Kim Newman: Anno Dracula

Atraktivní směs světa ovládaného upíry a stále populárnějšího steampunku z pera amerického spisovatele Kima Newmana vyšla poprvé v roce 1992 a k nám se dostává už jako proslulý román, jenž byl odborníky pasován za jeden z nejlepších upírských příběhů dvacátého století.

S tím se v převzatém novém vydání pojí i nadmíru bohatý bonusový materiál, jenž by mohl některé české čtenáře zaskočit (a proto doporučujeme pustit se do něj s menším odstupem po dočtení hlavního příběhu). Pátrání po vražedném rozparovači je zcela samostatným příběhem, jenž se po svém úspěchu dočkal několika volných pokračování.

Anotace:
Nastává barbarský nový věk… Píše se rok 1888 a královna Viktorie se znovu provdala. Za manžela si vzala valašského knížete neblaze proslulého jako hrabě Dracula. Obyvatelé Londýna se stále častěji rozhodují pro upíří existenci a Draculova nečistá pokrevní linie se nezadržitelně šíří všemi vrstvami společnosti. V ponurých uličkách Whitechapelu kuchá mladé upírky vrah přezdívaný „Stříbrný nůž“. Při pátrání po sadistickém zabijákovi musí spojit síly věčně mladá upírka Genevieve Dieudonné a Charles Beauregard ze záhadného klubu Diogenes, aby se krůček po krůčku přiblížili na dosah tomu nejkrvežíznivějšímu vládci, jakého kdy Anglie poznala.

Jeden z nejproslulejších upírských románů dvacátého století mísí prvky alternativní historie, děsivých příběhů a steampunku do zcela opojné směsi, kterou Neil Gaiman označil za „povinnou četbu“.

Info o knize:
Kim Newman: Anno Dracula
Vydal: Laser-books; leden 2015
Vazba: vázaná
Překlad: Milan Žáček
Obálka Michal Kuba
416 stran / 389 Kč

Ukázka z knihy:

„My Sékelové máme právo být pyšní, protože v našich žilách koluje krev mnoha statečných národů, které bojovaly jako lvi o nadvládu. Sem, do míst, kde se mísily evropské rasy, přinesl ugrijský kmen z Islandu onoho bojovného ducha, jejž jim dali Odin a Thor a který jejich berserkrové tak sveřepě uplatňovali nejen na pobřeží Evropy, ale i Asie a Afriky, až se tamní národy domnívaly, že na ně vtrhli sami vlkodlaci. Když dorazili sem, našli tu Huny, jejichž krvelačná zběsilost sežehla zemi jako živý oheň, takže se umírající národy domnívaly, že v jejich žilách koluje krev oněch dávných čarodějnic, které se po vyhnání ze Skythie pářily na poušti s ďábly. Pošetilci, pošetilci! Který ďábel či která čarodějnice byli kdy tak mocní jako Attila, jehož krev koluje v těchto žilách? Je snad div, že jsme rasou dobyvatelů, že jsme pyšní, jak jsme zahnali zpět tisíce a tisíce vojáků, které Maďar, Lombarďan, Avar, Bulhar či Turek vyslal na naše hranice? Je na tom něco divného, že se Arpád přehnal se svými oddíly přes uherskou zem a podosažení hranic nás tady našel? A když se uherská záplava valila dál na východ, vítězní Maďaři prohlásili Sékely za své spojence a na dlouhá staletí nám svěřili ochranu tureckých hranic: střežit hranice byla pro nás nikdy nekončící povinnost, vždyť podle tureckého úsloví „voda spí a nepřítel spánek nezná“. Kdo ze čtyř národů přijal „krvavý meč“ radostněji než my a kdo snad spěchal na jeho bojovou výzvu pod královu zástavu rychleji než my? Kdo jiný než příslušník mého rodu překročil jako vojvoda Dunaj a porazil Turky na jejich vlastní půdě, aby tak odčinil onu strašnou pohanu mého národa, pohanu Kosova pole, kdy se praporce Valachů a Maďarů sklonily před půlměsícem? Ano, byl to Dracula! A kdo jiný než jeho nehodný bratr prodal po jeho smrti na válečném poli svůj národ Turkům a přivedl jej tak v potupné otroctví?…
A když jsme pak po bitvě u Moháče svrhli turecké jho, opět jsme my z krve Draculovy byli mezi vůdci, protože náš duch nesnesl pomyšlení, že nejsme svobodni. Ach, mladý pane, Sékelové – a s nimi Draculové jako krev jejich srdce, jejich mozky a jejich meče – se mohou pyšnit minulostí, jaké novopečenci jako Habsburkové nebo Romanovci nikdy nemohou dosáhnout. Dny válek skončily. V těchto dnech potupného míru je krev něčím příliš drahocenným a slavné činy mocných zní spíš jako báchorky.“
Hrabě Dracula

„Před časem se mi dostaly do rukou všechny listiny týkající se toho to netvora, a už jsem je několikrát důkladně prostudoval. Čím hlouběji jsem se věcí zabýval, tím nezbytnější se mi zdá nutnost tohoto tvora zcela zničiti. Ze všeho totiž vyplývá, že nejen neustále zvětšoval svou moc, nýbrž současně i prohluboval znalost své moci. Jak vypátral můj budapešťský přítel Arminius, byl Dracula za svého života skvělý muž. Voják, státník a alchymista  v oněch dobách byla alchymie vyvrcholením tehdejších vědeckých poznatků. Měl pronikavou mysl, byl neobyčejně vzdělaný a neznal ani strach, ani výčitky svědomí. Dokonce se odvážil do Scholomance a nebylo jediného odvětví tehdejšího vědění, které by nebyl studoval. Nu, a duševní znalosti u něho přežily fyzickou smrt, ačkoliv se zdá, že jeho paměť není zcela bez mezer. V některých psychických problémech byl a dosud ještě je dítětem; dospívá však a leccos, co zprvu bylo jen jakoby dětskou hrou, dosáhlo už teď mužných rozměrů. Experimentuje, počíná si přitom obratně, a kdybychom mu nebyli zkřížili cestu, mohl by se z něho státi – a ještě se jím státi může, jestliže neuspějeme – otec nebo zakladatel bytostí nového druhu, jejichž cesta bude ovšem lemována smrtí, nikoliv životem.“
Dr. Abraham Van Helsing

1

V MLZE
Deník doktora Sewarda (zaznamenaný fonografem)
17. září

Operační zákrok byl včera v noci snazší než ty předešlé. Mnohem snazší, než tomu bylo minulý týden. Možná, že s nabytou praxí a trpělivostí bude všechno snazší. Ač nikdy ne snadné. Nikdy ne… snadné.

Omlouvám se: je obtížné uchovat si pořádek v mysli a tento úžasný přístroj neodpouští. Nemohu začernit zbrkle pronesená slova ani vytrhnout nepovedenou stránku, válec se otáčí, jehla ryje a moje blábolení je jednou provždy zaneseno do nesmlouvavého vosku. Úžasné přístroje, podobně jako zázračné léky, jsou stiženy nepředvídatelnými vedlejší mi účinky. Ve dvacátém století nové metody zaznamenávání lidských myšlenek možná vyvolají lavinu nanicovatého odbočování. Brevis esse laboro, jak by pravil Horatius. Umím předložit anamnézu. A ta bude zajímat příští generace. Prozatím pracuji s vyloučením veřejnosti a ukrývám válečky s pozůstatky svých dřívějších líčení. Za současné situace by veřejná produkce těchto deníků ohrozila můj život a můj svobodný pohyb. Přeji si však, aby jednou mé motivy a metody vstoupily ve všeobecnou známost.

Dobrá tedy.

Subjekt: žena, něco mezi dvaceti a třiceti lety. Podle všeho teprve nedlouho mrtvá. Povolání: nasnadě. Místo: Chicksand Street. Nedaleko ústí Brick Lane, naproti Flower & Dean Street. Čas: krátce po páté ante meridiem.

Přes hodinu jsem se toulal mlhou hustou jako sražené mléko. Mlha vytváří pro mou noční práci nejlepší prostředí. Čím méně vidíte, co se z města letos stalo, tím lépe. Stejně jako spousta jiných jsem i já začal spávat přes den a pracovat v noci. Většinou jen klimbám; připadá mi, že slast opravdového spánku jsem nepoznal už léta. Noční hodiny jsou nyní hodinami činorodosti. Ačkoliv tady ve Whitechapelu tomu tak bývalo prakticky odjakživa.

Na Chicksand Street visí jedna z těch zpropadených modrých pamětních desek; na čísle 197, jednom z úkrytů hraběte. Zde leželo šest beden s hlínou, jimž s Van Helsingem připisovali tak pověrečnou a, jak se nakonec ukázalo, zcela neopodstatněnou důležitost. Lord Godalming je měl zničit; ale podobně jako v řadě jiných věcí se ukázalo, že můj vznešený přítel na takový úkol nemá. Stál jsem pod onou deskou, aniž jsem byl s to rozlišit slova, jež na ní byla uvedena, a zamýšlel se nad našimi neúspěchy, když se mé pozornosti začala dožadovat ona mrtvá dívka.

„Pane…“ zavolala. „Prossssííííím…“

Když jsem se otočil, odmetla si peří z hrdla. Její krk a hruď měly mlžně bílou barvu. Živá žena by se chvěla chladem. Stála pod schodištěm, které vedlo ke dveřím v prvním patře, nad nimiž žhnula lucerna s červeným stínítkem. Za ženou, pod mřížovanými stíny vrhanými schodištěm, se nacházely další dveře, zpoloviny pod úrovní chodníku.

V žádném okně domu, ani v žádné jiné budově na dohled, nebyl vidět jediný náznak světla. Ocitli jsme se na ostrůvku viditelnosti v moři tmy.

Přešel jsem ulici. Mé boty roztáčely v přízemní mlze žluté víry.

V dohledu nebyl nikdo. Slyšel jsem kolemjdoucí, ale halila nás clona.

Poslední novorozené měly zanedlouho vyhnat z ulic první hroty úsvitu.

Mrtvá dívka zůstávala podle měřítek svých soukmenovkyň vzhůru příliš dlouho. Nebezpečně dlouho. Musela zakoušet palčivý nedostatek peněz, a palčivou žízeň.

„Jak pohledný džentlmen,“ zavrkala a mávla před sebou rukou.

Ostrými nehty roztrhala závoj mlhy.

Snažil jsem se rozeznat její tvář a odměnou mi byl letmý dojem vyzáblého půvabu. Mírně naklonila hlavu, aby si mě prohlédla, z bílé líce jí sklouzl pramen vlasů černých jako uhel. V rudočerných očích se jí zračil zájem, a hlad. A rovněž jakési prakticky neuvědomělé pobavení, hraničící s pohrdáním. Tento výraz je mezi ženami běžný, ať už na ulicích či mimo ně. Když Lucy – slečna Westenrová – odmítla můj návrh, v očích jí probleskla jiskra podobného výrazu.

„… úsvit na sebe nenechá dlouho čekat.“

Nebyla to Angličanka. Podle přízvuku bych hádal, že je původem z Německa nebo Rakouska. Náznak hlásky „č“ ve slově „džentlmen“ a výrazného „f“ ve slově „úsvit“. Londýn princemanžela, od Buckinghamského paláce po Buck’s Row, je žumpou Evropy, již ucpala ejecta dvou tuctů knížectví.

„Pojďte si mě políbit, pane.“

Chvíli jsem stál a pouze přihlížel. Bylo to vskutku hezké děvče, působivé. Blyštivé vlasy měla ostříhané nakrátko a nalakované takřka v čínském stylu, ostrá ofina neměla daleko k lícním chráničům římských přileb. V mlze její rudé rty vypadaly takřka černé. Stejně jako oni všichni se pohotově usmívala a obnažovala ostré perličkové zuby.

Obklopoval ji oblak laciného parfému, jehož nepříjemně nasládlá vůně zastírala její puch.

Ulice jsou špinavé, otevřené stoky neřesti. Mrtví jsou všude.

Dívka se melodicky zasmála chichotem, který jako by vyloudila z nějakého mechanismu, a pokynula mi, abych se přiblížil, a ještě více si popustila otrhané peří kolem ramen. Její smích mi opět připomněl Lucy.

Lucy, když ještě byla naživu, nikoliv tu pijavici, kterou jsme zneškodnili na Kingsteadském hřbitově. Před třemi lety, kdy tomu věřil pouze Van Helsing…

„Nedáte mi hubičku?“ trylkovala. „Jen malou hubičku.“

Rty vytvořila srdíčko. A na mé tváři spočinuly nehty, potom i konečky prstů. Mně byla zima, ona byla studená; má tvář byla ledovou maskou, její prsty jehly propichující zmrzlou pokožku.

„Co tě přivedlo do tohoto stavu?“ otázal jsem se.

„Štěstí a laskaví džentlmeni.“

„Jsem já laskavý džentlmen?“ zeptal jsem se a v kapse kalhot sevřel skalpel.

„Ach ano, jeden z nejlaskavějších. To já poznám.“

Přitiskl jsem si nástroj plochou stranou ke stehnu a i přes kvalitní látku ucítil chlad stříbra.

„Mám kousek jmelí,“ řekla mrtvá dívka a vyňala si z živůtku jednu snítku. Podržela ji nad sebou.

„Hubičku?“ zeptala se. „Jen penci za hubičku.“

„Na Vánoce je ještě brzy.“

„Na hubičku je čas vždycky.“

Zatřásla snítkou a bobulky se zachvěly jako tiché zvonky. Dal jsem jí na rudočerné rty studený polibek a vyňal nůž, který jsem ještě podržel pod kabátem. Přes rukavici jsem cítil, jak ostrou má čepel. Na tváři mě zastudila její líce.

Z akce z minulého týdne na Hanbury Street – podle novin se jmenovala Chapmanová, Annie nebo Anne – jsem se poučil, že je třeba konat rychle a přesně. Hrdlo. Srdce. Vnitřnosti. Potom odtít hlavu. To je vyřídí. Čisté stříbro a čisté svědomí. Van Helsing, zaslepený folklorem a symbolismem, mluvil vždycky o srdci, ale k danému účelu se hodí kterýkoliv významný orgán. Nejdosažitelnější jsou ledviny.

Před odchodem do noci jsem se řádně připravil. Půl hodiny jsem seděl a nechal se zalévat bolestí. Renfield je mrtvý – doopravdy mrtvý –, ale přesto mi tento šílenec zanechal na pravé ruce otisky své čelisti. Půlkruh hlubokých rýh už několikrát pokryly strupy, ale nikdy se nezhojil.

Při potyčce s Chapmanovou jsem byl otupělý laudanem, které užívám, a mému zákroku chyběla přesnost. Nepomohlo mi ani vědomí, že mám řezat levou rukou. Minul jsem hlavní tepnu a stvůra stačila zavřeštět.

Obávám se, že jsem se přestal ovládat a místo chirurga, kterým jsem měl být, jsem si počínal jako řezník.

Dnes v noci akce probíhala zdárněji. Dívka se sice držela života zuby nehty, ale také přijímala můj dar. Nakonec se jí ulevilo, že její duše došla očisty. Stříbro se stalo nedostatkovým materiálem. Mince se vyrábějí ze zlata či z mědi. Při změně platidel jsem shromažďoval třípencové mince a obětoval jsem i matčin jídelní servis. Nástroje mám ještě z doby, kdy jsem se zdržoval v Purfleetu. Čepele jsou už postříbřené; jádro silné oceli uvnitř smrtícího stříbra. Tentokrát jsem si zvolil pitevní skalpel.

Myslím, že je jen patřičné, abych používal nástroj určený k porcování mrtvol.

Mrtvá dívka mě pozvala do dveří a nad štíhlýma bledýma nohama zavlnila sukněmi. Pomalu jsem jí rozepínal blůzku. Prsty, hořící bolestí, mě příliš neposlouchaly.

„Co máte s rukou?“

Podržel jsem před sebou neforemnou pěst v rukavici a pokusil se o úsměv. Políbila mě na zaťaté kotníky a já zpod kabátu vysunul druhou ruku, pevně třímající skalpel.

„Staré zranění,“ řekl jsem. „Nestojí za řeč.“

Usmála se a já jí rychle přejel stříbrným ostřím po krku, pevně jsem na něj zatlačil palcem, zarýval jí čepel hluboko do neposkvrněné mrtvé kůže.

Oči se jí rozšířily úlekem – stříbro zraňuje – a dlouze vydechla.

Pramínky řídké krve po ní stékaly jako déšť na okenní tabulce, zbarvovaly jí do ruda pokožku nad klíčními kostmi. Z koutku úst jí vyklouzla jediná krůpěj krve.

„Lucy,“ hlesl jsem při vzpomínce…

Dívku jsem zachytil, zakryl ji tělem před kolemjdoucími a přes korzet jí vnořil skalpel do srdce. Ucítil jsem, jak se zachvěla, a bez známek života ochabla. Věděl jsem však, že mrtví dokážou být houževnatí, a dal jsem si záležet, abych práci řádně dokončil. Uložil jsem ji do šachty zapuštěného schodiště a jal se dovádět operaci do zdárného konce. Neměla skoro žádnou krev; určitě se v noci ještě nekrmila. Jakmile jsem jí prořízl korzet – laciná látka nekladla žádný odpor –, obnažil jsem propíchnuté srdce, vyňal střeva z mezenteria, odvinul přibližně yard tračníku a odstranil z těla ledviny a část dělohy. Poté jsem rozšířil první řez na krku. Když jsem dospěl k obratlům, cloumal jsem uvolněnou hlavou, dokud se neoddělily všechny krční kosti.

2

GENEVIÈVE

Do její tmy pronikl hluk. Tlučení kladivem. Vytrvalé, opakované rány. Maso a kosti narážející do dřeva.

Geneviève se ve snech vrátila do dnů svého dětství ve Francii Pavoučího krále, la Pucelle a netvora Gillese. Jako teplokrevná byla lékařovou dcerou, nikoliv Chandagnakovým pokrevním potomkem. Než se proměnila, před Temným polibkem…

Jazykem si sklouzla po spánkem zastřených zubech. V ústech cítila doznívající pachuť své krve, odpornou a mírně vzrušující.

V těch snech rány vydávala palice dopadající na konec přelomené bojové tyče. Anglický kapitán zneškodnil jejího vampotce jako motýla, připíchl Chandagnaka k zakrvácené zemi. Během jedné z těch méně pamětihodných potyček stoleté války. Za barbarských časů, které, jak doufala, byly zaslouženě mrtvé.

Tlučení nepolevovalo. Otevřela oči a pokusila se je zaostřit na špinavé sklo světlíku. Slunce ještě úplně nezapadlo. Sny rázem odplynuly a byla vzhůru, jako by jí někdo vyšplíchl do tváře galon ledové vody.

Rány ustaly. „Mademoiselle Dieudonné,“ zakřičel kdosi. Nebyl to ředitel – s nímž se obvykle spojovalo naléhavé volání, které ji vytrhávalo ze spánku –, ale hlas jí byl povědomý. „Otevřete. Scotland Yard.“

Posadila se, přikrývka z ní pomalu sjela. Spala na podlaze ve spodním prádle, na dece natažené přes drsná prkna.

„Stříbrný nůž spáchal další vraždu.“

Odpočívala ve své maličké pracovně v Toynbee Hall. Sotva mohla najít bezpečnější místo, kde by každý měsíc strávila těch několik dní, kdy ji přemohla letargie a spala spánkem mrtvých. Místnůstka vysoko v budově měla jen maličký světlík a dveře se daly zevnitř pevně uzavřít.

Plnila svůj účel stejně, jako jej pro příslušníky rodu princemanžela plnily rakve a krypty.

Zamručela, že slyší, a tlučení se už neozvalo. Odkašlala si. Protáhla se a tělo, několik dnů nepoužívané, zavrzalo. Slunce zahalil mrak a bolest na chvilku polevila. Ve tmě se postavila a prohrábla si vlasy. Oblak odvanul a síla ji opět opustila.

„Mademoiselle?“

Tlučení se ozvalo s novou intenzitou. Mladí jsou vždycky netrpěliví.

Kdysi byla stejná.

Z háčku sňala hedvábný čínský župan a přitáhla si ho kolem těla.

Tento oděv sice neodpovídal pravidlům etikety, jimiž by se měla řídit při návštěvě osoby mužského pohlaví, ale musel stačit. Etiketa, ještě před několika lety tak důležitá, zmírala na úbytě. V Mayfairu už se spávalo v rakvích vysypaných hlínou, na Pall Mallu se lovilo ve smečkách. Během posledního roku si už skoro nikdo nelámal hlavu tím, jak se správně oslovuje arcibiskup.

Když odtahovala západku, dosud ji obestíraly mlhy spánku. Venku pohasínalo odpoledne; ideálního rozpoložení měla dosáhnout až ve chvíli, kdy ji opět obklopí tma. Otevřela dveře. Na chodbě stál podsaditý novorozený v dlouhém kabátu, jenž kolem něj splýval jako plášť, a z jedné ruky do druhé si předával buřinku.

„Vás, Lestrade, bezpochyby není třeba zvát do každého příbytku,“ nadhodila Geneviève. „Muži vaší profese by to rozhodně nevyhovovalo.

No, jen pojďte dál, jen pojďte…“

Pustila detektiva Scotland Yardu dovnitř. Z úst mu vyčnívaly křivé zuby, které neskryl ani nedorostlý knírek. Ještě jako teplokrevný míval krysí obličej; k podobě s tímto hlodavcem mu napomáhaly i řídké licousy. Nyní se mu proměňovaly uši, protahovaly se a špičatěly. Jako většina novorozených z pokrevní linie královnina chotě ani Lestrade ještě nenabyl svého definitivního vzezření. Měl nasazené brýle s kouřovými sklíčky, ale karmínové tečky za nimi napovídaly, že halí aktivní oči.

Buřinku si odložil na psací stůl.

„Dnes v noci,“ začal chvatně, „na Chicksand Street. Hotová jatka.“

„Dnes v noci?“

„Ach, omlouvám se,“ nadechl se, neboť musel vzít v potaz dobu, již zasvětila odpočinku. „Dnes je sedmnáctého. Září.“

„Spala jsem tři dny.“

Geneviève otevřela skříň a posuzovala oněch několik kousků šatstva, které visely uvnitř. Ani zdaleka neměla úbor pro každou příležitost. Upřímně vzato, nebylo pravděpodobné, že ji v blízké budoucnosti někdo pozve třeba na recepci do paláce. Ze šperků jí zbyl už jen otcův křížek a ten nosila jen zřídkakdy z obavy, aby v nějakém přecitlivělém novorozenci neprobudila pošetilé představy.

„Usoudil jsem, že bude nejlepší, když vás vzbudím. Všichni jsou jako na jehlách. Atmosféra začíná notně houstnout.“

„Měl jste naprostou pravdu,“ odpověděla. Vymnula si z očí ospalky.

I ty poslední střípky slunečního světla, které se do místnosti linuly špinavým čtvercovým sklem, byly jako rampouchy, které se jí zabodávaly do čela.

„Až zapadne slunce,“ pokračoval Lestrade, „nastane peklo. Mohla by se opakovat Krvavá neděle. Podle některých se vrátil Van Helsing.“

„To by se královninu choti líbilo.“

Lestrade zavrtěl hlavou. „Jsou to jenom fámy. Van Helsing je mrtvý. Jeho hlava zůstává napíchnutá na příslušném kůlu.“

„Byl jste se na ni podívat?“

„Palác je neustále střežen. Kolem princemanžela se houfují jeho Karpaťané. Pro náš rod platí, že opatrnosti není nikdy nazbyt. Máme řadu nepřátel.“

„Pro náš rod?“

„Pro nemrtvé.“

Geneviève se málem rozesmála. „Já z vašeho rodu nejsem, inspektore. Vy svůj původ odvíjíte od Vlada Tepeše, já svůj původ odvíjím od Chandagnaka. Jsme přinejlepším bratranec a sestřenice.“

Detektiv pokrčil rameny a zároveň si odfrkl. Geneviève věděla, že pokrevní původ pro londýnské upíry neznamená prakticky nic. I ve třetím, desátém nebo dvacátém koleni měli všichni za svého vampotce Vlada Tepeše.

„Kdo to byl?“ zeptala se.

„Novorozená jménem Schönová. Lulu. Obyčejná prostitutka, jako všechny ostatní.“

„Byla… kolikátá, čtvrtá?“

„Tím si není nikdo jistý. Bulvární plátky v East Endu vyšťouraly všechny nevyřešené vraždy za posledních třicet let a na vrub je připsaly právě Whitechapelskému vrahovi.“

„O kolika vraždách tedy policie nepochybuje?“

Lestrade zamručel. „Ani Schönovou si až do soudního ohledání těla nebudeme jistí, ačkoliv já osobně bych na ni vsadil svou penzi. Přicházím přímo z márnice. Typické znaky jsou zcela neklamné. Jinak mezi tyto nebožačky počítáme Annie Chapmanovou z minulého týdne a Polly Nicholsovou z týdne předešlého. Ohledně dvou dalších se názory různí. Jde o Emmu Smithovou a Marthu Tabramovou.“

„Co si myslíte vy?“

Lestrade se kousal do rtu. „Počítám jen ty tři. Přinejmenším ty tři, o kterých víme. Smithovou napadli, okradli a prokláli surovci z Jaga. A taky znásilnili. Šlo o typický případ hromadného napadení, které nemá nic společného s počínáním našeho útočníka. A Tabramová byla teplokrevná. Stříbrný nůž se zajímá výhradně o nás. O upíry.“

Geneviève rozuměla.

„Tento muž cítí nenávist,“ pokračoval Lestrade, „přímo jí hoří. Vraždy musí páchat v jakési zběsilosti, ale pojí se s nimi i jakási uvážlivost. Zabíjí na ulici za plné tmy. A oběti jen nemasakruje, on je pitvá. A upíra nezabijete snadno. Tento vrah není žádný šílenec. Ke svému konání má důvod.“

Lestrade si bral tyto zločiny osobně. Whitechapelský vrah ťal hluboko. Novorození byli nepochopením smýkáni na jednu a druhou stranu, kvůli báchorce, kterou sotva znali, uhýbali před křížem.

„Už se to rozkřiklo?“

„A jak rychle,“ odpověděl detektiv. „Píše se o tom ve všech večernících. Teď už toho bude plný Londýn. Mezi teplokrevnými jsou prostě tací, kterým nejsme po chuti, mademoiselle. A ti se teď radují. Když novorození vyjdou ven, mohla by nastat panika. Navrhl jsem nasazení ozbrojenců, ale Warren je opatrný. Po té loňské záležitosti…“

Na to si dobře vzpomínala. Poté, co ho znepokojily sílící veřejné nepokoje po královské svatbě, vydal sir Charles Warren, vrchní komisař metropolitní policie, dekret, jímž zakázal veškerá politická shromáždění na Trafalgarském náměstí. Teplokrevní povstalci, spílající Koruně a nové vládě, se však i navzdory němu jednoho listopadového odpoledne shromáždili. William Morris a H. M. Hyndman ze Socialistické
demokratické federace se s podporou Roberta Cunningham Grahama, radikálního poslance parlamentu, a Annie Besantové z Národní sekulární společnosti dožadovali vyhlášení republiky. Strhla se prudká, ba přímo neurvalá diskuse. Geneviève jí přihlížela ze schodů Národní galerie.

Nebyla jedinou upírkou, která koketovala s myšlenkou, že by navrženou republiku podpořila. Nemusela být teplokrevná, aby Vlada Tepeše považovala za netvora. Eleanor Marxová, sama novorozená, a společně s doktorem Edwardem Avelingem autorka Upírské otázky, přednesla vášnivý proslov, v němž se domáhala abdikace královny Viktorie a vyhnání jejího chotě.

„… se mu ani nedivím. Okrsek H nicméně nemá k potlačování nepokojů patřičné vybavení. Scotland Yard mě poslal svolat místní chlapíky, jenže už tak máme plné ruce práce s pátráním po vrahovi, abychom ještě museli odrážet dav lidí s kosami a kůly.“

Geneviève uvažovala, na čí stranu by se nakonec přiklonil sir Charles. V listopadu vrchní komisař, spíše voják než policista a nyní spíše upír než voják, nasadil proti povstalcům vojsko. Ještě než nějaký popletený policejní soudce dočetl paragrafy zákona, jímž se vyhlašovala povinnost ukončit pouliční nepokoje, jeden důstojník dragounů přikázal svým mužům, směsici upírů a teplokrevných, aby náměstí vyklidili.

Po tomto výpadu se do davu pustila i Karpatská garda prince manžela a mezi povstalci napáchala svými zuby a nehty více škod než dragouni nasazenými bodáky. Střet si vyžádal několik mrtvých a mnoho zraněných; následně se konalo několik soudních přelíčení a došlo k mnoha „zmizením“. 13. listopad roku 1887 vešel do paměti jako „Krvavá neděle“. Geneviève strávila týden v Guyově nemocnici, kde pomáhala pečovat o nepříliš vážně zraněné demonstranty. Řada z nich na ni plivala nebo odmítala být ošetřována příslušnicí jejího rodu. Kdyby se do věci tehdy nevložila sama královna, jež na své milující poddané stále působila zklidňujícím účinkem, říše by vybuchla jako sud střelného prachu.

„A jak, prosím pěkně, můžu já vyhovět záměrům královnina chotě?“

Lestrade si mezi lesknoucími se zuby olizoval knír, až mu na rtech ulpívaly kapičky slin.

„Možná vás bude zapotřebí, mademoiselle. Dojde k útoku na Toynbee Hall. Najdou se tací, co nechtějí zůstávat na ulicích, po nichž bloumá vrah. Jiní šíří paniku a povstalecké nálady, burcují domobranu.“

„Já nejsem žádná Florence Nightingalová.“

„Máte vliv…“

„Myslíte?“

„Přeji si… chtěl bych vás pokorně požádat… abyste svého vlivu využila k uklidnění situace. Než dojde k pohromě. Než se zvýší počet zbytečných obětí.“

Vidina zakusit jistou moc nebyla Geneviève nepříjemná. Nechala ze sebe sklouznout župan, čímž detektivovi vyrazila dech. Ani smrt a znovuzrození z něj nesetřásly předsudky typické pro jejich dobu. Lestrade se stáhl za kouřové čočky svých brýlí, zatímco Geneviève se rychle oblékala a ladnými pohyby naostřených nehtů si zapínala zdánlivé stovky drobných háčků a knoflíků na sukni a kabátku zelenavé barvy. Jako by se opět stala obětí kostýmu ze svých teplokrevných dnů, složitého a těžkopádného jako plná zbroj. Jako novorozená s nemalou úlevou nosila jednoduché tuniky a tartanové nohavice, o jejichž společenské přijetí, neli popularitu, se přičinila Panna orleánská, přičemž se zařekla, že do svazujících formálních šatů už se nikdy vtěsnat nenechá.

Inspektor byl příliš bledý, aby se dokázal patřičně zardít; na lících se mu tak objevily alespoň drobné rudé skvrnky. Navíc bezděčně zafuněl.

Lestrade, podobně jako mnoho novorozených, přistupoval k Geneviève, jako by jí bylo tolik let, kolik se jí zračilo ve tváři. Když jí Chandagnac dal Temný polibek, bylo jí šestnáct. Byla nejméně o deset let starší než Vlad Tepeš. Zatímco Vlad byl ještě teplokrevným křesťanským knížetem, který Turkům přikovával turbany k lebkám a spouštěl své krajany na naostřené kůly, Geneviève už byla novorozená a učila se dovednostem, jež z ní učinily nejdéle žijící příslušnici své pokrevní linie. Po čtyřech stech padesáti letech ji proto snadno dopalovaly blahosklonné postoje čerstvě oživlých mrtvých, jimž sotva ochladla těla.

„Stříbrný nůž je třeba vystopovat a zastavit,“ řekl Lestrade. „Než spáchá další vraždu.“

„To bezpochyby,“ přisvědčila Geneviève. „Jeví se mi to jako vhodný případ pro vašeho starého společníka, toho soukromého detektiva.“

Se stejným vyostřeným vnímáním, jež jí sdělovalo, že se snáší noc, ucítila, jak inspektorovi ochladlo srdce.

„Pan Holmes není s to provádět jakékoliv vyšetřování, mademoiselle. Mezi ním a naší současnou vládou panují značné neshody.“

„Chcete říct, že byl přesunut, stejně jako tolik našich brilantních myslitelů, do toho nápravného zařízení na Sussexské vrchovině. Jak jim to v Pall Mall Gazette říkají? Koncentrační tábory?“

„Mrzí mě jeho neprozíravost…“

„Kde je? V Devil’s Dyke?“

Skoro zahanbeně přikývl. I v nynější podobě v něm přetrvávalo mnohé z někdejšího člověka. Novorození lpěli na svých teplokrevných životech, jako by se nic nezměnilo. Jak dlouho mělo trvat, než se z nich stanou zvířecí upíři, které si královnin choť přivedl ze své země za lesy, ony hladové, bezduché stvůry?

Geneviève si dozapínala manžety a s rukama mírně od těla se obrátila k Lestradovi. Byl to zvyk pramenící ze stovek let bez zrcadel, kdy se takto domáhala názoru ohledně svého vzezření. Detektiv s jistou zdráhavostí přitakal. Nakonec si na ramena spustila plášť s kapucí a s Lestradem v závěsu vyšla z místnosti.

Na chodbě už hořela plynová světla. Za řadou oken se mlžný příkrov zbavoval posledních paprsků zmírajícího slunce. Jedno okno bylo otevřené a do chodby proudil chladný vzduch. Geneviève v něm cítila život. Brzy, během dvou tří dní, se musí nakrmit. Po odpočinku tomu nikdy nebylo jinak.

„Ohledání těla slečny Schönové začne zítra v noci,“ řekl Lestrade,

„v Ústavu pro pracující chlapce. Bylo by záhodno, abyste se ho zúčastnila.“

„Jistě, ale musím si nejprve promluvit s ředitelem. Někdo se po dobu soudního přelíčení bude muset zhostit mých povinností.“

Ocitli se na schodišti. Budova ožívala. Bez ohledu na to, do jaké míry princmanžel změnil Londýn, Toynbee Hall – založená reverendem Samuelem Barnettem ve jménu již zesnulého filantropa Arnolda

Toynbeeho – stále sehrávala svou nezastupitelnou roli. Chudí potřebovali střechu nad hlavou, stravu, lékařskou péči, vzdělání. Novorození, teoreticky nesmrtelná chudina, na tom byli jen sotva lépe než jejich teplokrevní sourozenci. Pro mnoho z nich byly posledním útočištěm právě kolonie v East Endu. Geneviève si připadala jako Sisyfos, jenž do svahu valí kámen a s každou dosaženou stopou ztratí celý yard.

Na podestě prvního patra seděla tmavovlasá holčička s hadrovou panenkou v klíně. Jednu ruku měla degenerovanou, v záhybech se pod ní řasily kožnaté blány. Ošuntělé šaty měla nastřižené, aby mohla rukou pohybovat. Usmála se a ukázala ostré, leč nerovné zuby. Jmenovala se Lily.

„Gené,“ řekla, „podívej…“

S úsměvem natáhla dlouhou a hubenou paži. Byla stále delší, šlachovitější; napjal se na ní chlupatý šedohnědý lalok.

„Pracuju na svých křídlech. Poletím na Měsíc a zpátky.“

Geneviève odvrátila zrak a všimla si, že i Lestrade si najednou začal prohlížet strop. Otočila se zpátky k Lily, poklekla a pohladila ji po ruce.

Silná kůže působila nepatřičně, jako by svaly pod ní pracovaly proti sobě. Klouby v lokti ani zápěstí nezapadávaly do příslušných jamek.

Vlad Tepeš měnil podobu jakoby nic, ale novorozeným z jeho pokrevní linie tělesné proměny nešly. To jim však nebránilo, aby se o ně neustále pokoušeli.

„Přinesu ti sýr,“ řekla Lily, „jako dárek.“

Geneviève ji pohladila po vlasech a vstala. Dveře ředitelny byly otevřené. Vešla dovnitř, při průchodu jen letmo zaklepala na dřevo. Ředitel seděl za stolem a se svým sekretářem Morrisonem procházel rozpis
přednášek. Byl to poměrně mladý, ještě teplokrevný muž, ale tvář mu brázdily vrásky a vlasy prokvétaly šedinami. Podobného vzezření byla spousta lidí, jež prožili nedávné změny; na svůj věk vypadali starší.

Za Geneviève vstoupil do ředitelny i Lestrade. Ředitel kývl detektivovi na pozdrav. Morrison, tichý mladík se zájmem o literaturu a japonské tisky, se stáhl do stínů.

„Jacku,“ řekla, „inspektor Lestrade projevil přání, abych se zítra zúčastnila soudního ohledání mrtvoly.“

„Došlo k další vraždě,“ řekl ředitel. Nepokládal otázku, jen konstatoval fakt.

„Novorozené ženy,“ vysvětloval Lestrade. „Na Chicksand Street.“

„Lulu Schönová,“ dodala Geneviève.

„Znali jsme ji?“

„Nejspíš ano, pod nějakým jiným jménem.“

„Arthur může projít záznamy,“ řekl ředitel. Pohlédl na Lestrada, ale ukázal na Morrisona. „Budete potřebovat podklady.“

„Byla to další prostitutka?“ zeptal se Morrison.

„Ano, samozřejmě,“ odpověděla Geneviève. Mladík sklopil zrak.

„Myslím, že jsme ji tu měli,“ řekl. „Patřila k těm, co je sem doručil Booth.“

Morrisonovi se při zmínce o generálově jméně zkřivila tvář. Armáda spásy měla za to, že nemrtvým již není pomoci a jsou horší než opilci.

Morrison, ač patřil mezi teplokrevné, tento předsudek nesdílel.

Ředitel bubnoval prsty do stolu. Jako obvykle se tvářil, jako by mu na bedra neočekávaně dosedla tíha celého světa.

„Můžete mě postrádat?“

„Vaše pracovní úkoly může převzít Druitt, pokud se vrátí z toho kriketového výletu. A jakmile dáme dohromady rozvrh přednášek, zaskočit za vás může i Arthur. Stejně jsme vás ještě jednu nebo dvě noci… ehm… neočekávali.“

„Děkuji.“

„To je v pořádku. A informujte mě o dalším vývoji. Je to příšerná záležitost.“

Geneviève přisvědčila. „Uvidím, jestli se mi nějak podaří domorodce uklidnit. Lestrade očekává, že dojde k povstání.“

Policista nasadil vyhýbavý, rozpačitý výraz. Geneviève se při popichování novorozených cítila hloupě. Nebylo to od ní fér.

„Vlastně bych mohla udělat ještě něco. Promluvím si s některými novorozenými dívkami. Řeknu jim, aby si dávaly pozor, zjistím, jestli něco nevědí.“

„Dobře, Geneviève. Hodně štěstí. Lestrade, vám přeji hezký večer.“

„I já vám, doktore Sewarde,“ odvětil detektiv a nasadil si klobouk.