Lee Carroll: Země věčného léta

Ukázky z knih / 26.9.2013 /

Garet Jamesová se z rodného New Yorku vydává do původní vlasti své matky, Francie. Motivem je nejen láska ke čtyři sta let starému vampýrovi Willovi Hughesovi, ale i touha zjistit něco víc o vlastním původu a předcích z ženské linie – Strážních věžích, které kdysi přísahaly chránit lidstvo před prastarým zlem. Garet se vydává do Paříže, kde v nejstarším městském kostele St. Julien-le-Pauvre končí Willovy stopy.

Ukázka z knihy:

1/ HolubCarroll_Zeme_vecneho_leta

Park u kostela páchl po holubím trusu a kočičí moči. Aspoň jsem doufala, že je to kočičí moč. Po prvním týdnu v Paříži mi došlo, že jsem tu neviděla jedinou kočku. Holuby ano. Každé ráno jsem sedávala mezi holuby a ještě spícími bezdomovci a čekala, až budu mít příležitost přesunout se do toho nejmenšího a nejspíš i nejtemnějšího pařížského kostelíku, kde jsem čekala dál… ani nevím na co. Na znamení. Ale vůbec jsem netušila, jakou podobu by mělo mít.

Všechno to začalo stříbrnou kazetou, kterou jsem objevila v jednom starožitnictví na Manhattanu a pak ji pošetile otevřela. Nevěděla jsem, že tím přivedu na svět zlo. Doktor John Dee – ano, ten alžbětinský alchymista, který měl být už čtyři sta let mrtvý, ale nebyl – mým prostřednictvím poštval na New York démony Zoufalství a Zmaru. S pomocí shakespearovské bandy kouzelných bytostí, Oberona, Puka, Ariel… a také miniaturní ohnivé elfičky Lol, jsem skříňku zase získala zpátky a zavřela ji. Jenže mi ji ukradl Will Hughes, okouzlující, čtyři sta let starý vampýr, do něhož jsem se zamilovala. Will skříňku použil na to, aby se dostal do Země věčného léta a vypustil odtamtud tvora, který jediný by mu dokázal vrátit smrtelnost – a my bychom pak mohli být spolu. Kvůli téhle pohnutce bych mu to asi měla odpustit. Ale proč mě nevzal s sebou? Šla bych s ním. Will mi jednou v zahradách u newyorského muzea Cloisters vykládal, že tou cestou už jednou prošel, sledoval znamení, která mu nechala jeho milovaná Marguerite. Moje nevím-kolik-pra-babička. První znamení našel před starým pařížským kostelíkem. Cesta se vždycky mění, vyprávěl mi, ale pokaždé začíná u toho kostela. Stačí tam počkat na znamení, které člověku napoví, kam se má vydat.

Celé měsíce po Willově zmizení, když už jsem si začínala myslet, že jsem se ze své zamilovanosti vzpamatovala, přišel do naší galerie anonymně odeslaný obraz kostela. Táta v něm poznal Saint-Julien-le-Pauvre v Latinské čtvrti v Paříži. V tu chvíli jsem s naprostou jistotou věděla, že ten obraz poslal Will. Že je to jeho způsob, jak mě vyzvat, abych se do Země věčného léta vydala za ním.

Okamžitě jsem si koupila letenku a zamluvila si pokoj v Hôtel des Grandes Écoles, malém penzionu, kde mí rodiče strávili líbánky. Tátovi a svým kamarádům Becky a Jayovi jsem namluvila, že jedu do Paříže, abych v Louvru a Muzeu užitého umění našla inspiraci pro návrhy nových šperků. Četla jsem jim v očích, že mi moc nevěří, ale naštěstí mě příliš nevyslýchali. Po všem, co se stalo minulý podzim – vloupání, tátově postřelení, i po tom, co jsem sama skončila v parku Van Cortlandt v Bronxu popálená a zbitá –, měli zřejmě dojem, že si pár týdnů oddychu zasloužím. A kde se člověk rozptýlí líp než v Paříži?

Kdyby věděli, že moje rozptýlení spočívá v tom, že den co den vysedávám ve tmavém zatuchlém vlhkém kostelíku a čekám na znamení od svého vampýrského milence, asi by mi místo Paříže radši doporučili měsíc v Hamptons.

Sedmé ráno po příchodu do kostela jsem už i já musela připustit, že se spíš babičky se síťovkami a dědečkové se stočenými novinami Le Monde dočkají znamení od některého z malovaných okatých světců na stěnách. Vyklouzla jsem z tichého svatostánku, vyhnula se černě oděnému knězi, který se už po tolika mých návštěvách jistě divil, co tady hledám, a vyšla ven na zdravější ovzduší náměstí Viviani.

Náměstí mělo ještě jinou chloubu než bezdomovce a bezplatný přístup k Wi-Fi. Rostl tady nejstarší strom v Paříži Robinia pseudoacacia fabacées, který tu v roce 1602 zasadil botanik Jean Robin. Strom se teď tak nebezpečně opíral o stěny Saint-Julienu, až jsem si říkala, že jednou možná nejstarší strom v Paříži spadne na nejstarší kostel v Paříži a zůstanou spolu ležet na zemi jako ti dva opilci, vyspávající na vedlejší lavičce. S mým štěstím k tomu dojde někdy ráno, až já budu uvnitř.

Pařížská radnice se tomu snažila zabránit cementovým zpevněním kmene asi šestimetrového stromu, zamaskovaným tak, aby výplně vypadaly jako kůra. Kmen plný děr tak velkých, že bych jimi nejspíš prostrčila ruku, už téměř zmizel pod nevzhlednými nánosy stavební hmoty. Skoro mi ho bylo líto…, i když jsem spíš měla litovat sebe.

V tu chvíli mi na hlavě přistál holub, asi aby mou sebelítost dokonal. Vyjekla jsem, pták se mi pobouřeně snesl knohám a zaskřehotal. Vypadal nezvykle, hnědý a s dlouhým krkem. Nejspíš nějaký evropský druh. Zadívala jsem se na něj pozorněji… a pták na mě mrknul.

Rozesmála jsem se tak hlasitě, až jsem probudila spící bezdomovkyni. Žena si přitáhla k vyzáblému tělu prastarý kabát, namířila na mě zahnutý prst a bezzubými dásněmi vyslovila něco, co mi připadalo jako Ošidil tě, viď? Pak si strčila prsty do pusy a mně došlo, že žebrá o cigaretu.

Cigarety jsem neměla, ale dala jsem jí euro. Strčila si ho do kapsy nepromokavého pláště – všimla jsem si zašlé značky Burberry. A taky toho, že žena na sobě už nic dalšího nemá. Ukázala znovu na hnědého holuba, který zaujal velitelské postavení na vrcholku Robinia pseudoacacia, odkud mě posmutněle pozoroval.

„Amélie,“ pronesla bezdomovkyně.

Ukázala jsem na holuba a opakovala jméno, ale žena se zasmála a ukázala na sebe.

„Aha, vy jste Amélie,“ pochopila jsem. Napadlo mě, jestli je to její pravé jméno nebo jestli si tak říká podle toho populárního filmu s Audrey Tautou.

„Garet,“ představila jsem se, dala jí ještě jedno euro a chystala se k odchodu. Pokud jsem potřebovala nějaké znamení, že na náměstí Viviani trávím až moc času, tady bylo. Tykám si s místními bezdomovci.

Rozhodla jsem se přesunout na další místo, kde jsem v uplynulém týdnu strávila hodně času. Do hodinářství ve čtvrti Le Marais. Jeho majitel, devadesátiletý Horatio Durant, byl starý přítel mých rodičů. První den, kdy jsem za ním zašla, mě vzal na něco, čemu říkal hodinářská prohlídka Paříže.

„Paříži by se mělo říkat Město času,“ prohlásil, když jsme spolu kráčeli po rue de Rivoli a jeho bílé vlasy se mu pohupovaly nad hlavou jako oblak poháněný větrem, „ne Město světla.“ Ukázal mi obrovské nádražní hodiny v Musée d’Orsay i modernistické hodiny v Quartier de l’Horloge, v nichž rytíř v brnění bojoval s živly v podobě divokých zvířat. Vzal mě na výstavu hodin v Louvru, pak do Musée des arts et métiers na astroláby a sluneční hodiny. Tam jsem se zamilovala do přístroje, který vyrobil astrolog ze šestnáctého století Cosimo Ruggieri. Vypadalo to jako hodinky skryté za průhledným krystalem, ale ciferník nebyl rozdělený na hodiny, nýbrž na roky. Kolem poloměru obíhaly hvězdy a měsíce a bylo tam okénko se stromem bez listí a sněhovou pokrývkou, pod níž rašily nové listy. Skicovala jsem si to znovu a znovu, dělala v obrázku drobné změny, a prsty mě už svrběly, abych to přenesla do kovu. Monsieur Durant mě ujistil, že můžu používat jeho dílnu. Nejenže mi půjčil všechny nástroje, ale taky mi přispěl radami zkušeného hodináře. Za týden jsem byla s prací skoro hotová.

Když jsem odešla z parku a dojela metrem do Le Marais, strávila jsem několik hodin dolaďováním posledních drobností hodinového strojku. Pozměnila jsem trochu jeho podobu a přidala věž s okem, z něhož vystupovaly paprsky.

„To je ale zajímavý motiv,“ poznamenal monsieur Durant, když jsem mu ukázala dokončený výrobek. „To jste odněkud okopírovala?“

„Byl na pečetním prstenu, který jsem jednou viděla,“ odpověděla jsem, ale už jsem se nezmínila, že ten prsten patřil Willu Hughesovi. Will tvrdil, že šperk původně vlastnila má předchůdkyně Marguerite D’Arques. Byl to symbol Strážní věže, prastarého řádu žen, které přísahaly, že budou chránit svět před zlem. Will ten prsten před čtyřmi sty lety Marguerite ukradl a nechal jí místo něj svůj pečetní prsten se symbolem labutě. Ten se v našem rodě předával z matky na dceru až do chvíle, kdy se dostal do mých rukou. Maminka mi ho dala k šestnáctým narozeninám, jen pár měsíců předtím, než umřela.

„Strážní věž střežící čas,“ prohodil stařík, který pozoroval můj výtvor přes hodinářskou lupu. Když se s ní podíval na mě, jeho oko vypadalo obrovské a já se cítila podivně odhalená. Ví snad monsieur Durant o Strážní věži? Ale hodinář se jen usmál. „Jak příhodné!“

Když jsem odešla z jeho krámku, zastavila jsem se na Pont de la Tournelle. Jak jsem se dívala, jak za věžemi Notre Dame zapadá slunce, došlo mi, že jsem večer nezavítala do Saint-Julien-le-Pauvre jako obvykle. Pohlédla jsem na své nové hodinky, které jsem si zavěsila kolem krku. Bylo skoro deset.

Dlouhé dny pařížského léta mě zmátly, myslela jsem, že je mnohem méně. Ucítila jsem bodnutí viny a také smutku. Žádného znamení se nedočkám. Jestli mi Will opravdu poslal ten obraz kostela – i tahle jistota mě spolu s blednoucím světlem začínala opouštět –, možná to mělo být jen na památku. Omluva za to, že zradil mou důvěru a ukradl skříňku. Připomínka toho, kam se musel sám vydat. Třeba ten obraz nebyl nic víc než pohlednice z cizí země se zprávou: Škoda že tu nejsi se mnou. Vůbec to nebyla výzva, abych ho následovala.

S dalším bodnutím bolesti jsem si vybavila jiný okamžik u řeky. Tu první noc po našem seznámení jsme s Willem seděli na kamenné zídce na kopci nad Hudsonem a on mi vyprávěl o své minulosti. „Když jsem byl mladý, musím bohužel přiznat, že jsem byl nesmírně pyšný na svůj atraktivní zevnějšek,“ řekl mi tenkrát. „A nesmírně plytký. Byl jsem tak marnivý, že ačkoli se do mě tolik mladých krásek zamilovalo a otec na mě naléhal, abych se oženil a zplodil dědice, nechtěl jsem se připoutat k jediné, abych neztratil přízeň mnoha.“

Vzpomínala jsem si, jak jsem hleděla na jeho profil proti noční obloze a říkala si, že jistá marnivost se u muže jeho vzezření dá odpustit a že plytký už po těch několika staletích rozhodně není.

Ale co když jsem si to jen namlouvala? Co když jsem jen další „mladá kráska“ v řadě, která se do něj zamilovala a které se už nabažil?

Na hladině řeky se třpytilo zapadající slunce tak, že se před mýma očima rozpíjela v mlžnou zlatavou záři. Nejdřív jsem si myslela, že je to další záchvat oční migrény, ale pak mi došlo, že mám v očích slzy.

Nepřijde. Nepřijde. Ta slova duněla v mé hlavě ve stejném rytmu jako odbíjení celé hodiny z věže Notre Dame.

Kolik zklamaných milenců a milenek už stálo na tomhle mostě a docházela jim tahle trpká pravda? A kolik z nich se rozhodlo radši zdolat nízké kamenné zábradlí a vrhnout se dolů, než aby čelili dalšímu dni bez svého milovaného?

Já to ale nebudu, pomyslela jsem si a narovnala se. Při tom pohybu jsem ucítila, jak se tikot hodinek na mé hrudi mísí s údery mého srdce. Zadívala jsem se na svůj výtvor s uspokojením. Nakonec ten týden nebyl takovým plýtváním času. Tyhle hodinky by se mohly stát základem nové řady mých šperků. Našla jsem tady inspiraci, přesně jak jsem tvrdila svým kamarádům. Pokud bude mít moje cesta do Paříže aspoň takový výsledek, můžu mít Willovi za zlé, že jsem sem přijela?

Ne. Nedokázala jsem mu nic zazlívat. Ale to neznamená, že strávím zbytek pařížské dovolené vysedáváním v plesnivém temném kostelíku.

Pomalu jsem se vydala k náměstí Viviani. Potmě jsem v kostele ještě nikdy nebyla, hlavně proto, že večer se tam pořádaly koncerty. Dnešek nebyl výjimkou, ale napadlo mě, že kdybych počkala, až posluchači po představení odejdou, třeba by se mi podařilo proklouznout dovnitř. Cítila jsem, že tam dnes večer musím jít, když už jsem se takhle rozhodla. Musím tam naposledy zajít a dát sbohem svým nadějím.

Když jsem došla ke kostelíku, koncert byl ještě v plném proudu. Rozhodla jsem se počkat na náměstí, než skončí. Kolem byla pořád spousta turistů, takže jsem si nemusela dělat hlavu se svým bezpečím. Tahle část levého nábřeží Seiny naproti chrámu Notre Dame byla zvlášť oblíbená mezi studenty, kteří v létě docházeli na kursy na zdejších univerzitách. Poslouchala jsem, jak se kousek ode mě parta mladých Američanek směje nějakému muži, kterého pozorovaly před katedrálou.

„To byl zase ten holubí cvok?“ zeptala se dívka s vlnitými hnědými vlasy a dolíčkem ve tváři.

„Ne,“ odpověděla jí zrzka. „Byl to kamarád holubího cvoka, Karel Veliký!“

„Ten, co nám vždycky vykládá, jak byl Karel Veliký úžasný,“ vložila se do toho třetí dívka s dlouhou černou ofinou, která jí zakrývala čelo až k obočí. „A jak jemu vděčíme za to, že tady můžeme studovat umění, protože zakládal školy. Neplete si ho náhodou s Napoleonem?“

„Podle mě se mu toho v hlavě plete mnohem víc!“ prohlásila ta s dolíčky.

Poslouchala jsem, jak se posmívají těm dvěma pouličním figurkám – i já jsem je před Notre Dame viděla – a pak se baví o obrazech, které zhlédly v Musée d’Orsay, o nesnesitelnosti svého učitele kreslení („Co si osobě myslí, že mi bude vykládat, že moje linie potřebují být víc voce?!“) a harmonikářích z metra („Líbí se mi ten ze stanice Cluny, hraje na harmoniku tak, že zní jako varhany!“). Napadlo mě, že studovat v Paříži musí být báječné. Proč si tady taky neužívám, místo abych pořád čekala na znamení, které nikdy nepřijde?

Dívky si povídaly dál, až se ta brunetka s vlnitými vlasy zadívala na hodinky a vyjekla: „Sakra, za chvíli je půlnoc! Jestli sebou nehodíme, prošvihneme večerku!“ Šokovalo to i mě a rychle jsem zkontrolovala svoje hodinky. Opravdu už uteklo tolik času. Když studentky chvatně zmizely a já se rozhlédla kolem, zjistila jsem, že skoro všichni turisté jsou už pryč. Posluchači koncertu spěchali od kostela k metru, až na dlouhána v plášti a klobouku se širokou krempou, který se zastavil u vrat a zahleděl se mým směrem. Třeba jen na někoho čeká. Nebo je to zloděj a čeká na příležitost, kdy mě okrást, nebo něco ještě horšího. Bezdomovci by mi asi moc nepomohli. Většina z nich už spala nebo se zpila do bezvědomí. Moje známá z dopoledne, Amélie, ležela na lavičce přitisknutá ke svému druhovi.

Vstala jsem z lavičky a můj pohyb vyplašil holuba posedávajícího na gotické vížce. Byl to ten hnědý druh s dlouhým krkem. Slétl na zem přede mě a přejel mně svým překvapivě inteligentním pohledem. Pak se vznesl na nakloněný strom a posadil se na popraskanou kůru nad jednou z cementových boulí. Jak chvíli hledal nohama oporu, zavířil křídly a ve světle pouličních lamp se odhalily vrstvy dalších barev pod vrchní hnědou – tmavomodrá, slézová a řalová. Zvon na Notre Dame na druhém břehu začal odbíjet půlnoc. Holub se usadil a začal ťukat zobákem do cementu. Užasle jsem si všimla, že každé ťuknutí doprovází úder zvonu.

Fajn, někdo ho vycvičil, aby se pak bavil na účet ohromených čumilů, pomyslela jsem si. Že by ten dlouhán v plášti u vrat kostela? Ale když jsem se tam podívala, nikdo už tam nestál. Vlastně jsem už k vratům vůbec nedohlédla, náměstí se ponořilo do tmy. Třeba za to mohly stíny stromů, ale i něco dalšího… jakási nejasná hmota, ne černá, ale opalizující směs tmavomodré, slézové a řalové. Stejná barva jako na holubových křídlech, barva, která jako by byla esencí pařížské noci.

Zvon Notre Dame odbil naposledy a já se otočila ke stromu. Cement z jeho kmene odpadal a pod šedivou hmotou se objevila zející díra nahoře zašpičatělá jako gotický oblouk. Pod obloukem stál hnědý holub a zíral na mě. Pak mávl křídlem – bylo to jako mávnutí rukou, abych šla za ním –, otočil se a vešel do vykotlaného kmene stromu, jako by překračoval práh. Protože ta díra v kmeni byla zcela jasně dveřmi. Ale kam vedou?

Ten obraz jsem si možná vysvětlila špatně, ale tohle bylo zcela nepochybně pozvání. Možná i znamení. Jiné už třeba nepřijde. Vydala jsem se za holubem do nejstaršího stromu v Paříži.

Vydal: Albatrosmedia – Motto; září 2013

komentáře 3

  • Denisa 26.9.2013na20.06

    Ahoj, kolik dílů ještě bude nebo kdy alespoň vyjde další? :))

    • Renča 26.9.2013na20.21

      Letos na jaře vyšel v originále třetí díl, takže předpokládám, že ho Albatros příští rok vydá.

  • Natália 17.6.2015na21.39

    Prečítala som obidve knihy a bola som z tých kníh nadšená a tiež dúfam že víjde aj v slovenčine alebo v češtine 3 pretože sa neviem dočkať pokračovania a vyjasnenia pretože nie celkom som pochopila ten koniec.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Copy Protected by Chetan's WP-Copyprotect.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

Cookie je krátký textový soubor, který navštívená webová stránka odešle do prohlížeče a následně uloží na váš disk. Ukládají se různé informace a nastavení, určená k lepšímu načítání webu, započítání do číselníků počítadla návštěvnosti, nebo v případě stránek s reklamním obsahem, vyhledá podle jiných již uložených cookies, reklamu přímo pro vás. Jak jste někde hledali novou pračku, vyskočí na vás pračky na každém webu, který si reklamou přivydělává.
Více informací naleznete na odborných stránkách, u tetičky WIKI, nebo strýčka Googla.

S pozdravem
Děti noci

PS: U nás pračky ani jiná zařízení nenaleznete :)

Zavřít