Lee Carroll: Země věčného léta
Mladá návrhářka šperků Garet Jamesová opouští New York, aby se připojila k milovanému Willovi na jeho výpravě za lékem na upíří prokletí. Pouť ji zavede až do srdce Francie, kde se podle pověstí skrývá průchod do čarovné Země večného léta, místa, které dokáže splnit každé přání.
Garet se i po několika měsících od zlověstného střetu s nesmrtelným alchymistou Johnem Deem vzpamatovává z prožitých událostí, stejně jako z šoku a pocitu zrady, když jí Will Hughes, čtyři sta let starý vampýr, slíbil věčnou lásku, jen aby vzápětí zmizel i s Garetiným dědictvím – skříňkou patřící legendární zakladatelce jejího rodu Marguerite. Jediným vodítkem, kam mohl zmizet, je obraz nejstaršího pařížského kostela Saint Julien le Pauvre, který Garet někdo anonymně zaslal, a Willova slova, že právě zde už kdysi čekal na znamení, jež mu odhalilo cestu za splněním vroucného přání srdce.
V Paříži na Garet doléhá všudypřítomná tíha staletí a podivná melancholie. Po opakovaných návštěvách kostela konečně objeví stopu a vydává se vstříc sérii střetnutí s celou řadou kouzelných bytostí. Některá jsou k potomku Marguerite, Strážní věže, která se před staletími zavázala ochraňovat lidstvo před nadpřirozeným zlem, přívětivá, jiná nahánějí husí kůži. Každý z těchto neobyčejných tvorů však přispěje k odhalení dalšího dílku skládačky, až se konečně obraz brány vedoucí do jiného světa, kde čeká Will, ukáže v jasném světle a Garet může dosáhnout svého cíle. Vstup do magické země ale hledá i někdo jiný, důvěrně známý protivník, který se kdysi rozhodl vyhrát bitvu s časem. A tak zatímco Garet bloudí, vrcholí kolem ní bitva započatá stovky let před jejím vlastním narozením.
V Zemi věčného léta se prolínají vypravěčské pohledy obou hlavních hrdinů. V přítomnosti Garet své putování vykresluje v ich formě, zatímco Willova minulost, jeho osudové setkání s Marguerite a proměna v upíra, jsou retrospektivně podávány ve třetí osobě. Vypravěči se střídají po kapitolách a i tyto skoky mezi příběhy přispívají k velmi pomalému tempu celé knihy. Závěr pak povedeně obě linie spojuje a vrcholí nečekaným zvratem, který láká na pokračování.
Základní problém Země věčného léta spočívá ve faktu, že Willův příběh byl přiblížen už v předchozím díle Černá labuť vzlétá, a tím pádem celá jedna polovina knihy jen podrobněji opakuje to, co už bylo jednou řečeno. Šlo by takový přístup omluvit v případě, že by se jednalo o zajímavý náhled do osobnosti hrdiny, ale na mladém „nerozvážném“ Willovi není vůbec nic lákavého, spíše naopak. Ani kulisy šestnáctého století pak bohužel nejsou podány příliš autenticky. Děj tak drží jakž takž nad vodou Garetina část.
Atmosféra Paříže a jednotlivá navštívená místa jsou podána velmi živě a stejně tak i stvoření, se kterými se při svém putování seznámí, v sobě mají zvláštní kouzlo a zdání reálnosti. Možná to bude i tím, že mnohá z nich jsou známá a zdomácnělá v legendách evropského středověku, což není u urban fantasy, kde se využívá spíše klasických mytologických tvorů, obvyklé. Jde rozhodně o osvěžující a příjemnou věc. Garet jako hlavní hrdinka a průvodkyně je však naneštěstí plochá a nezajímavá, pouze slepě následuje indicie a nechává na ostatních, aby místo ní hráli aktivní roli.
Velká část zápletky příběhu stojí na lásce hlavních hrdinů a ztroskotává právě na nevěrohodnosti citů jednoho k druhému. Garet o Willovi neví prakticky nic, přesto ho slepě následuje do neznáma, aniž by pořádně věděla proč. Will má pak častěji před očima svou dávno ztracenou Marguarite než její přítomnou inkarnaci. Země věčného léta představuje v mnoha ohledech neobvyklou urban fantasy. Kromě zmíněných nedostatků má solidně vystavěný mytologický základ, který vyplouvá na povrch hlavně v poslední části, a přestože kniha oproti prvnímu dílu pokulhává, svým zajímavým pojetím má stále co nabídnout především těm, kteří hledají v žánru něco nového a odlišného.
Vydal: Albatrosmedia – Motto; září 2013.
