R. L. Stine: Nebuď dlouho vzhůru (Návrat do Ulice strachu 2)

V MALÉM MĚSTĚ SHADYSIDE RADĚJI NEZŮSTÁVEJTE MOC DLOUHO VZHŮRU, PROTOŽE UPROSTŘED NOCI SE MŮŽE STÁT NĚCO DĚSIVÉHO…

Nakladatelství Baronet vydává druhý díl hororové série pro mládež Návrat do Ulice strachu: Nebuď dlouho vzhůru.

ANOTACE:
Lisu Brooksovou pronásledují dnem i nocí noční můry a halucinace. Mohla je způsobit hrůzostrašná nehoda, kvůli které strávila dlouhou dobu v nemocnici?
Když Lisa zjistí, že žena z Fear Street hledá chůvu pro malého syna, skočí po té příležitosti, aby přišla na jiné myšlenky a něco málo si vydělala. Její kamarádi však o ni mají obavy. Opravdu chce pracovat na Fear Street? Jenže Lisa není pověrčivá. Navíc je ten chlapec, na kterého dohlíží, okouzlující a roztomilý. Nedělá si starosti, ani když jí jeho matka dá jasný příkaz: Nenechávej ho dlouho vzhůru.
Lisa má z nové práce radost. Ví, že se její stav zlepší. Ovšem pak začnou ty vraždy – a její kamarádi jeden po druhém umírají.
Staly se Lisiny noční můry skutečností?

 

UKÁZKA Z KNIHY:

1.

Jmenuju se Lisa Brooksová a jsem totální magor. Nebyla jsem vždycky případ pro cvokaře. Před tou nehodou jsem, myslím, byla docela v pořádku.

V únoru se naše rodina přestěhovala do Shadyside. Chvíli mi trvalo, než jsem si zvykla na nový dům, nové město a novou střední školu. To je přece normální, ne?

Zažívala jsem těžší období. Nejdřív jsem se cítila osamělá. Stýskalo se mi po kamarádech z Shaker Heights. Shadysideská střední škola je obrovská a matoucí a skoro každý, s kým jsem se setkala, tam chodil už celou věčnost a měl svůj okruh přátel.

Cestou do třídy jsem procházela dlouhými chodbami a všichni se smáli a povídali si. Občas jsem měla pocit, jako bych neexistovala. Jsem trochu plachá a není pro mě snadné jen tak přijít k někomu, koho neznám, a začít se s ním bavit. Proto jsem si tady prvních pár týdnů připadala jako neviditelná.

V dubnu jsem se tu už začínala cítit trochu jako doma. Skamarádila jsem se s několika lidmi. Hodně času jsem trávila se Saralynn O’Brienovou. Zdálo se, že máme stejný smysl pro humor a stejný postoj ke klukům a škole. Obě jsme si myslely, že střední škola je v podstatě nesmysl, kterým si musíme projít, než začne náš skutečný život. A taky jsme byly obě toho názoru, že kluci jsou podřadný druh – podřadný, ale nezbytný.

Ano. Nezbytný. V dubnu už jsem dokonce měla i kluka. Jmenoval se Nate Goodman. Seznámila jsem se s ním, když jsem vycházela z jídelny. Narazila jsem do něj zezadu na vrcholu schodiště a poslala ho tak dolů hlavou napřed. Dívala jsem se zrovna do mobilu a vůbec si ho nevšimla.

Naštěstí je Nate docela bravurní akrobat. Při pádu předvedl pár kotrmelců. Utrpěl několik menších ran, z kterých trošku krvácel, ale nezlomil si vaz.

Samozřejmě jsem seběhla schody, abych se ujistila, že je v pořádku. Seděl dole a třásl hlavou. Myslím, že byl trochu omráčený. Dřepla jsem si k němu. „Jsi v pořádku?“

„Před pár vteřinami mi bylo líp,“ odpověděl.

Nejmíň stokrát jsem se mu omluvila a pomohla mu na nohy. Cítila jsem se strašně. Kolem nás se zastavilo snad tucet studentů a zírali na nás.

Nate si hřbetem ruky otřel z čela krev.

„Zlomil sis něco?“ zajímala jsem se.

„Myslím, že jsem překonal rekord v rychlosti v pádu ze schodů,“ odtušil.

„Jsem ráda, že máš smysl pro humor,“ poznamenala jsem.

„Já taky.“

Nate je pěkný kluk, vysoký a štíhlý. Má rovné černé vlasy, které si pořád odstrkuje z čela, tmavé hnědé oči a sladký úsměv, při němž se mu na pravé tváři tvoří dolíček.

„Ty jsi Lisa, že jo?“ Prohlížel si mě. „Saralynn o tobě mluvila, ovšem nevarovala mě, že jsi nebezpečná.“

Zadívala jsem se na něj. „Jo, jsem velice nebezpečná.“ Asi to byl můj způsob flirtování. Pomohla jsem mu na nohy, a až teď si uvědomila, že ho ještě pořád držím za paži. „Jak znáš Saralynn?“

Do rukávu černého trička si z čela otřel další krev. „Vyrůstali jsme poblíž. Bydlíme ve stejném bloku.“

„Chodíš do čtvrťáku, že jo?“ vyzvídala jsem. Zaslechla jsem, jak mi v kapse džín pípl mobil. Přišla mi zpráva. Nechala jsem to být.

Přimhouřil na mě oči. „Jak to víš?“

Pokrčila jsem rameny. „Saralynn se o tom asi zmínila.“

Saralynn a já jsme třeťačky, jinak taky juniorky, ale já to slovo nesnáším. Jenže pořád lepší než říkat, že chodíte do jedenácté třídy. „Musíš si zajít na ošetřovnu,“ prohlásila jsem. „Ta rána na tvém čele vypadá docela hrozně.“

Přikývl. „Neměl jsem dnes v plánu darovat krev.“ Pronesl to jako upír ze starých filmů.

Zasmála jsem se. „Jsi super upír. Saralynn mi povídala, že máš rád strašidelné filmy a horory.“

„Jo, sbírám plakáty, komiksy, masky a takové věci,“ řekl. „Zdá se, že toho o mně víš docela dost.“

Znovu jsem pokrčila rameny. Cítila jsem, jak ve tváři rudnu. Měl pravdu. Se Saralynn jsme si o něm povídaly docela dost. Hlavně od té doby, co jsme ho sledovaly, jak přednáší dlouhou báseň od Edgara Allana Poea na školní přehlídce talentů. Připadal mi přitažlivý. Zvláštní, ale přitažlivý.

Zvláštní, protože si vybral Edgara Allana Poea. No vážně, kdo by to udělal?

Ozvalo se zvonění. Přijdeme oba pozdě na pátou hodinu.

Měla jsem z něj divný pocit. Jako by mě k němu něco velkou silou přitahovalo. Myslím, že před stovkou let by to nazvali láska na první pohled. Vyhrávala by přitom kýčovitá hudba, nejspíš housle.

Tím chci říct, že se mi líbilo, jak se na mě dívá, a ráda jsem si s ním povídala. Dokonce mě napadlo, že s tím pramínkem krve na čele vypadá úžasně.

„Jsem ráda, že jsem na tebe narazila,“ prohlásila jsem.

Přikývl. „Vtipný. Připomeň mi, že se mám zasmát.“

Od té doby jsme s Natem trávili hodně času. Někdy jen sami dva. Jindy, jako dvanáctého dubna, kdy jsme šli do hamburgerového bistra U Leftyho i se Saralynn a Nateovým kamarádem Izákem Brennerem.

Ano, pamatuju si to datum přesně. Dvanáctého dubna. Večer, kdy došlo k té nehodě. Noc hrůzy. Noc, kdy se ze mě stal totální magor.

*

2.

„Existuje vůbec takové slovo?“ zeptal se Izák. „Vomitorium?“

„Pan Hammer nám to vysvětloval,“ odpověděla Saralynn. „Na hodině herectví. V divadlech mívali takové uličky. V dobách starého Říma. Aby se mohly davy diváků dostat rychle z divadla. Říkalo se jim vomitoria. V latině to znamená vychrlit.“

Izák se poškrábal v kudrnatých černých vlasech. „Myslíš tím, že diváci v těch uličkách vychrlili obsah žaludku?“

„Ne, lidi si to ale pletou,“ odpověděla mu Saralynn vážně. „Vomitoria neměly se zvracením nic společného.“

Protočila jsem panenky. „Můžeme se bavit o něčem jiném? Přišli jsme sem přece, abychom si dali cheeseburgery, je to tak? Proč se musíme bavit o nějakých vomitoriích?“

Nate souhlasně přikývl. Seděli jsme v širokém boxu z červené koženky v zadní části bistra. Nate mě objímal kolem ramen, Saralynn a Izák seděli naproti nám.

„Protože přesně tak to včera vypadalo ve školní jídelně,“ vysvětlil Izák. „Děcka to tam celý poblily. Bylo to nechutný.“

Nate mi sevřel rameno. „Ví se, proč všichni ten oběd vyhodili ven?“

„Možná za to mohlo to jídlo?“ navrhl Izák.

Zasmáli jsme se. Izák byl vtipálek. Vždycky věděl, kdy říct nějakou blbost.

„Zatím je to záhada,“ ozvala se Saralynn. „Někdo říkal, že si všichni dali makarony se sýrem. Ale co může být špatného na makaronech se sýrem?“

Včera byl ve škole den blbec. Asi tucet spolužáků skončilo na pohotovosti v shadysideské nemocnici. Z tohohle hovoru o zvracení mi však bylo na zvracení.

Byla jsem proto ráda, když k našemu boxu přišla servírka, aby si zapsala naše objednávky. Znala jsem ji ze školy. Rachel Martinová. Chodila do čtvrťáku, ale měly jsme spolu předmět politika a státní správa.

„Jakou máte dnes specialitu?“ zeptal se jí Izák.

Rachel zamrkala. „Cheeseburgery.“

„To byla specialita i včera,“ namítl Izák.

Rachel do něj dloubla gumou na konci tužky. „Jsi velice bystrý, Izáku.“

„Neměla bys rýpat do zákazníků,“ stěžoval si Izák a třel si rameno. „To ti Lefty neřekl?“

Všichni jsme se zadívali k okýnku, které vedlo do kuchyně. Mohli jsme vidět Leftyho záda. Stál u plotny a smažil cheeseburgery.

„Lefty říkal, že do tebe dloubat můžu,“ odpověděla Rachel.

Izák vyskočil. „Opravdu? Jsem nevěděl, že mě máš ráda. Zajdeme k tobě, nebo ke mně?“

Saralynn ho stáhla zpátky na sedačku. „Cha, cha, fakt vtipný.“

„Dáme si to, co obyčejně,“ řekl Nate.

Rachel si naškrábala něco do bloku. Potom znovu rýpla do Izáka tužkou, otočila se a zamířila do kuchyně.

Nate sundal ruku z mých zad. „Fajn, lidi, mobily na stůl.“ Vytáhl svůj telefon z kapsy džín a položil ho doprostřed stolu.

My ostatní jsme taky vytáhli mobily a poskládali je na ten Nateův na úhlednou hromádku.

„Hele, zkontroluj, jestli si Izák nevypnul vyzvánění,“ řekla Saralynn.

Nate vytáhl Izákův telefon z hromádky a zkontroloval ho.

„Opravdu si, lidi, myslíte, že bych švindloval?“ zeptal se Izák rádoby ublíženě.

„Jo!“ vykřikli jsme všichni tři.

Nate stiskl tlačítko na Izákově telefonu a s obviněním v očích se zadíval přes stůl na kamaráda. „Taky že jsi to vyzvánění vypnuté měl.“

Izák zvedl pravou ruku. „Náhoda. Přísahám. Úplná náhoda.“

Tohle byla naše důležitá tradice. Poskládali jsme telefony na stůl a ten, komu jako prvnímu zazvonil, musel zaplatit za jídlo.

Většinou jsem prohrála já, protože moji rodiče jsou strašně otravní. Jsou jako ostříži – kamkoli jdu, pořád mě sledují. Neustále mi volají. Předstírají, že se mě potřebují na něco zeptat. Jenže mě jenom kontrolují.

Když jim to nezvednu, zanechají mi dlouhé vzkazy v hlasové schránce. Fakt hrůza. Kdo dnes poslouchá hlasovou schránku?

V bývalé škole jsem chodila s jedním klukem, který se jim nezamlouval. Jenom proto, že už měl po škole a pravou paži mu pokrývalo tetování. Nebyl to špatný kluk, ale oni to přes to tetování neviděli.

Myslím, že on je důvodem, proč mi teď rodiče nedůvěřují.

Jestli mají rádi Natea? Neptala jsem se jich. Je mi to úplně jedno.

„Co tvoje kapela?“ zeptal se Nate Izáka. Má rockovou skupinu Černé díry. Tvrdí o sobě, že jsou revivalová kapela Metallicy, ale když je člověk poslouchá, těžko říct.

Izák přesouval nádobky s kečupem a hořčicí sem a tam. Najednou je otočil proti Nateovi a zmáčkl. Nate uhnul a kečup s hořčicí vystříkl na stůl.

„Ty jsi fakt jak malej,“ poznamenala Saralynn a potřásla hlavou.

„Omlouvám se,“ řekl Izák. „Nechtěl jsem je zmáčknout, fakt ne. Když myslím na svou kapelu, jsem prostě nervózní.“ Popadl pár ubrousků a ty skvrny na stole utřel.

„Co máš za problém?“ zajímal se Nate.

„Stojíme za prd,“ přiznal Izák. Zatahal se za husté černé vlasy. „Stojíme totálně za hovno.“

„Pověz nám něco nového,“ podotkla Saralynn.

Izák si jí nevšímal. „V sobotu večer máme hrát. V Hothousu. Znáš ten klub na Park Drive, poblíž River Road? A hoši z kapely se ještě nenaučili žádný písničky. Dokonce je ani nedostanu na zkoušku všechny zároveň.“

„Minulý měsíc jsme vás slyšeli na školní přehlídce talentů,“ poznamenal Nate. „Ani tenkrát jste nestáli za nic.“

Izák zavrtěl hlavou. „Měli jsme celej měsíc na to, abychom stáli za ještě větší hovno. Je to hrůza, Nate. Vážně. Mohl bys nás přidat do svý hororový sbírky. Hned vedle Smrtelnýho zla 2.“

Nate vlastnil přes dvě stě hororů na DVD. Minulý víkend nás všechny přiměl, abychom se dívali na Smrtelné zlo 2. Je to jeho oblíbený film. Zejména ta scéna s letící oční bulvou.

Rachel nám přinesla naše cheeseburgery a hranolky.

Začala pokládat talíře, ale zarazila se. „Kdo pokapal stůl kečupem a hořčicí?“

„Hádej třikrát,“ řekla Saralynn.

Rachel se na Izáka dlouze zadívala a zasmála se. Všichni měli Izáka rádi. Je menší a trochu zavalitější, má rozcuchané hnízdo černých vlasů a hnědé oči, které mhouří, když se usmívá. Izák neustále žertuje a svými vtipy vyrušuje při vyučování. Tvrdí, že zoufale touží po pozornosti. Nedokážu říct, jestli to je, nebo není další z jeho vtipů.

Je hodně chytrý. Myslím, že učení moc nedá, přesto patří mezi jedničkáře. Dokonce se naučil mluvit čínsky. Říká, že chce jet na rok do Číny, než půjde na vysokou.

Nate si myslí, že Izák chce jet do Číny, jen aby se zbavil své kapely.

„Když už mluvíme o hororech…,“ začala Saralynn.

Všichni jsme si pochutnávali na cheeseburgerech. Lefty je dělá šťavnaté a přidává k nim salát, rajčata a okurky.

„Musím natočit video do hodiny filmu,“ pokračovala Saralynn. „A myslím, že bychom měli natočit svůj vlastní hororový film. Možná u tebe v podkroví, Nate. S těmi tvými odpornými hororovými maskami, co říkáš?“

Nate polkl sousto cheeseburgeru. Po bradě mu stékala šťáva. Otřela jsem ji do papírového ubrousku. „To zní dobře,“ kývl na Saralynn. „Máš scénář?“

„Mám pár nápadů,“ odpověděla. „Ale kdybychom mohli použít některé tvoje rekvizity, masky a plakáty… bylo by to úžasný.“

„Co třeba film o upírech?“ navrhl Izák. „Můj bratranec dělá v nemocniční laboratoři. Pravděpodobně bych od něj mohl sehnat kýble krve.“

„Mám v hlavě něco důmyslnějšího,“ řekla Saralynn. „Něco paranormálního.“

„I tak budeš potřebovat krev,“ namítl Izák.

Nate se otočil ke mně. „Liso, chceš se do toho zapojit?“

Pokrčila jsem rameny. „Jasně. Proč ne? Ale znáš mě. Nejsem moc velká hororová fanynka. Prostě to moc nechápu. Co je zábavného na tom, nechat se vystrašit?“

Nate si povzdechl. „Jsi beznadějný případ.“

„Všichni se rádi nechávají vystrašit,“ ozvala se Saralynn. „Je to jako základní lidský instinkt.“

„Tak to asi nejsem člověk,“ prohlásila jsem. „Vždycky jsem považovala hororové filmy za blbosti.“

Nate mi sevřel paži. „Ukážu ti pár filmů, po kterých změníš názor.“

„Něco děsivého ti teď povím já,“ řekla jsem. „Dnes večer jsem tajně vyklouzla z domu. Neměla bych tu být.“

Saralynn odložila svůj cheeseburger. „Liso, tys musela tajně odejít? Vždyť je pátek večer. Proč tvoji rodiče nechtějí, abys chodila ven?“

„Protože jsou pitomci,“ odpověděla jsem. „Měla bych teď sedět ve svém pokoji a psát poděkování na svou oslavu sladkých šestnáctin. Jako by to nemohlo počkat do zítřka. Myslím to vážně. Máma s tátou se ke mně chovají, jako bych byla malá holka.“

Izák vytáhl ze svého burgeru okurky a strčil si je do pusy. „Kéž by se ke mně moji rodiče chovali jako k malýmu děcku,“ zamumlal.

„Jak to myslíš?“ chtěla jsem vědět.

„Oni snad ani nevědí, že existuju. Nikdo se mě nikdy neptá: ‚Kam jdeš, Izáku? Co děláš? Jak se ti vede?‘ Starají se jenom o svoje golfové skóre a svoje přátele z country klubu.“

„Máš štěstí,“ podotkla jsem. „Moji rodiče jsou mi neustále za zády.“

Zvedla jsem pohled, zadívala se do přední části bistra a překvapeně vyhrkla: „Chápeš, co myslím?“

 

INFO O KNIZE:
Vydá: Baronet, duben 2017
Překlad: Renata Heitelová
Vazba: vázaná
Počet stran: 248
Cena: 279 Kč