Tereza Matoušková: Hladová přání

Tereza Matoušková v Hladových přáních zavádí čtenáře do magického světa Podmoří. S malou schovankou Jukatou otevírá v tajných chodbách pod klášterem Pandořinu skříňku plnou nočních můr.

Příběh se odehrává v klášteře Tark Itlen, kde byly v podzemí objeveny nové chodby. Schovanka Jukata s veleknězem Femorianem při jejich prozkoumávání narazí na malého stříbřitého skřítka, kterého však vidí jen ona. Sama se později do sklepení vrátí a skřítek se jí zjeví. Dívenka ovlivněná pohádkami (nikde se přitom autorka nezmiňuje kdo a jaké pohádky jí vyprávěl) předpokládá, že skřítek plní dětem přání. To je sice pravda, ale Cukrátko, jak Jukata tvora podobného hmyzu nazvala, chce něco na oplátku – napít se dívčiny krve. Zdá se, že nevinné přání zůstane bez následků, to však jen do okamžiku, kdy klášter napadnou podivní krvežízniví tvorové s chapadly, které nelze zabít pouhou magií. Jukata pojme podezření, že to má co dělat s Cukrátkem, a tak následuje další přání a další a další… a Cukrátko sílí a Jukata slábne. Jak dlouho bude trvat, než si dospělí uvědomí, kde je zakopán pes?

Začínající česká autorka Tereza Matoušková si jako prostředí pro svůj faustovský příběh zvolila magický svět Podmoří, do něhož zasadila již několik dříve vydaných povídek. Jelikož jsem tyto povídky nečetla, můžu se jen domnívat a také doufat, že čtenáři jich znalí se v autorčině snovém světě orientují lépe než ti z nás, kteří jej v Hladových přáních teprve objevili. V románu je totiž informací o reáliích, vzniku či obyvatelích světa Podmoří velice poskrovnu, a to i přes závěrečné vysvětlivky.

To ovšem neznamená, že by si čtenář nemohl poetické a zároveň hororové vyprávění užít, jen postrádá souvislosti, a to nejen ohledně světa, ale i jeho hlavních hrdinů. Čtenář obvykle čeká, že když se objeví na scéně nová postava, poví mu o ní vypravěč něco víc, jenže to se v příběhu nestane nebo překvapivě až o několik stránek dále, což působí zmateně. Mírný zmatek nastává i v návaznosti kapitol, kdy lze jen odhadovat čas dění. Smysl toho, proč byla část jedné kapitoly vyprávěna ze dvou úhlů pohledu, mi taky unikl, navíc to nebylo nijak předem uvedeno, takže to na první pohled působilo jako déjà vu, protože jsem zčistajasna četla tytéž dialogy.

Kniha o 100 stránkách by měla být jednohubkou, přesto jsem se s ní potýkala několik dní. Jednak mě netáhlo, co se bude dít dál, a žádná postava nedostala tolik prostoru a nebyla tak poutavě prokreslena, abych si ji oblíbila. Jukaty mi bylo spíš líto, jako dítěte, které při nedostatku pozornosti ze strany dospělých hledá zábavu na podivných místech a nedochází mu následky jeho činů, a pak už jen doufá v záchranu. Dospělí hrdinové řeší hlavně vztahy mezi sebou, a v příběhu tak hrají spíše druhé housle. U skřítka se o svědomí nedá hovořit, bylo by to jako se zlobit na oheň, že pálí.

Přes zmíněné výhrady bych knihu Hladová přání ani autorkou vytvořený svět nezatracovala, jen  postavám chybí třetí rozměr a fungování světa Podmoří zůstává i po přečtení nejasné, takže kdo se chce dozvědět více, je nucen dohledávat informace třeba na autorčině blogu. Příběh stojí jen na vtipných dialozích a slušně vypracované zápletce, která ale postrádá překvapivé momenty. No, jedno překvapení na závěr se konalo – kniha končí uprostřed dialogu, což se jen tak nevidí.

Vydalo: Nakladatelství Krigl; 2011