Myke Cole: Průlom

„TEMNÁ ČARODĚJKA OTEVŘELA BRÁNU DO NAŠEHO SVĚTA…“
… a cyklus Stínové operace čeká patřičně krvavý a ničivý Průlom!

Nakladatelství FANTOM Print vydává třetí díl military urban fantasy série Stínové operace: Průlom

Po událostech popsaných v románech Kontrolní bod a Hranice nezůstal ve světě Myka Colea kámen na kameni. Kdesi po Zdroji, paralelní dimenzi, se pohybuje negramantka Skylla, černá čarodějka, která je schopná mávnutím ruky nechat shnít zaživa stovky lidí.

Jednoho dne se přímo uprostřed Wall Street otevře brána z paralelní dimenze a z ní se začnou valit davy goblinů, obrů, okřídlených hadů a dalších bytostí, které plení, na co přijdou. Tuto bránu neotevřel Oscar Britton, jeden z hrdinů předchozích knih, nýbrž právě Skylla, která mezitím vybudovala vlastní armádu a nyní chce nastolit nový řád.

Zabránit jí v tom má Jan Thorsson zvaný Harlekýn a také renegát Oscar Britton a Alan Bookbinder. Aby se jim to podařilo, Harlekýn bude muset oslovit Samotáře, dosud tvrdě pronásledovanou skupinu ilegálních mágů. Nebude to mít lehké, protože to byl právě on, kdo byl donedávna jejich postrachem a lovcem.

Série Stínové operace se stala v žánru akční military fantasy doslova zjevením a oba první díly se i díky péči nakladatelství FANTOM Print „prostřílely“ do žebříčku bestsellerů. A třetí román Průlom je ještě drsnější, nelítostnější a ani v nejmenším čtenáře očekávajícího dechberoucí akci a propracovaný magický svět nešetří…

Anotace:
Velké Znovuprobuzení se nerodilo v poklidu. Po celé zemi se v lidech všech národností budí magie. Spolu s ní v sobě tito „Napojení“ nalézají děsivé schopnosti: přivolat bouřku, nechat ožít mrtvé, podpálit všechno jediným dotekem. Ti, v nichž se Projeví magie, si budou muset vybrat: stanou se ovčáckým psem a budou hlídat stádo, nebo vlkem, který stádo sežere.
Je po krvavé bitvě o Operační základnu Hranice. Prezident byl skandálně obviněn z velezrady. Podplukovník Jan Thorsson, známý jako Harlekýn, se stává národním hrdinou, zároveň ale také vyvržencem z vojenských složek, které byly jeho jedinou rodinou.
Portomant Oscar Britton pobývá v exilu, odkud spolu se skupinou rebelů bojuje za rovnoprávnost Napojených. Konkuruje mu však mocná rivalka: Skylla, chodící zbraň, bojující za lidstvem posvěcený apartheid, v němž je nucen žít její druh. Skylla se nezastaví před ničím.
Její nelidské vojsko vtrhne do New Yorku a jedinou silou, která dokáže zabránit masakru, jsou vojáci Jednotek nadpřirozených operací. A pokud Harlekýn chce, aby ho vzali zpět, bude se muset postavit této šílené ženě ze své minulosti, kterou její moc změnila v cosi ďábelského…

Ukázka z knihy:
1. KAPITOLA

VŠUDE DOBŘE, DOMA NEJLÍP

Mí předchůdci byli zaangažováni ve Stínovém kovenantu i v POZ Hranice, což otřáslo důvěrou veřejnosti v poctivou vládu, a dlužno říci, že právem.
Teď však není čas ukazovat na někoho prstem. Bývalý prezident Walsh stane před soudem a já se, stejně jako vy všichni, těším, až vyjde najevo pravda.
Dnes je den nových vyhlídek, kdy se vydáme novou cestou znovuzískávání důvěry lidí ve vládu, zvláště pokud jde o záležitosti arkána. Tímto se zavazuji, že dohlédnu na dodržování ustanovení McGauerovoLindenovy úmluvy, a to přísně, nekompromisně a průhledně.

– Viceprezident Howard Porter při svém uvedení do úřadu prezidenta po obvinění prezidenta Walshe z velezrady

Rorýs si přetáhl kapuci u mikiny přes skloněnou hlavu. Ve finančním okrsku byl teď v poledne pořádný mumraj, stovky lidí s očima zapíchnutýma do chodníku si šly koupit cigarety nebo jídlo, případně si něco zařídit v těch několika drahocenných minutkách, které si utrhli, než se budou muset zase vrátit za psací stůl. Nejbohatší otroci světa.

Rorýs si v duchu povzdychl. Sice se v davu těchhle firemních námezdníků, tvořících většinu města, nikdy necítil dobře, ale hustý dav byl nejlepší, protože bylo snadné s ním splynout: stát se nenápadnou, nezajímavou položkou v moři dat.

Cítil, jak jeho magický proud brní. Na prsou ho pálila jizva po zničeném tetování jako upomínka na starší bitvy. Všechny je vyhrál, a přesto se teď cítil poražený. Jeho přítelkyně už zůstane navždy mrtvá, stejně jako jejich malé dítě, zatímco muž, který je zabil, si dál chodí po světě.

Jednou už měl Harlekýna přímo na ráně, díval se dávnému nepříteli do očí přes hlaveň pistole.

Znovu se mu vybavil ten okamžik; čas jako by se zastavil, před Rorýsem se znovu otevřelo několik voleb a na konci každé z nich byl docela jiný člověk. Nechal Harlekýna jít, sledoval ho, jak se vzdaluje, jak stále ještě dýchá, a doufal, že tohle rozhodnutí z něj udělá lepšího člověka. Jenže ani teď, po tak dlouhé době, si tím pořád nebyl jistý.

Proplétal se davem, lokty u těla, snažil se na sebe neupozorňovat, do nikoho nestrkat. Konečně se před ním objevila zastávka trajektu a třpytivá zátoka za ní.

Oscar Britton chtěl, aby Rorýs zůstal ve Zdroji, aby si zařídil nový život v gobliní vesnici. Rorýs však trval na tom, aby ho Britton poslal zpět.

Jednotky nadpřirozených operací mu vzaly všechno – jeho život i lásku.

Domov už si vzít nenechá.

Vyhledal zbytky rozprášeného Houstonského pouličního gangu, skupinku vzbouřenců, disponujících magií a považovaných za zločince jen proto, že se odmítali podřídit vládě. Ať byli nebo nebyli zločinci, dařilo se jim vzdorovat několik let, dokud JNO nevyměnily jejich zbožňovaného vůdce, Velkého Medvěda, za zrůdu. Tenhle podraz je zastihl naprosto nepřipravené, JNO jim tímhle zlomily vaz, rozmetaly je v prach.

Ti, kteří přežili, se v následujících měsících schovávali různě po domech svých sympatizantů a snažili se obnovit to, co ztratili, když se ukázalo, že Velký Medvěd je… někdo jiný. Po několik následujících měsíců se lekali vlastního stínu a horečně doufali, že JNO má na práci nějakou větší rybu.

Rorýs však každý den poctivě chodil sem k vodě, několik minut se díval na skelnou hladinu, vítr mu foukal kolem uší, šeptal mu do vlasů.

Někdy si představoval, že je to jeho přítelkyně Shai, že k němu promlouvá z hrobu.

Samozřejmě že to nebyla žádná legrace. Rorýs se každou chvilku nenápadně ohlédl, aby se ujistil, že ho nikdo nesleduje, a pak zamířil ke sloupům, obklopujícím v půlkruhu vchod do metra na stanici South Ferry.

U třetího sloupu uviděl plechovku. Raději ještě popošel o kousek blíž.

Pivo. Britton se ukáže zítra. Žádná plechovka by znamenala, že se neukáže. Plechovka sodovky by znamenala, že byli odhaleni a bude lepší utéct.

Rorýs to bude muset sdělit ostatním. Britton slíbil, že přijde chvíle, kdy budou konečně moci vystoupit z ilegality, žít svobodně, bez zástěrek. Jenže pokaždé, když sem Britton zavítal, odpověděl stejně: měj trpělivost, čekej.

Věci potřebujou čas.

Většina gangu k Brittonovi vzhlížela jako k bohu; čekali by třeba do soudného dne, kdyby je o to požádal. Rorýse však to čekání začínalo unavovat, a takových jako on postupně přibývalo. Navíc si nebyl jistý, zda se dá Brittonovi věřit. Kdyby Britton náhodou…

Z centra města se ozval křik. A zřejmě to bylo více lidí najednou. V davu se začaly zvedat hlavy a kolemjdoucí se začínali posouvat na sever, seskupovali se, chtěli vidět, co se děje.

Rorýs zaklel a nechal se unášet davem. Nerad by zůstal policii na ráně jako jediný, kdo okouní tady u zastávky trajektu. Kromě toho i on byl zvědavý. Zkusí dojít až k Bowling Green, podívá se, co se děje, a pak raději zapadne do stanice. Pokračoval na sever a kolem něj se tyčily výškové budovy, šedobílé fasády místy zdobené kamenným zdivem, navozujícím dojem gotických katedrál a evropských paláců. Podíval se na oblek muže před sebou. Celý zářil, ušitý z látky prvotřídní kvality.

Nepředstavitelný luxus, pro něj absolutně nedosažitelný. Ne proto, že by byl líný nebo hloupý. Byl totiž Napojený. Nebude se plazit před vládou a zabíjet na její rozkaz. Nikdy jsem nedostal šanci, Shai. Stejně jako ty.

Je mi to líto.

Dav se i s Rorýsem valil kolem vchodu do metra, hnán zvědavostí dál po Broadwayi, dokud všichni nezatočili na Wall Street, nezpomalili a nezastavili.

Koridorem mezi budovami se rozlehl výkřik a následoval zvuk, jako když někdo mrskne přezrálým ovocem o dlažbu.

Dav se zastavil a začal se s křikem hrnout zase zpátky. Rorýs se jen tak tak udržel rovně, jak se proti němu drali a tlačili ho nazpět. Jednou škobrtnul, málem upadl, ale v té hrozné tlačenici naštěstí nebylo kam padat.

Jak snadné by teď bylo použít aeromancii, Spoutat magii a vznést se nad tu panikařící melu. Nemohl však riskovat. Kdyby se teď nechal odhalit, zahodil by vše, o co usiloval od chvíle, kdy utekl ze STZ. Přesto však do sebe natáhl magii a pro jistotu ji měl připravenou. Přispěchala k němu, vzedmula se v jeho útrobách, povzbuzována hysterickým davem. Cítil, jak mu buší srdce, a snažil se ho zklidnit. Jak by mu teď přišel vhod limbický tlumič!

Jenže tenhle drahý lék měly k dispozici jen JNO. Vzdoroval těm jednotkám během svého dlouhého pobytu na STZ, ale jedno se od nich naučil: výcvik je víc než vůle. Panika ještě v krizi nikomu nepomohla. Soustředil se, zachoval chladnou hlavu, cítil, jak se jeho magická vlna zmírnila na tichý šum, přesto však zůstala přítomná a připravená.

Dav se rozestoupil, rozdělil se napravo a nalevo, proudil do bočních uliček. Ulice před Rorýsem se vyprázdnila.

Na jejím opačném konci se třpytila vzdušná opona, velká jako dveře katedrály, prohýbala se a vlnila jako fata morgana. Kolem ní stál jiný dav, zkoprnělý, nevěřícně zírající na černý třepotavý obdélník. Ten najednou zezelenal a opona jako by se roztáhla a kouřilo se z ní, jako by v samotném vzduchu prohnila nějaká díra.

Ten puch zavanul až k Rorýsovi, kterému se udělalo nevolno, a hnilobná opona se stále rozšiřovala a začaly z ní vylézat první bytosti a hrnuly se na ulici. Byli to malí, hnědí človíčkové, ne větší než přerostlé děti. Špičaté uši, dlouhé zahnuté nosy. Většina měla v rukou meče a oštěpy, ale několik z nich se ohánělo i pistolemi. Goblinů stále přibývalo a dav se rozprchl.

Hnědé bytosti se valily v nekonečném proudu a některé jely na vlcích, velkých jako poníci. Jeden z nich se napřáhl a hodil oštěpem po jednom z prchajících chodců. Muž to schytal do ramene, padl na kolena, řval a na bílé košili se mu zvětšovala krvavá skvrna.

Goblini.

Rorýs věděl, že by měl utíkat, ale tělo ho odmítalo poslouchat, strnulé úžasem nad tím, co právě vidí. Jako by přirostl k zemi, ale to už se objevili první čarodějové s tradičními bílými křídovými kresbami na kůži, jimiž si goblini značili ty, kdo ovládají magii. Jeden z nich něco vyprskl ve svém jazyce a ukázal na lidi, prchající po schodech. Z jeho ruky vyrazila ohnivá koule, jedna žena v kostýmu vyletěla do vzduchu a její šedivá sukně se ještě za letu proměnila v popel.

Dav vřeštěl a hrnul se zpátky do budovy.

Brána pořád chrlila gobliny, až jich byla plná ulice a začali se valit i po schodech do Federal Hall. Tu a tam zaplápolal prapor a objevily se tyče s napíchnutou obří ptačí lebkou s červenými a oranžovými pruhy. Jeden z goblinů vylezl nahoru na podstavec bronzové sochy George Washingtona a rozkročil se na něm. Byl o trochu větší než ostatní, na tváři měl bílé tečky a přes ramena přehozený dlouhý kožený pláštík pošitý lesklými bronzovými disky. Hrozivě se oháněl oštěpem a křičel na své druhy.

Gobliní dav se začal přesouvat vlevo a vpravo od brány a vyklidil prostředek ulice, kde na zkrvavené dlažbě ležela těla těch, kdo nestihli včas uskočit. Chodil mezi nimi jeden goblin a kde se něco zacukalo nebo vykřiklo, tam bodal oštěpem.

Nakonec jeden z vlčích jezdců pozvedl k ústům lesní roh a táhle, hluboce zatroubil. Zevnitř brány mu odpověděl vřískot. Ten hrozný zvuk opět popohnal dav, který teď uháněl ještě zběsileji. Když první doběhli k Rorýsovi, uskočil jim z cesty, ochromen hrůzou.

Nato vyšly z brány první z nových bytostí.

Tyčily se do výšky dvanácti stop, kůži měly jako tekutou čerň, v níž zářila pouze bílá štěrbina hrozivého úsměvu, plného dlouhých ostrých zubů.

Tvarem těla se podobaly člověku, ale z hlavy jim vyčnívaly dlouhé rohy, z rukou dlouhatánské drápy. Probleskly ven z brány a pohybovaly se po ulici, jako když někdo nastříhá fi lm, jednu vteřinu tam, další jinde. Objevily se mezi opozdilci, kteří ještě proudili podél budovy, a rozrážely je mávnutím obrovských pařátů. Goblini se stahovali dál od nich a třásli se chladem, vycházejícím z těch tvorů.

Gahe, horští bohové Apačů. Krutá, nelítostná monstra, která vás buď zmrazí dotekem, nebo zabijou máchnutím drápů, ostrých jako břitvy.

Rorýs vyvalil oči. Z brány vyšla žena a černé obludy se před ní uctivě rozestupovaly.

Měla na sobě černý kožený oblek jako pancíř, z jehož hrubě obšitých okrajů visely korálky. I ten byl zdobený bílým tečkováním jako kůže goblinů kolem ní. Ona sama měla pleť mléčně bílou, černé vlasy sestřižené do strohého mikáda, které podél její čelisti vybíhalo téměř do špiček. Oči měla velké, tmavé, strašidelně krásné. Rozhlížela se kolem sebe a spokojeně pozvedla koutek úst. Od její hlavy se něco zatetelilo směrem k jedné obrovské černé bytosti. Ta kývla, ještě několik takových impulzů proletělo sem a tam a pak se černé obludy s náhlým zlověstným klidem rozprostřely po ulici.

Žena znovu kývla na obludu, otočila se na záclonu za sebou a roztáhla ruce. Vzduch začal pulzovat a okraje brány jako by opět hnily, tentokrát rychleji, a měnily barvu ze zelené na fi alovou a nakonec na černou, brána se rozšířila, až se ta zubatá díra ve vzduchu rozlezla za okraje budovy. Přicházela další a další černá hladká monstra, pohazovala rohatými hlavami, cenila zuby jako nože, rozprostírala se do uličky smrti, která kdysi bývala Wall Street. V tu chvíli nad Rorýsem zvítězila panika a on se – trénink netrénink – vznesl do vzduchu a řítil se oblohou zpátky do bezpečí.

Protože on tuhle ženu znal. Věděl, co umí. A co taky udělá.

***

Mohla se nahoru do čtyřicátého patra nechat vynést rukhem. Jeden z gobliních aeromantů by se určitě rád nabídl. Tohle však bylo jako návrat domů a Skylla toužila projít hlavním vchodem tak, jak to dělala za starých časů.

Vlastně to byl návrat domů. Když vešla dovnitř s jedním vysokým Gahem po boku a hloučkem goblinů za sebou, Naeem, vrátný, ji nejdříve nepoznával. Potom začal couvat za pultík, pusu dokořán, oči jako dva talíře.

Budova vypadala přesně tak, jak si ji pamatovala. Dřevěná podlaha z širokých prken a tepané svícny, které jako by svou vznešenou nádherou upozorňovaly, že tato budova není pro každého. Zde smějí pobývat jen ti největší z největších. Strop byl zdoben ručně malovanými rokokovými freskami, pompézními, se zlatými lístečky, takže působil skoro přezdobeně.

Tohle byla naštěstí jedna z mála budov ve městě, kde byly stropy tak vysoké, že na ně nedosáhli ani Gahe se svými rohy.

„Zdravím, Naeeme,“ řekla Skylla, „mám dnes nějakou poštu?“

Naeem zamrkal a náhle ji poznal. „Vy jste…. Vy jste… mrtvá.“

Skylla se zasmála. „Nu, ano. Fámy o mém úmrtí byly trochu přehnané.“

Vzal do ruky telefon, vyťukal tři číslice, přiložil k uchu, ale pak jej zase odtáhl a zíral na něj.

„Myslím, že linky budou odpojené, starý příteli,“ řekla Skylla. Podívala se k nohám. Svým způsobem to opravdu kdysi byl starý přítel. To už ale dávno neplatí. Vše je zpřetrháno. Setřásla ze sebe ten pocit. Kostky byly vrženy. Na sentiment nebyl čas. „Jdu nahoru.“

Naeem se přikrčil za stolkem a pořád dokola vyťukával tři číslice. Zbytečně.

Zamířila k výtahům. Nejblíže k pultu vrátného byl jen jediný. Jezdil jen do jednoho patra: do střešní nástavby, kde měla Skylla svůj byt předtím, než magie vše změnila. Zmáčkla to jediné ocelové tlačítko.

Dveře se neotevřely.

Pomalu se otočila k vrátnému. Kolem jeho stolku se už nahrnuli goblini.

Jeden položil svůj oštěp na blýskavou desku a snažil se vylézt po hladkém povrchu. Bez úspěchu. Skylle by to snad za jiných okolností připadalo komické, ale Naeem jen zíral na oštěp s děsem ve tváři. Goblin se konečně vytáhl na jednom lokti a vylezl na pultík. Vzal svou zbraň a namířil ji vrátnému na krk. Naeem vykřikl, zmizel za pultíkem a naříkal v rodné urdštině.

Teď nebyl čas na sentiment. Skylla je teď vůdkyně. Naeem jí sice sloužil věrně celá ta léta, kdy tady bydlela, doručoval jí balíčky, vyřizoval vzkazy, posílal za ni přáníčka k svátkům, které odporovaly jeho vlastní víře, svým způsobem se o ni staral a nezasloužil si ublížit.

Jenže ona si nezískala na svou stranu Obranářské kmeny goblinů tím, že jim slibovala slitování. Obranáři chtěli pomstu na lidech a taky ji dostanou.

Věděla, že jeden lidský život nestojí za to, aby přišla o loajalitu poloviny své armády.

Musí obětovat několik jedinců pro dobro mnoha dalších. Dovolí to jen do chvíle, kdy bude zajištěno vítězství, a pak změní taktiku a nechá zavládnout dobro. Na chvíli si vzpomněla na Maův výrok: Lidé jsou moře a vzbouřenci jsou ryby. Dokud je moře k rybám vlídné, nikdy je nepochytáte. Nejdřív jim ublíží, a pak nad nimi vyhraje.

Gahe přistoupili k ní a lhostejně ji sledovali. Málem se roztřásla, ale ovládla se. Šla z nich šílená zima. Promlouvali k ní skrze myšlenky a přenášeli do její hlavy obrazy. Gahe takhle mohli mluvit s kýmkoli. Bylo to užitečné nadání, díky kterému se dalo komunikovat s gobliními kmeny, mohla jim předat povzbudivé myšlenky, které je přivedly na její stranu. Pomsta lidem za POZ Hranice, za tu nenáviděnou základnu ve Zdroji, která jim přinesla tolik utrpení. Skylla zničila její obvod a uvolnila tak cestu pro jejich ničivý nájezd. Teď tu pomstu dotáhnou do konce. Především jim slíbila, že s jejich pomocí může donutit lidi, aby se podřídili její vůli, postarat se, aby už nikdy nevkročili do jejich země.

Bytosti stále ještě proudily průlomem mezi dvěma světy, dychtivé po pomstě. Příliš dlouho zůstávali bezmocní vůči dokonalejší lidské technologii a magické moci. Teď můžou konečně ukázat lidem, kteří postavili na jejich půdě svou vojenskou základnu, kdo je na opačné straně oštěpu.

Toto byl jeden ze dvou průlomů v New Yorku, který vyhnisal ze dvou tenkých míst mezi světy. Gahe je cítili, ale mohli skrze ně projít jen tehdy, když jim to dovolil příznivý posun v tenké struktuře, dělící lidský svět od jejich.

Mohli však ta tenká místa ukázat Skylle, jejíž hnilobná magie se dokázala snadno nabalit na cokoli.

Jeden z Gahe promítl do její mysli další obraz. Další průlom se otvíral ve vodě u jižního cípu Manhattanského ostrova. To byla druhá polovina kleští, které se svíraly kolem křehkého hrdla města New York. Skylla kývla a Gahe změnil obraz na třetí průlom v Mescaleru. Ukázal jí obraz prašného průsmyku mezi rudými útesy, který se teď plnil gobliny, v jejichž čele pochodovali Gahe. V této pustině žila jen hrstka lidí. Byl to nejřidčeji osídlený kout už tak málo osídlené rezervace. Těch pár lidí utíkalo ke Gahe, usmívali se jako blázni, hlasitě je vítali, nadšeně jásali. Apačští Samotáři, kteří uctívali Gahe jako své „horské bohy“.

Gahe jí opět přenesl do hlavy obraz. Jeden průlom v Mescaleru nestačil.

Posílal další obrazy šesti tenkých bodů, různě rozmístěných po rezervaci.

Gahe se o New York zajímali jen proto, že zde mohli spáchat násilí na lidech, kteří učinili z jejich dětí – jak smýšleli o Apačích – pouštní vězně. Apačové kdysi dávno vládli horám, kam jen oko dohlédlo. Bledé tváře vzaly Apačům všechno: rodiny, životy, půdu. A teď chtějí dělat totéž ve Zdroji.

Skylla se té ironii musela usmát: vždycky si myslela, že podivnost Zdroje ovlivní lidstvo, ale působilo to oboustranně. Pro Apače byla POZ Hranice další Fort Sill, nepřátelský tábor uprostřed země domorodců, a Gahe to viděli stejně.

Gahe chtěli být v Mescaleru. O to jim šlo. Ale tak snadno to nepůjde.

Skylla jim nechá prohnít další tenká místa v Mescaleru, jen když jí za to nabídnou odměnu.

A tou odměnou byl New York.

Goblin se napřáhl oštěpem a píchl Naeema do krku. Naeemovy oči se přes goblinovo rameno upřely na Skyllu. Prosily.

Skylla, ač jí to nebylo milé, hlasitě zasyčela a goblin strnul a vzhlédl k ní. Udělala na něj ostré gesto a tvor couvl a nechal Naeema, který lapal po dechu, na pokoji. Po krku mu stekla malá krůpěj krve a udělala mu fl ek na límečku. Bytost přimhouřila oči a Skylla v nich viděla, že tvor se cítí zrazen. Upřela mu jeho právo na pomstu, porušila slib.

Věděla, že je to taktická chyba, že jestli chce vyhrát, nesmí být takhle měkká. Řekla si, že až se Napojení ujmou vlády nad světem, budou muset přesto žít po boku lidí, jako je Naeem. Nebylo nutné dělat si z nich zbytečně nepřátele. Je čas, aby odteď začala projevovat i soucit.

Viděla však hněv v goblinových očích a věděla, že se zlobí právem.

Naeem začal rychle štrachat pod pultíkem, dveře výtahu cinkly a otevřely se.

„Děkuji, Naeeme,“ řekla, otočila se a nastoupila.

„Počkejte tady,“ řekla goblinům. Sice prahli po pomstě, ale zároveň se báli její magie, a Skylla už několikrát dokázala, že se nezdráhá ji použít, pokud jí budou odporovat. Tím je udrží v poslušnosti a magie jí prokáže dvojí službu, chceli upevnit svou pozici v čele této armády. Máli být vůdkyně, musí z ní mít ostatní respekt.

Gahe přistoupil k ní, dveře se zavřely a výtah se rozjel vzhůru. Bylo to přesně, jak si to pamatovala, až na to, že nový majitel odstranil odkládací stoleček, který si tu ve výtahu nechávala, a také misku ve tvaru jablka, kterou jí dala její sestra jako dárek k promoci. Celá léta si v ní nechávala drobné a klíče.

Výtah jel tak rychle, že ji šimralo v žaludku, ačkoli to stejně tak mohl být vztek nebo uspokojení. Ulice New Yorku obsazovala její armáda a začínala splácet dluh, který měla vůči této vládě, této zemi – spravedlnost přišla sice pozdě, ale přece. Její byt byl jen kapka v moři, možná ta nejmenší malichernost, ale bude velice příjemné to napravit.

A ona to napraví. Invaze byla jen malou chuťovkou, kouskem čokoládového dortu, než se člověk vrhne do nového cvičení. Riskovala a vyhrála, nejen kvůli sobě, ale kvůli všem lidem, Napojeným i lidem bez magie. Až se situace uklidní, Napojení budou moci nakládat se svými schopnostmi dle libosti, lidé pochopí své místo v genetické hierarchii, nebudou se zuby nehty snažit udržet si moc, na kterou již dávno ztratili právo. Až se magie zbaví cejchu zločinu, nebudou muset bojovat jeden s druhým. Mnozí zemřeli, aby se ona dostala až sem, ale jejich počet je slabý odvar v porovnání s tím, kolik jich zachrání. Její nový řád bude spravedlivý. Mírumilovný. Svobodný.

Dveře nakonec opět cinkly a otevřely se.

Nepoznávala to tu. Nějaký muž stál v prostorné kuchyni, propojené s obývákem. Nově to tu vymaloval a všechny její oblíbené barvy nahradila fádní bílá. Byly zde nové spotřebiče a taky sporák s digestoří. Ať už ten muž byl kdokoli, rozhodně rád vařil. Byl štíhlý, šedovlasý, pohledný, elegantní, a bylo mu něco přes padesát. Měl na sobě pohodlné kalhoty a drahou košili. Určitě ho odněkud znala, ale podle obličeje, zkřiveného hrůzou, toho moc nepoznala. Když vešla dovnitř, zíral na ni s otevřenou pusou. Gahe se stáhl do rohu.

Skylla dobře znala všechny možné projevy strachu. Někdo ztuhnul a křičel, jako třeba Naeem. Někoho se ale zmocnil hněv. Tenhle byl jeden z nich.

„Kdo kurva…“ řekl a zbrunátněl v obličeji.

„Tenhle byt patří mně,“ řekla, „a nevzpomínám si, že bych vám ho prodala. Takže ta správná otázka zní, kdo jste, kurva, vy.“

Bloudila očima po stěnách obývacího pokoje: malovaný rodinný portrét, pár drahých asijských tapiserií, několik vojenských vyznamenání. Její oči se na chvíli zastavily u jména, pak se podívala na logo jednotky.

Vzteky se jí začal vařit žaludek. Všechny myšlenky na svobodu a spravedlnost byly pryč, zůstala jen zvrácená touha po pomstě. „Tom Hicks.

Chlouba Entertechu. Proč mě to nepřekvapuje?“

V mužově tváři se náhle ukázalo poznání. Zlostný strach vystřídal jiný druh strachu: chorobný a slabošský. Hicksovi se podlomila kolena a sesunul se na drahou žulovou kuchyňskou desku. Držel se na nohou jen čistě silou vůle. Gahe se obrátil k oknům, sahajícím až ke stropu, přejel jedním pařátem po skle a zanechal na něm špinavou jinovatku. Skylle kdysi patřilo celé patro, ale nejraději měla prosklenou jižní stěnu s výhledem na dlážděné prostranství, kde stála slavná bronzová socha býka. Gahe vyhlédl a díval se, jak dole její armáda obsazuje ulici.

„Podívejte,“ řekl Hicks, „řekli mi, že jste mrtvá. Netušil jsem, že… Já prostě odejdu. Můžete si ten byt vzít. Rád všechno zařídím, aby přešel zpátky do vašeho…“

„Ach, prosím vás,“ řekla Skylla. „Mě nezajímá tenhle byt. Jsem tu, abych vás osvobodila. Abych osvobodila všechny. Věci se teď změní a já budu potřebovat vaši pomoc.“

Tohle bude zapeklité. Musela by toho muže donutit, aby se řídil rozumem, aby pochopil své místo v novém pořádku. Její první konvertita. „Limbický tlumič tu sehraje důležitou roli. Budu potřebovat nějakou styčnou osobu pro jednání s Entertechem, někoho, komu bych mohla důvěřovat…“

Hicks se vrhl přes kuchyňskou desku, ťukl do obkládačky za sebou a rázem měl v ruce zbraň.

Gahe se bleskově přemístil, v jediném okamžiku jako by se teleportoval k Hicksovi a sevřel jeho paži. Muž vykřikl, roztřásl se, drkotal zuby. Vystřelil, ale kulka zmizela někde v trupu té bytosti, jako by ji to tělo pozřelo.

Gahe sebou ani necuknul.

Skylla polkla šok, skousla ten příval adrenalinu. Jaké zklamání. Lidi se nikdy nepoučí. Jako by nestačilo, že se ji snažili zotročit; byli ještě k tomu tak opilí mocí, že by raději zemřeli, než aby se vzdali byť jen špetičky svého vlivu. Nakonec si od ní vezmou kostku cukru, ale nejprve budou potřebovat hodně ran bičem.

„Ve chvíli, kdy se u mě Projevila magie, jsem přísahala, že najdu způsob, jak tohle napravit,“ řekla, zatímco on se snažil vytrhnout monstru. Rty mu už modraly, na paži se tvořily ledové krystalky, od pusy mu šla pára v tom oblaku ledového vzduchu kolem Gaheho. „Upřeli jste mi to. Nejdřív jsem se zlobila, myslela jsem, že jste mě o něco okradli. Ale teď chápu, že jste mě jen připravovali na větší show. Tohle bude mnohem rychlejší. Jaká škoda, že vy to už neuvidíte.“

Teď už s ním cloumala zimnice a Skylla se k němu naklonila tak blízko, až ji mráz kousl do nosu. „Nejsem zrůda, víte? Někdo ale musí provést tu těžkou volbu. Někdo musí rozbít vejce, aby udělal omeletu. Sami od sebe se nikdy nezměníte.“

Ale on už ji neslyšel. Zhroutil se na podlahu a jeho zmrzlá paže, stále v Gaheho sevření, se ulomila. Spoutala svou magii do jeho hrudního koše a zkapalnila jeho srdce i plíce. Nač si brát servítky. Ona je přece v právu.

Obrátila se zpátky ke Gahemu, pak se ještě na chviličku ohlédla na místo, kterému kdysi říkávala „luxusní hnízdečko v oblacích“. Bodlo ji, když viděla, jak se do něj tenhle muž obtiskl, jeho nábytek, jeho obrazy. Vonělo to tu jeho pánským parfémem.

Šla k oknu a sledovala, jak dole na ulici proudí pluky goblinů, na špičkách oštěpů táhnou potrhané oblečení, kořist z vypleněných obchodů. Jeden z nich držel za nohu plastovou fi gurínu a vláčel ji za sebou.

Ano, změnilo se to tu.

Bylo však dobré být doma.

Info o knize:
Autorka: Myke Cole
Originální název: Breach Zone
Nakladatel: FANTOM Print
Formát: 145×205 mm
Vazba: brožovaná
Počet stran: 304
Cena: 289 Kč

O autorovi:
Myke Cole je ideálním autorem pro psaní příběhů v subžánru „military. Je profesionálním vojákem (absolvoval tři mise v Iráku), pracoval u pobřežní stráže a byl zaměstnancem ministerstva obrany. V současnosti je soukromým vojenským poradcem a rovněž uznávaným expertem na terorismus.
V beletrii debutoval románem Kontrolní bod, což je první díl military urban fantasy série Stínové operace, na nějž navázal dalšími dvěma romány Hranice a Průlom (čtvrtý je plánovaný na rok 2015). Mimo jiné je také držitelem ceny Spisovatelé budoucnosti, zkušeným povídkářem a v srdci zůstává pravověrným geekem. Více o něm najdete na mykecole.com.

Série STÍNOVÉ OPERACE:
Po celém světě, bez ohledu na národnost, se v lidech začínají probouzet magické schopnosti. Aniž by je to někdo učil, dokážou k vlastnímu zděšení najednou přivolat vichřici, probudit mrtvé a podpálit cokoli, čeho se dotknou. Cyklus Stínové operace popisuje osudy několika hrdinů z Jednotek nadpřirozených operací, kteří se snaží do nastalého chaosu vnést alespoň trochu řádu.