Mad lover – 8. část (Bratrstvo černé dýky ff)

Pokračování fanfiction povídky k Bratrstvu černé dýky.

Zmatek

7. kapitola
Když jí Phury hlubokým hlasem zasténal do úst, ruce jí automaticky vystřelily nahoru a zabořily se do jeho barevných, hebkých vlasů. Přitáhla si ho k sobě ještě blíž, přestože jeho váhu si uvědomovala celým svým tělem. Stále to ale ještě nebylo dostatečně blízko. A Maddy ho chtěla. Potřebovala.
Pořád cítila v ústech chuť jeho krve a to, že Phury ji svým jazykem a rty zase slíbává zpět ji přivádělo o rozum. Nohama ho objala kolem pasu a moc si uvědomovala jeho vzrušení.
Potom se ale z jeho těla začala znovu šířit ta smyslná vůně, která ji probrala.
Tohle byl Phury.
Absolutně nepřijatelné!
Pokusila se ho od sebe odstrčit, ale neměla šanci. Ne, pokud by mu nechtěla bolestivě ublížit, přesně tak, jak ji to učil. Otočila hlavu na stranu, takže ho donutila opustit její ústa. Okamžitě své rty přesunul na její krk a Maddy ucítila náhlý poryv jeho žízně.
„Phury,“ řekla a snažila se znít klidně, ale důrazně. Cítila, jak ji lehce pošrábal špičáky na místě, kde jí krev pulsovala hned pod kůží.
„Phury!“ zopakovala důrazněji a znovu zatlačila dlaněmi na jeho hruď. „Nedělej to, prosím.“ Kdyby se z ní napil, všechno by se ještě zhoršilo, pokud se tedy o takovém stavu ještě dá mluvit. Ta kořeněná vůně jeho pouta k ní byla jasným důkazem, že se věci nějak pokazily. Phury byl přece ten bratr, který držel celibát, ne? Přestože netušila, co ho k tomu rozhodnutí vedlo, aktuální situace nevypadala, že by ho hodlal dodržet dál.
Ale ne s ní.
To nejde.
Cítila, že ztuhl a stáhnul se. Ve vzduchu už nebyla cítit jeho zběsilá chuť po její krvi a vůně spoutání začala znovu slábnout. Když zvedl hlavu od jejího krku, otočila se k němu. Trochu čekala, že se bude tvářit provinile, ale Phury měl napjatý výraz a přes spodní ret mu přesahovaly stále ještě prodloužené špičáky. Maddy si uvědomila, že se jí líbí, jak vypadá. Měl přimhouřené oči a mezi obočím se mu udělaly vrásky. Rychle dýchal a těkal pohledem po jejím obličeji. Jeho barevné vlasy ji lechtaly na tváři.
„Asi bych se měl omluvit,“ řekl chraptivě. Nevěděla, co na to odpovědět. Jakákoliv jiná upíří žena by po něm spíš chtěla, aby se rychle vrátil k tomu, co měl rozdělané. Jenže Maddy tu byla proto, aby ji on naučil bojovat. Aby mohla pomstít smrt svého hellrena. O kterého ji připravili Bezduší jen před několika týdny.
Rozhodně by neměla cítit vzadu v hlavě smutek kvůli tomu, že Phury pokračovat nebude.
„Já se omlouvám,“ zašeptala nakonec. Zavrtěl hlavou a prameny jeho vlasů ji při tom pošimraly.
„Já jsem…“ začal Phury. Uvědomil si, že se stále ještě tiskne větší částí svého těla k jejímu, a zatvářil se téměř překvapeně. Nadzvedl se na rukách a opatrně, jako by jí tím snad mohl nějak ublížit, se převalil na stranu. Maddy využila nabyté svobody a rychle se posadila. Nohy si přitáhla ke hrudi a pevně si je objala. Měla pocit, že musí držet sama sebe, protože když si teď mohla prohlédnout celé jeho veliké a dokonale stavěné tělo, měla strach, že by se neovládla, natáhla by ruku a dotkla se ho. Nedovedla si tu náhlou potřebu vysvětlit, takže jen zavřela oči, aby se vyhnula jeho zkoumavému žlutému pohledu.
A jako blesk ji náhle zasáhla vzpomínka na to, co se odehrálo dole v hale. Obrovská bolest jí sevřela srdce, až zalapala po dechu.
Vishous. Byl to Vishous.
„Maddy?“ vyhrkl Phury a rychlým pohybem se posadil hned k ní. Oči se jí zalily slzami a Maddy netoužila po ničem jiném, než se jen lehce naklonit na stranu a opřít se o Phuryho. Věděla, že by ji dokázal ukonejšit. Věděla, že by se postaral o to, aby na chvíli zapomněla. Ale ona si nedovedla představit, jak by to vypadalo potom. Už nikdy by se sama sobě nedokázala podívat do očí. Ani jemu. U Stvořitelky, vždyť ona by teď měla trpět jako pes! Nikdy by na Fihrma neměla zapomenout! Než za ním půjde do Stínu, každý den by měla truchlit, tak proč má teď pocit, že chce Phuryho?!
„Mrzí mě to,“ řekl tiše. „Neměl jsem na to právo.“
Maddy rychle zavrtěla hlavou. Nadechla se, aby mu řekla, že to není jeho vina, ale nedokázala to vyslovit. Kdyby jí nedal napít z krku, určitě by to tak nedopadlo.
Možná ji měl nechat vyhladovět k smrti. Vyřešily by se tím všechny její problémy.
Phury sklonil hlavu. Znovu ucítila nutkavou touhu se ho dotknout, přejet prsty po uzlu svalů na jeho rameni, prozkoumat prsty jeho vlasy. Hlavně chtěla vidět jeho oči a chtěla v nich vidět úsměv. Spokojenost.
Místo toho rychle vstala z postele. Trochu se jí zamotala hlava, protože předtím byla opravdu zesláblá, ale stačilo na okamžik zavřít oči a nalezla rovnováhu.
„Pomůžu ti,“ nabídl se Phury.
„Ne,“ vyjekla až moc rychle. Zamračila se, měla sama sebe plné zuby. Potřebovala být sama, hned. „Promiň,“ zamumlala zoufale, a než stihl Phury zareagovat, zabouchla za sebou dveře.

Nechápal, jak to mohl udělat. Neměl na to právo. Měl počkat, až bude silná, a potom se jí zeptat. Nebo ji pozvat někam ven, tak jak to dělají normální… Kdo? Zamyslel se. Wrath si pro Beth došel domů a hned se s ní pomiloval. Tohrment a Welsie byli domluveným párem a měli to štěstí, že se do sebe zamilovali. Rhage nikdy žádnou z těch žen na rande nezval, tím si byl Phury jistý. O Vishousovi kolovaly všemožné řeči a podle nich také nebyl typem, co přinese růže na večeři při svíčkách. Zsadist měl za sebou tolik strašných věcí, že si Phury nedovedl představit, že by se k nějaké ženě přiblížil a nechtěl jí ublížit. Byl si jistý, že žádné z těch lidských prostitutek, od kterých se krmí, neudělal nic, z čeho by se za pár dní nevzpamatovala, ale ani on nebyl ideálním učitelem meziupířích vztahů.
Phury si s povzdechem zase lehl na postel. Pořád cítil vůni Maddyina chtíče. Když naprosto automaticky zareagovala při krmení a vzrušila se, měl pocit, že se zblázní. Celou tu dlouhou dobu si odpíral něco tak úchvatného! Jeho krmení od žen, které mu nabídly svou krev, bylo prosté všech citů, jen úkon. Ale tohle ho naprosto pohltilo. Chtěl, aby z něj pila pořád. Chtěl být zároveň v ní a užívat si naprostého obklopení jejím tělem. Chtěl jí dát všechno, chtěl, aby byla spokojená, uspokojená a sytá.
Chtěl ji. Než si to stihl sám uvědomit, jeho podvědomí to vyřešilo za něj. Chtěl se s ní svázat.
A ona se vyděsila. Samozřejmě, že se vyděsila, zatraceně!
Nervózně si prohrábl vlasy. Potom vstal a z vyřezávané krabičky na prádelníku vzal jednu cigaretu jeho speciální, ne úplně tabákové, směsi. Tohle přesně teď potřebuje. Trochu se uklidnit.
Potáhl jen dvakrát, když se bez zaklepání prudce otevřely dveře jeho ložnice a ledový závan vzduchu mu hned prozradil, kdo přišel na návštěvu.
„Proč je u sebe?“ zeptal se Zsadist a nosní dírky se mu rozšířily z toho, jak čichem odhadoval, co všechno se tu dělo. Phury vydechl kouř a pokrčil rameny.
„Je sytá.“ Nebyla to úplně pravda, cítil, že ještě nechtěla přestat pít.
Zsadist nervózně těkal pohledem ze svého dvojčete na velikou postel a pak zamumlal: „Brečí.“
Phuryho ruka s cigaretou se zastavila v půlce cesty k ústům. Měl by se zajímat o to, jak Zsadist ví, že Maddy pláče. Měl by chtít vědět, jestli poslouchal u jejích dveří, nebo s ní mluvil. Místo toho se cítil naprosto zničeně, protože žena, do které se bezhlavě zamiloval a se kterou touží strávit zbytek svého života, je nešťastná.
Kvůli němu.
Zoufale se podíval na Zsadista. Celý život strávil tím, že se ho pokoušel najít. A když ho zachránil a zjistil, jak špatně na tom jeho dvojče je, staral se o něj. Hlídal ho. Dával na něj pozor a snažil se mu zabránit, aby zničil své okolí a sám sebe.
Teď potřeboval, aby se Zsadist postaral o něj.
„Co mám dělat?“ zeptal se bezradně.
„Vím já?“ sykl Zsadist a vzduch se znovu naplnil jeho zlobou. Potom ale zavřel oči a uklidnil se. Přestože se Phurymu do očí nepodíval, přestal se nervózně ošívat a přemýšlel.
„Zkusils jí to prostě říct?“ zeptal se pak nejistě. Phury se ušklíbl.
„Jo. Teda ne. Ale chtěl jsem. Ona to ví.“ Zsadist zhluboka nasál vzduch nosem a pak se mu zjizvená tvář ještě víc zkřivila úsměškem.
„To si myslim, že to ví.“
„Pak utekla,“ dodal Phury. Zsadist se nahrbil.
„Pak jako… po tom?“ Phury viděl, jak je jeho bratrovi tohle téma nepříjemné, a uchvacovalo ho, že se mu opravdu snaží pomoct.
„Ne,“ zavrtěl hlavou. „To vůbec… Předtím.“
„Říkala něco?“ nadhodil Zsadist.
„Ani ne,“ zahučel Phury. „Asi jsem měl počkat. Pár let, nebo tak.“ Zsadist si odfrkl a zamračil se.
„Tím bys jí vážně pomohl!“
„A co mám dělat?“ rozhodil Phury rukama a popel z cigarety se snášel k perskému koberci. Jeho dvojče jen bezradně pokrčilo rameny. Stáli tam proti sobě, oba stejně vysocí, na první pohled zcela odlišní. Právě teď se jejich role zvláštním způsobem promíchávaly a oni nevěděli, co si s tím počít.
„Proč jsi to udělal?“ prolomil ticho Phury. „Tam dole… Proč já?“
Zsadist na něj upřel černé oči a znovu zvedl koutek, už takhle zkřivený jizvou.
„Protože s tebou má šanci.“
Phury udělal krok dopředu a pomalu natáhl ruku. Zsadist se trochu zamračil, ale neucukl a neustoupil zpátky. Když se ale Phuryho ruka dotkla jeho ramene, bylo vidět, jak moc se přemáhá, aby neutekl. Nakonec ucouvl. Nervózně si odkašlal a pak řekl: „Teď bys měl jít asi za Beth.“
„Něco potřebuje?“ zeptal se Phury, zaskočen náhlou změnou tématu.
Zsadist se na něj podíval s hlavou nakloněnou na stranu, jako by čekal, jestli to Phury myslí vážně. Nakonec důrazně vyslovil: „Je to žena!“
Phury se zatvářil nadšeně.

Maddy ležela na posteli a už neměla sílu plakat. Stočená do klubíčka, zachumlaná do prošívané deky, kterou našla v šatně, doufala, že až se probudí, bude jí líp. Bude vědět, co si má počít s tím, co jí pořád dokola vnucovala její hlava a její tělo.
Ona nemůže cítit něco, cokoliv, k Phurymu!
Miluje Fihmra, z celého srdce! Nikdy nezatoužila ani na vteřinu po jiném muži, tak proč teď? Na tohle nemá právo!
Musí vydržet. Musí dělat, že se nic nestalo. Večer jít na trénink, jako každý den. Chovat se normálně. Naučit se to, co potřebuje. A pak zmizet z jeho života.
Náhlá myšlenka ji donutila posadit se.
Možná už umí všechno, co potřebuje, ne? Phury je vycvičený k boji a je určitě mnohem silnější a obratnější, než Bezduší! A ona se toho naučila tolik, že stačí se jen vyzbrojit a pak odejít.
Ten nápad ji nadchl. Najednou měla čím zaměstnat svoji mysl a věděla, že když se jí povede se vybít na některém z těch zabijáků, poleví i to napětí v jejím těle. A ona bude moct žít s klidným svědomím a mstít svého hellrena. Tohle bylo přesně to, co potřebovala. Dostane ze sebe všechen vztek a frustraci a bezmoc, všechen ten zmatek, a bude jí líp.
Měla pocit, že dokáže cokoliv. Vstala, oblékla na sebe čisté oblečení a otevřela dveře na chodbu. Opatrně se rozhlédla, ale nikde nikdo nebyl. Vydala se ke schodišti a pak dolů, zavřela za sebou dveře kumbálu pod schody a otevřela tajné dveře. Prošla podzemními chodbami až ke zbrojnici. Děsila se toho, že bude zamčená, ale bratři evidentně věřili všem v domě, i upírům, kteří se tu cvičili. Za vteřinku už stála v místnosti velikosti menší tělocvičny a překvapeně se rozhlížela kolem sebe. Vybavila se jí chvíle, kdy ji sem Phury vzal, aby ji seznámil s různými druhy zbraní a defenzivních pomůcek, ale zavřela oči. Nechtěla na něj myslet. Ne teď.
Začala lehkou neprůstřelnou vestou, která ji nijak neomezovala v pohybu, ale případné střely by dokázala zbrzdit natolik, aby ji nezabily. Vzala si hrudní pouzdro na pistole a na každou stranu si zasunula jednoho glocka. Na nohu si připnula pouzdro na nůž a vybrala si lehkou, tenkou dýku. Další dvě si zasunula do třetího pouzdra, tentokrát připnutého kolem pasu. Kapsy si naplnila náhradními zásobníky a byla připravena. Cítila tu příjemnou nervozitu, která provází očekávání něčeho velkého. Zhluboka se nadechla a vydala se chodbami zpátky do domu. Stačilo jí jen dostat se do haly – věděla, že odtamtud se může přemístit. A věděla přesně, kam chce. Na místo, kde minule dostala na frak. Tentokrát to bude ona, kdo vyhraje.
Když se zhluboka nadechla a soustředila se na přemístění svého těla, měla pocit, že zaslechla svoje jméno. Pak už ale stála na dvorku za ZeroSum a se zvráceným úsměvem se rozhlédla.

Když Phurymu, který se právě chystal zaklepat na dveře královské ložnice, začal zvonit mobil, potichu zaklel. Dalo mu docela dost práce se odhodlat k tomu, aby šel hledat pomoc k Beth. A chvíli trvalo, než si sesumíroval, co všechno a jak přesně jí chce říct. Nepotřeboval, aby ho někdo rušil. Když uviděl na displeji Vishousovo jméno, odmítl hovor. Měl na něj ještě pořád trochu zlost, i když ho napadlo, že by mu měl vlastně poděkovat. Ale ne teď.
Zvedl ruku, sevřenou v pěst, a znovu chtěl zaťukat. I teď se ozval neodbytný zvuk jeho mobilu. Vztekle ho přiložil k uchu.
„Co je?!“
„Měl bys vědět, že tvá milá vykradla zbrojnici a míří zpátky. Podle mě chce někam ven,“ řekl Vishous a díky dupotu v pozadí bylo slyšet, že někam běží. Phurymu došlo, co mu říká, a znovu zaklel, tentokrát nahlas. Rozběhl se ke schodišti.
Poslední podestu přeběhl přesně ve chvíli, kdy se Maddy v černém oblečení rozplynula před vchodovými dveřmi. Stihl jen zakřičet její jméno.
„Do hajzlu,“ ulevil si Vishous, který se s telefonem v ruce vyřítil z místosti pod schody a zastavil se vedle něj. „Měl by sis ji vycvičit, bratře!“
Než stihl zareagovat, Phury mu jednou dobře mířenou ránou pěstí zlomil nos.

Pokračování příště

Původně publikováno na webu bez-hranic.cz