Larry Correia: Magické pouto

„DALŠÍ STRHUJÍCÍ AKČNÍ JÍZDA Z DOB AMERICKÉ PROHIBICE!“

Jak by vypadalo dvacáté století, kdyby bylo plné smrtící magie?

Nakladatelství FANTOM Print vydává druhý díl akční urban fantasy série Grimnoirské kroniky: Magické pouto.

 

Larry Correia přichází s druhým dílem Grimnoirských kronik. V této nadupané akční jízdě z alternativní historie odehrávající se ve třicátých letech dvacátého století Correia znovu dokazuje nejen neskutečnou znalost historických reálií, ale také literární talent, s nímž tyto události ohýbá a přizpůsobuje tomu, jak by se svět vyvíjel, kdyby se v něm objevila magie.

Jake Sullivan a jeho přátelé z tajné Grimnoirské společnosti se vracejí na scénu poté, co zlikvidovali největší hrozbu v podobě kancléře japonského Impéria. V boji s kancléřem však museli odhalit karty a jejich tajná společnost už není tajná – naopak, rytíři Společnosti se stali veřejným nepřítelem číslo jedna, protože se stali tváří magického světa, který většinovou společnost děsí.

A to ještě ani netuší, že kromě negativních nálad ve společnosti se budou muset potýkat s dalším protivníkem, který by je nejradši vymýtil z povrchu zemského. Napětí se stupňuje a rytíři se ocitají v situaci, kdy musejí znovu zachraňovat svět, který je nenávidí a ani v nejmenším jim za to nepoděkuje. K Zemi se navíc blíží magický Nepřítel, kterého dokázal porazit jen zesnulý kancléř, a rytíři se tak musejí spojit s největším zlem na světě, aby se společně postavili největšímu zlu ve vesmíru.

Correia v Magickém poutu znovu dokazuje mistrovskou ruku, s níž dokáže čtenáře nejen vtáhnout do děje, ale umí ho zároveň přesvědčit o reálnosti světa, v němž se příběh odehrává. Hrdinové jeho knih jsou nejen drsní a nebojácní bojovníci, ale také lidé, které život postavil před těžká rozhodnutí a de facto proti jejich vůli z nich udělal hrdiny.

 

Anotace:
Grimnoirská společnost chrání magicky nadané lidi – úspěšně a potají – už od tajemného příchodu Moci v padesátých letech devatenáctého století. Když se však magií vládnoucí zabiják pokusí zavraždit prezidenta Franklina Roosevelta, je to právě Grimnoir, koho ze zločinu obviní. Z rytířů se stávají uprchlíci, kteří musí rychle zjistit, kdo je křivě obvinil.
Situace se ještě zhorší, když Jake Sullivan, bývalé soukromé očko a rytíř Grimnoiru, obdrží telefonát od mrtvého muže – kterého pomáhal zabít. Ukazuje se, že Moc skáče mezi vesmíry, protože je na útěku před dravcem živícím se magií, v jehož stopách zůstávají celé zničené světy.
A tenhle dravec právě dorazil na Zemi.

 

Info o knize:
Autor: Larry Correia
Originální název: Spellbound
Nakladatel: FANTOM Print
Předklad: Jakub Mařík
Formát: brožovaná vazba, 145×205 mm
Počet stran: 352 stran
Cena: 299 Kč

 

O autorovi:
Larry Correia
Americký spisovatel a fanoušek zbraní. Vystudoval ekonomiku a účetnictví, byl ale také knihkupcem, střeleckým instruktorem či majitelem obchodu se zbraněmi. První román napsal na univerzitě, ovšem spokojený byl až s Lovci monster s. r. o. (Monster Hunter International, 2007), který upoutal pozornost nakladatelství Baen. Kromě zatím pětidílného cyklu Lovci monster má na kontě ještě trilogii Grimnoirské kroniky, z dalších románů jmenujme například Dead Six a Swords of Exodus, které vznikly ve spolupráci s Mikem Kuparim.

 

Z trilogie GRIMNOIRSKÉ KRONIKY již vyšlo:
Drsná magie
Jake Sullivan, veterán z Velké války, nemá zrovna lehký život – ironie u člověka, který umí magicky měnit hmotnost věcí ve svém okolí. Stačí myšlenka, aby auto zvedl stejně snadno jako peříčko nebo vás rozdrtil kloboukem o váze ochuzeného uranu. Jako neúspěšný soukromý detektiv, kterého válka a vězení pro magické zločince připravily o ideály, dnes Jake v rámci podmínečného propuštění asistuje federální vládě při zatýkání magicky nadaných vrahů a vůbec se mu to nezamlouvá.
Delilah Jonesová je bankovní lupička, která dokáže holýma rukama urvat dveře trezoru a pak s nimi přetáhnout po hlavě každého, kdo by ji chtěl zastavit. Je krásná, smrtelně nebezpečná, a co je pro Jakea nejhorší, je to jeho bývalá přítelkyně a současný cíl.
Jenže o Delilah má zájem i někdo další a Jake se náhle ocitá uprostřed další války, i když tahle se vede skrytě ve stínech a pomocí magie. Tajná společnost chránící Magicky Aktivní již dlouhá léta bojuje s kancléřem Tokugawou, nejmocnějším mágem světa, který navíc fakticky ovládá celé japonské Impérium. A kancléř se právě chystá vyvést tuto válku na světlo v záblesku nejničivější magické zbraně, jakou kdy lidstvo poznalo.

 

Ukázka z knihy:

PŘEDEHRA

Včera jsem vyslechl vpravdě pozoruhodný příběh. Neslyšet to od gentlemana s tak dobrou pověstí, stěží bych mu uvěřil. Objevilo se další dítě s magickým nadáním a ze všech míst zrovna v Chelmsfordu. Mladá slečna, kterou jsem viděl v Londýně, dokázala ovlivňovat počasí a ten chelmsfordský mladík údajně léčí nemocné. V Anglii se tento rok objevila dvě zázračná stvoření a podobné zprávy přicházejí i z dalších zemí. Zdá se, že každý den je mezi námi objeven nový kouzelník! Budou jejich počty dále narůstat? Je to předzvěst konce světa? Nedokážu si ani představit, co všechno se může stát.

Sir John Fisher
Osobní korespondence, 1849

FRANCIE, 1918

Během dne byla obloha na východě černá, ale v noci rudě žhnula. Hřmění neustalo celé tři dny. Zpočátku se přikrčila při každém vzdáleném zaburácení, ale dnes pro ni byly bomby jen hlukem v pozadí. Neustálé otřesy jejich malého domu jí připadaly téměř normální. Otec jí řekl, že hřmění se říká dělostřelectvo, a přestože znělo strašidelně, museli zůstat stateční. Ani slzy už nepřicházely tak často, jen občas v noci, když ji nikdo neviděl.

Otec říkal, že k bojům dochází desítky kilometrů daleko a tady jim nic nehrozí. Matka chtěla utéct, ale on trval na tom, že není kam odejít. Neměli žádné peníze. Vláda jim zabavila všechno obilí a většinu zvířat, aby měla z čeho nakrmit armádu. Jídla se nedostávalo ani v uprchlíky přeplněných městech. Zůstat na statku bylo bezpečnější, protože ten by Němci mohli po prolomení linií považovat za bezvýznamný, minout ho a pokračovat dál na Paříž.

Byla nejmladší z pěti dětí. Starší si pamatovaly na dobu před válkou, ale jí se zdálo, že to takhle vypadalo vždy. Kam její paměť sahala, Němci se k nim snažili dostat, aby je zabili. Otec odešel bojovat, připadalo jí to jako věčnost, a v jeho nepřítomnosti se o statek staraly nejstarší děti. Protože jí bylo sedm, dostala na starost sbírání vajec. Otce nakonec poslali domů, když se nadýchal německého jedovatého plynu a málem umřel. Od té doby chraptěl a rychle se unavoval, ale ona byla prostě šťastná, že ho má zpátky.

Válka trvala mnoho let, ale nikdy dřív se k nim tak nepřiblížila. Otec jim řekl, že se obě strany téměř nehýbají, jen se navzájem přetlačovaly o nepatrná území, ale to se změnilo, když kaiser do boje vyslal své mrtvé. Otec se to snažil nedávat najevo, ale ty věci, kterým se začalo říkat zombie, ho děsily, a proto se jich bály i jeho děti. Pak jim vysvětlil, že dojde ještě k poslední velké bitvě, a kdo v ní zvítězí, pravděpodobně vyhraje úplně celou válku.

Zbytek světa ty dny nazve druhou bitvou na Sommě, ale pro ni navždy zůstanou Velkým bojem.

Několik týdnů před Velkým bojem pochodovali na východ po silnici vedle jejich statku vojáci. Byli jako nekonečný proud mužů, koňských povozů, a dokonce i moderních náklaďáků, na který vrhaly stíny fantastické vzducholodě na obloze. Někteří vojáci byli čistí a jejich uniformy vypadaly nově. Další byli špinaví a zdáli se stejně unavení jako otec, když se vrátil domů. Muži nosili šedé, hnědé a zelené uniformy, ale jejich vlajky byly mnohem barevnější.

Otec ukazoval na různé vlajky a symboly namalované na projíždějících vozech a vysvětloval: „To jsou naši krajané z jihu. Tamto jsou Britové.

A tam Kanaďané. A tohle je americká dobrovolnická brigáda. Slyšel jsem, že všichni ovládají magii.“ Poplácal ji po hlavě. „Stejně jako ty.“

V tu chvíli se cítila velmi pyšná. Byla sice nejmladší, ale výjimečná.

Zamávala na projíždějící Američany. Obrovský americký mladík v kovovém obleku a s největší zbraní, jakou kdy viděla, jí zamávání oplatil.

Tři dny po začátku Velkého boje dorazila válka i na jejich statek a zabila celou její rodinu.

***

Dívka se schovala v kredenci. Nic víc udělat nemohla. Všichni ostatní byli mrtví. Všichni její bratři a sestry, táta s mámou, všichni. Po tvářích jí stékaly horké slzy a teklo jí z nosu, ale snažila se být úplně potichu. On by ji uslyšel. On by ji zabil.

Muž byl v kuchyni. Slyšela dusot jeho bot na prkenné podlaze. Zaskřípání, když otevřel skříň. Rozbilo se několik talířů a on zaklel v jazyce, který nepoznávala. Hledal snad ji? Přitáhla si kolena k hrudi a snažila se nedýchat, zatímco ji hledal těma svýma příšernýma šedýma očima.

Zaskřípala pumpa a v umyvadle zašplouchala voda. Uběhlo pár vteřin a pak zabiják bolestně zasténal.

Dveře kredence byly uvolněné. Kolem okrajů pronikal proužek světla.

Přitiskla k němu oko a zjistila, že vidí malý kousek kuchyně. Na podlaze ležela odhozená zakrvácená košile. Muž stál u umyvadla a tiskl si k břichu hadr na nádobí. Když látku odtáhl, byla celá rudá a pod ní se ukázala rozšklebená rána. Po bronzové kůži stékaly pramínky krve, která kapala na podlahu. Bylo to hrozivé zranění.

Zranit ho museli dřív, než se záhadně objevil uprostřed jejich dvora, protože její rodina nedostala šanci se bránit. Jako by se zhmotnil ze samotného vzduchu. Otec ho nejprve oslovil francouzsky a pak německy. Cizinec odpověděl tím, že otci do srdce zabodl nůž. Najednou byl úplně všude.

Zabíjel. Její bratři a sestry utíkali, ale on je dohnal. Matka jí nařídila, ať se schová. Když utíkala, zaslechla na schodech matčin výkřik a pak se rozhostilo ticho.

Zůstala úplně sama s netvorem.

Mužovy dlouhé bílé vlasy byly zacuchané a špinavé. Kromě velké rány na břiše měl na těle spoustu dalších krvácejících děr a sečných ran a ona se modlila, ať si pospíší a brzy umře. Zatímco se muž snažil zastavit krvácení, všimla si, že jeho trup pokrývají zvláštní obrazce, jako by ho křižovaly černé čáry. Matka měla ráda knihy a naučila ji číst, ale zvláštní písmena vyřezaná do vrahovy hrudi nepoznávala.

„Vím, že tam jsi, holčičko.“

Zalapala po dechu a odtáhla se hlouběji do kredence.

„Schovávání ti nepomůže, protože já tě vidím ve své hlavě.“ Jeho francouzština byla neohrabaná. Byl to cizinec, mluvil trochu jako Angličan, ale určitě nebyl ani z Anglie. „Neboj se. Už to brzy skončí.“

„Proč?“ vyjekla.

„Proč?“ Cizinec se uchechtl a pak zachrčel bolestí. „Moji nepřátelé mě prokleli a já nedokázal Cestovat moc daleko. Zajímalo by mě, jak to dokázali. Prosím, děvče, pojď ven. Už je mi… lépe. Nechci mluvit s dvířky.“

Odtáhla se ode dveří tak daleko, jak jen to šlo. „Ne.“

Dlouhá pauza. „Ty máš Moc. Jsi mnohem cennější než ti ostatní. Oni byli prázdní. Ty, to ty jsi mě sem přilákala. Měl jsem tě vzít jako první.

Takový už je život.“

Na podlaze zaduněly zabahněné boty, když přiběhl ke dvířkům a vyrval je z pantů. Dívka zaječela. Chytil ji za vlasy, vytáhl ji ven a smýkl s ní na podlahu. Vzlykala a prosila o život. Pokusila se použít vlastní magii, ale byla příliš vystrašená a otřesená, aby to zvládla.

„Je mi to líto,“ řekl, než odešel k umyvadlu. Vytáhl z něj zakrvácený nůž a vrátil se k ní. „Ty nechápeš, jaké to je. Nikdo to nechápe. Je to jako výheň. Dožaduje se to potravy.“

Dům se začal znovu třást, ale zdroj nového hluku byl mnohem blíž než bomby. Náklaďák! Zabiják se podíval k oknu a ona využila příležitosti, vyškrábala se na nohy a utíkala ve snaze zachránit si život.

Motor náklaďáku utichl, práskly kovové dveře. Někdo na dvoře zakřičel: „Nemáš kam utéct! Pojď ven, ať to můžeme skoncovat!“

Vyděšená proběhla dveřmi na světlo. Zakopla o matčinu nataženou ruku a spadla ze schodů. Podvrtla si kotník a vykřikla, když jí nohou projela příšerná bolest, ale měla příliš velký strach, a tak se znovu postavila a co nejrychleji kulhala pryč, dokud nenašla úkryt za hromadou dříví.

Z náklaďáku vystoupilo sedm mužů. Většinou měli pracovní šaty, ale dva z nich byli oblečení jako vojáci její země a jeden na sobě dokonce měl šedou uniformu Němců. Všichni měli pušky. Rozptýlili se a ten uprostřed zamířil k domu. „Tvoje šílenství tu dnes skončí!“

„Moc vás nezbylo.“ Zabiják se vypotácel ven, byl bledý a napůl mrtvý.

Přelétl cizince pohledem, než se opřel o zeď, aby neupadl. „S kolika jste začali? S dvaceti?“

„A za každého z nich zaplatíš!“ vykřikl jeden z vojáků.

„Jaké plýtvání! Představte si ta tajemství, co jsem mohl odhalit, odpovědi, co jsem mohl nalézt. A přesto jste mě vyhnali. V celé lidské historii v tak krátké době nevyhaslo tolik životů jako tam!“ Zabiják ukázal k východu, kde obloha vypadala jako černá stěna z kouře. Při tom pohybu se zamračil a chytil se za bok. „Odhalila by se mi tam největší mystéria vesmíru.“

„Věděli jsme, že tě ta bitva přiláká jako plamen můru,“ pověděl mu velitel. Podíval se na své muže. „Zabijte Provázaného.“

***

Když vše skončilo, byl šedooký muž, který vyvraždil její rodinu, po smrti, ale spolu s ním zahynula i většina cizinců, kteří ji přijeli zachránit. Přestože byl téměř mrtvý, zabiják mizel a objevoval se na různých místech rychleji, než dokázala sledovat, a způsobil jejím zachráncům mnoho těžkých zranění, než podlehl těm svým. Sršely blesky, vzduchem létal led a muži se pohybovali nadlidskou rychlostí… a umírali. Nedokázala od nich odtrhnout zrak.

Velitel cizinců přežil, byl však zraněný a krvácel. Minutu strávil po boku svého posledního žijícího přítele, než zraněný vydechl naposled. Potom obešel padlé druhy a stáhl jim z prstů prsteny. Pak našel ji, jak se choulí za hromadou dřeva a pláče. Cizinec byl pohublý a vyčerpaný, vypadal starší než její otec. Přiklekl k ní a nabídl jí ruku. Chytila ho za ni. Jeho dlaň byla až překvapivě hladká, určitě to nebyla ruka zemědělce. Na prstu se skvěl černozlatý prsten. „Už jsi v bezpečí.“ Její odpověď byla příliš tichá, aby ji slyšel. „Jsi zraněná? Máš kam jít?“ V očích měl upřímnou lítost.

Znovu se mu pokusila odpovědět, ale její hlas nepřicházel. Se vzlykáním vstala a objala ho. Muž ji k sobě nejistě přitiskl. „Nikdo to nepřežil?

Nikdo ti nezůstal? To mě opravdu mrzí,“ řekl, když ji zvedl a odnášel pryč.

„Slibuji, že pro tebe najdu nějaké bezpečné místo.“

Po silnici se blížila skupinka vojáků, kteří zaslechli střelbu a šli to zkontrolovat. Podle hlasů, které křičely rozkazy, to byli Američané. Namířili na ně pušky, ale její zachránce je oslovil velitelským hlasem: „Jsem komandant z Gendarmerie* na speciální misi. Tady jsou mé rozkazy.“

Americký důstojník byl mohutný hrozivý muž s velkým knírem a kotletami, ale rozuměl francouzsky a papíry, které od jejího zachránce dostal, na něj udělaly velký dojem. „Jsou podepsané Fochem**!“ Američan se postavil do pozoru a zasalutoval, i když jeho protějšek nenosil uniformu.

„V pořádku, pane. Jak vám můžeme pomoci?“

Pušky uhnuly stranou. Zachránce ji opatrně posadil na sedadlo spolujezdce. „Postarejte se, aby se těm lidem dostalo slušného křesťanského pohřbu. Všem až na něj.“ Ukázal na šedookého muže. „Jeho mrtvolu spalte. Zpopelněte ji. Pak tu mám zprávu, kterou potřebuji předat generálu Pershingovi na velitelství Amerického expedičního sboru. Povězte mu, že Zatracenec je mrtvý. On už to pochopí.“

***

KAPITOLA 1

Přísahám před svým Bohem a přítomnými svědky, že budu stát na straně práva a dobra, že svou magii budu používat k ochraně, ne k zotročování, že se má síla a moudrost stanou štítem nevinných, že budu bojovat za svobodu, i kdyby mě to mělo stát život. Společnost se stane mou rodinou a její rytíři mými bratry, vždy se budu řídit moudrostí rady starších. Těmto věcem dobrovolně zasvěcuji svou magii, své znalosti, své zdroje i svůj život.

Přísaha Grimnoirské společnosti, původní datum neznámé

MIAMI, FLORIDA, 1933

Franklin Roosevelt musí zemřít.

Anděl to tak chtěl. Roosevelt musel za každou cenu zemřít, ale o davu, který se přišel podívat na nového prezidenta, anděl nic neříkal. Giuseppe Zangara usoudil, že nejlepší bude zabít všechny, jen pro jistotu. Bude to snadné, protože měl pocit, že mu anděl daroval magii schopnou spálit celý svět. Ale Roosevelt půjde jako první. Poslední věc, kterou by si přál, bylo rozzuřit anděla.

Zangara toho o nově zvoleném prezidentovi Spojených států amerických moc nevěděl, choval však všeobecnou zášť ke všem bohatým kapitalistům a všichni mu připadali stejní. Jména se měnila, ale tihle američtí politici se navzájem podobali jako vejce vejci, prašiví kapitalisti, kteří dupou po pracujícím lidu. Přišel do téhle země a oni ho tu připravili o zdraví, rozvrátili mu život a zničili všechny sny. Někteří tvrdili, že ta selhání byla jeho chyba. Zdravotní problémy způsobila prostě smůla a o práci na stavbě prý přišel, protože v ní nebyl dost dobrý. Ale on pravdu znal. Ach ano, tohle nebyla Zangarova chyba. Zavinili to kapitalisti. Kapitalisti mohli úplně za všechno.

Na Floridě bylo teplo dokonce i v zimě. Přestěhoval se sem, protože vlhký vzduch měl prospět jeho zdraví. Jak se však mačkal v davu, začínalo být až příliš velké horko. Nedočkaví lidé čekali na příjezd svého falešného spasitele. Hodně jich mělo transparenty s nápisy napsanými na kartónu nebo plátně. Neuměl je přečíst, ale dokázal odhadnout, co tam stojí. Potřebujeme práci. Máme strach. Jsme ubozí. Ochraňte nás před magií. Když se ti hlupáci doslechli, že přijede nový prezident, začali psát cedule. Když se o příjezdu nového prezidenta dozvěděl Giuseppe Zangara, začal snít o tom, jak ho zabije.

Původně měl v plánu zastřelit ho pistolí. Jistě, narodil se s magií, ale s tou by nic nedokázal. Jeho spojení s Mocí bylo příliš slabé. Zangara měl jen tolik magie, aby ho ocejchovali jako zrůdu, ale ne dost, aby mohl zabít toho kapitalistu a početnou ochranku, kterou určitě bude mít.

Pak k němu minulou noc přišel anděl a všechno se změnilo.

Byl tak překrásný, jak může být jen někdo, kdo vyklouzl z nebe. Anděl vyslyšel jeho modlitby a přišel mu požehnat, protože jeho úsilí bylo spravedlivé. Magickým dotekem zahnal bolest z jeho útrob. Seslal na něj kouzlo, díky němuž jeho Moc stonásobně zesílila, a přidal k tomu pěkný šperk.

Jediné, co žádal na oplátku, bylo zabití muže, kterého by zabil i tak. Jen to měl udělat spektakulárně. Musela to být jeho šťastná noc.

Giuseppe Zangara byl velmi malý a všichni ti pitomí Američané před ním byli vysocí, skoro přes ně neviděl. Když se masa těl posunula, krátce mezi nimi zahlédl přijíždět velký automobil prezidenta. Pokusil se prodrat blíž, ale tlačilo se na něj příliš mnoho lidí. Ozval se jásot a tleskání, když se prezident na zadním sedadle zvedl a zamával. Jedna skupinka začala dokonce prozpěvovat Nezapomeňte na Pacificu, ale ostatní na ně křičeli, ať zmlknou. Někdo prezidentovi otevřel dveře. Zangarovi docházel čas. Jestli mu prezident unikne, anděl se rozzlobí, vezme mu magii a z něj zase bude jen nemocná slabá nicka.

Prezident se naštěstí zastavil, aby přednesl menší projev. Politici se hrozně rádi poslouchali. Roosevelt zvýšil hlas, aby ho každý slyšel, když začal blábolit, jak se všechno zlepší a že musí být všichni trpěliví a neztrácet naději. Samé lži. Prašivé kapitalistické lži.

Teď Zangarovi ve výhledu bránila žena s velkým květinovým kloboukem. Instinktivně ji chtěl roztrhat na kusy, ale musel začít s prezidentem.

Kousek od něj si otec vysadil na ramena syna, aby lépe viděl přes dav.

Zangara si všiml, že na okraji davu někdo nechal dřevěnou skládací židli, a dostal nápad.

Když si vylezl na postavenou židli, konečně přes lidi viděl, ale židle se pod ním dost kývala. Zaměření magie teď bude obtížnější, ale na tom nezáleželo, protože poprvé v životě měl Moci na rozdávání. Dřív dokázal vyvolat malé výboje energie, jen takové větší prskavky, ale díky stále pálícímu vzoru, který mu anděl nakreslil na hruď, těm kapitalistickým prasatům brzy ukáže, jak vypadá skutečný ohňostroj.

***

Coby nový většinový vlastník akcií United Blimp & Freight byl Francis Cornelius Stuyvesant milionářem jen relativně krátkou dobu, ale už si stihl zvyknout, že ho lidé nenechávají čekat. Čas jsou peníze a v porovnání s většinou lidí byl ten Francisův zatraceně drahý. Jeho dědeček býval nejbohatším mužem na světě, ale on byl kvůli právním machinacím správní rady při neortodoxním převzetí dědictví a následném odštěpení několika poboček jen asi pátým. Bude to muset stačit. Zkontroloval hodinky a povzdechl si.

Na vašem bohatství zjevně nezáleželo, když se prezident rozhodl zastavit a přednést ke svému publiku improvizovaný projev.

Okna klubu byla pootevřená, aby se dovnitř dostal osvěžující mořský vánek, a Francis si díky tomu mohl projev poslechnout. Chvíli Franklina Roosevelta sledoval a musel uznat, že je to velmi dobrý řečník, který umí rozdmýchat emoce, a právě to Francise znepokojovalo. Rooseveltova slova sice uklidňovala masy, ale některé jeho výroky děsily každého Aktivního v zemi.

Oficiálně Francis odletěl do Miami na dovolenou. Počasí v New Yorku bylo příšerné, a proto nikomu nepřipadalo divné, že Francis se svou novou osobní vzducholodí Cyklón vyrazil na jih. Ve stejnou dobu si do Miami na dovolenou zajel i Franklin Roosevelt. Nově zvolený prezident měl složit přísahu až v březnu, a protože byli oba velmi důležití lidé, souhlasili se společným obědem.

Neoficiálně tu měl získat informace. Francis byl rytířem Grimnoirské společnosti a Grimnoir znepokojilo několik poznámek o Aktivních, které Roosevelt pronesl při své kampani. Na rozdíl od svého dědečka a otce neměl Francis na politiku žaludek, ale protože se s Rooseveltem znal – oba pocházeli z bohatých newyorských rodin –, starší ho požádali, aby se pokusil zjistit, co má prezident v plánu. Ostatní rytíři s dobrými společenskými kontakty už to zkoušeli, ale Roosevelt se na toto téma vyjadřoval velmi neurčitě.

„Politikům nevěřím,“ zašeptal jeho společník, „a tomuhle obzvlášť ne.“

„A to ho dělá nějak výjimečným? Ty nevěříš nikomu.“ Se ztišením hlasu se Francis neobtěžoval. Přes randál venku a vzrušené hovory uvnitř je nikdo neuslyší.

Heinrich König pokrčil rameny. „Co na to říct? Mluví jako Řečník.“

„Tvůj nejlepší přítel je Řečník.“

V rámci Společnosti měli oba stejné postavení, ale v UBF Francis pro svůj tým vytvořil krycí funkce. Heinrich měl být jeho osobní strážce, přestože si Francis myslel, že jako zkušený Hybatel žádného nepotřebuje.

Heinrichova profesionální paranoia, zamračenost a nedůvěřivost z něj však činily perfektního kandidáta. Navíc byl Přízrak a s Přízrakem se do boje nikdo pouštět nechtěl.

„Dávej si velký pozor, co mu říkáš, Francisi. Nic víc jsem tím nemyslel. Ten chlap je pěkně kluzký. Jak může být muž, který chodí jen díky péči Léčitele, takový pokrytec?“

Šuškalo se, že Roosevelta kdysi Léčitel zachránil před paralytickou nemocí. „Jeho rodina si může kvalitní Léčení dovolit.“

„Profituje z magie, ale když došlo na zvolení, byl všemi deseti, aby nás všechny pochytali ve jménu národní bezpečnosti.“

„Nikdo nikoho chytat nebude.“ Veřejnost byla dost vyplašená, co Mírový paprsek vypařil Mar Pacificu a celou akci hodili na krk radikálním Aktivním, což Francisovi připadalo jako absurdní obvinění.

„Lidé se nás bojí. Velká část vaší vlády ví, že za to mohlo Impérium, ale nechtějí riskovat válku. Místo toho obvinili nás, protože jsme místní a snáz řešitelný problém. Teď můžeme za všechno od anarchistů po špatnou ekonomiku. Slyšel jsi ho slibovat, že nás udrží pod kontrolou. Víš, co kontrola znamená?“

„No, právě to bych rád zjistil.“

„Neposlušného psa kontroluješ tím, že ho uvážeš na řetěz… nebo zavřeš do klece. Nikdy nepodceňuj strach.“ Heinrich rozčíleně ukázal na Roosevelta. „Nebo muže, kteří ho využívají, aby dosáhli svých cílů.“

„Jsi hrozný pesimista. Tohle je Amerika. Nic takového se tu nikdy nestane.“

„Doma jsme říkávali něco podobného, než kaiser vzkřísil armádu mrtvých.“

Francis zavrtěl hlavou a obrátil se zpátky k oknu, kde prezident Roosevelt dokončil svůj projev. Dav propukl v jásot. Lidé byli rozčílení, jejich rodiny hladověly, přišli o svá zaměstnání. Potřebovali v něco věřit… nebo mít koho obviňovat. Díval se na jejich zoufalé tváře a uvědomoval si, jaké nebezpečí hrozí jeho druhu, všem Aktivním na celém světě, pokud se události vyvinou tak, jak se obávali starší. V žádném jiném národě neměli mágové takovou svobodu jako v Americe, ale pokud se Amerika vydá ve stopách Impéria nebo Sovětského svazu, kde jsou Aktivní pouhým majetkem státu…

Nedovolíme, aby k tomu došlo.

Francis věděl, že z něj jeho dědictví udělalo velmi vlivného muže. Díky bohatství Stuyvesantů, výcviku Black Jacka Pershinga a štěstí, že se narodil s magickým darem, se stal něčím jako neoficiálním velvyslancem Aktivních. Cítil váhu toho titulu a byl rozhodnutý udělat vše, co bylo v jeho silách, aby vládu z jejího zničujícího kurzu odklonil. Přišel číšník se stříbrným tácem se sklenicemi. Francis polohlasně poděkoval, jednu si vzal a vypil ji, ani se nepodíval, co v ní je. Bohužel to nebyl alkohol. Prohibici měl brzy potkat stejný osud jako blbouna nejapného, ale prozatím bylo nutné udržovat přetvářku.

Roosevelt vycházel po schodech a dál mával lidem. Portýr mu otevřel dveře do klubu a manažeři se seřadili, aby mu mohli potřást rukou. Výbojky blikaly, jak novináři pořizovali nezbytné fotografie.

Pak došlo k mnohem silnějšímu záblesku a Francis automaticky zavřel oči, ale ne dost brzy, aby mu na sítnici nezůstal obraz davu lidí, kterým byly pod kůží vidět kosti, než je smetla tlaková vlna.

Exploze byla ohlušující. Určitě by ho zabily letící skleněné střepy, kdyby ho Heinrich nechytil za paži a neodhmotnil. Stěna z horka a energie se neškodně provalila skrz ně. Byl to zvláštní nepopsatelný pocit, když stovky střepin pronikly do jeho těla a vyletěly na druhé straně. Heinrich ho pustil a jejich těla se vrátila do normálu, byla znovu pevná a nezraněná.

Bomba!

Chvíli trvalo, než znovu viděl jasně. Předek hotelu byl rozervaný, žár spálil barvu a prkna zčernala. Prezidentův vůz ležel na boku v plamenech. Střed davu zmizel a jeho okraje se hroutily, jak ranění padali k zemi nebo utíkali. Heinrich něco vykřikl, ale Francis mu přes zvonění v uších nerozuměl. Němec zešedl a prošel zdí, nechal Francise u zničeného okna samotného.

Uprostřed masakru stála jediná postava. Muž šel k hotelu, rty měl sevřené, jako by si pohvizdoval. Rozpažil, mezi prsty mu přeskakovaly modré jiskry. Mávl rukou a hotel se otřásl další mohutnou ranou, tentokrát namířenou přímo na schodiště, kde stál prezident.

Stěna z horkého vzduchu smýkla s Francisem na podlahu. S nechutným prasknutím mu povolila kost v předloktí a čelem narazil do parket. Lidé utíkali a ječeli, ze stropu se sypala omítka. Francis se zvedl na zdravé ruce a podíval se z okna, zrovna když třetí exploze rozmetala rozptýlené přeživší. Tlaková vlna vyhodila jejich těla do výšky a oni se bezmocně otáčeli ve vzduchu a padali zpátky k zemi. Šílenec se otočil k hotelu. Bláznivě se chechtal, jako by si užíval nejlepší zábavu v životě. Horký vítr mu rozerval košili a odhalil na hrudi rudě žhnoucí magický cejch.

Cizí znamení mohlo znamenat jen jedinou věc. Železný gardista!

Zabiják si všiml v okně přikrčeného Francise a zazubil se. Kolem dlaní se mu rojily jiskry.

Francis mrkáním vyhnal krev z očí, shromáždil svou Moc a pohledem hledal zbraň. Číšník, který mu přinesl pití, ležel popálený na podlaze a sípal bolestí. Vedle něj se leskl stříbrný podnos. Aerodynamický a pevný… Francis se soustředil, natáhl se svou magií a zvedl tác do vzduchu.

Vypadal, jako by levitoval, když prolétal nad rámem okna, než ho mocný výboj Moci vrhl na jeho cíl.

Hybatel jeho kalibru jako by měl neviditelné, velice dlouhé a velice silné ruce. Neomezovaný slabými lidskými svaly dokázal Francis hodit tác hrozivou rychlostí a spolehlivě ho navést na cíl. Improvizovaný disk zasáhl atentátníka přímo do krku. Šílený úsměv zmizel, když se jeho hlava odkutálela po ulici.*

***

LOS ANGELES, KALIFORNIE

Faye tiše seděla, zatímco se přehrávala filmová páska. Byla to úžasná věc, a přestože za posledních pár měsíců viděla tucty filmů, když teď běžně chodila mezi smetánku, kouzlo pohyblivých obrázků na své síle nijak neztrácelo. Projektor byl malý, stejně jako plátno. Zakouřený hotelový pokoj měl do divadla daleko, téma bylo depresivní a film nedoprovázela žádná hudba nebo vyprávění, ale i tak to bylo parádní. Faye měla filmy prostě ráda.

Byly… no… magické.

Reportáž ukazovala scény z Japonska. Faye vzdálené ostrovy Impéria nikdy osobně nenavštívila. Nejblíž se k imperiální půdě dostala na palubě jejich vlajkové vzducholodi, ale pobyla na ní jen krátce, protože ji brzy poslal na věčnost Teslův GeoTel. Na filmu Japonsko vypadalo krásně. Okvětní lístky třešní padající ze stromů jako sníh, velké dřevěné brány a exotické dámy s velkými sandály a pěkným oblečením. Kdyby tam nevládla banda zlých šílenců, co se ji už mockrát pokusila zabít, ten film by ji skoro přesvědčil, aby ostrovy navštívila.

Hotelový pokoj byl plný lidí. Většina diváků kouřila a vlnící se kouř procházel blikajícím paprskem projektoru. Faye se tu špatně dýchalo, ale ostatní jako by to ani nevnímali. Jejich Léčitelka Jane by to určitě neschvalovala, avšak přestože dokázala vidět plíce přímo ve vašem hrudníku a nemoc vycítila na míle daleko, nikdo ji v téhle záležitosti nechtěl poslouchat.

Někteří z těch lidí byli mocní a nejen v magickém slova smyslu. Rytíři se sjeli z celé země a celý kontingent jich dorazil až z Evropy, včetně dvou starších. Mar Pacifica a GeoTel všemi hodně otřásly. Podle standardů Grimnoirské společnosti šlo o velké setkání a Faye věděla, že někteří z nich přijeli jen proto, aby na vlastní oči viděli ji… dívku, která se odvážila postavit kancléři.

Starší si ji vzali stranou a dlouho s ní mluvili. Faye jim podala hlášení a oni se pak vyptávali, zpovídali ji, zpochybňovali, provokovali a rozčilovali, až by nejradši byla zpátky doma. Když došlo na promítání filmu, pozvali tam všechny.

Na plátně muži v róbách rytmicky bušili do obrovských gongů. Děti se smály a hrály si v dokonale uklizených ulicích.

„Přeskočili tu část s mučením ve školách,“ poznamenal muž vedle ní.

„Pšš, pane Browningu,“ zašeptala Faye. „Snažím se poslouchat.“

„Není tu žádný zvuk, drahá.“

Dostal ji. „Mluvení v divadle není slušný.“

John Moses Browning se uchechtl, ale její radu si k srdci nevzal.

Tentokrát promluvil tak hlasitě, aby ho slyšeli všichni. „Je možné, že ten fi lm natočili před Teslovým incidentem?“

K Fayině rozmrzelosti neměl zábrany ohledně mluvení v divadle ani starší, který setkání předsedal. „Máme potvrzeno, že ho natočili nedávno.

Teď to přijde. Prosím, slečno Vierrová, pozorně se dívejte.“

To byla ona. Jen tři členové Grimnoirské společnosti, kteří někdy osobně mluvili s kancléřem, stále žili, a Jane a pan Sullivan tu dnes nebyli. Faye se soustředila, což bylo dost obtížné, když váš mozek pracoval rychleji než u všech ostatních. Projektor ukazoval velkou přehlídku. Pochodovala tam vlna za vlnou vojáků Impéria, všichni šli zpříma jako bajonety na hlavních jejich dlouhých pušek. V čele procesí jel na černém koni muž. Tisícihlavý dav se ukláněl a zůstal skloněný, dokud neprojel. Vypadal povědomě, pohledně, hrozivě a příliš živě, pokud to byl ten, co si myslela.

Muž na filmu vypadal přesně jako on. „To musí bejt nějaká chyba,“ namítla Faye. „Kancléř je mrtvej.“

„Impérium trvá na tom, že na palubě Tokugawy nezemřel,“ ozval se jeden z mladších rytířů.

„Impérium taky tvrdí, že Tokugawa a Kaga ztroskotaly kvůli bouřce, a my všichni víme, že je to jen hromada keců.“

„Jak si můžete být tak jistá, že je po smrti?“ zeptal se mladý anglický rytíř.

Jeho přízvuk – takhle má znít původní angličtina? – Faye rval uši.

„Sákryš, já nevím. Možná to bude tím, že jsem mu urvala ruce a hodila je do vrtule. A pak celá vzducholoď vybuchla. Já tam byla, vy ne. Navíc…“

John Moses Browning se natáhl a položil jí ruku na koleno, aby ji utišil.

Dobře věděl, že se chystá říct něco bláznivého, a ona už si stihla udělat pověst podivína. Příliš pozdě. „Mluvila jsem pak s jeho duchem.“

„Nesmysl,“ prohlásil další rytíř.

„Ne, je to tak. Byl smutnej, že umřel. Řekl mi básničku.“

Rytíři začali mluvit jeden přes druhého. Film skončil. Volný konec pásky rytmicky pleskal o projektor. Plátno zbělalo.

„To dítě se zbláznilo, Browningu,“ řekl Francouz.

To Faye rozčílilo. V první řadě už nebyla dítě a určitě nebyla blázen.

Ten Francouz měl štěstí, že ho nechytila za hlavu, aby s ní Cestovala daleko od jeho těla.

Pan Browning se jí zastal. „To dítě v bitvě zabilo stovku elitních vojáků Impéria, utkalo se s nejmocnějším mágem, jakého svět zná, a Cestovalo tisíc mil s celou vzducholodí i s posádkou. Měl byste si dávat pozor, co o ní říkáte, pane.“

Zdvořilé odkašlání. „Omlouvám se, madam.“

To máš sakra štěstí, pomyslela si Faye.

„Muž na záznamu by mohl být náhradník,“ navrhl jeden z Američanů.

„Možná Dvojník?“

„Není to Dvojník. Jejich magie ovlivňuje mysl pozorovatelů, ale na fi lmovém pásu se nezachytí,“ zamítl to pan Browning. Byl jedním z nejstarších přítomných členů a podle Fayina názoru ten nechytřejší, i když mohla být trošku předpojatá. „Spíš bych ho odhadoval na dobrého herce.“

„V tom případě by si ten divadelník za svůj výkon zasloužil jednu z těch nových cen Akademie.“ Jeden ze starších byl Angličan. Starší nikdy nevyšli ze stínů, jako by chtěli skrýt svou identitu, ale zněl tlustě. I jeho stín vypadal tlustý. „Bravo. Výtečné představení.“

Faye jich jménem znala jen málo, což byl záměr, a týkalo se to i Američanů, kteří nepatřili k Pershingovým rytířům. Nebyla by to moc tajná společnost, kdyby se v ní všichni znali jménem, ne? Když Impérium chytilo nějakého rytíře, hned ho začalo mučit, aby prozradil všechno, co ví.

Tlustý Angličan pokračoval. „Podle našich agentů Imperiální rada i císař věří, že je to skutečný kancléř. Jeho očista pokračuje dál. Školy se hemží Aktivními vojáky, zabírají další území a Jednotka 731 pokračuje ve svém eugenickém šílenství. Na to, že má být mrtvý, se letos kancléři dosti dařilo.“

„Říkám vám, že já jsem kancléře zabila,“ trvala na svém Faye.

Vzadu se ozval nový hlas. „Pokud něco zabilo kancléře, byl to geniální plán Isaiaha Rawlse a Kristophera Harkenesse.“

V místnosti se rozhostilo hrobové ticho.

„Kdo to řekl?“ zeptala se ostře Faye.

Než sabotovanou zbraň odevzdali do kancléřových rukou, zmínění členové Grimnoiru se dopustili zrady, vydírání a vražd. Její výstřel vypařil Tokugawu, ale aby mohli kancléře podvést, Harkeness a Rawls obětovali mnoho svých spolubojovníků. Jejich plán vyšel, stál však hodně životů.

Někteří byli její přátelé a jeden z nich její dědeček. Harkeness byl po smrti.

Rawls se pohřešoval, a kdyby věděla, pod který kámen zalezl, zabila by ho taky. Bylo neuvěřitelné, že někdo má tu drzost o těch zrádcích mluvit. Faye vstala a pokoušela se poznat, která z postav za světelným paprskem projektoru potřebuje dostat jednu do zubů.

„Zopakuj to,“ vyzvala ho.

Browning ve vzduchu cítil krev. „Faye, prosím…“

„To by stačilo,“ ozval se starší, který předsedal schůzce. Byl to Němec, a když mluvil, zněl jako starší verze Heinricha. „Jejich jednání pošpinilo Společnost a bylo výsměchem všemu, za co bojujeme. Bez ohledu na vaše osobní pocity to byli Pershingovi rytíři, kdo kvůli jejich plánu krvácel. Ta jména už tu dnes nikdo nevysloví.“

Faye se znovu posadila. Možná tu byla nejmladší a jediná holka, ale nedovolí, aby tu někdo muže zodpovědné za vraždu jejího dědečka vychvaloval jako hrdiny. Ať už to řekl kdokoliv… no, později si za ním skočí na kus řeči.

Německý starší vstal, aby oslovil všechny v místnosti. „Vypněte ten zatracený stroj.“ Projektor pohasl, jediným světlem zůstalo pár slunečních paprsků, co se proplížilo kolem okrajů závěsů. „Pánové, dámo, starší toho musí hodně probrat. Naši američtí bratři mají potíže, protože je viní za zničení Mar Pacificy Mírovým paprskem, a mluví se u nich o registraci Aktivních a hůř… Budoucnost před nás všechny pokládá velké výzvy.

Děkuji, že jste sem přišli. Vaše hlášení jsou cenná a vašeho úsilí si jako vždy vážíme.“

„A moje žádost?“ zeptal se pan Browning.

„Probrali jsme to. Američtí rytíři utrpěli v posledních letech hrozivé ztráty. Někteří tady už se přihlásili, že se k vám přidají a zůstanou s vámi.“

„A noví rekruti?“

„Zdá se, že generál Pershing i navzdory naší radě už s nabíráním začal,“ odpověděl mu tlustý Angličan. Bylo zjevné, že se při tom dívá na Faye. „Mohu pouze předpokládat, že v této tradici míníte pokračovat. Vy Yankeeové máte ve zvyku dělat si, co se vám zlíbí, bez ohledu na to, jak moc tím ohrozíte ostatní.“

„Děláme, co je třeba,“ zdůraznil pan Browning.

„Přestože to tak mohlo v minulosti vypadat, nejste v tom boji sami.

Impérium pohlcuje Orient. Sověti zotročují každého Aktivního, který se jim dostane do rukou. Obě skupiny mají v každé zemi agenty a sabotéry, kteří tam rozdmýchávají problémy.“

„Ujišťuji vás, pane,“ odvětil pan Browning tak zdvořile, jak jen dokázal, „že je velký rozdíl mezi rozdmýcháváním problémů a použitím Teslových superzbraní na vaše města.“

Německý starší jen přikývl. Faye si vzpomněla, že Němci až příliš dobře vědí, jaké to je být zasažen Mírovým paprskem. „No dobře. Máte povoleno nabírat rekruty, které uznáte za vhodné. Budete se hlásit pouze americkému staršímu, který se k nám dnes bohužel nemohl přidat. Pershingovi rytíři jsou nyní pod vaším velením, pane Browningu.“

„Dál budou nazývání Pershingovými rytíři. Nemyslím si, že jsem hoden to měnit.“

„Jak si přejete, starý příteli. Přeji vám hodně štěstí. Kancléř, ať už je živý, mrtvý nebo jen pouhou ideou, je stále tou největší hrozbou.“

K tomu Faye musela něco říct. „Je tu ještě něco horšího.“ Dva starší ji neposlouchali, když s nimi byla sama, ale teď byli v místnosti všichni a museli to vědět. „Ta hladová věc, která hledá Moc. I kancléř z ní měl nahnáno –“

„To by stačilo,“ zastavil ji klidně starší. „Není třeba se bát. Prodiskutujeme, co jste nám vy a pan Sullivan pověděli, a přijmeme vhodná opatření.“

Nikdy dřív jí nikdo tak zdvořile neřekl, aby zavřela zobák. Ti Evropané to se svým slušným vychováním fakt uměli.

Setkání bylo rozpuštěno. Starší odešli jedněmi dveřmi, aby je spousta jejich osobních strážců převezla do bezpečného úkrytu. Bylo to pochopitelné.

Přestože na hotel dohlíželo tak dvacet grimnoirských rytířů, jejich nepřátelé by s jejich zničením neváhali. Faye někdy napadalo, jestli nejsou starší členové Grimnoiru tak ustrašení právě kvůli tomu, že všechno dělají potají.

„Nemyslím si, že bych zrovna zaválela,“ pověděla Faye panu Browningovi.

„Trochu jsi rozvířila vodu,“ odpověděl jí s laskavým úsměvem. „Ale já si nemyslím, že to bylo nutně na škodu. Když organizaci vedou staří lidé jako já, snadno se stane trochu úzkoprsou. Když nad tím přemýšlím, tak jediným člověkem, který s nimi dokázal trochu zatřást, byl jen Black Jack.“

Tou poznámkou Faye obzvláště zalichotil.

Když starší odešli, někdo roztáhl závěsy. Faye překvapilo, kolik obyčejných rytířů si najednou chce promluvit s její maličkostí. Někteří urazili dlouhou cestu a příběhy o ní je viditelně rozrušily. Na pozornost nebyla zvyklá. Dalších pár minut strávila převyprávěním událostí na palubě Tokugawy. Znělo to úžasně i bez přehánění.

Vzadu v místnosti náhle došlo k rozruchu. Pan Browning sice byl velmi starý muž, ale podle rychlosti, s jakou jeho dlaň přistála na pažbě automatické pětačtyřicítky pod sakem, byste to do něj neřekli. Několik dalších rytířů se zachovalo podobně, což jen dokazovalo, jak nervózní je to parta. Ve dveřích stál jeden z bodyguardů starších, rychle něco drmolil francouzsky.

Někdo ho požádal, ať zpomalí. „Jen posel.“ Browning odtáhl ruku z pistole, poslouchal a mračil se.

„Co se děje?“ zeptala se Faye. Ostatní rytíři zprávě odmítali uvěřit. Ti, kteří stejně jako ona nerozuměli francouzsky, což znamenalo většinu lidí v místnosti, se dožadovali odpovědí.

Pan Browning zbělel jako filmové plátno. „Aktivní se pokusil zavraždit prezidenta Roosevelta… Nikdo neví, jestli přežil. Zahynuly stovky lidí.“

Otočil se k ní. „To je strašné.“

Francis a Heinrich se dnes měli s prezidentem setkat. Ráno s Francisem mluvila přes zrcadlo. Měla ho hodně ráda a z pomyšlení, že se mu něco stalo, se jí svíral žaludek, ale on byl chytrý a statečný, určitě bude v pořádku.

No, možná ne, protože jestli se někdo dokázal dostat do potíží, tak to byl určitě Francis. Alespoň že měl s sebou Heinricha, který ho ochrání a dohlédne, aby neudělal nějakou hloupost. Heinrich byl spolehlivý. Francis byl ten roztomilý.

„Nejdřív Mírový paprsek a teď tohle?“ zhrozil se někdo. „Vláda teď proti Aktivním určitě tvrdě zakročí!“

Faye se z té představy zvedl žaludek. Mluvilo se o tom, ale… u ní doma se to přece stát nemůže. Nebo ano?

„Tohle jsou velmi zlé zprávy,“ pověděl jí pan Browning.

„Co se bude dít dál?“

Pan Browning vypadal velmi unavený. „Válka, Faye. Obávám se, že někdo právě vyhlásil válku.“

Starší Grimnoirské společnosti nešli daleko a znovu se setkali o pár minut později v pokoji o několik pater níž. Ke dvěma, kteří se osobně účastnili setkání, se přes komunikační kouzlo připojilo pět dalších starších z celého světa. Ti tajně poslouchali rozhovor s Faye i následující schůzku. Probíraná záležitost byla natolik důležitá, že veškeré informace muselo dostat celé velení Grimnoiru.

Sedm mužů a žen přeskočilo zdvořilosti. Měli toho hodně k probrání.

Připravené zrcadlo vytvářelo iluzi, že se otáčí ke vzdáleným mluvčím.

„Máme důvod věřit, že je to ona?“

„Zní to sice šíleně, ale nemáme důvod pochybovat o její pravdomluvnosti,“ potvrdil Angličan, než se otočil ke svému společníkovi. „Klausi?“

„Je velmi obtížné ji Číst. Myslí odlišně. Není hloupá, spíš právě naopak.

Je jen velmi nekomplikovaná… a rychlá. S jistotou mohu jen potvrdit, že svému příběhu věří.“

„Je to možné? Opravdu by mohl být kancléř po smrti?“ zeptala se žena.

„Pershingovi rytíři nejsou žádní hlupáci a jejich hlášení si neodporují. Ta dívka je neobyčejně nadaná. Její spojení s Mocí je bezprecedentní,“ zdůraznil Klaus.

„Ale nyní se nezdá, že by byla až tak silná,“ poznamenal francouzský starší. „Přenos Bouře ji málem zabil. Přesto to souhlasí se vzorcem a události, které tomu předcházely, odpovídají tomu, co hledáme. Harriet?“

„Má přibližně správný věk.“

„Bitva, ve které zabili Zatracence, proběhla před patnácti lety,“ řekl Klaus.

„Já vím. Byl jsem tam.“

„Stejně jako já, Jacquesi,“ pověděl francouzskému staršímu Klaus. „Jen na kaiserově straně. Druhá Somma byla noční můra. Dodnes se budím s mrazením v zádech.“

„To nebohé okijské děvče ani nezná své vlastní narozeniny, ale určitě jí je víc než patnáct,“ promluvil poprvé americký starší.

„Ano, ale pokud se na ni Moc napojila v dětství a ne při narození… ano, pak by to možné bylo. Nestalo by se to poprvé.“

Harriet položila otázku, kterou se ostatní báli vyslovit. „Co s tím tedy uděláme?“

Rozhostilo se nepříjemné ticho. Starší byli zvyklí dělat obtížná rozhodnutí, když došlo na ochranu jejich lidí, ale žádný z nich nechtěl ublížit dítěti.

„Prozatím… ji budeme pečlivě sledovat. Pokud ji kouzlo zkorumpuje stejně jako Zatracence, musíme být připraveni ji zneškodnit.“

„Jacquesi!“

„Nedívej se na mě tak. Pokud k tomu dojde, bude to buď ona, nebo my všichni.“

„Ne!“

„Riskovala bys bezpečí celého světa kvůli jediné osobě?“

Kouzelné zrcadlo se divoce otáčelo, když mezi staršími vypukla všeobecná hádka, k čemuž u nich docházelo často.

„Neuděláme nic, dokud si nebudeme jistí.“

„Nemůžeme –“

„Nejprve se ujistíme,“ přehlušil je klidný hlas. „Mám pro tu práci skvělého rytíře.“

„No dobře,“ povzdechl si Američan. „Bedlivě ji sledujte. Zkoušejte ji.

Pošlete svého rytíře, ať zkusí odhalit pravdu. Pokud je Provázaná…“

„Pokud je Provázaná, potom se budeme muset rozhodnout, co s ní uděláme dál,“ trval na svém Klaus.

„O všechno se postarám.“

„Browning a jeho rytíři by se to neměli dozvědět. Nikdy by na to nepřistoupili. Mají pro tu dívku slabost a neviděli by, co je ve skutečnosti zač.“

„Chcete, abychom seděli na zadku a čekali, jestli se nejnebezpečnější magický výtvor v historii rozhodl spojit s labilním dítětem?“ nevěřil vlastním uším Angličan.

„Ano,“ odpovědělo unisono několik starších.

„A pokud je to ona?“

„Pak uděláme, co budeme muset, abychom přežili,“ prohlásil Jacques.

Tím byla záležitost uzavřena.

„A co ten přicházející Nepřítel?“ zeptal se Klaus. „Faye a ten nový, Sullivan, jsou oba přesvědčení, že je skutečný.“

„Kancléřova mýtická bestie?“ řekl s neskrývaným pohrdáním Američan.

„Která přichází pozřít Moc a spolu s ní i nás všechny? Nic víc než báchorka.“

„Doufám, že máš pravdu.“ Angličan zavrtěl hlavou. „Pokud jsou legendy o Temném oceánu pravdivé… Bůh nám všem pomáhej.“