok? Prsty se sevřou, v šeru zahlédnu bílé klouby, a pak jsou najednou pryč. Posunu se, jak jen to v těsném prostoru jde, a vidím tři dokonalé kruhy slunečního svitu prodírajícího se mezírkami těsně nad mou hlavou.

Další střelba a pak náhle světlo pohltí tma – nad hlavou se mi ozve žuchnutí ještě těžší než to první a nad okrajem chodníku zůstane viset bezvládná paže. Bezvládná paže oblečená do čisté, světle hnědé látky, která by dokonale splynula s pískem, nebýt té krve. Strážný. Padlý strážný, a oni ho najdou, a jestli zůstanu, kde jsem, budu celá od jeho krve, která kape mezi prkny. Teď bych mohla utéct. Mohla bych jít ve stopách mrtvých a šlapat jen na místa, která už někdo prověřil. Mohla bych se dostat až k plachetnici, když budu chytrá. Když budu chytrá a rychlá, mohla bych konečně, konečně vyplout do Útočiště.

Vykouknu ze skrýše, ale držím se nízko. Nepřítel strážného je můj přítel, ale to neznamená, že jsem v bezpečí – pořád si musím dávat co největší pozor a být potichu. Na zpocené tváři mě zastudí slaný vítr od moře.

„Počkej.“ Strnu, protože si mě očividně někdo všiml. „Obcházejí tu strážní,“ pokračuje hlas. Tiše, ale naléhavě.

„Nejsou blízko, ale uvidí nás, když budeš utíkat.“ Lehce pootočím hlavu, abych na ni viděla. Je drobná, Asiatka – nepoznávám ji. Dlouhými, snědými prsty plení strážnému kapsy. Opravdu ho zabila ona? David proti Goliášovi?

„Na,“ hodí mi těžkou šnůru s klíči. Chytré, pokusit se zatáhnout do toho i někoho dalšího, kdyby ji někdo viděl, protože proč jinak by se těch klíčů vzdávala? Ne že bych si stěžovala – nezůstanu tu tak dlouho, aby mě stačili obvinit. Dívka si nacpe do kapsy nějaké průkazy a dozadu za šortky zastrčí pistoli.

„Jdu s tebou.“

Z pistole jsem nervózní, ale alespoň nemíří na mě.

„Vždyť ani nevíš, kam jdu.“ Dívka kývne hlavou k pláži, k nechutnému moři krve a kostí.

„Vím, že tu nezůstaneš,“ odpoví. „To mi stačí.“

„Je už čistý vzduch?“ Zkroucená pod promenádou vidím jen tu dívku a strážného u jejích nohou. Přestože se mi z toho množství krve zvedá žaludek, vydržím to. Musím.

„Dost čistý na to, abychom vyrazily. Lidi se teď pláži vyhýbají…,“ přelétne očima ten chaos smrti na pláži. Vlny nedosahují dost vysoko, aby spláchly krev, a ani jedna z nás se na to nevydrží dívat déle než pár vteřin. „Je jen otázkou času, než je pozabíjejí všechny. Strážní se brzy zase zorganizují.“

„Dobře,“ řeknu. „Dobře. Můžeme to dokázat.“

„Musíme to dokázat. Co jiného nám zbývá?“ Má pravdu. A já už se nemám pro koho vrátit, teď už ne. Zhluboka se nadechnu.

„Jdeme…“

„Sakra, jsou na vlnolamu – vidí nás! Vidí nás! Běž!“

Vymrštím se na nohy a rozběhnu se. Kouř se už rozptýlil, sice ne úplně, ale stačí to. Neohlížím se, jestli ona běží za mnou. Nedívám se na to, co zbylo ze všech těch lidí, se kterými jsem za chvíli měla snídat. Dívám se jen dopředu na písek, běžím doleva a hned zase doprava jako prve ti strážní, když si poprvé všimli, že se něco děje.

Kulky se zaryjí do písku, do mrtvol, do lidí, kteří jsou nám v patách. Tolik kulek od pouhých – risknu pohled – dvou strážných. Vyhýbám se střelám a běžím, dokud před sebou nemám čistý písek, nevyzkoušený. Zarazím se, nejistá jak pokračovat, a dívka z promenády do mě vrazí. Málem se nestačím zapřít, abych neztratila rovnováhu a neudělala ten jediný chybný krok, který by znamenal konec.

Z ostatních, co běželi s námi, se zastaví jen dvě dívky. Ostatní proletí kolem nás s pohledy upřenými na plachetnici. Mezi jejich kroky a sprškou střel, která následuje, je jen pár vteřin – a pak je všude rozmetaný písek – a oni jsou mrtví.

Nadechnu se, dusím se pískem a kouřem, ale nutím se pokračovat. Dívka z promenády je za mnou, společně s dalšími dvěma, které se s námi zastavily. Poznávám jejich tváře z vlnolamu, byly tam dnes, včera i den předtím.

Já je vedu a běžím, jak nejrychleji můžu. Loď už není daleko. Když přidáme, mohly bychom to zvládnout. Ozvou se další výstřely, ale tentokrát střílí dívka z promenády a míří na strážné, kteří obvykle hlídají loď – kulka, krev a jeden muž se zhroutí, než se stihne dostat na palubu – a pak dívka střílí na ty dva, kteří nás pronásledují, oba padnou mrtví. Dívka je úctyhodná střelkyně, ale nervózní. Mačká spoušť ještě dlouho potom, co jí dojdou náboje. Nikdo už na nás nestřílí. Nikdo nás nepronásleduje. Já ale běžím, nemůžu se zastavit. Jsme za minovým polem, probíháme stanovištěm strážných, kteří by tam teď byli, kdyby nebyli mrtví nebo na lovu – a po nekonečném molu, kde mají uvázanou svou loď.

Vyšplhám na ni a zhroutím se na palubu jen na tak dlouho, abych popadla dech. Matně si uvědomuju další tři dívky, jedna z nich, blondýnka, uvolňuje uvázané lano, naše jediné spojení se břehem. Nebe se zhoupne, jak nás vlna odnese od břehu. Bolí mě dýchat, bolí mě myslet. Všechno mě bolí.

Stojí to za to.

*

DVĚ

NEROZEZNÁVÁM VLASTNÍ slzy od potu. Klidně bych celé hodiny ležela bezvládně na palubě a tvářila se, že jsem mrtvá, ale nakonec se po několika nadechnutích zvednu. Konec přestávky.

„Umí některá z vás kormidlovat loď?“ zeptá se dívka z promenády těch dvou, které se dostaly na palubu s námi.

„Já to umím,“ řeknu, než mě některá z nich stačí předehnat. Ve svých snech o této chvíli jsem tu vždycky byla sama.

„Tak dělej.“

Dívka z promenády se k nám obrátí zády a přejde na opačný konec lodi, který sice není moc daleko, ale kdybychom chtěly, aby nás neslyšela, zřejmě by stačilo si šeptat.

Neuděláme to. Zatím.

Jedna z dívek, blondýnka, zvedne obočí. „Chtěla bys s tím pomoct? Naše rodina měla loď, předtím než…“

V našem post mírovém světě takhle končí mnoho vět. Předtím než, tři tečky. Nikdo nepotřebuje říkat víc. Volná místa vyplníme vlastními nevyslovitelnými vzpomínkami.

„Ano.“ Příčné ráhno mi padne do ruky, jako kdybych byla na lodi včera. „Ano, prosím.” Dívka se zvedne a jde mi na pomoc. Ta druhá – s vlnitými, měděnými vlasy, sprškou tmavých pih na tvářích a nose a stříbřitýma očima – se tváří vážně.

Předtím než, tři tečky: slunečné letní dny plné úsměvů, o kterých jsme si mysleli, že budou pokračovat navždy. Každý den toho léta jsem byla na lodi, někdy s tátou, někdy s Emmou, ale hlavně s Birchem. Birch byl sůl, písek a hvězdy – letmé pusy, svěží jako jarní deštík: bezpochyby moje oblíbená část každého dne.

Jak drasticky se všechno změnilo.

„Mimochodem, já jsem Hope,“ řekne blondýnka. Její přátelskost mě zarazí. Je to něco, co se nevidí každý den. Vlastně se to nevidí už vůbec.

Ze zvyku mrknu na její levou ruku a na malíčku má vytetovaná široká písmena: H-O-P-E. Rudým inkoustem, na rozdíl od mého zeleného. Naše baráky jsou na opačných koncích gulagu New Port Isabel – nepřekvapuje mě to. Žádnou z těch dívek jsem ještě neviděla, kromě těch posledních pár dní u vlnolamu.

„A ty?“ pobídne mě, když nic neříkám.

„Eden.“ Jako ta zahrada, dodám v duchu, jak jsem vždycky říkávala předtím. Je to už dávno, co se mě někdo zeptal na jméno nebo se ho vůbec obtěžoval použít, takže jsem skoro zapomněla, jaké to je, cítit ho na jazyku.

Je cítit jako svoboda.

„Plujeme špatným směrem.“

Ohlédnu se přes rameno. Dívka z promenády si stoupne vedle pihovaté zrzky a založí si ruce na hrudi. Na malíčku má písmena A-L-E-X-A. Fialovou barvou: nikoho s fialovými písmeny jsem nikdy dřív neviděla. Ani jsem nevěděla, že ta možnost vůbec existuje.

„Každý směr pryč od baráků mi připadá jako dobrý,“ řeknu a nepokusím se kurs nijak upravit.

„Půjdou po nás,“ opáčí Alexa okamžitě. „Potřebujeme rychlejší loď.“

„Jak seženeme rychlejší loď?“ nadhodí pihovatá zrzka. Začínala jsem přemýšlet, jestli neoněměla úlekem, ale zjevně ne. „Zajdeme na velitelství a požádáme je o jednu?“

Alexa ji probodne pohledem. „Ano. Tohle je jedna z jejich vlastních lodí, takže by se to určitě dalo.“

„A co pak?“ pokračuje dívka. F-I-N-N-L-E-Y. Rudá písmena, stejně jako u Hope. „Vyhneme se jejich kulkám, až si všimnou, že nejsme v uniformách? I kdyby se nám povedlo ukrást nějakou rychlejší loď, co uděláme, pokusíme se jim uniknout? Co uděláme, až nám dojde palivo? Asi bychom mohly plavat, dokud nám neupadnou ruce, ale…“

„Chápu,“ vyštěkne Alexa. „Víš všechno líp než my ostatní. Určitě máš lepší plán.“

Finnley zacuká čelist. Pohlédne Alexe do očí a přijme výzvu. „Matamoros.“

Vyprsknu smíchy. I kdyby se Vlčí smečka nedostala do Mexika, o čemž silně pochybuju, Mexiko je královstvím kartelů od doby, co jsem se narodila.

„Co je?“ opáčí Finnley a obrátí svůj ocelový zrak ke mně. „Může to vyjít. Vím přesně, kudy…“

„Nikdy to nevyjde,“ opáčí Alexa. „Lžeš si do kapsy, jestli si myslíš, že ano.“

„Eden?“ Hope mluví tiše, ale její hlas má stejnou sílu jako Alexin. „Matamoros?“

Myšlenky má vepsány ve tváři jasně jako v otevřené knize: ona a já jsme jediné, které umějí kormidlovat loď. Můžeme Alexu přehlasovat, když budeme chtít. Když já budu chtít.

Snažím se, vážně se snažím vypadat, že to doopravdy zvažuju. „Dostaneme se ke břehu,“ řeknu. „Tam po nás nebudou střílet puškami, ale heroinovými jehlami, oblečou nás do kostýmů a hned nato svléknou a budeme žít v noční můře, dokud to s námi neskoncují. Tak to vidím já.“

Hope ví, že je to pravda, a je vidět, že i Finnley. Velké naděje, děravé plány.

„Napadlo mě,“ řeknu a připravím se na reakci srovnatelnou s Matamoros, „že bychom mohly plout do Útočiště.“

Jejich pohledy pálí víc než slunce, zvlášť ten Alexin. Dá si ruce v bok a nakloní hlavu. „Uvědomuješ si, že Útočiště je jen mýtus?“

Mýtus znají všichni, já znám pravdu.

„To nemůžeš vědět,“ řeknu. Upravím směr plavby, hlavně abych se vyhnula jejímu pohledu.

„A ty to víš?“ střelí Alexa.

„I kdyby bylo Útočiště mýtus, kam jinam bychom pluly?“ řekne Finnley. „Do Matamoros očividně ne a rozhodně ne zpátky do baráků. Myslím, že Eden má v něčem pravdu, neměly bychom vylučovat možnost, že existuje ostrov, kde nám zaručí amnestii – proč jinak by se obtěžovali dávat na pláže tolik min, kdyby nechtěli lidem zabránit, aby tam utíkali?“

„Protože jsou sadisti?“ navrhne Alexa. „Protože kdo sakra v dnešní době umístí něco důležitého na nějaký ostrov?“

„Není to mýtus,“ řeknu. Nechci se ale dělit o podrobnosti, odkud to vím. Nezmíním se o tom, jak mě táta tajně odtáhl stranou, těsně předtím, než ho Vlčí smečka odvedla. Řekl mi, že byl povolán k výslechu velitelem gulagu, kde se ho hodiny dotazovali na jeho inženýrskou a jachtařskou minulost. Stávalo se to často, protože předtím byl vedoucím inženýrem projektu, který spustil skandál kolem Envirotechu – projektu, který vyvolal světovou válku. Byl vyslýchán víckrát, než jsem mohla spočítat. Tentokrát to však bylo jiné.

Nezmíním se o tom, jak se mu blýskalo v očích, když říkal, že raději zemře, než aby Vlčí smečce s něčím pomohl, dokonce ani když mu předložili lákavý návrh: chtěli, aby jim pomohl vytvořit neutrální ostrovní teritorium, tajné místo, kde se bude vyjednávat o konci války. Mělo to být důkazem, že Vlci neporušují základní lidská práva – že dokáží nabídnout milost, dokonce i amnestii alespoň několika svým vězňům. Jinými slovy, pocukrovaná šaráda pro zbytek světa. Pro ten, do kterého jsem chtěla patřit.

Rozhodně se nezmíním o tom, že se táta už nikdy nevrátil – u mých dveří se objevili dva strážní s jeho snubním prstenem, kapesním průvodcem pro přežití v divočině a lahvičkou s jeho krví a zubem.

Tyto podrobnosti by nepochybně vedly k cestě do Matamoros, protože která z nich by mi věřila, kdyby znaly pravdu? Kdyby věděly, že práce mého otce způsobila válku a to, že všichni trpíme pod vládou Vlků? Že v Útočišti nás bude pravděpodobně čekat smrt, ne lepší život?

Já sama bych si nevěřila.

Alexa si stoupne tak, abych se jí už pohledem nemohla vyhýbat. „I kdyby ten ostrov existoval a oceán ho ještě celý nespolkl, vážně věříš, že je svobodný?“

Prsten, který nosím na řetízku na krku a lahvička smrti v kapse jasně říkají, že ne. Jenže informace, kterou jsem našla v průvodci pro přežití, psaná jeho dokonalým a na první pohled rozpoznatelným rukopisem, říká něco jiného: jsem přesvědčená, že si to táta rozmyslel, že uvěřil, že ten ostrov skutečně může být svobodný – a že obětoval svůj život, aby tu svobodu zajistil. Aby mi pomohl se na ten ostrov dostat, pokud si najdu cestu z tábora.

A to se mi podařilo. „Musím něčemu věřit,“ opovážím se jí pohlédnout do očí. „A myslím, že ty taky. Nikdo neutíká s takovým odhodláním, pokud neví, za čím utíká.“

„Mýlíš se,“ řekne a vydrží můj pohled. „Já jsem jen utíkala pryč.“

*

TŘI

STRÁNKA ČTYŘICET SEDM v kapesním průvodci pro přežití je odshora dolů pokrytá značkami napsanými tužkou. Úzká, silně napravo nakloněná písmena pokrývají papír bez ohledu na původní tištěný text. Žádné prázdné stránky ani okraje v knize nezůstaly – táta využil každý centimetr. Četla jsem tátovy poznámky tolikrát, že je prakticky umím nazpaměť, ale uklidňuje mě se knihy fyzicky dotýkat a přebíhat prsty po zahnědlých stránkách plných skvrn od špíny a potu.

Ostrov Útočiště, stálo hned nahoře, dvakrát podtrženo. Zbytek stránky tvořil jediný souvislý odstavec, ale mé oči okamžitě přistanou na pasážích, které mě vždy fascinovaly.

Neutrální teritorium. Demilitarizovaná zóna. Chrám skrývající se v kapradinách, stavby z kamene a tajemství. Mniši, kteří poskytují uprchlíkům imunitu před oběma znesvářenými stranami a přijímají je do svého kláštera. Všichni, kdo přijdou v míru bez známek nepřátelství, dostanou holografické tetování. Tohle všechno na nás podle otcových poznámek čekalo.

Ale nikdo si nemůže být jistý.

Nastavím směr plavby podle ručně malované mapy na zadní straně průvodce a řídím se přitom sluncem. Cítím, jak mě ostatní dívky sledují, ale žádná nic nenamítá. Beru to jako svolení zvolit si směr sama.

„Alexo? “ zeptám se. „Nebyl v té lavici kompas?“

Proslídily jsme už celou loď – s klíči padlého strážného jsme se ale stejně nedostaly zdaleka všude – a našly jsme slušné zásoby energetických tyčinek a jedinou láhev na vodu Havenwater. Filtr na ní už je skoro nepoužitelný, ale měl by vydržet ještě pár dní a zajistit nám sterilní, odsolenou vodu, když s ní budeme šetřit. Alexa také objevila hromadu navigačních pomůcek, především map a instruktážních materiálů. V jedné lavici byly nacpané dvě křiklavě oranžové záchranné vesty.

Alexa vytáhne z kapsy kompas a hodí mi ho. „Posluž si.“

„Mohla bys mi trochu pomoct, víš.“

„Jo, “ odvětí. „Mohla bych.“ Ale nepomůže. Vytratí se na opačný konec lodi, stejně jako to kromě nějaké půlhodinky dělala i první den na moři. Slyším, jak trhá obal energetické tyčinky.

„Nejspíš je to tak lepší,“ prohodí Hope. Má tak jemný a tichý hlas, že ani nemusí šeptat, aby ji nebylo slyšet. „Jsem z ní nervózní.“

„Protože má pistoli? “ zeptám se. „Došly jí náboje, pokud se bojíš tohohle.“

„Ani ne kvůli pistoli, spíš kvůli tomu, jak z ní střílí, “ řekne Hope. „Prostě… tak celkově. Bojím se toho, jaká je.“

Hope je příliš hodná, než aby mluvila konkrétně, ale já nejsem slepá. Alexa nás bere na vědomí, jen když je to naprosto nezbytné, a o nic se nestará, pokud není ve vážném ohrožení její pohodlí.

„Já tě chápu,“ řeknu. „Taky mě znervózňuje.“

Sáhnu pro tátova průvodce, kterého jsem před chvílí nechala na lavičce, ale není tam. Okamžitě zpanikařím, jsem připravená otočit loď a vrátit se ho hledat, pokud ho tu nenajdu. Přelétnu pohledem dřevěnou palubu a lavice a konečně ho uvidím: jeho hořčicově žlutý přebal na mě mrká z Finnleyiných dlaní. Málem mi rupnou nervy, když vidím, jak ho drží. Finnley není jako Alexa – je nedůtklivá a tvrdohlavá, to ano, ale Hope ji znala už předtím, než jsme utekly na loď. Hope jí věří. Problém není Finnley, ale to, že průvodce je můj osobní majetek.

Je to jen kniha, připomínám si. Je to jen kniha o broucích a rostlinách, o tom, jak si postavit přístřešek, rozdělat oheň a vyčistit vodu, a všude jsou v ní tátovy osobní poznámky. A také jsou tam jeho poznámky o Útočišti, jeho grafy a mapy a pár nákresů, které mi připomínají ten rok, kdy vyhrál v práci cenu za své architektonické návrhy. Za prémie, které dostal, mě vzal na steaky za tři sta dolarů.

Mapa ostrova se stala veřejnou informací, jakmile jsem vytáhla knihu z kapsy, ale otázky ohledně dalších věcí, které nevyhnutelně přijdou… na ty ještě nejsem připravená.

„Co?“ vzhlédne ke mně přes okraj průvodce Finnley. „Chceš to zpátky?“

Chci říct: Nemůžeš si brát cizí věci bez dovolení. Chci říct: Tohle je všechno, co mi po něm zbylo. Ale řeknu jen: „Ne, to je dobrý.“

Neměla bych se tím stresovat. Nemyslela to zle.

„Kde jsi tu knihu vůbec vzala?“ mhouří Finnley oči, když listuje stránkami. „Určitě to dalo hodně práce, aby si Vlci nevšimli, že ji máš.“

O tom tedy nemáš ani ponětí.

Že mi vůbec skončila v rukou, muselo být naprostým omylem. Nikdy by mi ji nevrátili, kdyby se obtěžovali rozluštit, co je v ní dopsáno. Určitě si ji přečetli – proč by ne? Ale toho dne mi ji dali a už se k ní nevraceli. O té doby jsem mnohem opatrnější.

„Já, ehm…“ Do tváří mi stoupne žár. Průvodce pro přežití je věc tak blízce spojená s mým otcem, že těžko hledám něco, cokoli, co bych o ní řekla. Každá odpověď by vedla k dalším otázkám.

„Ne, vážně, kde?“ zatlačí a přehne růžek jedné ze stránek. Zamrkám, ačkoli sama jsem přehnula tolik růžků, že knížka vypadá jako rozložené origami.

„No tak, Finn, je to osobní věc.“ Hope jí knihu vezme a zavře ji. „Eden o tom očividně nechce mluvit. Promiň,“ řekne a podá mi ji. „Tolik nám toho vzali. Všechny bychom měly mít právo alespoň na jednu osobní věc.“

Finnley se k tomu už nevyjádří, ačkoli je na ní vidět, že by chtěla. Určitě i ona by si něco ráda nechala pro sebe – myslím, že všechny máme svá tajemství. V duchu pošlu Hope tisíceré díky.

„Takže, holky,“ mávnu k Finnleyinu tetování ve snaze změnit téma, „vy jste obě červené. Odkud vás sem přivedli?“ Barva inkoustu se liší podle toho, kde každého z nás poprvé zpracovali, a podle toho, co měli Vlci zrovna po ruce. Většina Texasanů byla zelená.

„Ze Santa Moniky,“ řekne Hope.

Matamoros najednou dává větší smysl. Hope a Finnley zřejmě doufaly, že se dostanou přes Mexiko nahoru do Kalifornie – snažily se utéct zpátky.

Ale k čemu? Už nebylo kam se vrátit, žádné rodiny ani domovy. Vlci otřásli světem tak důkladně, že nikde nezůstal kámen na kameni. Není žádné cesty zpět.

„Kde jste pracovaly?“ zeptám se.

„Ve slévárnách,“ odpoví bezvýrazně Hope s Finnley. Nikdo z nás původně nemusel pracovat v továrnách, alespoň ze začátku ne – Vlci raději předstírali, že vůbec neexistujeme. Švábi. Ale jakmile se do toho vložily Spojenecké síly a Vlci zvýšili válečné úsilí, museli jsme všichni do práce. Udělali z nás mravence, nutili nás nosit pětitisícinásobek vlastní tělesné váhy.

Finnley začne vyprávět, jak ve slévárnách pracovaly s rozpálenými tyglíky a žhavým olovem. Zvedne ruce. „Vidíš ty jizvy, kde jsem se popálila?“ Ukáže zvrásněné čáry na dlaních a předloktích. Pod levým ukazováčkem má tlustou a hrbolatou jizvu.

„V porovnání s tím, co jsme viděly, tyhle popáleniny nic nejsou,“ ozve se Hope. „Jako ten kluk, který zahodil tyglík, aby si dupnul.“

Nerozvádí to. Asi je to tak lepší.

„Naučily jsme se dávat si pozor,“ říká Finnley. „Vlci nám také vyhrožovali, že nám vylijou roztavené olovo na nohy, když budeme kvůli zraněním míň pracovat. Bylo to motivující,“ dodá ponuře.

Moje práce v továrně na hedvábí proti tomuhle vypadá jako naprostá idyla. Ošetřovala jsem larvy, třikrát denně jsem je krmila morušovým listím jako nějaké mazlíčky, a pak jsem sbírala jejích zámotky, aby se mohly poslat rovnou do laboratoří. Byla to dusná, upocená práce, ale se slévárnou se to nedá srovnat. I já však mám své popáleniny. Mým úkolem bylo na konci každého cyklu zámotky uvařit i s živými můrami uvnitř. Nesnášela jsem to. Pokaždé, když jsem je ponořila do kádě s vařící vodou, jsem si připadala, jako kdybych zabíjela sama sebe. Bezbranná stvoření, která žila jen proto, aby posloužila a pak zahynula. Hedvábí je úžasné a přineslo světu neuvěřitelné věci, ale rodí se přímo z tolika smrtí.

„Myslíš si, že ty jizvy jsou hrozné,“ řekne Finnley a já si uvědomím, že na ni zírám. „Důvod, proč je máme, je ještě horší.“

Vzhlédnu. „Ano?“

„Pracovaly jsme ve fabrice na náboje.“ Nevím, co je horší: jestli skutečnost, že jsou tyto dívky zjizvené, protože vyráběly zbraně pro lidi, kteří je zotročili, nebo že Vlci vůbec potřebují továrnu na náboje. Vybrali všechny obchody, všechny sklady v továrnách, všechny opuštěné suterény, vojenské základny, všechno díky tisícům dobře postavených Vlků, dobré strategii a velké dávce štěstí. Představa, že už všechny zásoby střeliva spotřebovali, je děsivá. Nebo představa, že pokud je ještě nespotřebovali, mají to v plánu.

Věřím tomu. Kéž bych nemusela.

„Takže,“ řeknu, hlavně proto, abych převedla hovor na méně skličující téma, „vy se asi znáte už z dřívějška.“

Hope a Finnley dlouho mlčí.

„Známe se od Nuly,“ řekne konečně Finnley. Méně skličující téma se nekoná. Nula: den, kdy Vlci ovládli – kdy ovládli všechno. Stála jsem v řadě v jídelně, první týden ve druháku na střední ve Veritas. Místo pizzy a hranolek jsem si vybrala salát, hlavně proto, aby moje už tak úzká fialová sukně nepůsobila v hodině biologie nelichotivě, a právě jsem strčila mezi zuby cherry rajčátko, když se rozrazily dveře. Nahrnuli se dovnitř: deset, dvacet, padesát strážníků. Do školní jídelny.

„Od nástupu?“ ptám se. „Nebo od baráků?“

„Znaly jsme se dřív,“ ozve se Hope. „Vídala jsem ji ve škole, ale nikdy jsme spolu nemluvily. Skončily jsme ve stejné skupině, když nás vyhnali pryč.“

„Jeden ten strážník ji udeřil,“ řekne Finnley. „Tak tvrdě, až na parkovišti upadla a rozedřela si kolena o štěrk. Zůstala jsem pozadu, abych jí pomohla.“

„On tě udeřil?“ Dívám se na Hope a nedovedu si to představit. Neumím si představit, že by na ni někdo, dokonce i strážník, třeba jen zvýšil hlas, natož aby ji srazil k zemi. „Proč?“

Do očí jí vhrknou slzy. „Řekla jsem ne. Ne, nikam mě neodvedeš.“

To krátké slovíčko všechno objasňuje. Nikdo neříká ne. Birche jsem viděla udělat poslední dva kroky, když řekl ne.

„Jak jsi…“

„Jak jsem to mohla přežít?“ Opře se o stěžeň a zahledí se k nekonečnému obzoru. „Ten strážník byl můj starší bratr.“

*

ČTYŘI

NEPŘÍTEL SPOUSTU LET nosil roucho beránčí, než odhalil zuby a vyrazil po krvi.

Otcové. Bratři. Barista, který vám denně připravoval latté, kluk od rybího pultu v místních potravinách, dívka ze Sephory, která vás naučila malovat si oční linky. Všichni, zdánlivě nepropojení, se jednoho dne změnili v mocnost.

Po Nule všechno zapadlo do sebe: neonové letáčky přilepené ke sloupům vysokého vedení, hashtagy #vlcismecka, které všichni považovali za nějaký fandom, přívěšky, které lidé měli za nějaký přechodný módní trend. Znamení byla všude kolem nás, ale my byli tak zaujati vlastními životy, že jsme je ignorovali.

A právě v tom byl asi jejich význam. Byl to dobrý význam, ve svém jádru, i když hořkém – že příliš mnoho lidí je odtrženo od reality a závisí na těžké práci ostatních, kteří se zabíjeli, jen aby přežili. Že velká spousta z nás je příliš privilegovaná, příliš nevděčná. Zvyklá, že všechno, čeho se dotkneme, se změní ve zlato.

Nemýlili se.

Tyto problémy jsou staré jako lidstvo samo – lidé, kteří mají, a lidé, kteří chtějí, jenže pak přišla potopa. Chceme lépe žít se změnilo v prosté Chceme žít, tečka. Společnost se zhroutila. Začalo to na ostrovech Kiribati. Stoupající hladina moře během uplynulých desetiletí spolykala sedmnáct z původních třiatřiceti ostrovů, ale pak – zdálo se, že všechny zároveň – zmizely i poslední ostrovy. Nejdřív přišel tajfun. Pak tsunami. Je děsivé jen pomyslet, že řetězec událostí, které způsobily světovou válku, započal svět sám – přesněji řečeno moře – zpustošením lidí, kteří si uprostřed Pacifiku hleděli svého. Komukoli se může stát cokoli, ať si to zaslouží, nebo ne.

Jenže, jak už to chodí, nikdo se o to nestaral, dokud se nezačaly potápět i naše břehy. Katastrofy se hnaly jedna za druhou, San Francisco, pobřeží Karoliny, New York. Zemřely desítky turistů v letoviscích na hroutících se útesech a dívčí skautky na Kure Beach, kde nevydržely podpěrné sloupy rybářského mola.

Záplavy nebyly to hlavní, nezpůsobily tolik škod, aby se dostaly do celostátních zpráv, ale bylo jich čím dál víc – v roce 2049 přišly na některá místa až třicetkrát. Vlny pořád dokola přinášely smrt a zkázu. Hojící se rány se pravidelně znovu otevíraly.

Záchranné týmy nestíhaly. Kontaminovaná pitná voda, splašky hrnoucí se ulicemi, nemoci šířící se mezi vytrvalci, kteří odmítali odejít. Federální agentura pro zvládání krizí rozdala láhve Havenwater, jeden zásobník na tisíc lidí, kteří si ho nemohli dovolit, jeden na každou bohatou rodinu, která mohla. Jakmile se spustily povinné evakuace, utrpěla ekonomika a dolar ztratil křídla…

Tehdy lidé začali panikařit.

Chtěli bezpečný svět. Věčný svět. Takový, který jim nikdo nevezme, ve kterém se nebudou muset bát, že jejich děti budou hladovět nebo trčet po krk ve slané zamořené vodě, které se nikdy nebudou moct napít.

Převrat začal na Kiribati a svět dostal slib: Envirotech vás zachrání. Envirotech, vynálezce láhví Havenwater, hedvábných technologií a spousty dalších ekologických řešení. Tehdy přestal můj otec klidně spát a tapeta, kterou nám máma vybrala těsně před svou smrtí, se začala plnit nákresy a výzkumy umělých vápencových útesů a biosyntetických měst rostoucích z protobuněk. Toho roku mu Envirotech dal bonusy, které nám přinesly nejlepší steakovou večeři a nové auto.

Také nám přinesly válku.

Envirotech plánoval spustit projekt Atlas – nejmodernější oceánskou lokalitu, jejíž výstavbu měl otec řídit –, jenže pak na veřejnost pronikly zprávy, že rezidencí bude extrémně málo a budou se prodávat za nejvyšší nabídky. Přijďte, přijďte, tady můžete žít: pokud jste bohatí. Tato část se na veřejnost dostat neměla, zatím ne, ale stačil jediný zahořklý zaměstnanec – kolega z finančního oddělení, kterého otec ani moc neznal –, aby prosákla ven celá záplava tajemství.

Strach společně s hořkostí nikdy nepřinese nic dobrého, ale strach společně s mocí? Ten ničí světy. Co začalo jako malé semínko, rychle vyrašilo a nabralo sílu a stalo se demoliční koulí čekající na dokonalý okamžik, kdy se zhoupnout. Ten přišel, když Nejvyšší soud přiznal Envirotechu práva prodávat byty za vlastní ceny, ve jménu obchodu, kapitalismu a sto let starých zásad. Ctihodní soudci chtěli nepochybně zestárnout se svými vnuky jako každý jiný. Až na to, že oni si to mohli dovolit.

Demoliční koule Vlčí smečky byla rychlá a kolosálně ničivá, s dostatečnou hybností a lidskou silou, která rozdrtila celou zemi. Dodnes je slyším zpívat, když mám noční můry o Dni Nula: Privilegovaní do vězení! Zavřete Envirotech! Přišel náš čas! Přišel náš čas, přišel náš čas: tetování na tvářích a předloktích a andělská křídla na zádech mi zůstanou v paměti navždy.

Na začátku, během těch prvních pár týdnů v táboře, když nás roztřídili a označili, nás několik strážných – říkali jsme jim Vlci, přestože to byli lidé od hlavy až k patě – přivítalo a ani na nás nezvedlo hlasy. Ti, které zformoval spíš strach než hořkost, se chovali skoro omluvně, že nás nemohli pustit do hezčích oblastí, které teď nazývali vlčím teritoriem. Jeden mi dokonce hodil k nohám napůl snědenou zmrzlinu a řekl, že není proti pravidlům, abychom jedli odpadky. Zní to krutě, ale on to myslel laskavě a já to přijala.

Jenže ne všechny frakce byly stejné. Některé byly mnohem militantnější a jejich pohůnci se k nám chovali jako psychopati. A nejen k nám – i ke zbytku světa, když se pokusil zakročit. Všechny pokusy o kontakt ze strany Globální aliance teritorií a dominií se setkaly nejdříve s radiovým tichem a pak s otevřeným nepřátelstvím, podle toho, co se v táboře proslýchalo. Vlčí smečka se už dostala tam, kde chtěla být – vlámala se do bankovních systémů a všechny dříve privilegované nastrkala do baráků s holými pryčnami místo postelí. A později do továren, sléváren a na pole. Díky tomu mohli Vlci jíst, pít, žít, milovat a spát, být takoví, jací jsme byli předtím my. Pochybuju, že světová válka byla součásti nějaké motivační propagandy, ale budiž. Lidé brání to, co milují. Zbytek světa miloval spravedlnost – lidská práva.

Vlci si myslí, že milují spravedlnost, že vytvořili rovnost obrácením žebříčků.

Já si myslím, že Vlci milují jen sami sebe.

Jsou to už téměř dva roky, co jsem jedla odhozenou zmrzlinu, a téměř stejně dlouho, co jsem dostala lahvičku s otcovou krví a zubem.

Dva roky mohou změnit celý život a převrátit ho naruby.

INFO O KNIZE:
Vydal: Egmont, únor 2018
Překlad: Petra Babuláková
Vazba: vázaná
Počet stran: 368
Cena: 299 Kč