Jennifer Donnelly: Modré hlubiny

Hluboko pod vodou, ve světě ne nepodobném našemu, žijí mořští lidé. Obývají oceány, moře i sladké vody po celé zeměkouli.
Serafina, dcera královny Miromaru, vyrůstá s neochvějnou jistotou – a zároveň celoživotním břemenem – že se jednoho dne stane vládkyní nejstarší podmořské říše. Zároveň ji však pronásledují podivné sny, které předpovídají návrat starého zla.

Temné předtuchy se potvrdí, když Serafininu matku zasáhne vražedný šíp. Celá říše se ocitá v chaosu a Serafina na sebe musí vzít nelehký úkol: najít toho, kdo velí útočníkům, a zabránit válce mezi podmořskými národy. Pátrání ji zavede mezi další mořské panny, které pocházejí ze šesti různých vod. Uzavřou spolu neporušitelnou sesterskou dohodu a vydají se do boje proti temným silám, jež ohrožují existenci celého světa.

 

Ukázka z knihy:
PROLOG

HLUBOKO v černých horách, uprostřed temné rumunské noci, hluboko pod bezútěšně studenou hladinou odvěkého Oltu zpívaly říční čarodějky:

Merevy dcero, zanech snění,
v dětském světě už tvé místo není.
Strach a děs zavládne, sladký sen končí.
Procitni, nevinná, otevři oči!

Ukrytá ve stínech nehnutě seděla Baba Vraja a neklidnýma očima ostražitě sledovala modrý vodooheň.

„Vino, un rau. Arata-te,“ drmolila ve své prastaré řeči. Přijď, zlem spoutaná. Ukaž se!

Osm vodních žínek se chytilo za ruce a vytvořilo kolem vodoohně kruh. Tančily kolem modrého plamene, mrskaly mohutnými ocasy ve vlnách a pokračovaly ve své písni.

Merevy dcero, jediná z nás,
nastává zánik, přišel tvůj čas.

Sypou se písky, kouzlo se tvoří,
mámivá píseň do hlubin se noří.
„Vin, diavolul, vin,“ zavrčela Vraja a přitáhla se blíž ke kruhu. „Tu esti langa … te simt…“ Přijď, démone, přijď… jsi již blízko, cítím tě…

Plameny vodoohně zničehonic vyšlehly do výšky jako obří hadí jazyky. Čarodějky sklonily hlavy a sevřely pevněji své dlaně. Jedna z nich, ta nejmladší, najednou vykřikla a začala se svíjet, jako by ji stravovala nesnesitelná bolest.

Vraja znala tu bolest. Drásala uvnitř jako ostrá stříbrná skoba.

Připlavala k mladé víle. „Bojuj, drago,“ řekla jí příkře. „Buď silná!“

„Já… nemůžu. Nevydržím to. Bohové, stůjte při mně!“ vyhrkla čarodějka.

Její skvrnitě šedá kůže, připomínající říční kameny, pobledla. Ocasní ploutev se zběsile mrskala ze strany na stranu.

„Bojuj! Kruh se nesmí rozpojit! Jely nesmí polevit!“ vřeštěla Vraja.

Mladá žínka bolestně zasténala, s vypětím všech sil zdvihla hlavu a znovu se přidala ke společnému zaříkání. V tu chvíli probleskly vodoohněm první barvy. Zavířily v plamenech a spojily se v jasný obraz – bronzovou bránu potopenou hluboko pod hladinou všech vod a pokrytou ledovou krustou. Pak zazněly tisíce tlumených hlasů, které svorně šeptaly:

Shokoreth… Amagitor… Apateon…

Za zavřenou branou se něco pohnulo, jako by se tam právě někdo probudil po nezměrně dlouhém spánku. Tvář bez očí se otočila směrem k severu a zasmála se.

Shokoreth… Amagitor… Apateon…

Vraja připlula blíž k vodoohni. Zavřela oči před tím výjevem; před zlem a strachem; před blížícím se krvavě rudým přílivem. Ponořila se do svého nitra a celá se oddala mocnému kouzlu. Naprosto se odevzdala. Její hlas zesílil a vzedmul se nad ostatní, přehlušil šepot, praskání ledu i temný bublavý smích.

Merevy dcero, zahnat se nedej,
statečné družky sobě si hledej.
Jednu, jež uchrání jiskru živou,
jednu, jež moc má jasnozřivou.
Jednu, v níž pochybnost stále hlodá,
proto svým nejbližším jed zrady podá.
Jednu, jež jistotu neztrácí v tísni,
jednu, jež rozumí všech tvorů písni.

Společně putujte na všechny strany,
hledejte převzácné talismany,
jež šesti vládcům říkaly pane
a zmohly věci nevídané.
Však nyní, když střetly se světlo a tma,
halí je hlubina proradná.

Šest dílků Mereva roznesla po kraji –
střežte se chvíle, kdy všechny se potkají!
Nesmí je spojit pomsta či hněv,
sic klec se otevře, prolije krev!

Přijďte k nám, družky, přijďte z řek a moří,
spojeny v myslích nejsilnějším z pout,
než všechny tvory, jež vodní říši tvoří,
Abadon nechá navždy pominout!
Stvůra uvězněná za mřížemi zuřivě zaječela a vší silou se vrhla proti bráně. Plameny vodoohně se mocným úderem divoce rozvlnily a nebezpečně narážely do čarodějek. Chvíli hrozilo, že se jejich kruh roztrhne, ale víly sevřely dlaně ještě pevněji a nepolevily. Netvor prudce vytrčil ruku mezi mřížemi, jako by chtěl Vraje vyrvat srdce z těla. Vodooheň vyšlehl ještě výš a pak zničehonic úplně pohasl. Nestvůra byla tatam. Řeka se ztišila.

Čarodějky klesly jedna po druhé ke dnu řeky. Se zavřenýma očima ležely v měkkém bahně, lapaly po dechu a bolestně svíjely ploutve pod sebe.

Jen Vraja se stále vznášela v místě, kde byl jejich kruh. Vrásčitou tvář měla strhanou únavou, staré tělo ohnuté námahou. Z dlouhého copu, který se jí vinul kolem hlavy jako trojice propletených úhořů, se jí uvolnilo pár šedivých pramenů.

Temným říčním proudem se dál rozléhal její hlas, přerývaný, ale plný vzdoru.

Merevy dcero, zanech snění,
v dětském světě už tvé místo není.
Procitni nevinná, zahnat se nedej,
dokud je čas, družky své hledej!

Procitni nevinná, zahnat se nedej,
dokud je čas, družky své hledej!

Procitni nevinná…

 

***

1. kapitola

„VSTÁVEJ, DÍTĚ! Při samotné Kirké, volala jsem tě už pětkrát! Máš snad dneska ráno písek v uších?“

Serafina se probudila celá udýchaná. Dlouhé, měděně hnědé vlasy se jí divoce vlnily kolem hlavy; temně zelené oči byly plné strachu. Ta stvůra v kleci – stále slyšela její bublavý smích, její děsivé skřeky. V nitru cítila její zkaženou prohnanost i sílu jejího běsnění. S tlukoucím srdcem se rozhlédla kolem sebe – určitě je někde nablízku! S úlevou zjistila, že v pokoji žádný netvor není.

Stála tu jen její matka a ta ji neděsila o nic méně.

„Válet se v posteli zrovna dneska! Copak nevíš, že tě čeká Dokimi? Máš spoustu práce!“

Královna Serenisima Izabela, vládkyně Miromaru, plavala od okna k oknu a zuřivě odhrnovala závěsy.

Skleněnými tabulkami proniklo dovnitř sluneční světlo z nadhladiny a probudilo vláknonošce přilepené na stěnách pokoje. Vynořili se ze svých schránek a v tu ránu zářila místnost žlutými, modrými a purpurovými ostrůvky, připomínajícími bujné květy. Zlaté paprsky se třpytily ve vysokém pozlaceném zrcadle, pableskovaly na leštěných korálových stěnách a prohřívaly vějířovité listy mořských řas, jimiž byla pokrytá podlaha. Malá zelená chobotnička, která ještě před chvíli spokojeně odpočívala v nohách Serafininy postele, se rozmrzele vymrštila a zmizela v temné skulině. Byl to Sylvestr, Serafinin domácí mazlíček, který nesnášel denní světlo.

„Nemůžeš na to použít zpěvné kouzlo, mami?“ zeptala se Serafina rozespale. „Nebo říct Tavii, ať to udělá za tebe?“

„Taviu jsem poslala pro tvoji snídani,“ odpověděla Izabela. „A ne, závěsy nemůžu otevírat zpěvným kouzlem. Už jsem ti to vysvětlovala milionkrát…“

„Nikdy neplýtvej čarovnou mocí na obyčejné věci,“ dokončila za ní Serafina.

„Přesně tak. A už vstávej, Serafino. Přijel císař s císařovnou. Tvé dvorní dámy na tebe čekají v předpokoji. Má přijít tvá kněžka zpěvu, aby s tebou nacvičila tvá zpěvná kouzla, a ty si tu ležíš jako nějaká houba,“ zlobila se Izabela. Odehnala od okna hejno fialových pyskounů a vyhlédla ven. „Moře je dnes tak klidné. Je vidět až na nebe. Doufejme, že se nepřižene nějaká bouřka a nezkalí nám vodu.“

„Mami, co tu vlastně děláš? Neměla by ses věnovat svým vladařským povinnostem?“ zeptala se Serafina. Její matka si s ní určitě nepřišla povídat o počasí.

„Ano, to bych měla, děkuji za připomenutí,“ odvětila Izabela jízlivě. „Ale neměj obavy, na hodinku jsem zanechala Miromar v rukou tvého velice schopného strýčka Valeria.“

Přeplavala pokoj a zastavila se vedle Serafininy postele. Dlouhý šedivý plášť z mořského hedvábí se za ní vinul jako mrštný úhoř a v paprscích ostrého světla se jí na těle zaleskly stříbrné šupiny. Nenosila královskou korunu, místo ní ji zdobil hustý spletenec nádherných černých vlasů.

„Co mají znamenat všechny ty lastury?!“ vyhrkla rozezleně a namířila prst na hromádku bílých ulit na podlaze vedle Serafininy postele. „Místo abys šla včas spát, poslouchala jsi dlouho do noci, je to tak?“

„Musela jsem!“ bránila se Serafina. „Příští týden musím odevzdat svou pololetní lasturu o Merevině postupu.“

„Není divu, že tě nemůžu dostat z postele,“ zlobila se Izabela. Zdvihla jednu z ulit a přidržela si ji u ucha. „Slavné dobytí Thirských pustin od profesora Jana Boly,“ pronesla pohrdavým tónem a odhodila mušli stranou. „Doufám, že tímhle jsi moc času netrávila. Bola je pošetilec. Dává rozkazy a přitom sedí v křesle se založenýma rukama. Tvrdí, že jsme Opafágy zkrotili díky hrozbě krutých trestů. To je naprostý nesmysl. Opafágo je národ kanibalů – těm na nějakém nařízení vůbec nezáleží. Mereva k nim jednou vyslala posla se vzkazem, že budou potrestáni, a oni ho rovnou snědli.“

Serafina zabručela: „A proto jsi přišla? Není trochu moc brzy na hodinu politiky?“

„Na politiku není nikdy moc brzy,“ prohlásila Izabela. „Nad Opafágy jsme vyzráli, protože je obklíčili miromarské bojové jednotky, akva-gerily. Síla! Žádná diplomacie. To si zapamatuj, Sero. Nikdy nezačni vyjednávat s kanibaly, jinak se sama ocitneš na jejich jídelníčku.“

„Budu to mít na paměti, mami,“ odvětila Serafina a otráveně protočila panenky.

Posadila se na posteli, tvořené obrovskou světle krémovou lasturou hřebenatky, a protáhla se. Jedna polovina mušle byla vystlaná baculatými růžovými sasankami – tam mořská panna spávala. Druhou část tvořila mohutná nebesa zavěšená na hrotech čtyř vysokých věžatek. Okraje klenby byly složitě vyřezávané a vykládané mořským sklem a jantarem. Shora dolů visely bohaté závěsy mořských řas, mezi kterými se neustále proháněli drobní oranžoví hlaváčci a modře pruhované vřeténky.

Když se Serafina namáhavě hrabala z postele, sasanky ji zachytávaly svými masitými chapadýlky. Vyprostila se z jejich náruče a oblékla si bílý plášť z mořského hedvábí, vytkávaný zlatou nití a ozdobený mořskými perlami a kulatými průsvitnými lasturkami. V podvodním světle se jí na ocase i na těle blyštivě třpytily světle měděné šupiny a přes ramena jí splývaly dlouhé lokny temně bronzových vlasů. Zabarvení kůže a vlasů měla po tatínkovi, princi Bastianovi, který pocházel ze šlechtického rodu Kaden z Marmarského moře. Pružná, korálově růžová ocasní ploutev zvířila vodu při každém jejím pohybu. Serafina byla drobná, ale pod vodou se pohybovala rychleji než většina ostatních obyvatel hlubinné říše. Její pleť měla olivový nádech a obvykle zářila svěžestí, ale dnes ráno vypadala ztrhaně a pod očima se jí rýsovaly temné kruhy.

„Copak je s tebou?“ zeptala se Izabela, když si všimla, jak je celá pobledlá. „Jsi bílá jak žraločí břicho. Není ti dobře?“

„Špatně jsem spala. Měla jsem hrozný sen,“ odvětila Serafina, zatímco si nepřítomně zapínala pásek. „Bylo tam něco strašlivého v kleci. Nějaká příšera. Chtěla se dostat ven a já jsem ji měla zastavit. Ale nevěděla jsem jak.“ Znovu si vybavila ty děsivě opravdové noční výjevy a celá se roztřásla.

„Noční běsy, nic víc. Špatné sny jsou od zbytečných nervů,“ prohodila Izabela lhostejně.

„Byly tam Jely, říční čarodějky. Chtěly, abych šla s nimi,“ vyprávěla dál Serafina. „Dřív jsi mi o nich vyprávěla příběhy.

Říkala jsi, že to jsou nejmocnější vodní žínky, a že když nás zavolají, musíme poslechnout. Pamatuješ?“

Izabela se usmála, což se moc často nestávalo. „Ano, ale divím se, že ty si to pamatuješ. Ty pohádky jsem ti vyprávěla, když jsi byla ještě malá mřenka. Aby ses chovala, jak se patří. Říkala jsem ti, že když nebudeš sedět u jídla pěkně způsobně jako správná dcera z rodu Merevy, přivolají tě k sobě a dají ti co pro to. Byly to jen bublinky a mořská pěna.“

Serafina věděla, že říční čarodějky žijí jen v pohádkách, ale v tom snu vypadaly tak opravdově.

„Viděla jsem je. Přímo tady před sebou. Byly tak blízko, že bych se jich mohla dotknout, kdybych natáhla ruku,“ dodala ještě. Pak sama nad sebou zavrtěla nevěřícně hlavou. „Ale ve skutečnosti tu samozřejmě nebyly. A dneska mám na práci důležitější věci než se zabývat nějakými sny.“

„To vskutku máš. Své zpěvné kouzlo už sis nachystala?“ zeptala se Izabela.

„Aha, tak proto jsi přišla,“ odtušila Serafina popuzeně. „Ne abys mi popřála hodně štěstí. Ani aby sis se mnou popovídala o mém účesu, o korunním princi, nebo o čemkoli normálním, o čem by si normální máma povídala se svou dcerou. Ty ses přišla ujistit, že to dneska nezpackám!“ Izabela ji zpražila přísným pohledem. „Na štěstí nezáleží. Ani na účesu. Podstatné je tvé zpěvné kouzlo. Musí být dokonalé, Sero.“

Musí být dokonalé. Sera byla velmi pracovitá a v poslední době doslova dřela jak rejnok ve všem, co dělala: ve škole, ve zpěvném čarování, v jezdeckých soutěžích… Ale ať se snažila sebevíc, přehnaná očekávání vlastní matky nikdy uspokojit nedokázala.

Vydá: Egmont; červenec 2015