Jakub Ćwiek: Lhář – kniha druhá

Loki, bývalý bůh klamu a v současnosti námezdná síla v andělských službách, je až po uši v problémech. Většina bohů a démonů, kteří přežili pogromy, už o jeho existenci ví, a také zná metody boje tohoto „nebeského stroje na zabíjení“. Někteří z nich mají s Lokim nevyrovnané účty, a navíc ani archandělé nemají zrovna nejčistší úmysly. Že by se osud od Lháře odvrátil?

Jennina naděje zemřela společně s Michaelem. A přitom scházelo tak málo!

Od počátku souboje cítila, že paralýza, která ji ovládala, pomalu ustupuje. Rozplývala se postupně, nejdříve zmizela v obličeji, pak na krku, pažích a v dlaních. Věděla, co udělá, aby Michaelovi pomohla. Zbylým okem pořád viděla rozšklebeného panáka, nazývaného Korunou stvoření – určitě to bylo zřídlo Samaelovy moci. Nemluvil by o ní tolik, kdyby tomu bylo jinak.

Jistě stačilo ji jen poškodit, strhnout odporné lidské ostatky, rozdrtit hlínu a její ochránce určitě získá převahu. A zvítězí. Konečně, vždyť to byl zasraný anděl Páně! Oni přece vždycky zvítězí.

Meč praskl v okamžiku, kdy měla paralyzovány už jen nohy. Vzápětí potom uviděla, jak oj probodává Michaelovu hruď. Vykřikla, nedokázala se ovládnout. A křik jí zamrzl v hrdle. Zase se nemohla ani pohnout. Samael, stále stojící zády k ní, zvedl ruku a pohrozil jí prstem. Byla si jistá, že se usmívá.

„Hlupáku,“ uslyšela, jak se obrací k Michaelovi. „Měl jsem pro tebe místo vedle sebe. Chtěl jsem ti odpustit všechny tvé viny a dovolit ti, abys setrval po boku nového Boha. Ale teď pochodeň Páně zhasla.“

Odhodil meč a přidřepl, aby zvedl zbytky archandělovy zbraně, ležící u svých nohou. Pohlédl na Jenny. Opravdu se usmíval.

„Určitě existuje způsob,“ řekl jí, „jak opět rozžehnout oheň v tomhle meči. Pánovu pochodeň přece může nést kdokoli, nebo ne?“

Neodpověděla. Neudělala by to, ani kdyby mohla. Zato by se určitě usmála. Protože zahlédla červený plamínek naděje. Plamen okolo levého oka bezvládně ležícího Michaela se zase zableskl.

*
Bolest nebyla tak strašná. Michael ji přivítal jako starého známého. Rozhodně raději ji, než strach.

Archanděl se opatrně rozhlédl. Pokud měl pokračovat v boji, potřeboval zbraň. Nedělal si starosti s ránou, nepotřeboval žít dlouho, ale to, že neměl čím bojovat, situaci dost komplikovalo. Viděl sice, že Samael odhazuje svou zbraň, ale nepochyboval, že mu zabere jen chvilku, než si stvoří novou. V Michaelově zájmu tedy bylo, aby tu chvilku nedostal.

Jeho pohled spočinul na velkém špalku, do něhož byla zaseknuta sekera. Usoudil, že je to příliš málo a zašklebil se… a právě v tu chvíli spatřil svou novou zbraň. Ležela vedle špalku už kdo ví jak dlouho. Mohla být nefunkční, ale Michael věřil, že nalezne způsob, jak ji použít.

Zhluboka se nadechl, zaťal zuby a pomalu se začal soukat z oje.

*
Archandělova zbraň Samaela velmi zajímala. Položil obě části na zem a dlouho se na ně pozorně díval. Vypadal skutečně udiveně.

„Přísahal bych,“ řekl nakonec nahlas, „že je to ten nejobyčejnější meč na světě. A není v něm žádná moc.“

Otočil se k Jenny, jako by chtěl odpověď najít u ní.

„Tak kde je Pánův oheň?“

Těsně za sebou uslyšel tiché zakašlání a vzápětí i vrčení motorové pily.

Vydává: Triton; 6. 6. 2011