Petra Neomillnerová: Zjizvení (Písně čarodějky 3)
Válka skončila a zanechala po sobě mnoho raněných. Někteří jsou raněni fyzicky, jiní psychicky a většina čarodějů bratrstva představenou Moire stejným dílem nesnáší a nemůže vystát a stejným dílem jí jsou vděční za možnost vrátit se na své území. Kolem Moire se neustále motá její fraucimor, Desmond a layelánci Rabe a Suntje. Ani oni ji však neochrání před záští. Začíná boj o život její a jejího nenarozeného dítěte.
Jestli se Moire v druhém díle Hon na lišku čtenářům trochu odcizila, když šla do války, ve Zjizvených se vrací zpět. Nemocná je lidštější, než byla kdy dřív, i když si zachovává ve válce získanou tvrdost. Bojuje s jedem, bojuje za sebe i za dítě, protože tak to dělala vždycky. Vždycky bojovala za ostatní, aby se sama sobě mohla podívat do očí. Při pohledu na Moire vidíme mnohem lépe obraz matky, která vychovává a ochraňuje všechny své děti a stará se o ně, i když používá víc plácnutí než pohlazení.
Suntje hlídá Moire i to malé. Rváč a násilník si vede v roli ochránce podivuhodně dobře, sice je trochu šílený, ale komu to v tak šílené době vadí. Desmond už se nepere a přijal svou roli jednoho z Moiřiných hřebců, užívá si práce v laboratoři a dospívá, tedy stává se moudřejším. Nežárlí na layelánce, a je-li to potřeba, ujímá se role prostředníka mezi Moire a zbytkem Společenství čarodějů. I když Moire pořád musí působit jako nárazník mezi Desem a layelskými. Rabe na všechno dohlíží, chová se k Moire otcovsky, jen jako dědečka si ho čtenář stěží dovede představit.
Na trilogii Písně čarodějky je vidět, jak skvěle autorka umí napsat charakter postav a hlavně jejich vývoj tak, že to působí přirozeně, i když se z bezstarostné poběhlice, jakou byla Moire na začátku, stane válečná čarodějka a nakonec matka, která má v Layele fungovat jako tolik potřebná sukně.
Styl Petry Neomillnerové je svižný, děj odsýpá, nikde se zbytečně nezdržuje popisy a pitváním v pocitech hlavních hrdinů, a přesto dokáže vystihnout podstatu postav, takže je jasné, jak se cítí i proč se tak cítí. Všechno do sebe zapadá a v knize nejsou hluchá místa. Příběh se čte doslova jedním dechem a na poslední stránce se ptáte, jak se to stalo, že už je konec. Je s podivem, že se i u tak úsporného stylu zvládne zmínit o běžných věcech, které v životě potkávají nejednoho z nás.
Čarodějka Moire se s námi prozatím důstojně rozloučila, ale už teď napjatě čekáme, až se k ní Petra Neomillnerová vrátí v nějakém dalším románu, nebo alespoň povídce.
Vydala: Epocha; 2014
Na jednu stranu mi to přišlo, že se tam nic neděje, na druhou stranu to bylo dost náročné čtení. Mám z toho takový divný pocit – jako bych četla výbornou knihu, která se mi špatně četla, jestli to dává smysl.
Smysl to dává :-) Spousta dobrých knih se špatně čte i když u Zjizvených jsem tenhle problém neměla… No jo řeším zrovna některé věci jako Moiere i když moje dítě naštěstí nemluví a nečaruje :-D
Měla jsem to jako recenzák, takže jsem ty svoje dojmy musela nějak dát dohromady, a je to tady: http://fantasya.cz/clanek/neomillnerova-vyprovazi-zjizvenou-moire-tesklivou-pisni-az-na-zacatek
Tu Tvoji recenzi, Renčo, jsem na Fantasyi četl a musím říct, že je naprosto špičková. Ohledně toho „divného pocitu“ co jsi měla při čtení, asi vím co tím myslíš. Podobně jsem to měl u celé trilogie. Při prvním čtení se mi dvojka třeba vůbec nelíbila, protože to je dle mého názoru zcela jiné čtení, než produkují ostatní autoři, ale na podruhé už to bylo OK.
Co se týče recenze na trojku, připojuji i svůj skromný příspěvěk“
http://www.henryweb.cz/pisne-carodejky-iii-zjizveni-2/
Děkuju, evidentně mě ten „divný pocit“ vybudil k trochu „divné“ recenzi :) Osobně považuju Písně čarodějky za Petřinu nejlepší sérii, nebo tedy trilogii, na druhou stranu je dost vysilující (možná i pro autorku). Podobný dobrý „divný“ pocit jsem měla z Dítěte Skály. Těžko říct, který z dílů trilogie je lepší, nejlíp se mi četla asi jednička, boj s nemocí se mi čte snáz než útrapy války. Poslední díl je spíš o Moire samotné než o dění kolem ní.
Ta tvoje recenze je taky pěkná. Na druhou stranu by mě asi ani jedna ta recenze nepřiměla si tu knihu přečíst, prostě to není můj obvyklý šálek čaje, po kterém bych sáhla.
Tak jsem si vás přečetla oba. Vyděsilo mě: “ Písně jsou vážnější a tvrdší než Lotiny“, neboť i Lota je na mě tvrdá až dost a to nejsem citlivka :-). Obě skvělé recenze mi přesně nastínily, jaká trilogie bude – nemůžu říct, že by mě odradily, jen musím počkat až budu zase schopná číst drsné věci, momentálně mám té prvoplánové krutosti a sprostoty v knihách dost.
Fince: jo, Lota je oproti tomu oddechovka. Tvrdší ale neznamená vulgárnější, jen prostě drsnější prostředí, plné nemoci a umírání, lidí bez kapky soucitu a okoralých. Ale netvrdila bych, že je to prvoplánové.
Rozhodně to někdy zkus, až budeš mít náladu na něco… prostě něco :)