P. C. Castová a K. Castová: Škola noci: Neferetino prokletí

Třetí novela ze světa Školy noci poodhaluje tajemství minulosti temné upíří čarodějky Neferet. Co stálo na počátku jejího šílenství a krutosti? Chicago, 1892. Rodina bankéře Barretta Wheilera prožívá tragédii: jeho krásná žena umírá společně s dítětem při porodu. Šestnáctiletá dcera Emily ztrácí matku a zároveň se musí ujmout povinností paní velkého domu. Dívka, kterou dosud zajímaly jen módní šaty a projížďky na kole, poznává, jak těžký je úděl dospělé ženy. Nerudný otec navíc zařídí, že se Emily stává téměř vězeňkyní ve svém vlastním domově, kde musí noc co noc čelit mučivým obavám, s nimiž se nemůže nikomu svěřit.

Ukázka z knihy:

15. ledna 1893
Zápisník Emily Wheilerové
První záznam

Toto není deník. Protiví se mi už jen samotná představa, že bych měla sepisovat své myšlenky a činy do zamčené knížky, skrývat je jako nějaké vzácné klenoty.

Vím, že mé myšlenky žádné vzácné klenoty nejsou.

Začínám mít podezření, že mé myšlenky jsou zhola šílené.

Proto cítím potřebu je zaznamenat. Snad až si je jednou, někdy v budoucnu, budu znovu pročítat, přijdu na to, proč se mi dějí tak strašlivé věci.

Anebo zjistím, že jsem se vskutku pomátla.

Pokud je tomu tak, pak toto poslouží coby záznam prvních příznaků mé paranoie a šílenství, na jehož základě bude možno nalézt lék.

Chci se vyléčit?

Snad by bylo lépe tuto otázku prozatím odložit stranou.

Začnu nejprve tím, jak se vše změnilo. Nestalo se to dnes, v den, kdy pořizuji první záznam do tohoto zápisníku. Do-šlo k tomu před dvěma a půl měsíci, prvního listopadového dne roku osmnáctistého devadesátého druhého. Toho rána mi zemřela maminka.

I na mlčenlivých stránkách tohoto zápisníku si jen s nevolí ono strašlivé ráno připomínám. Maminka zemřela v přívalu krve, který se vyřinul z jejího lůna poté, co porodila drobné, neživé tělíčko mého bratříčka, pojmenovaného po otci Barrett. Tehdy jsem nabyla dojmu, jenž mne dodnes neopustil, že jednoduše vzdala boj, když se přesvědčila, že Barrett nedýchá. Jako by sama její životní síla neunesla ztrátu převzácného jediného synka.

Nebo snad je holá pravda jiná a ona neunesla představu, že bude muset čelit otci, který ztratil převzácného jediného synka?

Až do onoho rána by mne ani nenapadlo takto se ptát. Až do rána, kdy maminka zemřela, jsem si obvykle kladla zcela jiné otázky, zejména jak mám maminku přesvědčit, aby mi zakoupila další cyklistický úbor podle nejnovější módy, nebo jak si mám učesat vlasy, abych vypadala jako dokonalá moderní dívka z časopisu.

Pokud jsem snad kdy před maminčinou smrtí myslela na svého otce, pak pouze tolik, jako na své otce pomýšlely všechny mé přítelkyně – jako na vzdálené, poněkud odstrašující hlavy rodiny. V mém konkrétním případě se mi od otce dostávalo chvály pouze matčiným prostřednictvím. Vlastně se až do maminčiny smrti zdálo, že si mne jen sotva všímá.

Otec u toho nebyl, když maminka umírala. Lékař prohlásil, že porod je proces příliš vulgární, než aby mu mohl být muž přítomen, zvláště pak muž tak významný jako Barrett H. Wheiler, prezident chicagské První národní banky.

A já? Dcera Barretta a Alice Wheilerových? Mne lékař před vulgaritou příchodu dítěte na svět nijak nevaroval.

Ani si mne totiž nevšiml, dokud nebyla maminka mrtvá a otec jej na mou přítomnost neupozornil.

„Emily, neodcházej. Počkej tu se mnou, až přijde pan doktor, a pak tu zůstaň, posa se pod okno na sedátko. Měla bys vědět, co obnáší být manželkou a matkou. Neměla bys vstoupit do života zaslepeně jako já,“ přikázala mi maminka tím jemným hlasem, podle nějž každý, kdo ji dobře neznal, soudil, že nemá mnoho rozumu a není víc než krásný, poslušný otcův doplněk.

„Ano, maminko,“ odvětila jsem a uposlechla ji.

Vzpomínám si, jak jsem tiše jako stín seděla ve tmě na sedátku pod oknem, přímo naproti posteli v maminčině přepychové ložnici. Všechno jsem viděla. Netrvalo dlouho, než zemřela.

Té krve bylo tolik. Barrett přišel na svět v její záplavě, drobný, nehybný, potřísněný tvoreček. Vypadal jako nějaká groteskní rozbitá panenka. Se stahem, který ho vypudil mezi matčiny nohy, krev nepřestala téci. Řinula se dál a dál a maminka ronila slzy stejně tiché jako její syn. Poznala jsem, že pláče, protože odvrátila tvář od lékaře, který balil mrtvé děátko do plátěné zavinovačky. V tom okamžiku se naše oči setkaly.

Nemohla jsem dále zůstat na sedátku. Rozběhla jsem se k jejímu lůžku, a zatímco se lékař a sestra marně snažili zastavit rudou řeku, která z ní prýštila, pevně jsem jí stiskla ruku a odhrnula jí z čela vlhké vlasy. Navzdory slzám a strachu jsem se ji snažila ukonejšit, říci jí, že vše bude zase dobré, jen co si odpočine.

Maminka mi ruku sevřela a zašeptala: „Jsem ráda, že tu se mnou nyní na konci jsi.“

„Ne! Uzdravíte se, maminko!“ protestovala jsem.

„Ššš,“ tišila mne. „Jen mne drž za ruku.“ Její hlas se vytratil, ale smaragdově zelené oči, tak velice podobné mým, jak všichni říkali, se na mne stále upíraly, ačkoli její zardělá tvář strašlivě zbledla, dech zeslábl, klopýtl a nakonec s posledním povzdechem ustal.

Políbila jsem jí ruku a odvrávorala zpět na sedátko pod oknem, a tam jsem se nikým nepovšimnuta dala do pláče. Sestra se ujala nepříjemného úkolu sundat zakrvácené ložní prádlo a upravit maminku tak, aby se na ni otec mohl přijít podívat. On však nečekal, až ji přichystají. Nedbaje námitek lékaře vtrhl dovnitř.

„Je to syn, říkáte?“ Lůžku nevěnoval jediný pohled. Spěchal přímo ke košatině, v níž spočívalo Barrettovo zahalené tělíčko.

„Bylo to vskutku dítě mužského pohlaví,“ pronesl doktor střízlivě. „Narodilo se však předčasně, jak jsem povídal, pane. Nedalo se nic dělat. Mělo příliš slabé plíce. Vůbec nezačalo dýchat. Ani nezaplakalo.“

„Mrtvý… němý.“ Otec si sklesle přejel dlaní po tváři. „Víte, že když se narodila Emily, křičela s takovou vervou, že jsem ji slyšel až dole v přijímacím salonu a myslel jsem, že je to syn?“

„Inu, pane Wheilere, vím, že je to chabá útěcha, když jste právě ztratil manželku a syna, ale stále máte dceru a v ní příslib budoucích dědiců.“

„Ona mi slibovala dědice!“ zaburácel otec a konečně se k mamince obrátil.

Zřejmě mi unikl tichý bolestný výkřik, jelikož otec okamžitě stočil pohled k okennímu sedátku. Oči se mu zúžily v štěrbiny a na kratičkou chvíli se zdálo, že mne nepoznává. Nato se otřásl, jako by se snažil ulevit si od nějakého nepříjemného svědění.

„Emily, co tu pohledáváš?“ Promluvil tak rozhněvaným tónem, jako by tou otázkou mínil mnohem více než jen to, proč jsem právě v oné místnosti.

„M-maminka poručila, a-abych tu zůstala,“ zakoktala jsem se.

„Tvá matka je mrtvá,“ řekl. Ostří jeho hněvu otupila drsná pravda.

„A pro mladou dámu se to tu nehodí.“ Lékař byl celý rudý, když se otočil k mému otci. „Odpuste, pane Wheilere. Věnoval jsem se porodu a toho děvčete jsem si nevšiml.“

„Za to vy nemůžete, doktore Fishere. Manželka mnohdy dělala a říkala věci, které mi nešly na rozum. Toto byla zkrátka poslední z nich.“ Otec pokynul lékaři, služebným i mně. „Ponechte mne nyní s paní Wheilerovou o samotě, všichni.“

Chtěla jsem vyběhnout z pokoje – co nejrychleji odtamtud uniknout, ale jak jsem dlouho bez hnutí seděla, zdřevěněly mi nohy a klopýtla jsem, právě když jsem míjela otce. Přidržel mne za loket. Překvapeně jsem k němu vzhlédla.

Výraz jeho tváře zničehonic zjemněl, když ke mně shlížel. „Máš oči po matce.“

„Ano.“ Vázl mi dech a točila se mi hlava, více jsem říci nedokázala.

„Tak to má být. Jsi nyní paní domu Wheilerových.“ Poté mne otec pustil a zvolna, těžkým krokem přistoupil k zakrvácené posteli.

Když jsem za sebou zavírala dveře, slyšela jsem, jak vzlyká.

Tak pro mne započalo podivné, osamělé období smutku. Otupěle jsem se zúčastnila pohřbu a následně jsem se zhroutila. Jako by mne zcela ovládl spánek, nemohla jsem se z jeho náruče vymanit. Po celé dva měsíce jsem téměř neopustila lůžko. Nedbala jsem, že hubnu a blednu. Nedbala jsem, že ponechávám kondolenční návštěvy maminčiných přítelkyň a jejich dcer bez oplátky. Nevšimla jsem si, že nastaly Vánoce a přišel nový rok. Mary, maminčina komorná, kterou jsem po ní podědila, mne prosila, přemlouvala a plísnila mne. Bylo mi to lhostejné.

Pátého ledna mne z vězení spánku vytrhl otec. V mém pokoji se udělala zima, taková, že jsem se probudila celá roztřesená. V krbu vyhasl oheň a nikdo nepřiložil, zatáhla jsem tedy za šňůru zvonku, který se rozezvoní až úplně dole v prostorách pro služebnictvo v útrobách domu, abych přivolala Mary. Ona však nepřišla. Vzpomínám si, že jsem si oblékla domácí pláš a zarazila se – na okamžik – nad tím, jak velký se zdá a jak se v něm ztrácím. Pomalu jsem sestoupila ze své ložnice v třetím poschodí po širokém dřevěném schodišti a celá rozechvělá jsem hledala Mary. Právě jsem sešla poslední schod, když vtom se ze své pracovny vynořil otec. Nejprve na mne upřel prázdný pohled, vzápětí se zatvářil překvapeně. Překvapený výraz ihned vystřídalo cosi, co byl dozajista odpor.

„Emily, jak to vypadáš! Hubená, bledá! Jsi nemocná?“

Než jsem se zmohla na odpově, přispěchala k nám přes vstupní halu Mary. „Copak jsem vám to neříkala, pane Wheilere? Vůbec nejí. Povídala jsem vám, že jenom spí. Dočista vadne před očima, na mou věru,“ ozvala se rázně, měkký irský přízvuk výraznější než obvykle.

„Takové chování ovšem dál nestrpím,“ řekl otec přísně. „Emily, již nebudeš zůstávat na lůžku. Začneš jíst. Začneš pravidelně chodit do zahrady. Nesmíš vypadat takto vyzáble. Jsi přece paní domu Wheilerových a má paní nemůže zjevem připomínat nějakého vyhládlého otrhánka z ulice.“

V očích měl tvrdý výraz. Jeho hněv ve mně budil strach, zvláš když jsem si uvědomila, že maminka už nevycupitá celá rozzářená ze svého salonku, nerozptýlí otcovu pozornost úsměvem či dotekem a nepošle mne nenápadně pryč.

Bezděky jsem před ním ucouvla a jeho výraz potemněl ještě více. „Podobou jsi celá matka, ale schází ti její elán. Často mne ten její elán dráždil, ale obdivoval jsem ho. Chybí mi.“

„M-mně maminka také chybí,“ vyhrkla jsem.

„Jakpak by ne, holubičko,“ konejšila mne Mary. „Však je to teprv dva měsíce.“

„Máme tedy přece něco společného.“ Otec si Mary vůbec nevšímal a mluvil dál, jako by tam ani nebyla, přestože mi nervózně rovnala vlasy a uhlazovala domácí pláš. „Ztráta Alice Wheilerové nás spojila.“ Naklonil hlavu a pozorně se na mne zadíval. „Skutečně se jí podobáš.“ Pohladil si tmavou bradku a z jeho očí se vytratila ta zastrašující tvrdost. „Budeme si muset poradit, jak nejlépe umíme, když už tu s námi není.“

„Ano, otče.“ Když promluvil mírnějším tónem, ulevilo se mi.

„Dobrá. V tom případě očekávám, že se mnou každý večer povečeříš, jak jste to s matkou měly ve zvyku. Už žádné schovávání v ložnici a hladovění, ještě by tvá krása přišla nazmar.“

Usmála jsem se, nefalšovaně. „To budu ráda,“ řekla jsem.

Cosi zabručel, pleskl se do paže novinami, které celou dobu držel, a přikývl. „Tak tedy u večeře,“ uzavřel hovor, prošel kolem mne a zmizel v západním křídle domu.

„Možná dnes večer i budu mít trochu hlad,“ oznámila jsem Mary a ta starostlivě zamlaskala a pomohla mi zpět nahoru.

„To už je dost, že si vás konečně všiml, dobře tak, dobře tak,“ šeptala spokojeně.

Nevěnovala jsem jí pozornost. Myslela jsem pouze na to, že po měsíci se mi konečně naskýtá vyhlídka na něco jiného než spánek a smutek. Máme s otcem něco společného!

Oblékla jsem se k večeři nadmíru pečlivě, poprvé jsem si povšimla, jak velice jsem zhubla, protože mé černé smuteční šaty bylo nutno zašpendlit, aby na mně nevzhledně nevisely. Mary mne učesala a stočila mi vlasy do bohatého uzlu. Přišlo mi, že můj pohublý obličej působí tak, jako bych byla starší než patnáctiletá.

Nikdy nezapomenu ten mocný dojem, který ve mně vzbudil pohled na stůl prostřený v jídelně pro dva – pro otce v čele stolu, kde vždy sedával, a pro mne na matčině místě po jeho pravé ruce.

Vstal a nabídl mi maminčinu židli. Když jsem usedala, dočista jistě jsem cítila její vůni – růžovou esenci okořeněnou slabým závanem citronu, který si přidávala do vody, když si oplachovala vlasy, aby zdůraznila bohaté rudohnědé odlesky.

George, černý sluha, který nás obsluhoval u tabule, začal nalévat z mísy polévku. Bála jsem se, že zavládne mučivé mlčení, ale jakmile se otec pustil do jídla, začal také svůj obvyklý proslov.

„Výbor Kolumbovské výstavy stojí jednomyslně za Burnhamem, má naši plnou podporu. Zprvu mne napadalo, jestli ten člověk není maličko blázen, když se chce pokusit o něco nedosažitelného, ale jeho představa chicagské Světové kolumbovské výstavy, která svým přepychem předčí i pařížskou, se přece jen ukazuje být reálná, tedy přinejmenším jeho návrh má zdravé jádro – je to výstřední, ale s rozumem.“ Odmlčel se, aby mohl polknout velké sousto steaku s bramborami, jenž následoval po polévce. V té pomlce jsem úplně slyšela maminčin hlas.

„Copak všichni nevolají právě po výstřednosti?“ Teprve když otec vzhlédl, uvědomila jsem si, že to jsem promluvila já sama, nikoli maminčin duch. Celá jsem pod pronikavým, zkoumavým pohledem jeho tmavých očí strnula a přála si, abych nebyla vydala ani hlásku a raději se při jídle byla jen zasněně toulala v myšlenkách jako v minulosti již tolikrát.

„Odkudpak víš, po čem všichni volají?“ Nespouštěl ze mne bystré tmavé oči, ale mírně v koutcích pozvedl rty, přesně jako když se dříve usmíval na maminku.

Vzpomínám, jak se mi ulevilo a jak jsem mu úsměv srdečně oplatila. Tuto otázku mamince kladl tak často, že bych to ani nespočítala. Proto jsem odpověděla opět jejími slovy: „Vím, že si myslíte, že ženy stále jen mluví, ale ony také poslouchají.“ Vyslovila jsem to rychleji a tišeji než maminka, ale otci se v koutcích očí nadělaly vějířky vrásek v pochvalném, pobaveném výrazu.

„Vida, vida…“ odvětil a přidušeně se zasmál. Ukrajoval si velké kusy krvavého červeného masa, hltal je, jako by měl hrozný hlad, a sousta zapíjel dalšími a dalšími sklenkami vína stejně tmavorudého jako šáva vytékající z masa. „Ale musím Burnhama i tu jeho tlupu architektů držet pěkně zkrátka, pěkně zkrátka. Nehorázně překračují rozpočet, a ti dělníci… s těmi jsou samé potíže… samé potíže…“ pokračoval s plnými ústy a do vousů mu padaly kousíčky jídla a kapky vína. Vím, že mamince se tyto jeho způsoby protivily a často ho proto kárala.

Já ho nepokárala, ani se mi jeho neodmyslitelný zlozvyk neprotivil. Zkrátka jsem se přinutila jíst dál, zatímco on dlouze hovořil o vyváženosti rozpočtu a o obavách, které ve výboru vzbuzuje podlomené zdraví jednoho z hlavních architektů. Koneckonců pan Root již přece podlehl zápalu plic. Někteří tvrdili, že to on byl hnací silou projektu, a nikoli Burnham.

Večeře rychle ubíhala a konečně otec dojedl a vypovídal se. Poté vstal, a jako jsem ho nespočetněkrát slýchala říkat mamince, pronesl: „Půjdu si do své knihovny dát doutník a whisky. Přeji ti příjemný večer, drahá, a brzy se opět uvidíme.“ Jasně si vybavuji, že jsem vůči němu v tu chvíli pocítila velikou vřelost a pomyslela si: Zachází se mnou jako s dospělou ženou – se skutečnou paní domu!

„Emily,“ pokračoval, přestože už stál poněkud nejistě a zjevně měl hodně upito, „dohodněme se, že s počátkem tohoto nového roku začneme znovu i my dva. Pokusíme se kráčet společně kupředu, drahá?“

Do očí mi vstoupily slzy a rozechvěle jsem se na něj usmála. „Ano, otče. To bych velice ráda.“

Vydá: Knižní klub; prosinec 2013