Nancy Holder: Někteří ztratili vše (Kráska a zvíře 2)

Další román Nancy Holder nejen pro fanoušky seriálu Kráska a zvíře, ale pro všechny, kteří mají rádi romantické a zároveň napínavé příběhy.

 

 

Anotace:
Když Vincenta Kellera osloví otec jeho spolubojovnice z Afghánistánu, Vincent mu slíbí, že se pokusí odhalit pravdu o tom, zda skutečně zemřela, nebo jen záhadně zmizela.

Ve stejné době Catherine vyšetřuje sérii hrůzných vražd, které vypadají, jako by je měl na svědomí netvor. S objasňováním tohoto případu jí pomáhá také svérázný nový kolega, vyznavač New Age, původem z Kalifornie. Jediným očitým svědkem v případu je holčička, neteř poslední oběti. Děsivé události jí však otřásly natolik, že ztratila řeč.

Je možné, že by spolu pátrání Vincenta i Catherine souvisela? Oba jsou připraveni riskovat vše pro to, aby se pachateli dostalo spravedlivého trestu. Opět dokazují, že i v nejtemnějších chvílích vždy existuje naděje.

 

Info o knize:
Originální název: Beauty and the Beast – Some Gave All
Nakladatelství: Baronet; říjen 2015
Překlad: Ondřej Marek
Počet stran: 296
Vazba: vázaná
Cena: 299 Kč

 

Ukázka z knihy:

Od chvíle, kdy jsme se potkali, jsme věděli, že to navždy změní náš život. Zachránil mi život a ona zachránila ten můj. Jsme si souzeni, ale víme, že to nebude jednoduché. Přestože je rozumné zůstat každý zvlášť, riskujeme vše, abychom byli spolu.

 

Kapitola první

Ještě nesvítalo. New York sice nikdy nespal, ale newyorští detektivové a lékaři ano. V Greenwich Village leželi v objetí Catherine Chandlerová a Vincent Keller a snili o horách, domku a psu – malém pejskovi, protože ti větší, na rozdíl od Cat, neměli Vincenta příliš rádi.

Vincentovi dva bratři hráli na dvorku fotbal, Catherinina matka a otec seděli na verandě a prohlíželi si album s fotkami ze svatby Cat a Vincenta. Ve snech je však čas pouhou iluzí, svatba se konala pod skvostnou klenbou rudých růží, květů tařicovky barvy slonoviny a droboučkých kvítků nevěstina závoje svázaných krajkou.

Družičky Tess Vargasová a Heather Chandlerová se oděly do šatů ústřicově bílé barvy zdobených krajkou, zatímco svědek Džejtý Forbes měl na sobě smoking, stejně jako ženich. Nádherná Cat v bílé saténové róbě bez ramínek, zahalená závojem uchyceným čelenkou ze sladkovodních perel, držela v rukou kytici rudých růží. Štíhlý krk jí krášlil těsný perlový náhrdelník, v jehož středu vynikal přívěsek s chimérou, který patřil její matce.

Od zlatých snubních prstenů se odrážely sluneční paprsky, pak bylo manželství Vincenta a Catherine prohlášeno za uzavřené. Konečně, ráj na zemi.

Zvedni mě…

Vincent uchopil Catin obličej do dlaní a ona je přikryla svými. Jejich rty, sametovější než plátky růží, se dotkly. Byl to druhý nejlepší den jejich života. Ten nejlepší přišel toho rána ve skladišti, kdy se poprvé setkali.

Pojď se mnou…

V New Yorku se Cat samým štěstím téměř probudila. Položila hlavu na Vincentovu hruď, jeho paže se ovinuly kolem ní a pravidelný tlukot jeho srdce ji znovu ukolébal ke spánku.

Vincent cítil vůni Catherininých vlasů a kůže a ve spánku ji držel s jistotou, že tam skutečně je. Tvrdé rysy jeho tváře zjemnil úsměv. Blaho, skutečné blaho, těžce vybojované.

jejich láska prošla náročnými zkouškami a nyní se Catherine a Vincent, zbožňovaní a vzácní jeden druhému, vzali v horách za přítomnosti rodin a jejich malého psa, v den, kdy se po nebi klenuly duhy. Jejich svazek byl jejich hrncem zlata na konci duhy, jejich vítězstvím.

Vzdej se červánkům…

Kterému z nich se však ten sen zdál?

***

O něco blíže okraje města Tess Vargasová vstala z postele Džejtýho Forbese, začala se oblékat na cvičení a pomyslela si: Ten polda z L. A. brzy přiletí. Pojídač tofu. Cat mě zabije. Džejtý se zavrtěl a Tess na něj pohlédla a zabolelo ji u srdce. Přešli z prvotního romantického rozechvění do fáze klidnějšího, komplikovanějšího, dlouhodobého vztahu. Tess si jen nebyla jistá, jestli v sobě mají to, co je pro něj potřeba. Jestli to má v sobě ona. Možná v tom tkvěl důvod jejího neslavného skóre s muži. Vzpomněla si na Joea Bishopa, svého bývalého šéfa a ženatého přítele, a trhla sebou, zatímco si zapínala hodinky. Popadla ručník a lahev s vodou. Její románek s Joem byl opravdu katastrofa. To se tehdy načas zbláznila?

Po Džejtým šílela, ale dával jejich vztah nějaký hlubší smysl?

Do mysli se jí začaly vkrádat detaily, jimž se bude muset během dne věnovat ve snaze vyřešit řadu hrůzných vražd, které jsou možná nějak spojené s bestiemi. Zatím se jich stalo šest. Starosta a město naléhavě požadovali nějakou akci. Ona byla služebně nejmladší kapitán okrsku, takže nebylo těžké uhodnout, koho předhodí šelmám, když se nedostaví výsledky.

No, alespoň Cat pochopí, proč přiletí ten jogínský polda. Možná.

Jo, nejdřív mě Cat zabije, pomyslela si Tess.

Sklonila se, aby políbila Džejtýho na tvář, pak zaváhala, napřímila se a odešla.

***

Jakmile za sebou Tess zavřela dveře, Džejtý přestal předstírat spánek a otevřel oči. Po pravdě? Byl vzhůru už celé hodiny. Díval se, jak sebou Tess mele a převrací se.

Před chvilkou věděl, že se obléká, ale měl oči zavřené, protože už netušil, jak s ní má mluvit. Moc jim to neklapalo a on nevěděl proč. Jeho zkušenosti se ženami byly velice omezené. Přiznával si, že je v tomhle zaostalý. Více než deset let se snažil ze všech sil, duševních i emocionálních, aby udržel Vincenta v bezpečí. Teď se jeho nejlepší přítel z ulity dostal, ale Džejtý z té své ještě tak docela ne. Sara, asistentka na jeho katedře a krátce i jeho přítelkyně, mu nikdy neodpustila, že nepřišel na setkání s jejími rodiči. Jeho hraný záchvat kašle prohlédla. Nerozzlobilo ji ani tolik to, že se neukázal, ale to, že jí do očí zalhal. Ale jak jí mohl povědět, že musel řešit nouzovou situaci, která se týkala bestií?

Když vedl naposledy s Tess něco jako debatu o jejich vztahu, Tess ho obvinila, že couvá. Jemu připadalo, že to ona je odtažitější. Zdálo se, že se dostali do spirály a jeden druhému se čím dál víc vzdalují.

Chtěla mě jen políbit na rozloučenou… a pak to neudělala?

Protože měl zavřené oči, nevěděl.

Posadil se a položil ruku na její stranu postele. Teplo jejího těla už vyprchalo. Nešťastně se rozhlédl kolem sebe. Když Tess v bytě nebyla, připadal mu tak prázdný.

Někdy mu však připadal ještě prázdnější, když tam byla.

***

V Bronxu se probudil stařec a pohlédl na kalendář. Dnešek byl tím dnem. Maurice Riley se rozplakal. Od chvíle, kdy jeho dcera zemřela, pro něj téměř každý den začínal hlubokým, všeprostupujícím smutkem.

Teprve v poslední době však s ránem přicházel pláč. Protože nevěděl jak ani proč. Výkon služby, řekli mu. Dopis, který nedávno obdržel, však vyprávěl jiný příběh.

Hrůzostrašný příběh.

Pokud odpovědi přinesou spravedlnost, jak dopis sliboval, pak je chtěl slyšet. Ale jestli ne… dokázal by s tou pravdou žít?

Nemusím si dělat starosti s tím, že bych s něčím žil příliš dlouho.

Lékaři dávali panu Rileymu půl roku.

***

Naproti ložnici Aliyah Patelové se plížila nestvůra.

Šourala se po rampě opuštěného skladiště na druhé straně ulice už celou věčnost. Byla vysoká jako gorila, vrčela jako tygr a její stín se roztřeseně pohyboval po stěně pokoje, kde překrýval Aliyiny kresby domů s jabloněmi a stužkami kouře stoupajícími z komínů a mámy a táty v nebi, s křídly, svatozáří a se šťastnými obličeji. Silueta pulzovala jako tep srdce, mizela a zase se objevovala. Nestvůra máchala pažemi, jako by plavala, a na jejich koncích se rýsovaly ne prsty, ale drápy, které znovu a znovu protínaly stíny a cupovaly noc na kousky.

Nestvůra něco hledala.

Ne něco. Někoho.

Hledala ji, Aliyah Patelovou, sirotka, osmiletou holčičku, která žila s tetou Indirou.

I když se příšera hrbila, byla obrovská, rychlá a plně zaujatá svým cílem. Pátrala. Lovila. Protože Aliyah zlobila a teta Indira ji mnohokrát varovala, že jestli se nezačne chovat slušně, přijde si pro ni strašidlo.

Aliyah se třásla v posteli, s pokrývkou přitaženou až k bradě. Velké hnědé oči se jí plnily slzami, zadržovala dech, křížila všechny prsty a poté i palce, aby si připomínala, že nesmí vydat ani hlásku. Přesně tak to dělala, když si teta Indira potřebovala odpočinout. Když teta Indira neměla klid na odpočinek, bylo to opravdu špatné.

Ale ne tak špatné jako tohle. Stále to vrčelo na rampě. Už to však neznělo jako tygr. Aliyah nevěděla, jako co to zní. Takový zvuk nikdy neslyšela, ani ve strašidelném filmu. Ani ve zlém snu.

Měla víc zlých snů, než si lidé uvědomovali. Mrzelo ji, že je taková rošťačka. Že udělala tetě Indiře ze životapeklo. Že není taková, jak o ní tvrdili – roztomilá, hodná holčička. Chápala, proč dostává nařezáno.

Vidělo ji to přes zeď. Aliyah to prostě věděla. Stejně jako teta Indira, která jako by měla oči i vzadu. Vždycky Aliyah přistihla, když dělala nějaké lumpárny, třeba když kradla plátky sýra. Ale ona prostě jen měla velký hlad.

Snažila se dýchat. Nemohla se ani hnout. Byla si jistá, že jí přestalo bít srdce. Začínala dostávat závrať, jako by se točil celý pokoj.

Víčka se jí zachvěla. Lež klidně. Lež klidně.

Sledovala stín. Tam! Tam byl!

Ne, už zase zmizel. Nebo byl neviditelný.

Stále ji to hledalo. Věděla to. Cítila to.

I ona se uměla stát neviditelnou. Byla to její zvláštní schopnost a někdy jí pomohla, aby se vyhnula problémům. Ne často, ale když fungovala, bylo to skvělé. Nadechla se a aktivovala ji. Jestliže chtěla zůstat neviditelná, musela být tiše jako myška. Musela se dívat k zemi. Nerozbíjet věci a neříkat, že má hlad. Také musela říkat lidem v nemocnici, že upadla.

Něco zaškrábalo na stěnu jejich domu. Prudce sebou škubla a zalapala po dechu. Pera postele zaskřípala a Aliyah zafňukala.

Prozradila se. Teď bude nestvůra vědět, že tu leží.

Srdce jí silně bušilo v hrudi. Tlouklo tak rychle, až to bolelo. Hlava se jí točila a motala víc než kdy předtím. Nemohla se přinutit vydechnout starý vzduch z plic. Připadala si, jako by byla uvězněná pod příkrovem ledu a dusila se vlastním strachem.

Kdyby zavolala tetu Indiru, kdyby vykřikla –

Dostala by se do potíží?

Na tom stejně nezáleželo. Nedokázala ze sebe vypravit ani hlásku. Držela překřížené prsty, palce a nyní skrčila i palce nohou. Snažila se zavřít oči, ale stále se jí otevíraly. První pravidlo neviditelnosti zní: Když nevidíte je, oni nevidí vás.

Ale nedokázala udržet oči zavřené. Příliš se bála. Protože když je nevidíte, nevíte, kdy vás pronásledují.

Víčka se jí chvěla, stáhla se do samého kouta postele, ale zapomněla přitom na noční stolek, plastovou lahev s vodou a lampu ve tvaru baleríny. Lahev s vodou spadla a kutálela se po podlaze.

Na stěně se rýsovala silueta hlavy. Teď tomu Aliyah dala. Příšera bude vědět jistě, že tu je. Hlava se pohnula doleva, doprava, pak přímo vpřed. Nahlížela dovnitř.

Pak pohlédla k zemi.

Aliyah z koutků očí stekly slzy, hryzala si spodní ret, aby nekňourala. Nestvůra ji nespatří. Pokud tedy nevidí ve tmě. Možná přišla, protože Aliyah tolik zlobila. Rozbíjela věci. Dělala hluk. Otravovala.

Okno zarachotilo.

Nechci zlobit. Snažím se být hodná.

Usilovně se hryzala, aby neplakala. Na spodním rtu se jí objevila krůpěj krve.

Buch, buch, buch.

Omlouvám se. Moc se omlouvám. Už nikdy nebudu krást plátky sýra.

Měla by zavolat tetu.

Zavolat. Můžu zatelefonovat. Vždycky mi říkali, že kdybych potřebovala pomoc, mám vytočit 911.

Telefon měla na nočním stolku. To by bylo lepší. Neobtěžovala by tetu Indiru. Až na to, že některé věci byly soukromé, a kdyby o nich mluvila, teta by se moc zlobila. Tohle však bylo něco jiného. To věděla i ona, přestože neměla ani tolik chytrosti, aby uměla po desítkách napočítat do stovky.

Aby uchopila telefon, musela by si nejprve uvolnit překřížené prsty a palce. Potom by musela pomalu natáhnout ruku k nočnímu stolku.

Nedokázala se přinutit k pohybu. Ležela bez hnutí a s námahou dýchala.

Ticho.

Potom spadl obrázek její mrtvé mámy, který visel u okna, a sklo na něm se rozbilo. Aliyah sebou trhla a stiskla prsty ještě silněji, aby kříže držely pevněji. Nedokázala zadržet jedno slabé zakňourání.

Buch.

Buch.

Buch.

Ticho.

Něco udělá. Popadne telefon, nebo vyběhne z postele, nebo začne křičet. Aby však něco z toho udělala, musela by nejprve přestat být neviditelná, což by mohl být ten nejhorší nápad, a Bůh ví, že zdravý rozum jí nechybí. Takže bude počítat do sta, než se rozhodne.

Kdyby si tak jen pamatovala, jak jdou ty desítky za sebou. První je deset, pak dvacet…

Dostala se ke třiceti, než se okno roztříštilo.