C. J. Redwine: Stínová královna

Zrcadlo, zrcadlo, kdo je nejmocnější?

Po matčině smrti se život korunní princezny Lorelei dramaticky změní. V zájmu posílení odvěkého spojenectví její rodné Havraní říše a sousedního Morkantu se Loreleiin otec znovu ožení, a sice se sestrou zesnulé královny, Irinou.

 

Zpočátku se zdá, že je všechno v nejlepším pořádku: panovník Havraní říše i jeho dvě děti jsou konečně šťastní. Irina však pomocí temné magie postupně ovládne celý zámek včetně krále, jenž se stává pouhou loutkou, závislou na vůli své manželky…

Lorelei ví, že proti Irině může bojovat jen jedinými zbraněmi – a to kouzly, která budou mocnější než královnina. Musí však být rychlejší, důvtipnější a silnější než Irina a v boji o trůn Havraní říše a záchranu lidu svého království je ochotná obětovat i to nejcennější – svůj vlastní život.

 

Info o knize:
Vydá: Baronet, červenec 2016
Původní název: The Shadow Queen
Překlad: Jiřina Stárková
Vazba: pevná
360 stran / 329 Kč

 

Ukázka z knihy:
Bylo nebylo…

Po matčině smrti nebylo v zámku nic jako dřív. Z tátovy tváře zmizel úsměv a nahradil ho nedůtklivý výraz. Její mladší bratr v noci křičel ze spaní v zajetí zlých snů, na které si po probuzení nevzpomínal. A slabé záchvěvy magie v princezniných dlaních, o nichž jí matka se smíchem prozradila, že jednou přimějí poupata kvést a ptáky zpívat, se přeměnily v palčivou energii, jež se jí propalovala žilami a otřásala zemí, pokud princezna nebyla dostatečně opatrná.

Zoufale prahla po změně, díky níž by v zámku zase zněl smích a vládla spokojenost jako kdysi. A tak když vládce Morkantu začal jejího otce nutit do sňatku s jinou urozenou ženou ze svého království s cílem posílit vzájemný svazek obou spřátelených zemí a otec oznámil, že se ožení s princezninou tetou Irinou, která se uvolila k návštěvě Havraní říše až po pohřbu své sestry, princezně svitla naděje.

Zpočátku se zdálo, že se jí toužebné přání vyplnilo. Irina si získala srdce mladého prince, který jí říkal „maminko“ a konečně se zbavil trýznivých nočních můr. Vyloudila úsměv na rtech krále, jehož propadlé tváře se opět zakulatily potom, co mu bezmála každý večer předkládala vybrané pochoutky a nalákala ho na štědrou hostinu.

Ochotně se ujala princezny a zasvěcovala ji do tajemství kouzelných schopností, které jim oběma proudily krví.

Jako by zase měla matku. Jako by zase byla šťastná.

Jenomže to byl pouhý klam.

Uvědomovala si to jen zvolna, stejně pomalu, jako se ozývá brnění v přeleželé ruce. Princezna si začala všímat jevů, k nimž nemělo docházet. Když propíchla slupku jablek, lesknoucích se ve světle svíček, vytekla zahnívající dužina. Stejná jablka spořádali večer co večer do posledního sousta její otec, bratr i veškeré zámecké služebnictvo.

Irina tvrdila, že jsou pro ty, kdo neovládají žádná kouzla.

Zatímco se z krále a sloužících stávaly loutky s prázdným pohledem a prázdnou myslí závislou na Irinině vůli, žalář se plnil těmi, kdo odmítli plnit Irininy příkazy. Velvyslanci z cizích zemí rozhněvaně odjížděli, protože je král odmítal přijmout, dokud mu Irina slovo od slova nenadiktovala, co jim má říct. Zámek prorůstala vlákna temné magie, pavučina zrady, již uměla odhalit zřejmě jenom princezna.

V obavách, že přijde o otce, se rozhodla, že stůj co stůj přijde na to, jak zrušit Irininu moc nad zámkem a všemi, kdo ho obývají.

Příhodný okamžik volila co nejrozvážněji. Venku utichal horký den, kdežto v zámecké vstupní síni byl příjemný chládek. Právě tam často sedávala celá královská rodina a velkými okenními tabulkami se dívala, jak obloha ožívá hvězdami. Princeznin otec, otupělý a netečný, seděl vedle Iriny a oba sledovali, jak si princ hraje s ochočeným hadem, kterého mu královna věnovala k sedmým narozeninám. Členové královské stráže postávající opodál upírali pohled na královnu, na níž kdoví proč lpěli víc než na svém vlastním životě.

Ve vzduchu se vznášela slabá vůně jablek a na chrupu těch, kdo se široce usmáli na Irinu, ulpěla nahnědlá zahnívající hmota.

Princezna obemkla Irininu paži chvějícíma se holýma rukama, v ústech trpkou příchuť strachu. Mocné kouzlo jí proburácelo žilami a soustředilo se do dlaní. V tu chvíli ucítila, jak proti jejím rukám vzdorně zapulzovalo královnino zlovolné, nepoddajné a všeho schopné srdce.

S tlukoucím srdcem a podlamujícíma se nohama pronesla zaklínadlo, které mělo všechno změnit.

„Nakh’rashk. Najdi nitky Irininých kouzel a roznes je na křídlech čtyř větrů.“

Královna se jí vytrhla, ale už bylo pozdě. Z princezniných dlaní vytryskla energie, zasáhla královnu a pak střelhbitě dopadla na naleštěnou mramorovou podlahu, kde vybuchla v bezpočet oslňujících záblesků. Světlo se rozlilo po podlaze, dotklo se palácové stráže, prince i krále, načež se prohnalo zámkem a rozmetalo síť lží, z nichž si Irina vybudovala svůj nový život.

Královy oči prozřely a jemu se vybavily vzpomínky na uplynulých šest měsíců. Neprodleně odsoudil Irinu k trestu smrti za zradu. Palácová stráž zbavená zaslepené oddanosti spěchala vyplnit jeho příkaz. A Irina, která se jednou rukou chystala potrestat princeznu, jež ji zradila, a druhou rukou znovu očarovat krále, mezi svými dvěma oběťmi na zlomek vteřiny zaváhala.

Stráž toho využila a vmžiku se jí chopila. Král si strhl princeznu a prince za záda. Zaleskly se meče. Zazněl křik.

A pak se Irina rozesmála.

Princeznou hluboce otřáslo, když se ozbrojení muži v královnině bezprostřední blízkosti skáceli na podlahu a tiskli si ruce k obličeji, z něhož se odlupovaly pruhy kůže a masa, obnažovala se lebka a jejich krev probublávala jako polévka ponechaná příliš dlouho nad ohněm.

„Seberte se a utečte!“ křikl král a vložil princovu ruku do její. „Ochraňuj ho.“

Princezna pevně sevřela bratrovu ruku a táhla ho k nevelkému vstupu vedoucímu do jídelny pro služebnictvo.

Irina se sklonila pro princova ochočeného hada, zašeptala jakousi kletbu a proměnila ho ve velkou černou zmiji. Had se smýkl po krví potřísněném mramoru a vnořil jedové zuby do krále.

„Ne!“ Princezna se otočila a chtěla se vrhnout k otci, ale Irina zvedla paže nad hlavu a udeřila jimi do zdi za sebou.

Kamenná stěna se zachvěla a pokroutila. Podlaha se prohnula, vzedmula a odhodila princeznu k sloupu. Zdi kolem dokola pukaly, mramorová dlažba praskala a zmije útočila na každého, kdo ještě zůstal naživu.

Nad kalužemi krve a hrůzy se princeznin pohled setkal s královniným. Irina s úsměvem pozorovala, jak se zeď za princeznou bortí a chystá se dívku zavalit a pohřbít.

Kolem princezny se s rachotem řítily kusy kamene, které ji uvěznily v malém prostoru prosyceném štiplavým prachem. Suť nad její hlavou se se skřípěním sesouvala, podlaha pod nohama se otřásala. Čekala ji jistá smrt. Potom už nezbude nikdo, kdo by chránil jejího bratra před zrůdou, která uchvátila trůn Havraní říše.

Vtom se kamennými troskami protáhla silná snědá ruka, popadla princeznu za zápěstí a provlekla ji úzkou škvírou mezi hromadou sutin a vstupem do jídelny pro služebnictvo. Před královskou dívkou podřepl Gabril, velitel palácové stráže, a upřel na ni neochvějné hnědé oči.

„Umíš rychle běžet?“ zeptal se jí nevzrušeným hlasem a vysadil si prince na ramena.

Jenže princezna nechtěla nikam běžet. Chtěla se vrátit k otci. Chtěla zůstat doma.

Chtěla bojovat.

Přestože ji královna ujišťovala, že ji miluje jako svou vlastní dceru, o umění používat kouzla jako zbraň se jí ani slovem nezmínila.

A tak, zatímco se za nimi hroutily zdi, princezna podala Gabrilovi ruku, ujistila bratra, že všechno bude v pořádku, a dala se na útěk.

***

O devět let později

Jedna

Viděl vás někdo?“ vyptával se Gabril, jehož tmavou pleť zlatily poslední paprsky zapadajícího slunce, zatímco ve slábnoucím světle popoháněl Lorelei a Lea do chléva. Bývalý vrchní gardista měl teď nakrátko zastřižené tmavé vlasy protkané stříbrem a oči vroubené vějířky drobných vrásek. Pořád se nosil vzpřímeně jako voják, avšak snaha utajit před královnou, že princ a princezna jsou naživu, si vybrala svou daň v podobě mírně svěšených ramenou a znepokojení, které se mu zračilo v očích, když si myslel, že se nikdo nedívá.

„Ne.“ Lorelei Diederich, korunní princezna Havraní říše, toho času na útěku, honem vešla do zšeřelého stavení. Chlév se krčil stranou opuštěné venkovské usedlosti nedaleko horské vesničky Skalka a byl tak chatrný, že silný vítr by ho hravě srovnal se zemí.

„Víš to jistě?“ naléhal Gabril. Protáhl se kolem princezny a pomohl Leovi vtáhnout do chléva plně naložený dvoukolák.

„Prosím tě… Jsme přece Královští lapkové. Nikdo nás neuvidí, pokud to vyloženě nebudeme chtít.“ Leo se ještě jednou opřel do kárky a pak za sebou zavřel dveře. S těžkým povzdechem se zadíval na své uválené, ušpiněné kalhoty. „I když… tuhle maškarádu bychom měli přehodnotit.“

„Už jsem tě upozornila, že si Královští lapkové neříkáme. A naše přestrojení je skvělé.“ Loreleiiny prsty v rukavicích zápolily s knoflíky jejího otrhaného kabátu.

„Pokud za skvělé považuješ ohavné, pak máš pravdu.“ Leo si otřel zaschlé bláto, jež si to odpoledne rozmazal po obličeji ve snaze vypadat jako nečesaný a nemytý sedlácký synek pro případ, že by ho někdo zahlédl, jak čeká u cesty vedoucí ze Skalky ke královnině severovýchodní pevnosti. „A pokud jde o název našeho týmu, mám v záloze pár dalších návrhů. Neohrožená dvojka. Báječní banditi – i když to podle mého názoru zní, jako bychom byli spíš zločinci –“

„Vždyť jsme zločinci.“ Lorelei poskládala plášť a položila ho vedle svého cestovního vaku. „Přinejmenším v královniných očích.“

„Zanedbatelný detail.“ Leo přejel rukou přes pytle s ukořistěným lupem, srovnané na dvoukoláku.

„Dnes jsme si vedli obzvlášť dobře,“ podotkla Lorelei, zatímco Gabril počítal pytle se skromnými vesnickými zásobami – se zásobami, jež si Irina vyžádala jako daň, ačkoli má v pevnosti tolik jídla, že by postačilo k obživě obyvatel všech vesniček na úbočí Jestřábích hor po několik měsíců. Ovšem hladovějící poddaní z toho neuvidí jediné sousto. Část potravin poputuje k vojenským jednotkám, zbytek se zkazí a shnije jako připomínka, že Irině patří Havraní říše až do posledního žitného stébla. „Za dva měsíce šest krádeží. To znamená šest vesnic, které jsou teď na naší straně a postaví se za mě, až se budu ucházet o trůn. Jestli se nám bude dařit i nadále, na jaře získáme přízeň celých Jestřábích hor.“

Leo k ní vyslal okouzlující uličnický úsměv. „Jen si představ, o co snadněji bychom získávali přízeň poddaných, kdyby naši reputaci provázel náležitě řízný název. Mohli bychom být Udatný tandem –“

„Jestli se nepřesuneme do další vesnice, mohli byste za svoje zločiny viset,“ upozornil děti Gabril tiše. „Teď se musíme věnovat tomu, co je třeba udělat, abychom vyrazili hned za úsvitu… pro případ, že vás někdo viděl.“

„Nikdo nás neviděl,“ trvala na svém Lorelei. V tu chvíli vletěl do chléva otevřeným půdním oknem její bílý raroh a přistál princezně na rameni opatřeném koženým chráničem, který si dívka obstarala právě za tímto účelem. Dravec držel v zobáku mrtvou myš.

„Než vůz vyjel ze Skalky, ukryla jsem se mezi pytli s potravinami. Saša zaměstnala pozornost stráží falešným útokem.“ Lorelei pohladila raroha po zádech rukou v rukavici. „A Leo –“

„Naprosto fenomenálně ztělesnil vesnického kluka.“ Zrychlil rytmický spád řeči, kladl důraz na souhlásky a slova vázal dohromady. „Sehrál jsem morkantského sedláckého synka, rozzuřeného tím, že se k nám z Havraní říše šíří infekční horečka a likviduje moje stádečko koz.“

„Hulákal na výběrčí daní dostatečně dlouho, abych se měla čas schovat na voze, ale oni mu stejně nevěnovali jediný pohled.“ Lorelei odstrčila myš, která se jí pohupovala před obličejem.

Dárek. Pro tebe. Večeře. Sašiny myšlenky proběhly jejím mozkem rychle a zřetelně.

Děkuju, ale já myši nejím. Lorelei se stáhlo hrdlo, když se jí drobné, bezvládné tělíčko otřelo o vlasy a do vědomí se jí promítly vizuální vjemy ze Sašiny mysli, konkrétně ostrý zoban dychtivě cupující kůži mrtvolky ve snaze dostat se co nejdřív k ještě teplým vnitřnostem. Usilovně polkla, aby potlačila neodbytný dávivý reflex a nedopatřením neznevážila Sašinu velkorysou nabídku. Umírající holátko raroha našla před devíti lety a zachránila mu život svými magickými schopnostmi. Většinou byla za Sašinu společnost vděčná, ale telepatické pouto, které se mezi nimi za ta léta vytvořilo, občas poskytovalo Lorelei až znepokojivě podrobné informace o myšlenkových pochodech své opeřené přítelkyně.

Divní lidé. Dobrá myš. Saša roztáhla křídla a snesla se na udusanou podlahu stodoly, kde se s chutí pustila do svého úlovku.

„Můj herecký výkon neměl chybu.“ Leo si se samolibým výrazem vytřásl prach z tmavých vlnitých vlasů.

„Nechápu, jak se ti to podařilo,“ podotkla uznale Lorelei. Gabril zatím dokončil prohlídku vaků na káře, odkulhal k velké trhlině ve zdi a podíval se ven. „V Morkantu jsi v životě nebyl. Před třemi lety jsi náhodou odposlechl rozhovor dvou tamních obyvatel, a teď mluvíš, jako by ses tam narodil. Já bych to nesvedla, ani kdyby mě mučili.“

Leo se zaculil. „To proto, že jsi machr přes kouzla. A já hravě zvládnu všechno ostatní.“

Gabril poodstoupil ode dveří. „Dost řečí. Lorelei musí trénovat, dokud je ještě světlo a obstojně vidět. A ty, Leo, odnos pytle na seník. Nazítří si pro ně přijede můj komplic z vesnice a jídlo rozdělí těm, co ho nezbytně potřebují.“

Leo se zatvářil dotčeně. „Na mě vždycky zbyde ta největší dřina.“

Lorelei se dobromyslně ušklíbla. „To proto, že já jsem machr přes kouzla a ty hravě zvládneš všechno ostatní.“

„To byla podpásovka, Lorelei.“ Leo se s dramatickým povzdechem chopil prvního pytle. Gabril přinesl z kouta stodoly poskládanou přikrývku a položil ji na zem. Když ji rozprostřel, světlo deroucí se četnými škvírami mezi prkny dopadlo na několik předmětů: na stočený provaz, křesadlo a třpytivý zelený drahokam, zhruba o polovinu menší než princeznina dlaň.

Lorelei se sevřel žaludek a vzduch z ničeho nic ztěžkl, že se sotva dokázala nadechnout. Dřepla si vedle přikrývky a pomalu si svlékala rukavice. Tenká látka, přilepená k náhle vlhké, studené pokožce, se jí stahovala jen s obtížemi.

K tomu, aby posílila svou pozici a naopak oslabila královninu, nestačí vykrádat vozy s desátky a získávat si věrnost poddaných, ani hromadit lup a postupovat dál na jih – blíž a blíž ke Královskému městu, hlavnímu sídlu Havraní říše.

Utkat se s nejmocnější marduškou, jaká se za uplynulé století objevila v Morkantu, vyžadovalo postupovat důmyslně a krok za krokem. Když se před devíti lety královně postavila, zaplatil to životem její otec, protože jednala zbrkle a vůbec ji nenapadlo, že by její plán mohl selhat.

Stejnou chybu už nezopakuje.

„Vyhandloval jsem to od jednoho eldrianského uprchlíka. Nic z toho nepřišlo do kontaktu s půdou na území Havraní říše,“ vysvětloval Gabril.

Lorelei přikývla a byla vděčná, že se jí nechvěje hlas, když promluvila. „To znamená, že ty věci nejsou zasažené černou magií, kterou Irina používá k vysušení půdy, a nehrozí, že pokud se jich dotknu, její kouzlo mě identifikuje a prozradí jí, že jsem naživu.“

„A především nepozná, kde se schováváme,“ ozval se Leo ze seníku ve snaze přispět svou troškou do mlýna. „Ani na to bys neměla zapomenout.“

„Já na to nezapomněla,“ ujistila Lorelei bratra. Vědomí, že jestli sáhne na něco, co očarovala Irina – a v Havraní říši to může být cokoli, vzhledem k tomu, kolik magie používá její macecha k tomu, aby se udržela na trůnu –, a zmocní se jí, Lea i Gabrila, číhalo v koutku její mysli jako mlčenlivá a věčně přítomná hrozba, jež ji den co den nutila přemýšlet, plánovat – a znovu a ještě důkladněji přemýšlet.

A svou moc může znásobit jen tím, že bude pilně procvičovat své kouzelné schopnosti, kdykoli Gabril objeví nějaké předměty, jež velmi pravděpodobně nezasáhla královnina magie, která se postupně šíří po celém království. Irininy ďábelské čáry vysoušejí krajinu a vysávají z půdy vláhu, takže obilí i další plodiny usychají a dobytek hyne žízní, neboť podstata všeho živého, postiženého královninou zlovolností, podléhá vůli neprávoplatné vládkyně Havraní říše.

„Nemusíš, jestli nechceš,“ pronesl Gabril laskavě, když Lorelei zaváhala a její ruka, natažená ke třem předmětům na přikrývce, znehybněla. „Máš za sebou namáhavý den. Jestli by ses raději chtěla procvičit zítra navečer –“

„Procvičím se teď.“ Tentokrát se jí hlas sotva znatelně zachvěl.

„Víš, co máš udělat,“ pokračoval Gabril. „Použij zaklínadlo, které v dané situaci zaúčinkuje nejlíp. Nech působit svou energii. Jsi skálopevně odhodlaná a máš mimořádně silnou vůli. Dokážeš si podmanit duši i srdce každé živé bytosti i libovolného neživého předmětu. Nemusíš se děsit toho, čím jsi, Lorelei. Jako marduška ses už narodila. Důležité je, jak své schopnosti využiješ.“

Záměrně utvrzovala Gabrila v přesvědčení, že má ze svých čarodějnických vlastností strach a že jí připadá nebezpečné být marduškou v Havraní říši, kde kromě Iriny a jí samotné nikdo jiný kouzla neovládá. Kde nejsou magické schopnosti dědičné jako v Morkantu, odkud pocházela její matka, ale naopak obávané, a když zcela výjimečně některá marduška opustila svou rodnou zemi a přicestovala do Havraní říše, zlořečili jí jak poddaní, tak panstvo.

Usoudila tedy, že raději Gabrila přesvědčí, že má ze svých dovedností strach, než aby přiznala, že si dodnes pamatuje rozpálenou Irininu paži, již svírala svýma rukama, i její nenávistně zkřivené rty, když Lorelei pronesla zaklínadlo, které mělo zbavit macechu moci. Dodnes jí v uších zní úzkostný křik, dodnes cítí pach krve poté, co se zdi zámku zbortily a pohřbily pod sebou všechny kromě královny.

Pořád cítí pevný stisk Leovy drobné ruky a slyší otcova poslední slova, jimiž ji nabádal, ať bratra ochrání.

Jestli nebude silnější než Irina, Lea ochránit nedokáže. Ani se jí nepodaří spasit své království.

Prohraje.

Honem sáhla pro zelený drahokam. Ztěžka jí spočíval na dlani, na nerovných hranách odraz slábnoucího denního světla. Zaťala zuby, až jí zatrnulo v dásních; její síla odpověděla na odhodlání v jejím srdci.

Žilami se jí prohnalo kouzlo a soustředilo se jí v dlaních, doutnalo, žhnulo, dožadovalo se osvobození. Srdce drahokamu vyšlo princeznině energii vstříc a nekladlo sebemenší odpor její vůli.

„Rast’lozh! Staň se obrazem toho, co je v mé mysli!“ Kouzlo prostoupilo drahokam. Vyhodila kámen do vzduchu, kde se rozlétl na bezpočet jako dýka ostrých jehel, jež na místě znehybněly, všechny namířené proti dveřím stodoly v očekávání nebezpečí, ačkoli v tu chvíli žádné nehrozilo.

„Tentokrát jsi přivolala kouzlo mnohem dřív než jindy,“ pochválil ji Gabril s uznalým přikývnutím.

„Myslela jsem na Irinu.“ Přesněji na to, jak usilovně touží po tom, aby královna pykala za smrt Loreleiina otce a uchvácení království.

„Cítíš nějaké známky únavy?“ zeptal se Gabril.

„Díky za zájem. Sotva pletu nohama,“ prohodil Leo, ale Gabrilův káravý pohled ho přinutil chopit se dalšího pytle a odvléct ho po žebříku na seník.

Loreleiina ruka pomalu klesla. Jehly se jako o překot shlukly a přeměnily se zase v kámen. „Ani ne. Drahokamy kouzlům nijak zvlášť nevzdorují a ochotně mění tvar. Kdybys opravdu chtěl vyzkoušet hranice mých dovedností a zjistit, jak moc mě vyčerpá ovládnutí toho, co mi nebude dobrovolně po vůli, dovol mi, abych ti dala do pořádku nohu.“

„Ani nápad,“ prohlásil Gabril a přitiskl si pěst na levé stehno. Nohu si zlomil tu noc, kdy oba sourozence zachránil. Z časové tísně si nemohl dovolit vyhledat doktora, který by mu ji náležitě napravil, protože jeho prvořadým zájmem bylo dopravit obě královské děti co možná nejdál z královnina dosahu. Loreleiina paličatost, s níž ho chtěla vyléčit, a jeho zatvrzelé odpírání pomoci vytvořilo úrodnou půdu pro nepolevující příval hádek, jež během uplynulých devíti let podemílaly pevné základy jejich přátelství.

„Gabrile –“

„Řadu měsíců jsem pod vlivem Irininých kouzel slepě plnil její příkazy. Vím, jak dlouho přetrvávají dozvuky zlé magie, kterou Irina používá na druhé, a to nemůžeme riskovat. Jestli mě začneš léčit a já v sobě ještě budu mít zbytky její moci, Irina zjistí, že jsi přežila, a nemilosrdně tě uštve jako zvěř dřív, než budeš připravená bojovat s ní o trůn.“ Jeho nesmlouvavý tón ji varoval, aby se nepokoušela odporovat. „Kvůli pajdavému starci takové nebezpečí nepodstoupíme.“ Lorelei, která cítila, jak jí v dlaních stále doutná magická energie, před jeho upřeným pohledem neuhnula.

„Tak teď, když jsme si to vyjasnili, třeba se najde někdo, kdo mi pomůže odnést poslední pytel dřív, než bude taková tma, že neuvidím na žebřík, šlápnu do prázdna a můj život v rozpuku ukončí nedůstojný pád ze seníku.“

Gabril se sklonil a pohladil Lorelei po dlouhých černých vlasech. „Nestěžuju si. Už jsem si na kulhání zvykl.“

„Lžeš tak nehorázně, až se ti práší od pusy.“

Gabril se vlídně usmál. „Ty taky.“ Když Leo vystoupal s posledním pytlem po žebříku, ztišil hlas. „Lorelei, jsi stejně mocná jako Irina. Už jako osmiletá a jen po několikaměsíčním učení jsi dokázala zrušit kouzla zkušené mardušky. Od té doby se tvá síla ještě znásobila.“

„Ale třeba jsem něco zanedbala. Možná to zpackám.“ Po chvíli s prudce bušícím srdcem dodala: „Můžu prohrát, a pak už Havraní říši nikdo nezachrání.“

A ani Lea.

„Tak proto se ten plán, se kterým jsi začala loni v létě, protáhne na osmnáct měsíců, dokud nebudeš připravená utkat se s královnou?“ nadhodil Gabril.

„Osmnáct měsíců je věčnost,“ namítl Leo, seskočil z žebříku a vykročil k nim. „Můžeme se vydat k zámku rovnou a zahulákat: ,Překvápko, ty zbabělá ropucho! Jsme naživu, zato ty to máš spočítaný!‘ A pak ji proměníš… třeba v hromadu hnoje.“

„A co když to nedokážu?“ Její otázka zůstala viset ve vzduchu, zdůrazněná praskáním drobných myších kostí, z nichž Saša dobývala morek.

Leo si sedl na bobek vedle své sestry a zadíval se na ni. Jeho hnědé oči, tolik podobné jejím, byly pro jednou vážné. „Dokážeš. Vím, že nepřipustíš, aby ti to cokoli překazilo.“

„Prostě musím být připravená na každou situaci.“ Položila drahokam na přikrývku a chvějícími se prsty sáhla pro rukavice. „Musím si být jistá vítězstvím.“

„Do bitvy se nechodí proto, že si jsi jistá vítězstvím,“ upozornil Gabril. „Bojuješ, protože víš, že je to správné. A teď hajdy na kutě. Ráno vyrážíme hned za svítání.“