Tereza Matoušková: Válka zrcadel

Tereza Matoušková brnká ve Válce zrcadel na strunu temné fantasy
V novém románu Válka zrcadel se koncentruje nový literární fenomén ne nepodobný úspěchu Hry o trůny nebo severských detektivek. Nová generace domácích fantasy autorek byla ještě nedávno známa jen hrstce poučených čtenářů. V krátké době se ale stala čtenářsky oblíbeným a především jasně odlišitelným literárním proudem, který si brousí zuby i na mainstreamového čtenáře.

 

Od Pána prstenů ke Hře o trůny
Podobně jako se před 15 lety díky filmovým adaptacím Pána prstenů dostala fantasy z ghetta zapálených fanoušků k široké veřejnosti, literární žánrovou scénu zase výrazně ovlivnila sága o Zaklínači z pera polského spisovatele Andrzeje Sapkowského. Ten mytologický a filosofický obsah Pána prstenů vrátil zpátky na zem mezi lidi z masa a kostí a oslnil nejen brilantním civilním stylem, ale především naturalističností postav a prostředí. Jeho hrdinové a hrdinky intrikují, souloží a prohrávají – koncept, který posléze učinila masově populárním seriálová adaptace literární ságy Hra o trůny spisovatele G. R. R. Martina.

Ještě v 90. letech bylo domácím fantasy autorkám vyčítána černobílá schematičnost a emocionalita na úkor děje. Příchod spisovatelek jako byla Jana Rečková a Františka Vrbenská ale přinesl důraz na literární kvalitu a Zaklínačem odchované literátky v čele s Petrou Neomillnerovou pak zvedly stavidla naturalističnosti a sexuálních scén.

 

Mezi planetárním kolapsem a vlastním prahem
Nová generace autorek reprezentovaná právě Terezou Matouškovou pak oblíbený koncept doplnila o neprvoplánové postavy a hlubší témata. Matoušková vystudovala biologii a zabývala se i etikou ve vědě, její cyklus Podmoří je tak obrazem světa po globální válce a odráží aktuální témata hrozícího kolapsu planetárního ekosystému.

Válka zrcadel přináší do jejího díla nový svět i literární styl. V ich-formě psaný román si skrze hlavní ženskou, přesto ne-zcela-lidskou postavu hraje s oblíbeným tématem xenofobie a střetu civilizací, ale zároveň i odklonem od světa velké politiky k obyčejným lidským věcem. Podobně jako v loňské žánrové antologii ženských autorek Žena se lvem se tu jako tenká červená niť vine něco, co lze s jistotou prohlásit za specifikum aktuálního proudu ženské fantasy. Místo velkých „her o trůny“ přichází pochopení, že jako smrtelné lidské bytosti můžeme zachránit svět jenom tím, že nejdříve zachráníme sami sebe. A že nejpřímější cesta, jak přispět k velkým společenským změnám, je nejdříve si zamést před vlastním prahem.

Na začátku příběhu se ocitáme v ponurém světě, který kousek po kousku mizí, rozpadá se, a z děr na svět lezou démoni. Mocenské struktury začínají postrádat smysl, v zemi zuří občanská válka. Hlavní hrdinkou je čarodějka Ankara, žena mnoha tváří, která se snaží zachovat, co se dá. Sama je však po většinu doby jenom loutkou v rukách jiných lidí. – autorka o knize, rozhovor ze Sarden.cz

Tereza Matoušková na Světě knihy 2017
Srdečně zveme na besedu spojenou se křtem novinky, která se bude konat v pátek 12. 5. 2017 od 10.00 v sále Fantasy a sci-fi. Svou novou knihu Frost představí i další z našich autorů, Oskar Fuchs. Oba budou po akci na vedlejším stánku P615 podepisovat své tituly. Druhá autogramiáda se uskuteční na stánku P615 v sobotu 13. 5. od 13.00. Více na FB stránce události.

 

ANOTACE:
O očích se říká, že jsou oknem do duše. Ty Ankařiny připomínají pohled do zrcadla a kdo do nich pohlédne, znovu spatří své milované. Kaltská čarodějka a schovanka arcimága se naučila se svým darem žít, a už ani nepřemýšlí, zda to není spíš prokletí. Přesto se může její život ocitnout v troskách mávnutím motýlích křídel. Jakoby nestačily intriky a politické hry. Začínají se vynořovat i bezejmenné stíny dávnověku. Odkaz bytostí, kterým stačí pár kapek krve, aby proměnily zapomenuté pohádky v krutou realitu.

 

Kniha Válka zrcadel je k dostání na pultech knihkupectví od dubna 2017. Čtenáři si ji ale mohou pořídit i na knižních e-shopech, s 25% slevou přímo na stránkách Nakladatelství Epocha, kde naleznete další informace. E-knihu připravujeme.

 

UKÁZKY Z KNIHY:

Uběhl rok od doby, kdy jsme objevili obří trhlinu na pláních u Lobasu. Od té doby jsem neslyšela ani o Yelizavetě, ani o zarských dolech a bezejmenných. Simon mě však začal posílat čím dál častěji mimo Citadelu. A pokaždé s jinou tváří. Zafar mě na těchto misích téměř vždy provázel a mnohokrát viděl můj smutek a rozpaky, když jsem udělala věci, na které jsem nebyla hrdá. Nikdy se v tom však nepitval, prostě mě nechal si to v sobě srovnat. Občas mě to mrzelo. Až teď mi dochází, že mi to tak v zásadě vyhovuje.

„Bylo to hnusné.“ Na dno studny dopadnou další tři kamínky. Bílý a dva černé. „Umíral dlouho. Zvracel a svíjel se v křečích. Celou dobu jsem musela stát u jeho postele a dívat se. A on po mně natahoval ruce a chtěl se se mnou loučit. Netušil, že to já ho otrávila.“

Zafar mlčí a do studny padají další kamínky. Bílý, černý, znovu bílý. S chrastěním zapadají do děr mezi většími balvany.

„Zdají se mi divné sny,“ prolomím ticho. „Znovu v nich potkávám všechny ty ženy, kterým jsem ukradla tvář. Putuji v nich podivnou krajinou stínů a ony mě tiše doprovázejí. Musí být tiše. Nechtějí přilákat ozvěny. Ale ony si nás stejně najdou.“

„Udělala jsi pro Simona za poslední rok spoustu špinavé práce, žere tě svědomí, znám to. A k tomu se blíží tvoje zkouška v Soumraku, nebo jak tomu říkáte. Nelámal bych si tím hlavu.“

„Co když se neprobudím? Nebo se probudím a už to nebudu já?“

„Probudíš se, proč by ne?“

„Protože tam třeba patřím. Třeba patřím do Soumraku.“

✳ ✳ ✳

Simon mě přivítá stroze. „Chci s tebou mluvit. Přijď odpoledne do mé pracovny.“

Nemám z toho dobrý pocit, ne teď, když se chystá moje zkouška. Něco mi říká, že mě k sobě nevolá, aby mi popřál hodně štěstí. Návštěvu dlouho odkládám – korzuji po pokoji, přerovnávám knihy a stírám neviditelný prach z poliček, urovnávám povlečení na posteli a otrhávám uschlé listy z květin. Vyrazím, až když se začne stmívat. Loudám se a vymýšlím, kde se ještě zastavím, ať setkání zase o kousek oddálím. Pak se náhle ocitnu před známými zdobenými dveřmi a už je to nevyhnutelné, musím zaklepat.

Můj pán sedí za stolem, modré roucho vystřídal rudý brokát, jinak vše připomíná scény z dob mého dětství.

„Co má být tohle?“ zvedne stoh papírů, který je mi povědomý.

„Návrh na… založení další magické školy.“ Ke čtyřem tradičním talijským by přibyla pátá kaltská. Zatím počítám s jedním nebo dvěma semináři, určenými hlavně k tomu, aby si studenti z Citadely rozšířili obzory. Jsem ochotná si to vzít na starost. Nepředpokládám, že mi na to arcimág Simon kývne, ne hned. Jsem však připravená bojovat. Prosadit to klidně kousek po kousku.

„Jsi stále naivní dítě, to chápu. Ale nemusela bys svou prostoduchostí pořád obtěžovat dospělé.“ Dívám se, jak můj pečlivě vypracovaný návrh list po listu muchlá a hází pod stůl do bedny s odpadem. Ano, ani tohle se vlastně nezměnilo. „Teď k těm důležitým věcem,“ naváže, jako by se nechumelilo. „Chci tě poslat do Chanie.“

„Do Chanie?“ Vybaví se mi obrazy žen s napudrovanými obličeji a složitými účesy. Těžké barevné oděvy, vůně jasmínu a válečníci v lesklých zbrojích. Zaskočí mě a na okamžik zapomenu, že mi ukřivdil.

„Velvyslankyně Liu bohužel včera ve svých komnatách dostala mrtvičný záchvat. Zatím se nám to podařilo utajit. Nastoupíš na její místo. Potřebuji tě na nějakou dobu uklidit z očí. Chanie je daleko – daleko od Kseniye a její krvavé skvadry, daleko od antolijských bdících, daleko od našich vlastních mágů, kteří touží zaujmout mé místo.“

Nad sebou slyším hlasy. Mluví cizím, zpěvavým jazykem a mě napadne, že je to průvod Velké matky. Všechny ty kouzelné bytosti, které znám z lidských chrámů. Bledé, černovlasé, s křídly otakárků. Na jejich rtech hraje blahosklonný úsměv a slibuje, že se všichni čestní dostanou k Matce.

Ne, počkat, tihle nemůžou patřit k bohyni! Jejich hlasy jsou plné pohrdání, krákavě se smějí a plivají na zem hustý chrchel. Jsou to vojáci. Rasinijci. Přicházím k sobě, cítím studenou vlhkou zeď, o kterou se opírám, i cizí ruku položenou na svých ústech. Jsem však stále otupělá a nedokážu cítit strach.

Zamumlám přes zpocenou dlaň, která mi drtí rty. Stisk zesílí. „Tiše.“

Znám ten hlas, a pokud se budu soustředit, dokážu ho i zařadit. Třeští mi však hlava a na patře cítím kovovou pachuť. Ve vzduchu je cítit vlhký plesnivý puch a je tu chladno. Ve tmě rozeznávám obrysy velkých beden, musíme být v nějakém sklepení nebo skladu. Hlasy nepřátel se postupně vzdalují, můj společník mě přestává mačkat a já se začínám rozpomínat.

„Pane Zafare, kde to jsme? Co se stalo?“ Nejsem si jistá, že mě slyší. Zdá se, že je stále napnutý jako větřící šelma.

„Můžeš vstát, bledule?“

„Kam půjdeme?“

„Můžeš vstát?“

„Kam?“

Neví. Neřekne to nahlas, ale cítím to. Nejraději by si mě bez dalších řečí přehodil přes rameno a šel. Jenomže má stále v čerstvé paměti muže, kteří se proměňují v ledové sochy a potom rozpadají v krvavou tříšť. Ví, že se mnou nemůže zacházet jako s jiným osmiletým dítětem. Spíš jako s pytlem divotvorného prachu. Sbírá se ze země a vyhlíží z úkrytu. Je od hlavy až k patě pokryt bahnem a krví, a vypadá zuboženě, že kdyby mu u pasu nevisel meč, věřila bych, že v nuzných částech města nepřitáhneme sebemenší pozornost.

„Tady zůstat nemůžeme,“ zamumlá. „Vrátí se. Do tmy se schováme někde v chudinské čtvrti, je tam spousta opuštěných domů, a pak uvidíme. Zatraceně. Potřebuju se dostat z města, ke králi.“

„Možná bych věděla…“

 

INFO O KNIZE:
Vydalo: Nakladatelství Epocha, duben 2017
Obálka: Alena Kubíková
Vazba: měkká
Počet stran: 224
Cena: 185 Kč (na www.epocha.cz 139 Kč)