Sarah J. Maasová: Dvůr mlhy a hněvu

Feyre přežila střet s Amaranthou a vrátila se na Jarní dvůr. Avšak ani zde nemá klidu, protože ji neustále pronásledují vzpomínky na to, co musela udělat, aby osvobodila Tamlina i jeho lid.

 

A stejně tak nemůže zapomenout ani na smlouvu s Rhysandem, s kterým má strávit jeden týden v měsíci. Ač je nyní vznešenou vílou, srdce má stále lidské. A navíc si postupně uvědomuje, že na obzoru se objevuje ještě mnohem větší zlo, než jaké kdy zažila. A tak zatímco se snaží vyznat v zákrutech vílího života, zjišťuje, že její role zachránkyně ještě neskončila. Avšak dokáže se vyrovnat s nebezpečím, které se k ní blíží?

 

UKÁZKA Z KNIHY:
2

„Chci jet s vámi.“

„Ne.“

Založila jsem si ruce na prsou, skryla jsem potetovanou ruku pod pravou paži a mírně jsem se rozkročila na ušlapané podlaze stájí. „Uběhly tři měsíce. Nic se nestalo a vesnice je necelých pět mil…“

„Ne.“ Paprsky dopoledního slunce proudící dovnitř otevřenými dveřmi dodávaly Tamlinovým zlatým vlasům matný lesk, zatímco si na hrudi upínal bandalír. Na jeho tváři – drsně krásné, přesně jak jsem si ji vysnila během těch dlouhých měsíců, kdy nosil masku – byl kamenný výraz a rty měl přísně sevřené.

Lucien, který čekal na své šedě grošované klisně ve společnosti tří dalších strážců z vílího rodu, za ním mlčky varovně zavrtěl hlavou a přimhouřil kovové oko. Jako by mi radil: Nedráždi ho.

Jenomže když Tamlin vykročil ke svému černému hřebci, kterého pro něj už osedlali, zatnula jsem zuby a hnala se za ním. „Ve vesnici potřebují veškerou možnou pomoc.“

„A my Amaranthiny netvory nepřestaneme lovit,“ ujistil mě, když se jediným plavným pohybem vyhoupl na koně. Někdy mě napadlo, jestli koně používal, jen aby udržoval zdání zdvořilosti – nebo obyčejnosti. Aby budil dojem, že nedokáže běžet rychleji než oni, a nežil jednou nohou v lese. Jeho zelené oči bylyjako úlomky ledu, když hřebec vykročil. „Nemám dost strážců, kteří by tě doprovázeli.“

Zachytila jsem uzdu jeho koně. „Já doprovod nepotřebuju.“ Sevřela jsem kožený popruh silněji, přiměla jsem hřebce zastavit a zlatý kroužek na mém prstě – se čtvercovým smaragdem – se zaleskl na slunci.

Před dvěma měsíci mě Tamlin požádal o ruku a za ty dva měsíce jsem musela vystát přehlídky květin a šatů, plánování toho, kde bude kdo na svatbě sedět a co se bude jíst. Před týdnem mi byla dopřána chvíle odpočinku díky zimní rovnodennosti, pro kterou jsem místo krajek a hedvábí vybírala věnce a řetězy ze zelených větviček. Ale aspoň to byla změna.

Třídenní oslavy a pitky, během nichž jsme si předávali drobné dárky, vyvrcholily dlouhou a dost ohavnou slavností na úpatí kopců, kdy jsme měli prožít nejdelší noc roku, v níž se jeden rok překlenul v druhý a slunce zemřelo, aby se opět zrodilo. Nebo něco v tom smyslu. Oslava zimního svátku na místě, kde panovalo věčné jaro, příliš nepomohla mému celkovému nedostatku slavnostního nadšení.

Neposlouchala jsem příliš pozorně vyprávění o původu svátku a samy víly se mezi sebou dohadovaly o tom, jestli vzešel ze Zimního nebo Denního dvora. Oba dvory ovšem tvrdily, že je původně jejich. Já věděla jen to, že budu muset vydržet ještě dvě slavnosti. Jednu při západu slunce, kterou započne nekonečná noc plná dárků, tance a popíjení na počest smrti starého slunce,a druhou za úsvitu následujícího dne, kdy s opuchlýma očima a bolavýma nohama přivítám jeho znovuzrození.

Už tak bylo dost zlé, že jsem musela stát před shromážděnými dvořany a nižšími vílami, zatímco Tamlin pronášel četné přípitky a zdravice. Příhodně jsem se zapomněla komukoli zmínit o tom, že na nejdelší noc v roce také připadají moje narozeniny. Beztak jsem dostala dost darů a o svatebním dnu jich zaručeně obdržím ještě daleko víc. Vždyť jsem tolik věcí ani nemohla využít.

Nyní do svatebního obřadu zbývaly pouhé dva týdny. Jestli se nedostanu ven ze sídla, jestli aspoň jeden den nebudu dělat něco jiného než utrácet Tamlinovy peníze a přijímat poklonkování…

„Prosím. Obnova probíhá hrozně pomalu. Mohla bych pro vesničany lovit, sehnat jim jídlo…“

„Není to bezpečné,“ odpověděl Tamlin a znovu pobídl koně vpřed. Hřebcova srst se leskla jako temné zrcadlo dokonce i vestínech stáje. „Zvlášť pro tebe.“

Opakoval to pokaždé, když došlo na tuhle hádku. Pokaždé, když jsem ho snažně prosila, aby mi dovolil navštívit nedalekou vesnici vznešených víl, kde bych mohla pomoct znovu zbudovat to, co Amarantha před lety spálila.

Vyšla jsem za ním ze stáje do jasného bezmračného dne. Tráva pokrývající okolní kopce se vlnila ve slabém vánku. „Lidé se tam chtějí vrátit. Chtějí někde žít…“

„A právě tito lidé v tobě vidí požehnání – symbol stability. Pokud by se ti mělo něco stát…“ Zarazil se a zastavil koně na kraji pěšiny vedoucí do lesa, na níž o pár yardů dál čekal Lucien. „Nemá smysl cokoli obnovovat, pokud Amaranthiny stvůry táhnou zemí a mohou to zase zničit.“

„Ochranná kouzla už znovu účinkují…“

„Některým se podařilo přes ně proklouznout, než jsme je posílili. Lucien včera zabil pět nágů.“

Rychle jsem pohlédla na Luciena, který se zatvářil rozpačitě. Včera se o tom u večeře nezmínil, a když jsem se ho zeptala, proč kulhá, dokonce mi lhal. Sevřel se mi žaludek – nejen kvůli té lži, ale… nágové. Někdy se mi ve snu vracelo, jak na mě stříkala jejich krev, když jsem je zabíjela. Jak se na mě jejich hadí tváře šklebily, když se mě v lese pokusili rozcupovat na kousky.

Tamlin tiše dodal: „Nemohu vykonávat své povinnosti, kdyžmám plnou hlavu starostí, zda jsi v pořádku.“

„Jistěže budu v pořádku.“ Coby vznešená víla jsem měla díky své síle a rychlosti velkou šanci uniknout, kdyby se něco stalo.

„Prosím – prosím udělej to pro mě,“ naléhal Tamlin a pohladil hřebcův svalnatý krk, když zvíře netrpělivě zaržálo. Ostatní už koně popohnali do lehkého klusu a první jezdec byl téměř ve stínu lesa. Tamlin rázně kývl k alabastrovému sídlu tyčícímu se za mnou. „V domě určitě budou potřebovat pomoc. Nebo bys mohla malovat. Vyzkoušej tu novou sadu, kterou jsem ti dal o zimním slunovratu.“

V domě mě nečekalo nic než svatební přípravy, protožei Alis odmítala, abych vykonávala sebenepatrnější práce. Nekvůli tomu, co jsem pro Tamlina znamenala a kým jsem se pro něj měla stát, ale za to, co jsem udělala pro ni, pro její chlapce a pro Prythian. Všichni sluhové se chovali stejně. Někteří se ještě pořád dávali do pláče, kdykoli jsme se potkali na chodbě. A co se malování týkalo…

„Dobře,“ vydechla jsem. Přiměla jsem se pohlédnout mu do očí a nasadila jsem úsměv. „Buď opatrný,“ dodala jsem a myslela jsem to vážně. Představa, že se vydá lovit příšery, které kdysi sloužily Amaranthě…

„Miluji tě,“ řekl tichým hlasem.

Přikývla jsem a zopakovala jsem tlumeně jeho slova, když koně v poklusu navedl za čekajícím Lucienem, který se už mračil. Nesledovala jsem, jak odjíždějí.

Dávala jsem si na čas, když jsem se vracela mezi houštinami v zahradě, kde vesele štěbetali ptáci a pod podrážkami tenoučkých střevíců mi vrzal štěrk.

Nenáviděla jsem pestré šaty, jež se staly mou každodenní uniformou, ale neměla jsem to srdce svěřit se s tím Tamlinovi.Ne když jich tolik nakoupil. Ne když vypadal tak šťastně, když mě v nich viděl. Ne když jeho slova nebyla daleko od pravdy.V den, kdy bych si oblékla kalhoty a halenu, v den, kdy bych si připjala zbraně jako vzácné klenoty, bych do všech zemí vyslala jasnou zprávu. A tak jsem chodila v šatech a nechala Alis, aby mi vytvářela účesy – už jen proto, abych zdejšímu lidu poskytla trochu klidu a útěchy.

Alespoň že Tamlin nic nenamítal proti dýce, kterou jsem nosila u boku zavěšenou na drahokamy zdobeném opasku. Obojí mi věnoval Lucien – dýku pár měsíců před střetem s Amaranthou a opasek několik týdnů po jejím pádu, kdy jsem s sebou tuhle zbraň i mnohé další nosila všude, kam jsem se hnula. Když už máš být po zuby ozbrojená, tak ať aspoň vypadáš k světu, prohlásil tehdy.

Ovšem i kdyby stovku let vládl klid a mír, nejspíš by neuběhlo jediné ráno, kdy bych se po probuzení neozbrojila dýkou.

Stovku let.

Tu jsem nyní měla před sebou. Měla jsem před sebou celá staletí. Staletí, která prožiju s Tamlinem. Staletí na tomto překrásném, poklidném místě. Možná se v průběhu let dám do pořádku. A možná taky ne.

Zastavila jsem se před schodištěm vedoucím do domu pokrytého růžemi a břečťanem a vyhlédla jsem doprava k upravené růžové zahradě a oknům za ní.

Od svého návratu jsem do té místnosti – mého starého malířského ateliéru – vkročila jen jednou.

Všechny ty obrazy, všechno vybavení a všechna ta prázdná plátna na mě čekala, až do nich vložím své příběhy, pocity a sny. A já to nenáviděla.

Chvíli nato jsem odtamtud odešla a už jsem se nevrátila.

Přestala jsem si v hlavě třídit barvy, pocity a tvary. Přestala jsem je vnímat. Sotva jsem se dokázala podívat na obrazy visící v domě.

Z otevřených dveří sídla na mě zavolal sladký ženský hlas a napětí v mých ramenou poněkud povolilo.

Ianthe. Velekněžka, šlechtična z rodu vznešených víl a Tamlinova přítelkyně z dětství, která se ujala organizování svatebních oslav.

A která mě a Tamlina začala uctívat, jako bychom byli nověstvořenými bohy, jimž požehnal a ustanovil je samotný Kotlík.

Já si ale nestěžovala. Ne když Ianthe znala všechny členy dvora – našeho i jakéhokoli jiného. Při slavnostech a večeřích se zdržovala po mém boku, vyprávěla mi zajímavosti o tom či onom hostu a byla hlavním důvodem, proč jsem přečkala rozpustilý vír zimního slunovratu. Koneckonců vedla nejrůznější obřady a já jí s radostí přenechala výběr věnců a řetězů pro výzdobu sídla a jeho okolí i příborů vhodných pro jednotlivé chody.

Mimo to… ačkoli Tamlin platil všechny mé šaty, jejich výběr se řídil Ianthiným vkusem. Byla srdcem svého lidu, ustanovená Bohyní, aby je vyvedla ze zoufalství a temnoty.

Neměla jsem právo o jejích rozhodnutích pochybovat. Nikdy mě nezklamala a já si uvědomila, že se děsím dnů, kdy bude mít plno práce ve svém chrámu na pozemcích sídla, kde se bude věnovat poutníkům a svým akolytům. Ale pro dnešek – ano, trávit čas s Ianthe bylo lepší než všechny ostatní možnosti. Povytáhla jsem vzdušnou sukni svých červánkových šatů a vyšla jsem po mramorových schodech do domu.

Příště, slíbila jsem si. Příště Tamlina přesvědčím, aby mi dovolil vydat se do vsi.

„Ach, tu nemůžeme posadit vedle něj. Rozsápou se na kusy a krev nám zničí ubrusy.“ Ianthe nakrčila čelo pod světlou modrošedou kápí a spolu s ním se pohnulo tetování zobrazující fáze měsíce, jež na něm měla vyvedené. Vyškrtla jméno, které před chvilkou načrtla na jeden ze zasedacích pořádků.

Dnešní den byl teplý a v pokoji bylo trochu dusno navzdory vánku, který sem pronikal otevřenými okny. Ianthe si přesto nesvlékla těžké roucho s kápí.

Všechny velekněžky nosily rozevlátá, důvtipně zamotaná a navrstvená roucha, i když měly do usedlých žen daleko. Ianthin útlý pas zdůrazňoval hezký opasek s průzračnými, nebesky modrými kameny, jež měly dokonale oválný tvar a byly zasazené ve stříbře. Na kápi měla vkusně posazený kroužek – úzký proužek stříbra s velkým drahokamem ve středu. Kroužkem byl přichycený široký pruh látky jako tajný závoj, který si přetahovala přes čelo a oči, když se potřebovala modlit, obrátit se na Kotlík či na Matku nebo prostě jen přemýšlet.

Ianthe mi jednou ukázala, jak závoj vypadá, když ho stáhne dolů. Byl jí vidět pouze nos a smyslná ústa. Hlas Kotlíku. Připadalo mi to znepokojivé – stačilo zakrýt horní část tváře a živá, prohnaná žena se náhle stala náhrobním reliéfem, něčím jiným.

Naštěstí chodila Ianthe většinou s odhrnutým závojem. Občas si kápi dokonce sundala úplně, aby si slunce mohlo hrát na jejích dlouhých, jemně kudrnatých zlatých vlasech.

Ianthiny stříbrné prsteny se zaleskly na prstech s dokonale upravenými nehty, když psala další jméno. „Je to jako hra,“ poznamenala a znaveně vydechla pěkným nosíkem. „Všechny fi gurky soupeří o moc a nadřazenost a jsou připraveny prolít krev, pokud to bude třeba. Možná ti to přijde jako podivná věc, na kterou je třeba si zvykat.“

Víly vynikaly elegancí a bohatstvím a přitom v nich zůstávala divokost. Vznešené víly nebyly chichotající se šlechta ze světa smrtelníků. Ne. Když mezi nimi vypukl svár, nevyhnutelně končil tím, že někoho roztrhaly na kusy. Doslova.

Kdysi jsem byla celá roztřesená už jen z toho, že jsem s nimi dýchala stejný vzduch.

Pohnula jsem prsty, přičemž se tetování vyryté v mé kůži natáhlo a svraštilo.

Teď jsem mohla bojovat po jejich boku, nebo proti nim. Neže bych se o to pokusila.

Na to mě příliš sledovali – příliš mě pozorovali a odhadovali. Proč by se měla nevěsta vladaře učit bojovat, když se k nim vrátil mír? Tak mi to zdůvodnila Ianthe, když jsem se dopustila té chyby, že jsem se o tom zmínila u večeře. Musela jsem Tamlinovi přiznat, že chápal obě strany. Naučila bych se sice bránit… ovšem zavdala bych důvod k šíření nejrůznějších dohadů. „Lidé nejsou o moc lepší,“ pověděla jsem Ianthe nakonec, a protože byla asi tak jediná z mých nových společníků, kdo se nezdál být mnou obzvlášť vyděšený nebo ohromený, zkusila jsem s ní zapříst rozhovor. „Má sestra Nesta by sem nejspíš dokonale zapadla,“ nadhodila jsem.

Ianthe naklonila hlavu a modrý kámen na vršku její kápě se rozzářil ve slunečních paprscích. „Připojí se k nám tvá smrtelná rodina?“

„Ne.“ Ani mě nenapadlo je zvát. Nechtěla jsem je vystavovat Prythianu. Ani tomu, čím jsem se stala.

Ianthe poklepala dlouhým útlým prstem o stůl. „Žijí přece tak blízko zdi. Pokud je pro tebe důležité, aby tu byli, Tamlin a já bychom jim mohli zajistit bezpečnou cestu.“ Během hodin, které jsme spolu strávily, jsem jí pověděla o naší vesnici a o domu, kde teď moje sestry bydlely, o Isaacu Haleovi a Tomasi Mandrayovi. Nedokázala jsem se zmínit o Clare Beddorové ani o tom, co se stalo její rodině.

„O mé sestře se dá říct leccos,“ prohodila jsem a potlačila přitom vzpomínku na tu lidskou dívku a na to, co jí udělali, „ale ne, že by měla váš rod v lásce.“

„Náš rod,“ opravila mě Ianthe tiše. „Už jsme o tom mluvily.“

Jen jsem přikývla.

Ona však pokračovala: „Jsme prastaří a prohnaní a s radostí užíváme slova jako zbraně a drápy. Každé slovo z tvých úst, každý tón věty bude posuzován – a nejspíš i využit proti tobě.“ Jako kdyby chtěla dopad svého varování zmírnit, dodala: „Měj se na pozoru, paní.“

Paní. Nesmyslný titul. Nikdo nevěděl, jak mě oslovovat. Nenarodila jsem se jako vznešená víla.

Byla jsem stvořená – oživená sedmi vladaři Prythianu, kteří mi dali nové tělo. Podle všeho jsem nebyla Tamlinovou družkou. Tohle pouto mezi námi nevzniklo – zatím.

Abych pravdu řekla… Abych pravdu řekla, Ianthe se svými zářivými zlatými vlasy, modrozelenýma očima, elegantními rysy a pružným tělem by se v té roli vyjímala lépe. Našel by v ní ženu, která by mu byla rovna. Svazek s Tamlinem – svazek vladaře a velekněžky – by vyslal jasnou zprávu o jejich síle všem, kdo by naše území mohli ohrozit. A zajistil by moc, kterou pro sebe Ianthe nepochybně toužila získat.

Kněžky mezi vznešenými vílami dohlížely na průběh slavností a rituálů, sepisovaly jejich dějiny a legendy a radily šlechticům a šlechtičnám v důležitých i nepodstatných záležitostech. Nezažila jsem, že by používala magii. Když jsem se na to však zeptala Luciena, zamračil se a odpověděl, že jejich magie pochází z obřadů, a pokud by si přály, mohla by být krutá a smrtící.

Sledovala jsem Ianthe při zimním slunovratu, zda nezachytím nějaké náznaky kouzel. Všímala jsem si, jak se postavila, aby jí vycházející slunce zaplavilo pozvednuté ruce, ale nezachytila jsem jediný záchvěv ani zamravenčení moci. Z ní ani ze země pod nohama.

Těžko říct, co jsem od Ianthe – jedné z dvanácti velekněžek, které společně vládly svým sestrám po celém Prythianu – vlastně čekala. Když mi Tamlin oznámil, že se do rozpadajícího chrámového komplexu na našem území brzy přistěhuje jeho stará přítelkyně, která chce budovy obnovit, tak jsem pod vlivem legend, které si šeptem předávali smrtelníci, očekávala dávnověkou, tichou ženu žijící v celibátu. Jenže jakmile Ianthe ráno nato vplula do našeho domu, má očekávání vzala okamžitě zasvé. Zvlášť ta, co se týkala celibátu.

Kněžky se mohly vdávat, rodit děti a zaplétat se, jak se jim zlíbilo. Ianthe mi jednou vysvětlila, že kdyby pohřbily své instinkty, svou vrozenou ženskou magii, jež dává život, znesvěcovaly by tím dar plodnosti udělený Kotlíkem.

Zatímco sedm vladařů řídilo Prythian ze svých trůnů, dvanáct velekněžek vládlo od oltářů a jejich děti se těšily stejné moci a úctě jako potomci všech šlechticů. Ianthe, nejmladší vele kněžka za posledních tři sta let, zůstávala neprovdaná, bezdětná a dychtivá užívat si vše, co jí ti nejlepší muži v zemi mohou nabídnout.

Často jsem se v duchu ptala, jaké to je mít takovou volnost a být si tolik jistá sama sebou.

Když jsem neodpověděla na její jemnou výtku, dodala: „Přemýšlela si o barvě růží? Bílé? Růžové? Žluté? Rudé…“

„Rudé ne.“

Tu barvu jsem nenáviděla. Víc než cokoli jiného. Všechna ta krev, rány na zlomeném těle Clare Beddorové přibitém na zdi pod Horou…

„Červenohnědé by mohly být hezké se vší tou zelení… Ale možná by to příliš připomínalo Podzimní dvůr.“ Znovu poklepala prstem o stůl.

„Vyber barvu, jakou chceš.“ Pokud bych k sobě měla být upřímná, musela jsem připustit, že se Ianthe stala mou pravou rukou. Ona tu roli ovšem ochotně přijala a věnovala pozornost věcem, o které jsem nedokázala projevovat zájem.

Přesto teď mírně pozvedla obočí.

Ačkoli byla velekněžkou, unikla hrůzám přicházejícím z kraje pod Horou díky tomu, že včas uprchla společně se svou rodinou. Její otec, jeden z Tamlinových nejsilnějších spojenců, vycítil hrozící nebezpečí a poslal Ianthe, její matku a dvě mladší sestry do Vallahanu, jednoho z nesčetných vílích území za oceánem. Padesát let žily na cizím dvoře, kde vyčkávaly, zatímco jejich lidé byli pobíjeni a zotročováni.

Ianthe se o tom nezmínila a já měla dost rozumu na to, abychse jí na to nevyptávala.

„Každý bod této svatby vysílá zprávu nejen Prythianu, ale i světu mimo něj,“ řekla. Přemohla jsem povzdech. To jsem věděla – už o tom se mnou mluvila. „Vím, že se ti ty šaty nelíbí…“

Mírně řečeno. Nenáviděla jsem tu zrůdnou hromadu tylu, kterou pro mě vybrala.Tamlin stejně tak, i když se mohl potrhat smíchy, když jsem se mu v ní předvedla v soukromí své komnaty. Slíbil mi však, že přestože podle něj ty šaty byly směšné, kněžka věděla, co dělá. Chtěla jsem se bránit. Protivilo se mi, že se mnou souhlasí a přitom stojí na její straně, jenže… Úsilí, které bych na to vynaložila, za to nestálo.

Ianthe pokračovala: „Vyjadřují ale správné poselství. Strávila jsem hodně času na různých dvorech, takže vím, jak to u nich chodí. V tomto mi můžeš věřit.“

„Já ti věřím,“ odpověděla jsem a mávla jsem rukou k papírům před námi. „Na rozdíl ode mě víš, co se všemi těmihle věcmi.“

Na Ianthiných zápěstích se zalesklo stříbro velmi podobné náramkům, které nosily Požehnané děti na opačné straně zdi. Někdy jsem si říkala, jestli ti blázniví lidé neukradli ten nápad prythianským velekněžkám – jestli nějaká kněžka jako Ianthe mezi lidmi tenhle nesmysl nerozšířila.

„Je to důležitá chvíle i pro mě,“ pronesla Ianthe opatrně a upravila si přitom kroužek na hlavě. Její zelenomodré oči se upřely do mých. „Ty a já jsme si velmi podobné – mladé a nezkušené mezi těmito… vlky. Jsem tobě a Tamlinovi vděčná, žejste mi dovolili vést obřad a pozvali jste mě, abych pracovala na vašem dvoře. Abych byla jeho součástí. Ostatní velekněžky mě nemají ve zvláštní oblibě a já je také ne, ovšem…“ Zavrtěla hlavou a kápě se jí zavlnila kolem šíje. „Společně,“ zašeptala, „všichni tři tvoříme skutečnou sílu. Všichni čtyři, pokud počítáš Luciena.“ Pobaveně se zasmála. „Ne že by se mnou nějak toužil mít co do činění.“

Tím chtěla přejít na nové téma.

Často nacházela způsob, jak se o Lucienovi zmínit, připojit se k němu při slavnostech, dotknout se jeho lokte nebo ramene. On jí však nevěnoval pozornost. Před týdnem, když jsem se ho konečně zeptala, jestli si na něj Ianthe brousí zuby, na mě však jenom vrhl pohled, tiše zavrčel a odkráčel pryč. Vyložila jsem si to jako ano.

Svazek s Lucienem by byl téměř tak dobrý jako s Tamlinem: Byl pravou rukou jednoho vladaře a synem druhého… Jeho potomci by byli mocní a zajímaví pro ostatní dvory.

„Víš, že je to… pro něj těžké, když jde o ženy,“ odpověděla jsem nicneříkajícím tónem.

„Po smrti své milenky byl s řadou žen.“

„Možná je to v tvém případě jiné. Třeba to znamená, že není na vztah připravený.“ Pokrčila jsem rameny a snažila jsem se najít správná slova. „Možná proto si drží odstup.“

Ianthe o tom zauvažovala a já se modlila, aby ji má polopravda přesvědčila. Velekněžka byla ambiciózní, chytrá, krásná a odvážná, ale já měla dojem, že jí Lucien neodpustil a třeba nikdy neodpustí, že během Amaranthiny vlády uprchla. Někdy mě dokonce napadlo, jestli by jí za to můj přítel nechtěl rozsápat hrdlo.

Ianthe nakonec přikývla. „Těšíš se aspoň na svatbu?“

Zakroutila jsem svým smaragdovým prstenem.„Bude to nejšťastnější den mého života.“

Ten den, kdy mě Tamlin požádal o ruku, mi to tak každopádně připadalo. Radostí jsem se rozplakala a odpověděla jsem ano, ano, tisíckrát ano a pomilovala jsem se s ním na louce plné květin, kam mě při té příležitosti zavedl.

Ianthe přikývla. „Vašemu svazku požehnal sám Kotlík.To, žejste přežili hrůzy pod Horou, to jen dokazuje.“

V ten okamžik jsem si všimla, jak sklouzla pohledem k mé levé ruce a tetování na ní.

Měla jsem co dělat, abych nestáhla ruku pod stůl.

Tetování na jejím čele bylo vyvedené inkoustem v barvě půlnoční modři, přitom jí však slušelo. Podtrhávalo ženskost jejího roucha a doplňovalo šperky z lesklého stříbra. Na rozdíl od elegantních, surových linií na mé ruce.

„Mohly bychom ti obstarat rukavice,“ nabídla mi nenuceně.

To by vyslalo další vzkaz – možná tomu, kdo jak jsem zoufale doufala, zapomněl, že žiju.

„Popřemýšlím o tom,“ odpověděla jsem s mdlým úsměvem.

Div jsem nevyskočila z křesla, když uplynula hodina a Ianthe odvlála do své soukromé modlitebny, kterou jí věnoval Tamlin, aby o poledni přednesla díky Kotlíku za osvobození naší země, za mé vítězství a za to, že Tamlin znovu získal vládu nad zdejším krajem.

Někdy mě napadlo, že ji požádám, aby se modlila taky za mě.

Aby se modlila za to, abych si jednoho dne zamilovala šaty, slavnosti a svou úlohu hezké uzardělé nevěsty.

 

INFO O KNIZE:
Vydá: CooBoo, duben 2017
Vazba: brožovaná
Počet stran: 664
Cena: 369 Kč